Přilétla až k němu a srdce se jí sevřelo při pohledu na jeho bledou tvář, která se téměř ztrácela v bílých přikrývkách. Ve spánku se neklidně převaloval; asi se mu zdála nějaká noční můra.

Jestli byly ty zvěsti, které se Vendelína doslechla od svých kolegyň v Sovinci, alespoň z poloviny pravdivé, měla představu, o čem se asi jejímu milovanému zdá. Až do posledního pírka se otřásla odporem.

Ne, tohle nepřipustí! Nenechá to svého nejdražšího prožívat znova; kromě toho, byla to jen její vina, protože byl tak oslaben ve chvíli, kdy právě pro ni přinášel tu nejvyšší oběť...

Tiše zahoukala a něžně ho pošimrala zobáčkem po tváři. Otevřel své nádherné oči, o tolik větší než ty její.

„Hůůůůů hu hůůůů húúúúú huhuůůů," pozdravil ji s ohromenou radostí.

„Huhuhuhuúúúú ůůůůůů huuuůůůúúúú úúúhuhuú," odpověděla Ronovi jeho nejdražší a pak se políbili.

(Překlad: Vendelíno, má lásko, vy jste přišla?

- I kdyby hrom bil, blesky sršely a vichr burácel, za tebou bych přiletěla vždy, můj milovaný! )

Seamus Finnigan s námahou rozlepil oči, napřímil se na posteli a snažil se zaostřit na místnost kolem sebe.

Prosím, Merline, ať už nejsem v deliriu, modlil se v duchu. Od včerejšího večera, kdy onemocněl dosti závažnou formou kouzelné chřipky, v něm byl totiž téměř nepřetržitě. A ty věci, které viděl... začalo to stovkami pavouků na stropě, kteří požírali chleba, jenž tam byl přilepen, a končilo Filchem s blond parukou a umělým poprsím, kterak jen v sukýnce z palmových listů roznáší v kouzelném karaoke baru piňakoládu...

Oddechl si. Na stropě nebylo nic, jediným drinkem na jeho stolku byl čaj a jediný člověk na Ošetřovně kromě něj spořádaně ležel ve vedlejší posteli a... líbal se se sovou.

Seamus zmučeně zasténal a padl zpátky do podušek.

Asi po půl hodině si dodal odvahy a pokusil se otevřít oči znova. S neodbytným je tam ještě? pomalu otočil hlavu k sousední posteli.

Byla tam; tedy ta sova. A nebyla jediná.

Sakra, zaklel v duchu Seamus, já snad nemám normální kouzelnou chřipku, ale ptačí...

V tom okamžiku sovy – jedna hnědá a druhá zářivě rudá – s houkáním odletěly.

...

Harry Potter vhodil do studny druhý kámen a vítězně se rozesmál. Jeho smích však umlkl, když ho oslnil blesk.

Colin Creevey se usmál a ukázal vztyčený palec.

„Super, Harry, tohle bude perfektní momentka! Bude se hodit na obálku toho nového časopisu, co jsem založil – určitě jsi už o něm slyšel, jmenuje se Harry's Bazaar a je to fakt bomba, někdy se spolu musíme sejít na celé odpoledne, abychom nafotili ten fotoromán a mám taky pro tebe pár dopisů, na které bys mohl odpovídat v rubrice Otázky Harryho Pottera – no ale zpátky k tomu snímku, nevím jak ho pojmenovat – Harry Potter hází žabky?"

„Já-" začal Harry, ale Colin ho nenechal domluvit:

„Nic neříkej, Harry, mělo mi být hned jasné, že takhle se žabky nehází. V takové hloubce bys přece ani nemohl vidět, kolikrát ti žbluňknou, že ano, a kromě toho se na to taky nepoužívají takové velké šutry, ty by byly dobré tak možná pro Hagrida – už to mám! Hodils je tam, aby ti splnily přání! Řekneš mi jaké, Harry? Prosím, prosím, ať mám co napsat do úvodníku?"

Harry se usmál; ovšem rozhodně to nebyl úsměv, který by se hodil na titulní stránku, snad kromě Magického magazínu masových vrahů.

„Sice bych ti své přání neměl prozrazovat, říká se, že se tak nesplní – ale já se osobně postarám o to, aby se mi vyplnilo. Takže – přál jsem si, aby se z tebe stal šutr."

