Ron Weasley se pomalu šoural směrem na Ošetřovnu. Byl nervózní; ředitel Brumbál mu předtím řekl, že ho tam někdo čeká, a šibalsky přitom pomrkával. To nevěstilo nic dobrého.
Došel ke dveřím Ošetřovny a váhavě vkročil dovnitř. Hned poté se zastavil, protože ho něco oslnivého uhodilo do očí. Když se mu vrátil zrak, zjistil, že se jednalo o světelný odlesk chrupu vyceněného v širokém reklamním úsměvu.
Když majitel tohoto úsměvu spatřil Rona, rozzářily se mu oči a nadšeně vykřikl:
„Tak to jste vy, ten zoofil!" Vypadal jako dítě u vánočního stromku.
Ron zrudl a zamumlal souhlasnou odpověď. Přitom přemýšlel – ten strašný árijec v bílém plášti mu byl nějak povědomý...ale né vždyť je to-
„MUDr. Zlatoslav Lockhart, sexuolog; zcela k vašim službám. Tedy, ne tak úplně k vašim službám, vy jeden zvrhlíku," zakýval žertovně prstem.
Rona polilo horko. Tak tohle bude dlouhé odpoledne...
Lockhart, jehož tvář neopustil široký úsměv, ukázal prstem na pohovku pod oknem.
„Jen si pěkně lehněte a udělejte si pohodlí. Klidně si i odložte, jestli se pak budete cítit přirozeněji," mrkl na Rona.
Ten byl už rudý jako právě uvařený rak.
„Díky, raději zůstanu ve svém hábitu," vypravil ze sebe.
Ron se natáhl jako prkno s rukama složenýma na prsou. Doktor Lockhart se usadil do kožené klubovky.
„Takže, vy jste zoofil, že?" zeptal se vesele.
„To už jsem snad říkal, ne?" naštval se Ron.
„Ano, ano...jen se ujišťuji, jestli jste třeba mezitím nezměnil názor. Není důvod se rozčilovat – můžeme si o všem v klidu popovídat, jako mezi přáteli."
To zrovna, pomyslel si Ron. Teď na Lockharta sice neviděl, ale z jeho hlasu byl stále cítit ten colgateový úsměv – přesně ten, který měl Ron chuť jeho majiteli smazat z tváře. Nejlépe tvrdou pěstí a pokud možno ještě s boxerským prstenem.
„Musíme zjistit, do jaké míry vás vaše nemoc – ano, ve vašem případě se jedná o nemoc, kterou je možné vyléčit – zasáhla. Tady jsem si pro vás připravil takový malý testíček..."
Ron slyšel šustění papírů a potom nějaké polohlasem vyslovené kouzlo. Vzápětí se na bílé zdi před ním objevil světelný obdélník a v něm nápis: SEXUÁLNÍ ORIENTACE – TEST 1.
Zatímco Ron udiveně hleděl na to, co se před ním objevilo, ani si nevšiml, že mu zkušená ruka připojila k hlavě dvě kouzelné elektrody...
Pak se na plátně objevil obraz nahé ženy.
Hm, žádná reakce, pomyslel si Lockhart.
Následoval obraz nahého muže.
Opět nic, to vypadá opravdu nadějně...
Ani obrázek nahého kojence nevyvolal žádnou reakci.
Pak ovšem následoval obraz...nahé sovy (Nahá sova=úplně normální sova, protože sovy JSOU nahé. Nebo jste snad někdy viděli nějakou oblečenou?).
Kouzelný stimulometr, ke kterému vedly drátky z Ronových elektrod, začal kvílet.
Lockhart vrhl rychlý pohled na stupnici.
„Nejvyšší možná hodnota, to je úžasné!" neudržel se.
„Dokončíme ještě test," řekl a Ron pak měl možnost zhlédnout ještě obrazy zachycující nahého psa, nahou kočku, nahého křečka, nahého mravence a dokonce nahý fíkus (komentář viz nahá sova). Naměřené reakce však byly velmi slabé; doktor Lockhart měl dokonce podezření, že se jednalo pouze o zbytkové vzrušení z fotografie č. 4.
Lockhart sejmul elektrody a vypnul kouzelný meotar. Zhluboka se nadechl a řekl:
„Musím vám s rad- tedy s lítostí oznámit, že jste přímo učebnicový případ zoofila, s jednoznačným zaměřením na řád Strigiformes, tedy sovy."
Ron zvedl oči v sloup. Tak to je opravdu novinka, pomyslel si.
Doktor LockharT mezitím vzrušeně pobíhal po pokoji a radostně výskal:
„Opravdový zoofil! Můj první opravdový zoofil! Všichni kolegové z fakulty kouzelnické sexuologie mi ho budou závidět... a to zaměření na sovy...myslel jsem, že je to už jen v učebnicích, taková vzácnost..."
Ron využil Lochartovy nepozornosti a nenápadně se vytratil. Směr: Sovinec...

