Opatrně otevřu oči. Cítím tlak na nose a puse. Je to přístroj, připojený ke kyslíkové bombě, který mi pomohl se rozdýchat. Chvíli se dívám okolo, co se to vlastně stalo, že ležím v nemocničním pokoji. Trvá mi pár sekund, než si vzpomenu, jak jsem se nemohla nadechnout. Rob mě zachránil, uvědomím si.

Slyším svůj dech, který se sráží v plastovém náhubku pro dýchání. Rozhlédnu se po místnosti. Nikdo tu není, jenom já a kyslíková bomba, která vydává zvláštní otravný zvuk. Dýchá se mi dobře, takže si ji zkusím sundat. Opatrně ji sejmu, když tak udělám, ozve se tlumené pípání.

Posadím se, abych ji mohla vypnout, ale jakmile to udělám, mám černo před očima a zamotá se mi hlava.

„Zklapni," zavrčím pro sebe, když mi z pípání kyslíkové bomby začne tepat v hlavě.

Uslyším dusot na chodbě zrovna ve chvíli, kdy pomalu slézám z postele, abych se mohla postavit a vypnout to pípání. Dovnitř přímo vletí Robin.

Ulehčeně si povzdechne. „Jsi vzhůru."

Podívám se na něj. Rychle přejde k té kyslíkové bombě a něco na ni zmáčkne. Pípání přestane a mě se uleví. Držím se postele, na které jsem ležela a snažím se udržet na nohou bez podpory. Ucítím jeho ruce na svých bocích.

„Pomůžu ti," nabídne mi pomoc. Přikývnu a nevím, jak se pod tím dotykem mám cítit. Jednou rukou chytí moji ruku a druhou mě drží na boku, aby mi dělal oporu, kdybych padala. Okamžitě mi naskočí scéna z divadelního představení, kde jsme přesně takhle šli.

Na chodbě jdeme opačným směrem, než je můj pokoj. „Kam jdeme?" zeptám se chraplavým hlasem.

„Do kuchyně. Musíš něco sníst."

Otočím na něj hlavu. Podíváme se na sebe, jsme hrozně blízko, oči mi sklouznou na jeho rty. Okamžitě se cítím trapně a hlavu rychle sklopím zpět na zem. Periferně vidím, že on se na mě ještě chvíli dívá a až u schodů sklopí pohled, abychom nezahučeli dolů po hlavě.

Nemluvíme, když jdeme do kuchyně. V kuchyni mě posadí na barovou židli a přejde za linku, která nás od sebe dělí, malinko se mi uleví, že nás něco dělí, ale jeho dotyk mi chybí. Podívá se na mě.

„Co by sis dala?" zeptá se, když zkoumá, co máme v ledničce.

„Vlastně na nic chuť nemám. Takže mi to je asi jedno," přiznám. Opřu si ruce o barový pult, abych jednodušeji udržela rovnováhu na židličce.

Rob přikývne a otevře lednici. „Došlo nám mléko," poznamená suše.

Zvednu hlavu od svých prstů a podívám se na jeho záda. „Díval ses do sejfu?"

Otočí se na mě. „Ne," přizná trochu zahanbeně. „Tak moment."

Dívám se za ním, když odchází. Oči mi sklouznou na přehrávač hudby. Musím něco poslouchat, to ticho mě ubíjí. Nastavím tam něco klidného, aby mě zase netepala hlava bolestí.

Klidná hudba se rozléhá kuchyní a moje mysl se uklidňuje každým dalším tónem. Rob přijde i s mlékem v ruce.

Beze slova mi připraví ovesnou kaši. S mojí asistencí, jelikož by nejspíš spálil i to mléko, kdybych mu neříkala, co má dělat. Je vidět, jak mu chybí tanec, čas od času se mu nepatrně rozhýbou boky v rytmu hudby.

Položí přede mě plnou misku, silně pochybuji, že ji do sebe nacpu. Poděkuji mu a dám se do jídla.

„Chtěl bych ti něco říct," řekne a já vzhlédnu od misky. Upřeně se na mě dívá, tak proto byl tak tichý. Něco ho trápilo.

„Ano?"

„Omlouvám se."

Tím mě překvapí. „Za co?"

„Za to, že jsem si myslel, že jsi za tímhle ty." Upíráme na sebe pohled. Oči teď říkají víc, než by ústa mohla vyslovit.

„Jsi jen vyděšený," umlouvám ho. Proč vůbec?

„Když jsi byla mimo, došlo mi, že tohle nebude tvoje vina," vysouká ze sebe těžce.

„Jak jsi vůbec věděl, co dělat?" zeptám se zvědavě.

„Nevěděl. Kdybys mi neřekla o tom pokoji, nevěděl bych co udělat. A v tom pokoji byla ta kyslíková bomba a přesně napsáno, co mám dělat."

Zamračím se. „Vážně?"

Přikývne a já se zamyslím. Nikdo s námi nekomunikuje, jak bychom si přáli, ale jemu přímo napsali návod, jak mě zachránit? Tady prostě něco nesedí.

„Co?" zeptá se. Zírám na něj asi půl minuty.

„Nesedí mi to. Proč by ti přímo řekli, co máš dělat. Nemá to logiku."