Ke Colinově smůle zrovna na Harryho tvář dopadalo slunce v tak úžasném úhlu, že ho přemohl profesionální zájem a když Harry vytáhl hůlku a vykřikl Petrificus totalus extra strong, právě si horečnatě upravoval ostrost na svém přístroji...

„Ty vole, von ho proměnil v šutr!"

„No jo fakt ve vopravdovej šutr hele!"

Harry Potter se vztekle otočil směrem, ze kterého se ozvaly tyto objevné komentáře. Stáli tam dva havraspárští prváci a simultánně obraceli pohledy z Harryho na kámen a obráceně.

Harryho napadla ďábelská myšlenka.

„Chcete se to naučit?" nabídl jim.

„To je jasná věc!" vykřikl jeden z prváků.

„Super, to by bylo vážně cool!" přidal se druhý.

„Tak dobře; nejdříve vám to ukážu tak, že proměním v šutr jednoho z vás. Třeba tebe," ukázal na havraspárce, který stál blíž k němu, a než se dotyčný nadál, byl z něho malý oblázek (byl to koneckonců jen prvák, že ano).

„Wow!" ocenil Harryho výkon zbývající prvák.

Harry jen netrpělivě mávnul rukou a řekl: „A teď ty!"

Prvák se na chvíli zarazil.

„A...proměníš nás zase zpátky... že jo?" ujišťoval se.

„No jistě, jinak byste se to přece nenaučili, ne?"

Tento argument naivního prváka přesvědčil a nechal se bez námitek proměnit v..no, však vy víte.

Harry sebral všechny tři kameny, tedy oba prváky a Colina, a zrovna se je chystal naházet do studny, když tu...

„Harry, proč jsi proměnil ty prvoše v šutráky a házíš je studny?" zaburácel za Harrym povědomý dialekt.

Harry zaúpěl. Tak tys mi tu ještě chyběl, Hagride.

„Chtěli poznat, jak se tam cítí Sadako," lhal pohotově.

Na obličeji hajného se objevil zamyšlený výraz.

„Sadako? Nejni to náhodou ta ťanka, kerou všichni hledaj? Dokonce byli i u mě v hájence, zvobraceli mi tam naruby každej kout. Dokonce prohrabali i pytel se žrádlem pro Tesáka, fakt nevim, co si jako mysleli. Vždyť na těch šikmovokejch nejni skoro žádný maso, to bych svýmu psovi nikdy nedal. No ale," zamyslel se Hagrid ještě víc, když viděl, jak Harry hází do studny už třetí kámen, „nebude ji to bolet, když na ni hážeš ty šutry?"

„Ona je taky šutr," ujelo Harrymu.

Hagrid se zachmuřil.

„Taky šutr? Takže...si ji proměnil a šoupnul do tý studny taky ty? No teda Harry, mám tě fakticky rád, ale todle se mi nějak nepozdává. Du si vo tom promluvit s Brumbálem," oznámil Harrymu hajný a měl se k odchodu.

To ale Harry nemohl připustit.

„Stůj!" vykřikl, „jediné místo, kam půjdeš, je TADY!" rozzuřeně ukázal na studnu.

„PETRIFICUS TOTALUS EXTRA EXTRA STRONG!"

V tom okamžiku se na místě, kde ještě před chvílí stál Hagrid, tyčil... dramatická pauza... menhir.

...

„No to jste tedy pověřila toho pravého, desátníku Grangerová," obořila se na Hermionu generál McGonagallová.

„Beztak si po cestě odskočil na famfrpálový trénink," přisadil si profesor Snape.

„Teď v zimě?" zasmála se Hermiona jízlivě, ale pak si uvědomila, že právě toto vysvětlení jí Harry v poslední době nejčastěji poskytl, když ho potkala, jak se odněkud vrací celý zpocený...

Prudce vstala ze své židle. V hlavě se jí rodila nepříjemná teorie... poslat Harryho pro Nevilla a Theodora asi nebyl ten nejlepší nápad, slyšela jsem je spolu mluvit, že mají nějakého podezřelého a v Nebelvíru vypadali, jako by něco hledali...

Vyrazila ke dveřím. Po cestě se jen na chvíli zastavila a ohlédla se po zbývajících členech ÚPOZS. Při tom její pohled padl ven z okna. A uviděla Harryho. Rukama objímal obrovský kus kamene.

