Je ticho, jenom hudba hraje a my se navzájem díváme do tváří.

„Proč si odjel?" zašeptám.

„Jel jsem do nemocnice. Zjistit, jestli tam není nějaké vybavení nebo léky pro tebe," odpoví upřímně.

„Víš, že jsem tam byla a nic nenašla," vymáčknu ze sebe. On jel hledat něco, čím mě uzdraví...

„Mohla jsi něco přehlédnout. Víc očí víc vidí."

Nic na to neříkám, cítím se tak, jak bych se určitě neměla cítit vůči zadanému klukovi.

„Proč jsi odešla ty a nechala mě celý den tě hledat?" zeptá se. Na oplátku mu dlužím odpověď.

„Uvědomila jsem si, jak moc velká jsem přítěž." Ten pocit mě opět naplní. Mám knedlík v krku.

„Co to plácáš?" ptá se nechápavě.

Nemůžu vydržet sedět. Vyskočím na nohy a pochoduji vedle stolu.

„Robe, ty máš přítelkyni. Jsi zadaný, ale z nějakého důvodu jsi tu se mnou. Nevím proč, ale jsi. Nejlepší by bylo, kdybys mě úplně ignoroval nebo kdybychom se občas sešli a probírali, jak se odsud dostaneš. Ale neřešili mě. Tím ztrácíš čas. Jsem jako koule, kterou máš na noze, musíš se mě zbavit. Proto jsem tak moc chtěla zemřít a bojovala s tebou, když jsi mě nesl do auta," vysvětlím mu sklesle.

„Jak se odtud dostanu? Ty snad tady chceš zůstat?" Jen na tohle odpoví? Čekala jsem víc, zaženu osten zklamání.

„Samozřejmě, že nechci, ale nemůžu se z tohohle domu hnout, to zaprvé a zadruhé...," nemůžu to vyslovit. Je to pro mě bolestivé.

„Zadruhé?" opakuje po mě, dožadujíc se odpovědi.

„Nic, zadruhé nic," zalžu mu, abych se vyhnula odpovědi.

„Počkej, jak jsi to myslela, že se odtud nemůžeš hnout?" zeptá se zmateně.

„Přemýšlela jsem nad tím, co se mi to stalo," říkám a jelikož nevím co s rukama, začnu sklízet ze stolu a u toho mluvím. „Kdy jsem poprvé krvácela?"

„Když jsem jel do města," odpoví Rob, nechápajíc na co narážím.

„Správně. A kdy podruhé?"

„Když jsi byla ve městě," odpoví, ale nemá páru, na co narážím.

„Vždy jsem krvácela, když se jeden z nás vzdálil z domu. Možná to má souvislost."

„To je sice hezká teorie, ale přede mnou ses po městě pohybovala, pokud se nepletu," vyvrátí mi moji domněnku.

„Pravda," přitakám naštvaně, že jsem na nic nepřišla. „Ale nebyl jsi tu ty."

Čekám, co na to řekne, ale on se mi jen dívá do očí a oplácí mi nic neříkající pohled.

„Co mělo být to za druhé?" dožaduje se odpovědi. „Že ses přeřekla, ti nežeru, pamatuj, na čem jsme se domluvili."

Otočím se k němu zády a začnu umývat nádobí. „Zadruhé... Se nejspíš nedožiju toho, abych odešla."

„Od toho tu jsem já," prohlásí a kroutí na mě laškovně obočím.

Zasměju se. „A jak toho chceš, prosím pěkně, dosáhnout?"

Zazubí se a vyhne si nohavici od kalhot. Ochránce. „Jsem přece tvůj ochránce, princ na bílém koni."

„Věříš, že ta tetování mají spojitost?" zeptám se ho vážně.

„Jsem chlap a spousta věcí mi fakt vůbec nedochází, ale tohle mi teda dochází."

„Určitě spolu nějak souvisí. Ale jak?" zeptám se ho, zvědavá, jestli na něco přišel.

„No, kdybych studoval medicínu, tak bych mohl být něco jako tvůj doktor? Jakože ty jsi Ohrožená nejspíš rakovinou a já Ochránce. Nejsem debil, abych sobě nebo tobě nalhával, že ta tetování nemají spojení," řekne a já se točím od hotového nádobí.

„Co když to má nějaký větší význam? Možná nejde jenom o nás," pronesu zamyšleně.

„O koho jiného by šlo, když jsme tady sami?"

„O víc lidí. Co když na zemi jsou dvě skupiny lidí. Co když jedna skupina je Ohrožených a druhá je má zachránit, válka nebo něco takovýho," snažím se spojit si tu skládačku v hlavě, ale nezapadá do sebe.

Pokrčí rameny. „Zní to teda docela divně," namítne.

„Mě taky, jenom na to chci přijít," povzdechnu si. „Proč jsme tady, a co to znamená..." vzpomenu si na svůj sen, ale nechci ho zmiňovat, pravděpodobně to byl jen výplod mojí fantazie.

Robin zasténá a prohrábne si vlasy. „Potřebuju pauzu. Blbě spím, pořád nad tím přemýšlím a nejsem schopnej přestat! Dneska večer si dáme víno."

„Já nevím, jestli to je nejlepší nápad," namítnu opatrně.

„Tys dneska taky nespala, pořád máš nový teorie, takže nad tím přemýšlíš a očividně se snažíš, co můžeš. Ale každej potřebuje pauzu." Dívá se na mě pohledem, že i kdybych nechtěla, tak neodmítnu. Vlastně jsem na výběr vůbec neměla.

„Dobře. Běž zkusit, jestli nám dovolí dát si víno," rezignuji a Rob si natěšeně poskočí.