Robův pohled

Na knihy se nesoustředím. Možná bych v hlavě vyhrabal pár dějů a nemusel se jí na všechno ptát nebo ji hlásit názvy a autory. Musím myslet na to, jak byla drzá a já se neudržel. Řekl jsem jí koťátko. Holce, co do mě byla zabouchlá. Já jako kluk, který má jinou.

Musel jsem se docela rychle otočit a jít probírat knihy, aby neviděla, že ten pohled, který mi věnovala mi zamával hormony. Bože, jak se podívala zpod řas, když jsem se nad ní naklonil. Kurva... soustřeď se.

Za chvíli jsem se do těch knih ponořil a přestal myslet na co jsem neměl. Po třech hodinách už mě všechno bolelo a byl jsem znuděný. Ale tak moc. Na jednu stranu jsem chápal, že tohle je pro ni lepší práce. Může odpočívat a já se nemusím bát, že ji najdu mrtvou. Před očima se mi promítne obrázek Adél ležící na zemi s očima otevřenýma, klidnýma ale nehybnýma. Prázdně se dívám do knihy, její hlas mě vrátí do reality.

„Mini-pauza?" navrhne a mrkne na mě.

Oh Bože ano! Ztěžka se posadím na židli naproti ní. Ve stejnou chvíli se zvedne, dojde k oknu a otevře ho dokořán. Za chvíli se ke mně dostane čerstvý vzduch. Užívám si ho a jsem rád, že konečně sedím, na chvilku zavřu oči a užívám si klid.

Když otevřu oči a podívám se na ní, je vykloněná z okna, nohy úplně propnuté. Doufám, že nevypadne. Oči mi zabloudí na její zadek. Vystavuje ho na mě schválně?

Musím se uklidnit, ona taková není. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Na co se to vůbec dívá?

Potichu se zvednu a dojdu za ní. Dívá se na les a mraky. Foukne vítr, nadzvedne ji vlasy a já ucítím její vůni.

„Je to hrozně depresivní," poznamenám, když chvilku sleduju její pohled na šedivé mraky. Nepřekvapí mě, když odpoví, že jí to uklidňuje. Usmívám se, když poznamenávám, že měla vždy ráda divné věci.

Jak v něčem takové může vidět něco hezkého? Vždyť je to prázdné. Nijaké. Co se jí na tom může líbit?

Ani nedutám a hltám její slova, když vypráví o svém dětství na chalupě. Nejde o to, co říká, ale ta emoce, se kterou to říká. Fascinuje mě, najednou je uvolněná, klidná, ale plná té emoce, nemůžu ji identifikovat, ale chci ji cítit taky. A pak mi to dojde. Mluví o svobodě a radosti. Píchne mě u srdce. Já tohle chci taky zažít, může se to podobat jízdě na motorce nebo je to jiné? Myslel jsem si, že to znám a zažívám to, ale když ji slyším, jak na to popisuje, zdá se mi, že jsem vždy měl svázané ruce a nikdy nepoznal tu volnost.

Když se otočí, všinu si osamělé slzy, která ji sklouzne po tváři. „Je to perfektní," hlese zlomeně. Ona už to nezažije. Ta slova mě udeří nepřipraveného, znovu ji vidím bez života ležet na zemi.

„Zní to jako pohádka. Možná až skoro nereálně." Vypadne ze mě. Proč jsem to řekl nahlas, proboha.

„Dokud to člověk nezažije a nepoužije svoje všechny smysly, tak neví, o co přichází." Ta jiskra v jejích očích bylo to, co jsem chtěl vidět a nikdy nezapomenout.

„Co když to neumím?" vydechnu prudce. Je pro mě těžké se takhle otevřít. Nedělám to s nikým. Proč ona na mě působí tak, jako bych se otevírat chtěl?

„Nejde o to to umět, ale všechny myšlenky vypustit. Užít si ten okamžik na maximum a jenom být." Jen co to dořekne, začne pršet. Otočí se k oknu a já svůj pohled stočím ven.

Proč jí říkám, že nemám, s kým to zažít? Proč se ji svěřuju? Já to chci zažít, píchne mě u srdce.

Něco zamumlá, zaslechnu něco o životě a posledním dnu. Co to říká? A pak se na mě odhodlaně podívá. Ta energie, radost, rebelčení a odhodlanost mě uzemní. Najednou všechno září. Nemůžu z ní odtrhnout oči.

Vyrazí ke mně a chytne mě za ruku. Je to zvláštní pocit, ji takto držet. Táhne mě ven, neodpovídá na moje dotazy, jen běží ven. Zarazím se na prahu dveří, aby mě nesmáčel déšť, ale ona do něj vběhne. A začne křičet, poskakovat, točit se a smát se jako malá holka. Fascinovaně se na ní dívám. Nikdy jsem ji takovou neviděl. Netušil jsem, že to umí. Netušil jsem, jak krásná dokáže být.

„Tak tam tak nestůj a chyť mě, jestli to dokážeš!" vypískne a utíká za barák.

Připadá mi, že mě něco tíží. Okovy na rukou, které mi tam někdo dal a já je nikdy nechtěl. Jak se jich zbavit? Ona tě jich zbaví, uvědomím si. Přestanu se držet zpátky, proč mě po vždy někdo chtěl abych to dělal?

Udělám váhavý krok do deště. Kapky studí, nevím, jestli se mi to líbí. Uslyším její radostné výsknutí. Nech jí ať tě vede. A já přestanu přemýšlet. Rozeběhnu se za ní, je docela daleko, chci ji dohnat. Dupu do země, ten stres a strach mizí při každém kroku. Zrychlím, je to podobné jako být na motorce, ale jiné. Déšť mi teče po tváři, normálně by mě to štvalo, ale teď mi to nevadí.

Oči mám upřené na ní. Roztáhne paže a křičí radostí a já tomu najednou rozumím, ta volnost mnou prostoupí. Ani si neuvědomuju, že se usmívám od ucha k uchu. Jak je možné, že jsem si nikdy nevšiml, jak nadpozemsky vypadá? Vypadá jako by po té louce letěla jako anděl.

Jsem jí na dosah, natahuju se po ní a obtočím své paže okolí ní, stáhnu si ji do náruče. Padáme, ale já ji držím, tak aby si neublížila, nic se nám nestane. Směje se, je to roztomilé. Sedím na ní a ona se směje. Srdce mi buší, rozjařeně se na ní dívám. Okouzlen.

Zvednu se a pomůžu jí na nohy. I přesto jak malinká je, se na mě podívá, jako by mě převyšovala o tři hlavy a zabodne mi prst do hrudi. „Nikdy nenech nikoho, aby v tobě nechal vyhasnout ten plamen. Nikdy, rozumíš? A jestli to někdy někdo udělá, vzpomeň si na mě. Vzpomeň si na tuhle chvíli. Vím, že cítíš tu volnost, nenech ji nikdy odejít."

Ty okovy okolo rukou se uvolnily. Doslova jsem slyšel, jak spadly na zem. A já se konečně po letech mohl nadechnout.