„Co to sakra je?" zeptala se nevěřícně. Na tázavé pohledy svých kolegů odpověděla ukázáním z okna.

„Harry Potter se snaží uzvednout... menhir?" řekla Luna.

„Cože?" vykřikl Ernie zmateně, „vždyť to je přece to...vždyť víte," zrudl jako rajče.

„Co se nám snažíte říct, podruhu McMillane?" otázala se ho generál McGonagallová ledově.

„No, takové to, co ženy dostávají každý měsíc..."

„To je menstruace, ty tupče" zasyčela Hermiona.

„Aha...tak to jsem myslel, že je takové to zlaté, co mají v kostele."

„To je monstrance," opravil ho ředitel Brumbál, „jednou jsem jednu ukradl, vydražil a peníze přidal na svůj účet ve Švýcarsku. Ale to jste neslyšeli, jasné?" dodal výhružně.

Všichni horlivě přikyvovali, ovšem kromě Ernieho, který byl ještě o nějakou tu myšlenku pozadu.

„To jsem myslel, že je takové to shromáždění, kde lidi vykřikujou hesla o lásce, míru a registrovaném partnerství."

„To je demonstrace, podruhu McMillane, a už nás prosím ušetřete toho, že jste si myslel, že jedná o odstraňování chloupků. Vraťme se prosím k tomu, co dělá vojín Potter u studny s... menhirem."

„Už se přestal pokoušet zvednout ho rukama, teď to zkouší s wingardiem leviosou. Ale moc mu to nejde," hlásila Luna.

„Tak to já mu jdu pomoct," šokoval všechny generalissimo Brumbál a odešel.

...

Když se Harry přestal pokoušet zvednout menhir holýma rukama, plácl se do čela s výkřikem „To jsem ale blb!" a použil na něj levitační kouzlo, nevedlo se mu k jeho zklamání skoro o nic lépe. Mohutný menhir se vznesl pouhých pár centimetrů nad zem a už při tom měl Harry pocit, jako by se mu na záda pověsilo stokilové závaží.

Náhle však ucítil mocný závan cizí magie a všechna tíha zmizela. Menhir přelétl ke studni už docela lehce a ucpal ji jako zátka láhev.

„Není nad týmovou práci," zamnul si ředitel Brumbál spokojeně ruce. Harry na něho zíral jako na zjevení.

„Copak je, Harry, nejsi rád, že jsem ti s tím balvanem pomohl? Ale řekni mi, proč jsi tu studnu vlastně ucpal? Kam teď budu chodit házet žabky?"

„Co takhle... do jezera?" navrhl Harry.

Ředitel Brumbál znechuceně mávl rukou.

„Jo to zrovna, a jezerní lidi mě zažalujou jako loni, víš kolik mě stály soudní výlohy? Ani se neptej... no? Tak prozradíš mi důvod svého podivného počínání?"

Harry rychle pátral po vhodné výmluvě.

„Chtěl jsem ji zabednit, aby tam zase nespadla Sadako," řekl mazaně.

„A to ti nestačilo obyčejné bednění?" zajímal se ředitel Brumbál.

„Měl jsem na mysli něco... s trvalejší hodnotou."

Ředitel Brumbál uznale zatleskal.

„Výborná výmluva, Harry. Máš jen tu smůlu, že ovládám nitrozpyt lépe než ty nitrobranu, takže... víš že jsem ti někdy záviděl, Ohnivé péro?" šibalsky zamrkal, „a teď už-" hůlku vzhůru už ředitel Brumbál nedopověděl, protože Harry – toho dne již posedmé – seslal svou oblíbenou kletbu a na místě bradavického ředitele se objevil kámen. Ale nebyl to obyčejný kámen. Byl...

„Što to je?" ozvalo se odněkud zleva k Harryho vzrůstající beznaději.

Byla to mírně vrávorající Světlana Petrovová, která měla v každé ruce jednu prázdnou láhev od vodky.

„Etot kamen vypadá kak ředitel Brumbál! Ty fusy a oči modre a dokonce aji okuljare! No neměla jsem asi tu drugu butylku pit..." usoudila Světlana.