...

Dvacet kroků od Sovince zrychlil, zlákán vidinou naplnění svých tužeb. Jeho láska už na něj čekala... o dalších deset kroků později se však stala tragédie. Najednou jakoby narazil na neviditelnou bariéru a nemohl dál!
„Co to vole je?!?!" neudržel se a vykřikl, pln vzteku a zoufalství.
Zuřivě mlátil rukama do neviditelné zdi, která zřejmě platila pouze pro něho – kolem něj do Sovince bez jakýchkoliv těžkostí prošli dva mrzimorští. Ronovo zoufalství se jen zvýšilo, když zaslechl útržek jejich hovoru:
„Tak to je ten úchylák?"
„Jo, to je on – ale teď už jsou naše sovy zaplaťmerlin v bezpečí. Lidi z ÚPOZS mu zatrhli tipec, jachachá!" zasmál se jeden z mrzimorských.
„Jachachá!" přidal se druhý.
„Vaše zatracené sovy mě vůbec nezajímají, pro mě už je důležitá jen jedna jediná!" křikl za nimi Ron, ale oni už ho neslyšeli.
Zhluboka se nadechl a zakřičel:
„Vendelíno, lásko moje! Hůůů! Hůůůů hu hůůů!"
Jeho táhlé houkání přilákalo procházejícího Theodora a Světlanu.
„Tak už máš po ptákách, co?" řekl Theodor a zasmál se vlastnímu vtipu.
„Vendelína? Kto je ta Vendelína?" zajímala se Světlana, ale Theodor ji jen popadl za paži a táhl pryč, aby je snad někdo neviděl, že se baví se zoofilem.
Světlana se Theodorovi rozčíleně vytrhla.
„Tahej si svoji babku, šovinisto!" obořila se na něj.
Theodor jen pokrčil rameny a zamířil k Hermioně, která celou scénu pozorovala zpovzdálí.
„Gratuluji k povýšení, kolegyně," řekl medovým hlasem dost nahlas, aby to Světlana slyšela.
Ta si jenom pohrdavě odfrkla a obrátila se k Ronovi.
„Ta Vendelína je...sova?" zeptala se opatrně.
Ron zdrceně přikývl.
„Ano. Ale to mi nezabrání, abych ji miloval! A ona, ona mě také miluje!" vykřikl vášnivě.
Světlana se zatvářila trochu skepticky.
„A jak to víš?"
Ron se vítězoslavně usmál.
„Naučil jsem se její řeč..."

...

Dva prváci z Havraspáru procházeli kolem nezakryté studny. Náhle se z ní ozvalo volání o pomoc.
„Co to je?" poděsil se jeden.
„To je přece Sadako," odpověděl mu druhý a hodil do studny kámen, který ležel před nimi.
„Au," ozvalo se ze studny.
„Jachachá, tys ji trefil!" zaradoval se jeden z prváků.
„A hele tady je víko, co kdybychom tu studnu zabednili?" navrhl druhý.
„Ale vždyť se tam potom bude bát!"
„No o to jde. Jachachá!"
„Jachachá!"
Prváci popadli víko a chtěli jím zakrýt studnu, ale v tu chvíli se za nimi ozvalo zakašlání.
„Co si jako myslíte, že děláte?" obořila se na ně Cho.
„Zabedňujeme tady tu studnu, aby do ní třeba nikdo nespadl," odpověděl jí jeden z prváků důležitě.
„Tak toho nechte," nařídila jim.
Důležitý prvák se zamračil a řekl:
„A to jako proč, šikmoočko?"
Cho viděla rudě (A/N: A to i když předseda Mao nebyl nikde v dohledu :o)). Kam se poděla úcta ke starším?
„No počkejte vy malí hajzli za to vás proměním ve čtyřprdelní krysomotýly a Hagrid vás pochytá a potom vás..."
V této části Choina monologu už po prvácích zůstal jen oblak rozvířeného prachu, protože si uvědomili, že někdo o dvě hlavy větší než oni bude asi i s hůlkou zacházet lépe...
„Pomoc..." ozval se ze studny slabý hlas.
„Vydrž, soudru- teda Sadako, hned ti hodím lano!" vykřikla Cho a...hodila Sadako dolů lano, které vyčarovala ze vzduchu.
„A nezapálíš ho až budu v půlce, že ne?" ujišťoval se hlas ze studny a Cho musela přísahat na hrob svých prarodičů, že chce Sadako opravdu pomoct.

