V noci se párkrát vzbudím, zmatená, kde to jsem a co se děje, ale vždy se probudím v Robinově náruči. Je to zvláštní pocit, ale únava mě vždy znovu donutí usnout a nepřemýšlet moc nad tím, co se to vlastně děje.

Když už hodiny hlásí devátou ráno, nemůžu už spát. Robin leží zády ke mně. Z ranní milosrdné rozespalosti mě dostane vzpomínka na včerejší noc. Výsledky se rapidně zhoršily, bála jsem se, že nepřežiju noc, ale necítím se špatně, je mi vlastně celkem dobře.

Potichu se zvednu z postele a dojdu opatrně do koupelny. Jsem překvapená, když zjistím, že nevypadám zdaleka tak hrozně, jak jsem si myslela, že vypadat budu. I přesto je mi ta osoba v zrcadle cizí. Je bledá, unavená, oči má přivřené, lícní kosti ji nehezky koukají. A spala celou noc v posteli se zadaný klukem.

Bodne mě u srdce. Proč to pořád tak moc bolí?

Raději se odvrátím a vyjdu na chodbu, než abych čelila svým myšlenkám. Na chodbě potkám Robina.

„Dobré ráno," pozdraví mě neutrálně.

„Dobré ráno," zamumlám nesvá. Bude se vyjadřovat k tomu, že vedle mě spal, když má přítelkyni?

„Vypadáš lépe než včera," zhodnotí můj stav klidně. V očích mu vidím úlevu.

„I se tak cítím," potvrdím mu s lehkým úsměvem.

Nastane trapné ticho, snažím se dívat kamkoliv jinam než na něj. „Ehm," odkašlu si. „Jdu udělat snídani."

Nečekám na jeho odpověď, prostě se otočím a co mi to tělo dovolí se rychle plazím pryč. Schody mi jdou sejít pomalu, ale jdou. Při každém kroku mě bolí svaly, jako bych posilovala tři dny v kuse. Cítím se provinile, že se mnou spal v jedné posteli, když má přítelkyni? Možná to dělal ze solidarity, abych se necítila špatně, když budu sama. Určitě to tak bylo. Jen se cítil blbě, že by mě tam nechal. Nic víc.

Zarazím se v zárubni dveří. Jídelní stůl je plný jídla, vše, na co bych si vzpomněla. Toasty, vajíčka, uzenina, sýry, ovoce a zelenina, jogurt s vločkami, mléko, kafe, čaj, džus, voda, dva prázdné připravené talíře s příborem. U jednoho talíře je malý panák, ve kterém jsou léky. To bude moje místo, pomyslím si.

Proč mi Robin neřekl, že přichystal snídani? Vyplížil se v noci z postele a potom šel zase spát? Kdo jiný by to mohl udělat?

Nejistě vejdu dovnitř, přejíždím očima po kuchyni spojené s obývákem. Proč by Rob tohle dělal?

Uslyším jeho kroky a otočím se ke dveřím, Rob se zasekne stejně jako já. „To jsi stihla za tak krátkou dobu?" zeptá se překvapeně.

Dívám se na něj jako na blázna. „To jsi připravil ty, ne?"

Oplácí mi nechápavý pohled. „Co? Vždyť jsem byl v koupelně."

Naprázdno otevírám a zavírám pusu. „Já to nepřipravila," vypravím ze sebe ztěžka. „Myslela jsem, že jsi to připravil ty, když jsem spala..."

„Ne, já spal taky, myslel jsem, že jsi to teď chystala,..." zmateně na sebe zíráme.

„Já myslela, že jsi to byl ty. Hraješ to teď na mě?" zeptám se podezřívavě.

„Vždyť jsi se vzbudila první!" rozhodí ruce v obranném gestu.

„Ale já tohle neměla čas připravit!" rozzlobeně se na něj podívám. „Robe, tohle není vtipné, jsi hodný, že jsi tohle připravil, ale na tyhle vtípky,..." dojde ke mně a chytne mě za paže, jako by se mnou chtěl zatřást, abych byla ticho a probudila se. Překvapeně zmlknu uprostřed věty. Ta těsná blízkost mě umlčí.

Dívá se mi zpříma do očí. „Já tohle nepřipravil, přísahám. Nic na tebe nehraju."

Chvíli tam jen stojíme, on mě drží za ramena a já se vpíjím do jeho modrých očí. Trvá to sekundy, minuty? Sama nevím, najednou mu něco bleskne v očích, odtáhne se a já cítím, že je něco špatně. Rozpačitě se oba díváme na stůl.

Zakručí mi v břiše. „Kdo to mohl připravit?"

„Já nevím, ale když už je to tady, tak,.." přeruším ho v půlce, když mě něco napadne.

„SEJF!" vyjeknu a proběhnu okolo něj na schody. Je to pár metrů, ale zamotá se mi hlava a ztěžkne mi dech. Zpomalím, ale nezastavím, deru se do schodů, co mi síly a dech stačí.

