Zdálo se to jako dobrý nápad. No teď tady napůl sedíme nebo ležíme a jsme vlastně dost spokojení. Mě se děsně motá hlava, strop se mi kroutí před očima a vše je takové vláčné a rozmazané. A já jsem bez starostí, nad ničím nepřemýšlím, jenom tak sedím v křesle, nohy hozené přes opěradlo a ve vzduchu s nimi kopu jako malé dítě.

Rob jen leží a dívá se někam za mě. Periferně ho vidím.

Už jsme vypili dost vína... Možná čtyři flašky dohromady? Ani nevím, špatně se mi to počítá. Už ani nenapočítám do čtyř. Začnu se hihňat.

„Co je?" zeptá se Rob.

„Nic," hihňám se. Pak se zhluboka nadechnu a vydechnu. „Už mám dost."

„Koukám," ušklíbne se Rob a já se prohnu jako luk a hlavu vytočím do nepřirozeného úhlu jako bych byla nějaká želva, abych se na něj podívala. Zasměje se, když uvidí, do čeho jsem se to zkroutila.

Potom zvážní a zadívá se na mě. „Chybí mi."

Zamračím se a narovnám se do normální polohy. Aspoň doufám. „C-cože?"

„Hrozně mi chybí, Klára."

Jeho přítelkyně, jak jinak. Kdo jiný by mu asi tak mohl chybět, blbko. „To mě mrzí," vykváknu ze sebe tu nejhorší možnou odpověď.

„Neměla jsi pravdu," ozve se. A podívá se mi do očí. „Já ji opravdu miluju. Udělal bych pro ní všechno. Ona je pro mě všechno," řekne zarytě.

Ironicky se uchychtnu. „Když myslíš." Znovu se položím do křesla. On je fakt slepej kretén.

„Nic o nás nevíš. Jak můžeš soudit?" zavrčí naštvaně.

Vyskočím na nohy, až málem spadnu. Kretén. „Protože mezi sebou máme a vždy jsme měli něco silného, pamatuješ? Vždy jsi na mě byl napojený a já věděla, jak se cítíš, co cítíš a co se děje. Proto jsem tě několikrát vyhrabala z dost velkejch sraček. Já tě znám Robine a vím, jak se chováš. A k ní lásku nechováš. Všichni si toho mohli všimnout na premiéře."

Na premiéře se toho stalo hodně. V té hře jsme se do sebe zamilovali a já zemřela. Byla to hra beze slov, takže jsme všechno museli vyjádřit pouze výrazem a pohybem. Bylo to těžké téma a Robinovi to nikdy nešlo. Na zkouškách byl velmi špatný a já začala mít obavy, že se premiéra prostě nevyvede. A pak jsme hráli před lidmi. Jeho výraz byl dokonalý, když mě mrtvou v náručí nesl přes podium, každý mu věřil, že je opravdu mojí smrtí zdrcen. Já ho viděla až na fotkách a velice se mě to dotklo. Když potom vyšel, představila jsem ho rodičům, omluvil se, protože za námi stála Klára. Každý si všiml, že k ní neprojevil ani polovinu toho, co u mě na jevišti. Dlouho jsem o tom přemýšlela a potom mi to došlo. On to nehrál.

Také se zvedne se znechuceným výrazem na tváři. „Na premiéře? Čeho si kdo všiml na premiéře?"

„Snad si o sobě fakt nemyslíš, že jsi tak dobrý herec, abys to zahrál! Všichni cítili a viděli něco víc. Ty ke mně chováš city, ale jsi takový srab, že to ani nedokážeš přiznat!" křičím na něj jako smyslů zbavená.

„Máš o sobě dost vysoké mínění," vyplivne. „Miluju Kláru, ne tebe! To tys do mě byla zabouchlá a zcela očividně pořád jsi, ale pro mě nic neznamenáš!" zařve a v očích se mu najednou objeví provinění.

„Víš, proč nenávidím ty lidi, co nás sem zavřeli?" řeknu už klidněji, ale se slzami na krajíčku. „Nenávidím je za to, že svoje poslední týdny, dny nebo hodiny, musím trávit s tebou. A tebe nenávidím za to, jak moc mi pořád ubližuješ. Jestli je pravda, co říkáš, proč jsi mě jel do toho zkurvenýho města zachránit?!" zasyčím na něj.

Jen se na mě chvíli dívá, ale já chci znát odpověď. Pomaličku odpoví. „Protože nejsem svině, abych tě někde nechal zemřít."

Nevěřícně zakroutím hlavou. „Možná jsi měl, když ke mně nic necítíš."

Tahle slova ho očividně zarazí a dotknou se ho. Vypadal celou dobu přesvědčeně, jako by všechno, co říkal, pro něho bylo jediné pravdivé. Ale teď tu stojí, zírá na mě a naprázdno otevírá pusu, jako by si rychle rozmýšlel, co říct. Nakonec nechá pusu zavřenou, otočí se a odejde do pokoje.

A tohle bolí víc, než kdyby tady zůstal a něco mi od plic řekl do obličeje.