Robinův pohled

Myslel jsem, že zešílím. Když utekla z domu, nechápal jsem proč. Celý den jsem ji hledal, kde jsem mohl, ale bylo tak těžké zjisti, kde by mohla být. Všude je až moc skrýší. Vryl se mi do paměti ten její vyděšený výraz, jako by ji něco došlo a pak se otočila a utekla. Nechápu, co se jí honilo v hlavě.

Jsem vděčný, že mě napadlo jet autem. Nevím, jak je to možné, ale v autě se mi už skoro v noci rozsvítila navigace a já přesně věděl, kam jet. Byla to šílená úleva, napadlo mě, jestli to není past, ale za pokus mi to stálo. Chvíli mi stejně trvalo, než jsem ji našel. Až moc dlouho. Navigace mi ukazovala, že už jsem blízko, ale já ji neviděl a šílel jsem z toho. Ona je to jediné, co tady se mnou je. Nemůžu tady zůstat sám. Opravdu mi jde jen o sebe?

Zahlédnu postavu ležící na zemi, vlasy rozprostřené kolem hlavy, kapky krve jako cestička z drobečků. Srdce se mi zastaví. Ne. NE!

Dupnu na brzdu a vystřelím z auta, volám, přímo řvu její jméno. Kde se vzala ta zoufalost? Přece nemůže umřít.

Leží na zemi s kalným pohledem upřeným na hvězdy a přerývaně dýchá. Zní mi to jako smrtelný pochod.

„Adélko! Ne prosím ne!" Přistanu u ní na kolenou. „Panebože ne!" Řvu, co mi hlasivky stačí.

Rychle ji popadnu do náruče. Musím ji dostat do domu, něco musím udělat! Oči se mi zaplní slzami, ale na to není čas!

A ona sebou najednou začne šít. Je tak unavená a zesláblá, že nemá skoro žádnou sílu. Snaží se mě odstrčit, mlátí do mě. Nemůže mluvit, jenom zlostně chrčí. Co to kurva dělá! Vyčerpá se!

„Přestaň, co to děláš!" okřiknu ji. Musí přestat!

Jako by mě uslyšela, její snažení přestane a ona se celá uvolní, na tváři se jí objeví blažený úsměv a její oči se znovu upřou na oblohu.

„NE!!!"

Vše, co se stalo potom mám jako v mlze. Skoro si to nepamatuji, pořád jsem měl před očima její sklený pohled upřený na hvězdy a sotva slyšitelný dech.

Pořád slyším, ten zvuk zastavení jejího srdce. To pípnutí mi rezonuje v uších, jako by pořád znělo i když už dávno není slyšet. Nemůžu vypudit ten obraz, jak leží, srdce jí nebije, nedýchá, ale usmívá se.

Ten úsměv mě děsí. Proč se usmívala?

Sedím u ní. Má zase kyslíkovou bombu. Jenom tu. Nic víc jsem udělat neměl. Kdyby tady nebyl ten návod, byla by mrtvá. Ne, ona mrtvá opravdu byla, uvědomím si těžce. Prudce mě píchne na hrudi, jako by mě někdo bodl nožem.

Rozklepou se mi ruce. Nesmí zemřít.

Jenomže ona je zasraně nemocná. Ona mi umírá před očima. A já s tím nemůžu nic udělat.

„Nesmíš mi zemřít," řeknu ji rozklepaným hlasem. Slyšela mě? Vnímá mě?

V klidu si tam leží a dýchá. Nikdy jsem si nevážil toho zázraku dýchání jako teď. Nikdy jsem si nevážil života jako teď.

Nikdy jsem si jí nevážil, jako teď.