Asi v pět ráno pokusy o spánek vzdávám. Jsem z toho věčného probouzení vyčerpaná a už nechci znovu ten obraz vidět. Přesto ho mám před očima a kamkoliv jdu, ho vidím a slyším svůj křik.

Po domě jsem udělala spoustu práce, abych nemyslela na to, co se mi zdálo. Vlastně to trochu pomohlo, leštila jsem, co se dalo, umývala vše, co šlo a zrovna jsem leštila podlahu, když se na schodech objeví Robin, už má učesané vlasy a je oblečený.

Překvapí ho pohled na mě, jak drhnu podlahu, jako by mi šlo o život. Vlastně mi šlo o rozum, doslova.

„Co blbneš? Máš odpočívat, ne tady drhnout podlahu!" zní přísně a docela naštvaně.

„Nebudu ležet, jako brouk. Potřebuju se nějak zabavit, jinak mě cvakne," mumlám polomrtvá únavou.

„Asi nechápeš vážnost situace," řekne klidně.

Se zvednutým obočím zvednu hlavu a podívám se na něj. „Věř mi, že chápu."

Nic neřekne, rovnou vejde do kuchyně a začne dělat snídani. Já dodělám podlahu, uklidím všechny věci a jdu za ním do kuchyně. Problémy, které mě provází při vstávání z podlahy a chození, úspěšně ignoruju.

Překvapí mě, že na stole je talíř plný všeho možného jídla a prášek. Připravil mi snídani? Když si mě všimne, pokyne. „To je pro tebe."

„Děkuju," hlesnu překvapeně a zaměřím se na prášek na stole.

„Na to krvácení pamatuješ?" připomene mi, když se na prášek pár sekund nerozhodně dívám.

Přikývnu a prášek rychle spolknu. To že jsem nepřemýšlela nad účinkem prášku, ale jestli ho vůbec má cenu polykat, mu neřeknu. Chvíli oba v tichosti jíme a z přehrávače se ozývá hudba, která to trapné ticho zaplňuje.

„Musíme si promluvit," začne Rob, když dojí a jen usrkává čaj.

Povzdechnu si a přikývnu. Má pravdu, ale dokážu mu čelit po tom, co jsem vyváděla? Budu muset.

„Co se stalo potom, co jsem omdlela ve městě?" začnu já otázkou, na kterou nutně potřebuju znát odpověď. Poslední si pamatuju, jak mě nese do auta, a já mám pohled upřený na oblohu. Jak moc jsem si v té chvíli přála umřít.

„Vzal jsem tě do auta a jel sem. Cestou se ti zastavilo srdce, musel jsem ti ho nahodit defibrilátorem," slyším, jak má knedlík v krku, těžko se mu o tom mluví. Nechtěla jsem ho ranit.

Představuji si tu scenérii, ale něco mi v tom nesedí. „Jak jsi poznal, že se mi zastavilo srdce?"

Ošije se. „Já to slyšel," řekne, jako by tomu sám nevěřil.

„Ty jsi slyšel, jak mi přestalo tlouct srdce?" zeptám se nedůvěřivě a silně ironicky.

„Vlastně jo. Slyšel jsem to pípání, jako kdybys byla napojená na ten přístroj, co je nahoře."

Jsem kompletně zmatená. „Já to nechápu. To jsi mě na něj připojil, nebo máš super sluch nebo co se dělo?"

Kroutí hlavou. „Bylo to slyšet z rádia v autě."

Dívám se na něj jako na blázna. Z rádia se ozýval tlukot mého srdce?

„Nedívej se tak na mě, já tomu nerozumím o nic víc než ty. Možná tě to překvapí, ale když se ti zastavilo srdce, nemyslel jsem na to, abych zjistil, jak to slyším, byl jsem rád, že to slyším a věděl, co se děje," odvětí ostře.

„Proč mi nic z toho nedává smysl?"

Pokrčí rameny a má na jazyku nějakou otázku. Počkám, než se odhodlá ji položit.

„Co se dělo, než jsem přijel?"

„Snažila jsem se schovat někde ve městě a přespala jsem v kavárně. Sešla jsem z hlavních ulic, aby pro tebe bylo těžší mě najít. Ale v určité vzdálenosti se mi začalo dělat zle. Nemohla jsem dýchat a přistál přede mnou odnikud lísteček, že se mám vrátit. Čím dál jsem byla, tím hůř mi bylo. Spustila se mi krev z nosu a pak tam byl další lísteček. Poslední varování a potom ještě jeden. Bude to jen horší. Nedbala jsem na ně, byly mi u prdele. Chtěla jsem se dostat co nejdál a ukázat jim, že nemají můj život ve svých rukou. Jak se mi tak zdá, tak mají."

Robin se dívá do stolu a přemýšlí. „Je to nějaký divný."

„To každopádně. Jak jsi vůbec věděl, kde mě najít?"

Vzhlédne a dívá se mi zpříma do očí. Po chvíli odpoví. „V autě se spustila navigace, která mě k tobě navedla."

„Co?" nevěřím vlastním uším.

„Nevím, co se stalo, taky tomu nerozumím, prostě se spustila."

Dívám se někam za Roba a přemýšlím, co to má znamenat.

„Proč ses se mnou prala, když jsem tě nesl do auta?" vyrazí ze sebe, takovou rychlostí, že mám problém mu porozumět.

„Cože?" probudí mě z transu.

„Proč ses se mnou prala? Měla jsi zbytek sil a využilas je na to, aby ses se mnou prala," vysvětlí a dívá se na mě. Přesně téhle otázky jsem se obávala.

„Já myslela jen na to, že oni mají můj život ve svých rukou," mumlám stydlivě. „Chtěla jsem jim dokázat, že to tak není, že je to můj život."

„Tím, že zemřeš?" zavrčí.

Překvapeně nad tou reakcí pozdvihnu obočí. „Je to jediná věc, která mi zbyla. Vzali mi všechno, odtrhli mě od všeho, jediné, co mám, jsem já a moje rozhodnutí dýchat nebo nedýchat," řeknu odvážně.

Nevím, co to s ním udělalo, na první pohled, vůbec nic. Ale v očích si všimnu malého záblesku, ublížilo mu to? Záleží mi na tom vůbec?

„Co zbude, když zemřeš?" zeptá se bez emocí.

„Stejně umírám. Aspoň ti přestanu být na obtíž," neodpustím si kousavou poznámku, ranilo mě, když odjel.

„Takhle to není," řekne opovrženě.

„Tak proč jsi odjel?" vyhrknu a okamžitě té otázky lituji. „Nechal jsi mě tady, když jsem tě potřebovala, když jsem ti řekla a ukázala, že jsem nemocná."

Zírá na mě. „Ty jsi mě opustila taky, na rozdíl ode mě jsi mi umřela..." okamžitě si uvědomí, co řekl a zmlkne.

„Tobě?" hlesnu zlomeně.