„Oni? Kdo oni?" zeptá se podezřívavě a odtažitě.

Hodím na něj otrávený výraz. „Nepodezřívej mě pořád, prosím tě," požádám ho kousavě.

„Promiň, síla zvyku," ušklíbne se. „Kdo oni?" zopakuje svoji otázku bez podezřívání.

„Je jasné, že někdo o nás ví."

„Na to jsi přišla jak?"

„Třeba tak, že někdo píše vzkazy na zrcadlo, posílá nám cokoliv, o co si napíšeme a tobě poslali kompletní návod, jak mě zachránit před udušením?" odpovím sarkasticky.

Chvíli moje slova zpracovává, než odpoví. „Co po nás chtějí?"

„To fakt nemám nejmenší tušení," odpovím po pravdě.

„Přemýšlel jsem o tom tetování."

Dívám se na něj a čekám, co dalšího z něho vypadne.

„Myslím si, že mají nějakou spojitost. Ohrožený a ochránce," řekne zkoumajíc můj obličej.

Na mysli mi vyvstaly ty vzkazy na zrcadle. Měla bych mu říct všechno? Může nám to pomoc se odtud dostat? Pomůže nám to nějak? Možná bych mu opravdu měla říkat pravdu. Jsme tu sami, musí to mít nějaký důvod.

„Já si to také myslím," odpovím pomalu.

Dívá se na mě, zvažuje další otázku, jestli ji má položit. „Je ta nemoc pryč?"

„Rakovina je pryč," řeknu opatrně. Dalo by se říct, že vlastně nelžu.

„Dobře," řekne zamyšleně.

Oddechnu si, ale předčasně, bohužel.

„Co s tebou potom je?"

„Cože?" Zatajím dech čekám, na co přišel.

Beze slov sáhne do kapsy u kalhot a vytáhne papírek. „Našel jsem ho u postele, když si nemohla dýchat."

Není v pořádku

Zírám na ten papírek. A pak zvednu pohled k němu. Mlčím, nechci, aby to věděl, ale je to jen otázka času. A můj čas vypršel, jak se zdá.

„Prosím, nelži mi. Jsme tu sami dva a já jsem zoufalej. Potřebuju vědět pravdu," schválně zasahuje moje slabá místa. Moc dobře ví, jak se starám o ostatní a ničí mě, když někomu svým chováním ubližuji. Velice dobře to ví.

„Jen jsem tě chtěla chránit," hlesnu a oči se mi zalijí slzami.

„Co se děje?" naléhá na mě.

Jedna neposlušná slza mi steče z oka a já ji urychleně setřu. „Bude jednodušší ti to ukázat," zlomeně ze sebe dostanu a sklouznu z barové židle. Miska s jídlem je skoro nedotknutá.

Rob mě následuje do lékařské místnosti. S bušícím srdcem si sednu na židli před stolem a prst položím na světélkující místo. Světlo přestane blikat, vysune se jehlička a já dám prst pryč, otočím ho, aby viděl kapku krve, a utřu ji do kapesníčku.

Zvědavě se mi dívá přes rameno. Ozve se pípnutí, zabliká obrazovka a ukáže se na ní diagnóza spolu s dalšími vedlejšími příznaky.

Vedlejší příznaky:

-unavenost

-špatné hojení modřin

-problémy s dýcháním

-nevolnost

„Ty vedlejší příznaky se dopisují postupně," zamumlám.

Uslyším ho prudce vydechnout. „Poznáš, jak je to zlé?"

Vytáhnu papír, kam si píšu počet bílých krvinek. Podívá se na ten záznam. Dnes jsou zase vyšší než dřív. Rychle naškrábu dnešní počet.

Urychleně se zvednu a odcházím pryč. Tohle nezvládnu.

Mezi dveřmi se na Roba ohlédnu. Stojí jako přibitý a pořád se dívá na výsledky. „Omlouvám se," hlesnu a odejdu do svého pokoje.

On tam stojí ve stejné pozici po celou dobu, dokud obrazovka nezhasne.

Doufala jsem, že za mnou přijde, ale on se neukázal. Po nějaké době se přinutím se po něm jít podívat. Potřebuji, aby k tomu něco řekl.

On by se měl podívat, jak to neseš ty, ozve se moje svědomí. Rychle tu myšlenku zahodím za hlavu.

Čekala jsem cokoliv, že někde bude sedět a blbě to snášet, že bude úplně v pohodě, že se mi bude vyhýbat, že bude dělat cokoliv, ale to, co zjistím, jsem nečekala ani v té nejhorší noční můře. Nikde není, dveře ven jsou otevřené. Klíče od auta jsou pryč a auto taky, jak jsem se ujistila.

Nechal mě tady. Je pryč.

Myslela jsem, že potom, co mi zlomil srdce, mě od něj nemůže nic ublížit. Ale tohle mě zasáhne jako rána pěstí do břicha, sesunu se na zem a dívám se ven otevřenými dveřmi. Ta bolest mě zasáhla tak prudce, že nevím, co mám dělat, chce se mi křičet, ale nemůžu. Nechávám volně stékat slzy po tvářích.

Jsem v tom zase sama.