„Já to nechápu," rozhodím rukama, když hypnotizuji obrazovku počítače v lékařské místnosti. Udělala jsem si test krve už čtyřikrát, ale nemůžu uvěřit výsledkům. Už se natahuju k jehličce, abych si nechala odebrat další vzorek, když mě Robova ruka zastaví.

„Myslím, že už stačilo. Ten výsledek se nezmění." Pustí moji ruku. „Můžeme to třeba uzavřít jako zázrak? Možná bychom si toho spíš měli vážit, je to první dobrá věc, která se nám za posledních pár dnů stala." Pokrčí rameny.

„Já vím, nestěžuju si, jenom je to prostě...," snažím se najít správná slova, otočím se na židli zády k počítači k Robovi. „Jako by to celé bylo naplánované. Včera jsem měla výsledky, které mě během několika hodin mohly zabít, ale teď jsou mnohem lepší. Opravdu o hodně lepší!"

Zvedne obočí. „Tak se z toho raduj? Juhuu!" začne mávat rukama ve vzduchu a směje se. Nemůžu si pomoc, rozesměje mě to také. A vlastně měl pravdu, byl to důvod k oslavě. Konečně nějaké dobré zprávy.

„Podle mě bychom si zasloužili dnešní večer zažít v poklidu a od zítřka se začít soustředit na plán, dostat se ven?" navrhne Rob a podává mi ruku, aby mě zvedl ze židle.

Nervózně si koušu spodní ret a podám mu ruku. „Neměli bychom začít hned a...," vyjeknu, když mě vytáhne na nohy, okamžitě se mi udělá černo před očima, ale Rob mě podepře.

„Ne, neměli. Jeden klidný pozitivní večer si teď oba dva zasloužíme. Můžeš mi říkat, co chceš, ale vím, že se tady trápíš každý den i když se snažíš to neukazovat. Jeden večer. Film a klid. Šlo by?"

Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Dokázala bych mu říct ne? Usměju se a kývnu. Usměje se na mě a potom zvážní. Dívá se mi do očí, ruka, která mě podpírala v pase, se přesune na moji tvář. Je to motýlí dotyk, sotva ho cítím. Hladově se mi dívá do očí a jeho pohled zvídavě oplácím. Položí mi ruku na tvář a já mu hlavu do ruky položím. Zavřu oči a chci si ten moment užít, ale leknu se, když rukou trhne. Vyděšeně zamrkám, ten pohled je pryč. Dívá se provinile.

Odtáhne se a dívá se do chodby, nechce se mi podívat do očí. „Měli bychom jít vybrat, na co se budeme dívat. Něco půjdu vybrat," zamumlá a prchá z pokoje.

Stojím tam a pohled mám upřený do chodby, kde zmizel. Co se to s námi děje?

Celý film se mě ani nedotkl a každý jsme šel spát do svého pokoje. Napjatá atmosféra se vrátila. Usínalo se mi dobře, ale celou noc mě pronásledovaly noční můry, plné samoty a opuštěnosti.

•

Ráno se mi vstávat nechtělo. Probudila jsem se do sladké nevědomosti, ale realita mě rychle zasáhla a mě přišlo, jako bych na hrudi měla kámen, který je každým nádechem těžší.

Neochotně vylezu zpod peřiny a podívám se na hodiny. Je půl desáté, to jsem si pořádně naspala! Udělám ranní hygienu, převléknu se ustelu a unaveně mířím do kuchyně.

Rob už v kuchyni je a snídá. Vzhlédne od vajíček. „No dobré ráno, dneska vyloženě vypadáš jako ranní ptáče," ironicky utrousí.

Vypadám jako odpad. Na sobě mám pohodlné tepláky a dlouhé tričko, vlasy mám jak ptačí hnízdo, oči unaveně přivřené. „Drž pysk," ucedím a jdu si udělat snídani. Překvapivě zjistím, že mám hlad. Vlastně velkej hlad. Nechci si připravovat něco, co by mi zabralo hodně času, vezmu kukuřičné lupínky nasypu je do mísy a zaleju mlékem. Posadím se a zhltnu je během dvou minut a už si to štrajdám k lince přidat.

„Měla bych jednodušší si to mlíko nalejt rovnou do toho kilovýho pytle, šetří to nádobí a čas," poznamená pobaveně Rob.

„Měla by sis to nalejt do toho pytle," paroduju jeho hlas a rvu si plnou lžíci do pusy. S plnou pusou na něj namířím lžíci, ze které vystříkne mléko jeho směrem. „Á jfem šena a pošefuju hoje jídva, jafný?" huhlám s plnou pusou.

„Nerozumím ti?" pobaveně se směje a usrkává čaj, zatímco já se láduju.

„HM!" mávnu rukou ve které držím lžíci a dál se láduju.

„Nezadus se."

Polknu obrovské sousto. „Neprovokuj mě, Robine! Mám hlad, buď rád a dosrkej si ten svůj čaj!"

Narvu do sebe ještě jednu mísu, zapiju to litrem jablečného džusu a spokojeně se rozvalím na židli. Jsem tak hezky najedená, že koukám do blba a jen se culím.

Rob si odkašle. Zamračím se na něj. „Hodláš ještě něco sníst? Nebo tě kilo lupínků a tři litry mlíka zasytily?" ušklíbne se.

„Mlč nebo sežeru i tebe," zabručím.

Zasměje se. Od srdce se zasměje, snad nikdy jsem ho neslyšela se takhle smát. Odnese po sobě nádobí a otočí se na mě.

„Konec legrace, je na čase začít vytvářet plán, jak se odtud dostat."