Kámen s bílými vousy, mrkajícíma očima a půlměsícovými brýlemi jí odpověděl:

„Jsem to opravdu já! A je to naprosto úžasné – cítím se jako znovuzrozený! Revma je v tahu, stejně jako hemeroidy a o problémech s prostatou ani hmmmfblm-"
To Harrymu definitivně ruply nervy a zakryl řediteli Brumbálovi kamenná ústa.

Světlana ho se zájmem pozorovala. Pak ji osvítilo náhlé poznání.

„Nejsi ty náhodou ten... Garry Potter?"

Tak tohle už bylo moc.

„Cože?! Garry slovy Garry?! Jmenuju se Harry, H-A-R-R-Y, a to jméno zná celý kouzelnický svět!"

Světlana zmateně zakoulela očima.

„Kak jsi to gavaril? Charry Potter?"

Harry byl bez sebe vzteky.

„Charry? Proč už sakra ne rovnou cherry jako šery?!"

„Šery? To je výborný nápad! Ta vodka mi nějak nesedla, potřebuju si spravit chuť!" představa chutného nápoje na chvíli vylepšila Světlaniny jazykové znalosti do té míry, že jí Harry rozuměl každé slovo; moc ho to ale nepotěšilo.

„Što?! Teda chtěl jsem říct CO?! Tohle už nehodlám dál snášet! PETRIFICUS TOTALUS EXTRA STRONG!"

„Jachachá," zasmála se Světlana, pozvedla ruku v typickém gestu a prohlásila:

„Zrcátko."

A paprsek žlutého světla se k Harrymu nesmírnému překvapení skutečně odrazil a on se mu vyhnul jen proto, že ho zrovna ředitel Brumbál kousnul do ruky a on ho upustil a odskočil stranou.

I když byl však paprsek odražen Světlanou a Harry se mu vyhnul, svou oběť si nakonec našel. Byl to Ernie, který předběhl ostatní členy ÚPOZS ve snaze být konečně někde první.

Generál McGonagallová doběhla na místo jen o chvíli později a okamžitě se rozkřičela:

„VOJÍNE POTTERE! CO JSTE TO UDĚLAL S VOJÍNEM MCMILLANEM?! A...A...s generalissimem Brumbálem?" dodala zaraženě, když spatřila kámen, který předtím Harry upustil.

„Á, Minervo, zdravím! Mám se skvěle, tohle ti můžu vážně doporučit, je to lepší než dovolená! Všechny mé zdravotní potíže zmizely a dokonce už nemusím mít ani tu odpornou pryskyřicovou protézu. Teď mám perfektní pevné kamenné zuby. Ten skus!"

Generál McGonagallová stočila pohled na Harryho, který se držel za pokousanou ruku.

„To vidím. Takže ty sis přál, aby tě vojín Potter proměnil?"

„No, to ne, ale-"

Ale generál McGonagallová nenechala ředitele Brumbála domluvit, protože se zase obořila na Harryho:

„Vojíne Pottere! Nařizuji vám, abyste mi okamžitě sdělil, z jakého důvodu proměňujete členy ÚPOZS v kameny!"

Harry se zhluboka nadechl. Přišla jeho chvíle, kterou si chtěl opravdu vychutnat. Rozhlédl se kolem sebe. Obklíčili ho všichni zbývající členové ÚPOZS a směrem od hradu se sbíhali i další lidé; periferním viděním zahlédl Cho Changovou, školníka Filche s paní Norrisovou a za nimi...

Harry se otočil, protože to, co spatřil, s ním hluboce otřáslo: Za školníkem Filchem následovaly i jeho ostatní oběti, snad s výjimkou Rona, doprovázeny třemi postavami v bílých pláštích – byli to MUDrové Lockhart, Clockhart a Flockhart.

Kruh se uzavíral. Téměř všichni, kdo měli něco společného s jeho zločiny, již byli přítomni. Někde v dálce se ozval hrom a objevil se blesk. Ta hodina přišla; Ohnivé péro promluvilo:

„Proměnil jsem je v šutry, protože můžu! A taky protože chci! A já můžu a chci úplně vždycky, protože jsem..."

Nikdo ani nedýchal a napjatá atmosféra houstla. Temná silueta Ohnivého péra ostře vyvstala proti dalšímu záblesku, který přišel spolu s ohlušujícím zahřměním.

„PROTOŽE JSEM..." zopakovalo Ohnivého péro dramaticky a chystalo se vyslovit ta osudová slova. Ke své smůle však Harry nevěděl, kdy s dramatickou pauzou přestat, a tak místo něj zavřískal ředitel Brumbál:

„Ohnivé péro!"