„Adél!" křikne za mnou, chvíli stojí v kuchyni, ale pak se vydá za mnou. Jsem už na schodech, ale opírám se o zábradlí a snažím se popadnout dech. „Jsi v pořádku?" přispěchá ke mně. Natahuje ruku, jako by se mě chtě dotknout, ale já se otočím a mířím pryč. Vzápětí toho lituju, ale tvářím se, že jsem si ničeho nevšimla.

V sejfu je opravdu papírek. Zvednu ho ze země, cítím, že Rob stojí ve dveřích. „Co je tam?" zeptá se zvědavě.

Zmateně se zamračím a otočím se k němu. „Dobrou chuť," zopakuji, co je na lístku.

„Dík?"

Protočím oči. „To je napsané na tom lístku! Dobrou chuť."

„Cože?" Přistoupí ke mně a lístek vezme z mých ledových rukou. Letmo se dotkneme a já cítím, jak ztuhne, když ucítí, jak studené ruce mám, ale nic neřekne.

„Tohle nedává žádný smysl," hlesnu vyčerpaně.

Chvíli je ticho, Rob hypnotizuje papírek, ale to mu nepomůže. Povzdechne si. „No, tak se asi jdeme najíst?"

Nevěřícně na něj zírám. „Může to být otrávené, nebo já nevím co."

„Kdyby nás chtěli zabít, mohli by to udělat ve spánku, nemyslíš?" zeptá se a míří ke dveřím, dívám se za ním, ale nepohnu se.

Mezi dveřmi se na mě otočí. „Je škoda to jídlo vyhodit. Po něm zjistíme, co se tu děje, ale teď mám fakt hlad a tobě by teplé jídlo taky neuškodilo, třeba tě zahřeje." Mrkne na mě a odejde pryč.

Perou se ve mně pocity, jestli mám nebo nemám jít, ale když si uvědomím, že otrávené jídlo, je možná moje poslední starost, opustím sejf a dojdu do kuchyně.

Sedí na svém místě a do mého hrníčku lije kávu. Zdá se mi nervózní. Vzhledně ke mně a já se stydlivě posadím. Stalo se toho tolik, řvala jsem na něj, že má přítelkyni a že ji nemiluje, myslela jsem si, že mu umřu v náručí, během spánku, prosila jsem zadaného kluka, aby se mnou byl v posteli. Cítím se tak špatně. Při představě, že budu jíst se mi udělá zle.

„Co se děje?" vytrhne mě Rob z myšlenek, uvědomím si, že na mě upřeně kouká.

„Asi si vystačím s kafem," odpovím. Žaludek se mi nepříjemně stáhne.

Nervózně mne ucho od hrnku a dívá se na čaj, jako by tam chtěl vyčíst svoji budoucnost a smysl života. Nebo se v něm utopit.

„Chtěl bych s tebou mluvit," vymáčkne ze sebe. Srdce mi vynechá. „Rád bych se omluvil."

Zvednu obočí. „Za co, proboha?"

Povzdechne si a podívá se mi do očí. „Za to, co jsem řekl. Nejsi mi ukradená, jen jsem byl opravdu naštvaný."

Zadívám se do svého prázdného talíře a obejmu si paže. „To já bych se měla omluvit, za to, co jsem ti řekla. Neměla jsem na to právo. Nic nevím. Jen jsem byla naštvaná a pravděpodobně jsem byla zaslepená."

„Já to chápu. Svým způsobem," dodá, když se na něj nevěřícně podívám. „Je tady toho na nás hodně. Myslím, že oba říkáme věci, které nemyslíme vážně."

Jako facka se mi vybaví, že se mi zdálo v noci, jak říká, že mě nechce ztratit. Všechny vnitřnosti se mi bolestně zkroutí. Byl to sen? Nejsem si jistá.

„Podívej, já nechci abys umřela. To je jasné. Záleží mi na tobě, jsi moje kamarádka," řekne upřímně. A ta slova hojí, ale řežou zároveň. Musím ho přestat miloval. Okamžitě ho musím přestat milovat, jinak umřu dřív, než mě sežere rakovina.

„Musíme se spolu dostat pryč. Musíme začít dělat něco pro to, abychom zjistili, co tu děje, souhlasíš?" zeptám se ho a skrývám tu obrovskou bolest.

„Souhlasím."

Uvědomím si, že tohle by možná mohlo fungovat. Budeme se snažit navzájem dostat ven, jsme limitovaní tím, že já možná brzy nebudu schopná mu pomoc, dostat se ven, ale dokud můžu fungovat, tak mu pomůžu. On se musí dostat ke své milované a já možná umřu v náruči svého milovaného.

S touhle myšlenkou se dám do jídla, těžká atmosféra, která mezi námi je, začne pomalu opadat.