...

„Skaži mi o Vendelíně, kak ste se poznali a kak ste spolu dluho a tak," požádala Rona Světlana.
Ron se celý rozzářil.
„No..." začal, ale v tu chvíli se zpoza rohu vyřítil bradavický školník Argus Filch a zakřičel na něho:
„Co se tu ještě potloukáš, ty perverzní zoofile?! Do Sovince už nikdy ani nepáchneš, slyšíš!" To je teď můj rajón, pomyslel si.
„Ale pane školníku, doufal jsem, že zrovna vy mě pochopíte. Vždyť vy a vaše kočka-"
Filch zrudnul vzteky a zalapal po dechu.
„Cože?! No počkej tohle tě přijde draho!" Zuřivě se po Ronovi ohnal svým olezlým koštětem.
Ron se Světlanou na nic nečekali a dali se na úprk. Na straně školníka byl sice dlouholetý trénink, ale straně Rona a Světlany mládí a strach z nechutného školního trestu, takže nakonec se jim povedlo skrýt se před školníkem v jedné prázdné učebně.

...

„To bylo tak dojemné!" prohlásila Světlana a utřela si slzy skrznaskrz promočeným kapesníkem.
„Hlavně ta pasáž o tom, jak jste se milovali v rozkvetlé louce a ona potom chytila toho hraboše a nechala ti z něho ty nejlepší sousta!" Světlana nijak neskrývala své nadšení.
„To je tak úžasné! Nesmíte nechat vaši lásku zahynout," dodala dojatě.
I Ron byl dojatý.

„Ale jak to jen uděláme?" zeptal se pak.

„No, když se nemůžete navštěvovat, tak byste si mohli...psát?" navrhla Světlana.
Ron se bezmocně rozesmál.

„Psát? Se sovou?!"
Pak se nad tím zamyslel. Vlastně to nebyl až zase tak nerealizovatelný nápad...
„Vlastně bych mohl psát dopisy v sovštině a...a jsme u toho," zase zesmutněl.
„Jak by se k ní ty dopisy dostaly? A navíc Vendelína neumí číst!"
Světlana se zamyslela a pak dala Ronovi herdu do zad.
„Nieviešaj golovu ty anglane glupy! Já jí budu tvoje dopisy nosit a předčítat. A její odpovědi zapíšu. Ale napiš jí, že musí gúkat pomalu abych jí rozumiela, da?"
Ron ze samé radosti zapomněl, že Světlana není sova, a objal ji a děkovně zahoukal.

...

Hu.Hůůů.
Hůůů ůů!
Hůůůůů hu hu hůůůů ůůůůů, huůuůu, Hůůů hu huhů. Uhuhuhúúúúúú huh huáá úáá .Hu hůůůů uhu hůůůůů uhuhuhuhuhuh uhuhuhhuhu. hhhhh huuuuúúúú ůůůůůůůůůů úů- úů ůú Hůůůůúúúú.Uhuhuhuůůůúúú hů ůůůůůhuhuhú ú úúúúúůhu? hůůůůůůuuuuůůůůuu hu hu hůůů húúúúú huhu uuuůůůůů hůůůůůů huhuuhůůůů uhuhuhuhu úúúůůůůů úúúúhúúúhůůůhuhůůůůů!Uůůúúú ůůúú húú úúhúú hůúúúúúúú uhhuhuhuúůů. ůůůh
Hů

A/N: Pro neznalce sovštiny přikládáme přibližný překlad:

1. prosince
Má nejdražší!
Naši nepřátelé podnikli kroky, aby nás rozdělili, takže se už nemůžu ukázat ve Vašem sídle. Zbývá nám jen písemný styk. Naštěstí nám paní Světlana z Ukrajiny přislíbila pomoc – bude Vám předčítat mé dopisy, tak jí pak prosím nadiktujte svou odpověď, ano? Hlavně nezapomeňte, že má láska k Vám roste a sílí každým dnem a naše odloučení na tom nic nezmění! Líbám Vás na Vaše sametová pírka a na Váš heboučký zobáček. Navždy Váš
Ronald

...

