„Něco přece udělat musíme!" rozčiluje se Rob u stolu, když večer vymýšlíme, co dál.

„Mě už tedy nic nenapadá," zamumlám ospale.

Zamračeně si mě prohlíží. „Jsi okay?"

„Mm-hm." Už mám zavřené oči. Bože, jsem tak moc unavená. Poslední dobou opravdu hodně.

„Jsi hrozně bledá," poznamená se zvednutým obočím.

„To se ti zdá," mumlám do dlaně a bojuji se spánkem.

„Proč je tady ta lékařská místnost?" zeptá se najednou a já prudce otevřu oči, najednou únava přešla, zahledím se na něj vymýšlejíc rychle nějakou odpověď.

„Asi kdyby se nám něco stalo?" nadhodím a čekám, jestli se chytí.

„Tenhle dům je na kraji města a tys mi říkala, že je někde nemocnice. Proč bychom potřebovali speciální místnost v domě?"

Naléhá na mě a můj unavený mozek pracuje pomalu.

Nakonec zoufale pokrčím rameny. „Nikdo kromě nás tu není, co bychom v té nemocnici asi dělali? Navíc ta nemocnice není vůbec vybavená, tady je možnost, že nám něco pošlou a základní lékárnička tu je," otevírá pusu a je mi jasné, že se chce zeptat, proč tam je nemocnice, když tu nežijí lidé, ale já ho předběhnu. „Nerozumím tady víc věcem, než jen proč máme v domě lékařskou místnost," odvětím prostě.

Přikývne, ale cítím, že mi nevěří. Povzdechnu si a rozloučím se s ním, že jdu spát.

Jsem unavenější než dřív a zalezu do nemocničního pokoje. Položím prst na vyobrazené místečko a druhou rukou si podepřu těžkou hlavu. Pípnutí slyším, ale oční víčka jsou těžší, než abych je zvedla. Usnu.

Probudím se v noci. Obrazovka pořád svítí a výsledky jsou pořád viditelné. Protřu si oči, abych mohla zaostřit. Výsledky vypadají jinak, už jen vizuálně. Je tam i text.

Vedlejší příznaky:

-unavenost

Zírám na to, jak na obrázek. Není to vymyšlené, opravdu se to děje. Nebo mě jen zkouší? Celou dobu jsem tajně doufala, že ne. Že to je psychický test, ale ono tomu tak není. Nebo využili toho, že jsem unavená? Zdrogovali mě?

Je to opravdové? Co už je vůbec opravdové?

Když si lehám do postele, nevydržím to a naplno se rozpláču.

•

Ráno se probudím úplně bez života. Chvíli se dívám do stropu, než se donutím zvednout a jít do koupelny. Všechno mi je vzdálené, jsem naštvaná na to, kde jsme, co se to děje a že tady musí být zrovna on.

Když vejdu do koupelny, na zrcadle je znovu nápis.

Zeptej se jí, co ví.

Probudí se ve mně takový vztek, že mám chuť okamžitě vzít hřeben a hodit ho na zrcadlo, aby se rozbilo. Jaké větší neštěstí by se mi mohlo stát?

Jenomže by ho to probudilo, mohl by ten nápis vidět. Rozčileně drhnu ten vzkaz. Drhnu ho tak prudce, jako bych chtěla to zrcadlo prodrhnout až na druhou stranu.

Podívám se zadýchaně na svůj odraz, neuvědomila jsem si, že zadržuji dech. Zhluboka se nadechnu a cítím ten umělý pach chemikálií. Udělá se mi z toho zle, hodně zle. Pustím hadr a běžím k záchodu, který je hned vedle koupelny.

Všimnu si Robina vycházejícího z pokoje, překvapeně se zastavujícího, když prudce vběhnu na záchod a jen tak tak to stihnu včas. Vyprázdním obsah svého žaludku a pak se ještě dobu dávím.

Strašně se klepu a cítím se děsně slabá. Spláchnu a opřu se o zeď, je mi hrozná zima.

Klekne si přede mě. „Jak ti je?"

Pousměju se na něj. „Není to úplný terno."

Pousměje se. „Zvládneš vstát?"

Zkusím se vzepřít na rukou, ale cítím, že by mě neudržely. „Pomůžeš mi?"

Bez dalších slov mě vytáhne do stoje a podepře mě. Chce mě vést do pokoje, ale já ho zastavím. „Chtěla bych si vyčistit zuby, nestihla jsem to."

Jenom kývne a dovede mě do koupelny, kde mě nechá a odskočí si na záchod. Když přijde, vymývám si v předklonu ústa.

„Co to máš na zádech?" zeptá se najednou. Podívám se na něj zmateně v zrcadle.

„Co bych tam měla mít?"

Přijde blíž a odhrne mi tričko nahoru. Urychleně ho chytím u prsou, aby neviděl něco, co nemá, ale on je zaujatý něčím na mých zádech.

„Tak co tam mám?" pokouším se tam podívat, ale nic nevidím. Podívá se na mě zamračeně a odstoupí, abych se mohla otočit.

Dole v prohlubni mám modřinu okolo nějakého vpichu. „Co to kurva je." Okamžitě si na to sáhnu, ale když se toho dotknu, zabolí to jako čert, zasténám bolestí.

„Co to je?" zeptá se Rob.

„Nevím," zalžu napůl.

Chvíli o tom přemýšlím a pak mi to docvakne. Udělali mi ve spánku lumbální punkci! Proto ta nevolnost?

V zrcadle se na něj podívám zrovna včas, abych si všimla, jak přejede pohledem k mému koleni. „Vypadá pořád stejně."

„Je to teprve třetí den," namítnu bezstarostně.

Upře svůj pohled do mých očí. „Z tanečáku jsem měl hodně modřin. Takhle třetí den nevypadají."

„Asi jsem se bouchla fakt hodně," zamumlám celá nesvá.

„Půjdu udělat něco k jídlu, co si dáš?" zeptá se, maskujíc nedůvěřivost mých slov.

„Nic si nedám, děkuju."

„Měla bys jíst."

„Právě jsem zvracela, nemám chuť pokoušet svůj žaludek," opáčím. Pokrčí rameny a odejde do kuchyně.

Zašiju se u sebe v pokoji, nekontrolujíc sejf. Je mi tak zle, že jsem to ani nechtěla.

Po chvilce upadnu do spánku. Zdá se mi, že jsem se probudila a on stál u mých dveří, aby mě zkontroloval.

Probudím se až večer, najím se a zase jdu spát, aniž bych Roba potkala. Okamžitě upadnu do spánku. Je plný zmatených snů o něm.