Cho dlouho přemýšlela o místě, na kterém by si mohla se Sadako klidně promluvit. Nakonec se rozhodla pro knihovnu. Bylo tam sice dost studentů, ale jim se povedlo usadit se ve skrytém koutku, kde je skoro nikdo neviděl.
„Takže, Sadako, mám pro tebe nabídku," začala Cho.
„Zabiješ mě bezbolestně?" zadoufala Sadako.
„Ne!" vykřikla Cho, „já tě nechci zabít!"
„Ale to není možné! Všichni mě chtějí zabít!"
„Jestli tě chci zabít, tak proč bych ti pomáhala ze studny?" namítala Cho.
„No...protože mě chceš zabít jiným, rafinovanějším způsobem! Tak," dodala Sadako vítězně.
„Opravdu tě nechci zabít, přísahám na život svých prarodičů!"
„Ale vždyť minule jsi přísahala na jejich hrob," namítla Sadako.
„No...tak těch druhých," řekla Cho, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Každopádně jsem ti přišla nabídnout roli v naší hře."
Sadako si odhodila vlasy dozadu, takže jí bylo vidět do obličeje. Nadšeně se usmála a Cho si pomyslela, že by měla nosit vlasy mimo obličej častěji.Budu jí to muset poradit.
„Budu hrát strom?" zaradovala se.
„O té velkolepé roli jsem vždy snila! Přes tu tuhou kůru neprojdou žádné ostré předměty a myslím že nejde ani zapálit!"
„Musím tě zklamat, Sadako, ale je to-"
„Odpadkový koš? To není špatná role, myslím že budu spokojená," skočila jí do řeči Sadako.
„Ne, ani odpadkový koš, ale-"
„Shnilé jabko! Budu hrát famózní shnilé jabko! Dám do toho všechno budu opravdové shnilé jabko, budu tak i smrdět a-"
„Ale no tak Sadako!" došla Cho trpělivost.
„Nech mě domluvit, žádné shnilé jabko tam ani není! Budeš hrát Vílu Zubatku."
„Tak to je...to je..." Sadako byla tak rozrušená, že jí došla slova.
„To mi pomůže zapomenout na to, co mi dnes málem udělalo Ohnivé péro."
Cho vytřeštila oči.
„Cože? Ty jsi viděla Ohnivé péro?"

...

1. Prosince

Oběť: Yamamura Sadako, ? let
Lokace: Studna
Čas: 17:08-17:12
Způsob: Žádný
Počet čísel: 0

Psal jsem o Crabšenkovi, že se to nepovedlo? Opravdu nevím, co mám napsat teď... když jsem se ve tmě vracel do hradu, uviděl jsem před sebou postavu ve zmijozelském hábitu a s dlouhými černými vlasy. Myslel jsem si, že je to ta Ruska (Běloruska? Kazachstánka? Uzbekistánka? Nebo tak něco...) – o té musím říct, že je docela kus – a hned jsem po ní skočil. Jenže... ano, byla to Sadako. To mě rozčílilo natolik, že jsem ji hned sebral a hodil do studny, ale bohužel jsem tam nějak přepadl taky.
Když jsme tam tak spolu byli...sami...potmě...tak jsem si řekl, že to teda zkusím. Ale sotva jsem ji chytnul za vlasy, začaly se mi před očima honit takové divné věci – nějaká barabizna, maják, ženská před zrcadlem a potom dokonce zdechlí koně! Tak to mě vážně znechutilo – já opravdu nejsem zoofil jako...někdo. Ani jsem nevěděl jak, vyšplhal jsem z té studny zase pěkně rychle ven. No, doufám, že si příští týden na plese nějak spravím chuť...