Harry byl šílený vzteky. Takhle mu zkazit JEHO chvíli! Pokusil se ředitele Brumbála nakopnout, ale ten se mu zakousl do boty a když ji prokousl svými perfektními pevnými kamennými zuby, tak do palce u nohy.

Zatímco se snažil ředitele setřást, někdo objevně vykřikl:

„Je to Ohnivé péro! Na něj!"

V tu chvíli se ozval varovný zvuk foukací harmoniky.

Ze zástupu se oddělila postava, která si nedbale odhodila z čela pramen světlých vlasů.

„Nechte ho mě."

V davu to zašumělo. Byl to Draco Malfoy a jeho tvář byla ztvrdlá nemilosrdným odhodláním.

„Dnes zemřeš, Pottere," řekl pohrdavě a odplivl si do prachu, „zemřeš a kojoti se budou prát o tvoje střeva, ty desperáte. Stane se to v pravé poledne, až přijede šerif z Kansas City-"

„Prosím?" přerušil ho Harry a pozvednul obočí.

Draco se zarazil. „Doprdele!" vykřikl a v duchu se proklínal, že se před provedením své velké pomsty přiváděl do té správné nálady zrovna sledováním béčkových mudlovských westernů.

„Pravé poledne už stejně bylo," ucedil Harry a pak mu oči zaplály šíleným světlem, když si vzpomněl na jednu kletbu.

„Locatus puteus," pronesl. A Draco Malfoy zmizel.

Vzápětí se odkudsi ozval dutý hlas:

„Kde to jsem? Je tady tma, vlhko, zima a spousta oslizlých mokrých šutrů..."

„Je ve studni!" vykřikla Luna, „pomozte mu někdo!"

„Ale ta studna je ucpaná menhirem," namítla Hermiona, „a wingardium leviosa o nosnosti více než 3,5 tuny dokáže provést jen ředitel Brumbál. A ten je teď..."

„ŠUTR!" vykřiklo Ohnivé péro a maniakálně se rozesmálo. Pozvedlo při tom ruce v absolutistickém gestu.

V tom okamžiku sjel z temné oblohy blesk a zasáhl ho. Ve spojení s jeho mocným magickým potenciálem mu však neublížil, právě naopak – utvořil kolem něj zářivý energetický štít.

Ten pak odrážel všechny kletby, které na něj okolostojící kouzelníci sesílali. Situace se zdála být neřešitelnou; v tom však Severus uviděl Cho a zavolal na ni, snaže se překřičet bitevní vřavu:

„Soudružko! Tady pomůže jen některá z kleteb předsedy Maa!"

„Máš pravdu, soudruhu!" zakřičela Cho v odpověď, „na zadní straně Čarujme, soudruzi! je přece napsáno, že předsedovy kletby nezastaví ni hrom, ni blesk, ni energetický štít! Ale kterou kletbu použijeme?"

„Nejlepší bude ta ze strany 162!" rozhodl Severus a pak společně s Cho seslali na Ohnivé péro kletbu, jejíž slova sice zanikla v lomozu boje, ale jejíž účinek se dostavil okamžitě.

Místo Harryho Pottera, obávaného sexuálního devianta, stál najednou Harry Potter, čínský rolník. Na sobě měl prostou režnou halenu, sandály a široký kónický slamák se šňůrkou kolem brady. Motyčkou okopával kamenné dláždění kolem studny a zpíval si čínskou lidovou píseňPchang pchej ťing ťang ťong ping pong.

Dva mrzimorští prváci, kteří právě dorazili a neviděli začátek celé grandiózní bitvy, se po sobě udiveně podívali.

„Ty vole, to je jak u nás na tržnici, co?"

„No jo, myslíš že něco prodává? Potřeboval bych nový adidasky, myslím že s sebou mám akorát těch tři sta padesát."

Ovšem jelikož byla rolnická kletba předsedy Maa pronášena, jak již bylo řečeno, v lomozu boje, její účinek velmi brzy vyprchal a tak byl v příštím okamžiku Harry už zase sám sebou, tedy až na oděv a motyčku.

A byl už zase šílený vzteky, protože když shromážděný dav překonal počáteční šok, začal se mu smát – a to Ohnivé péro nemohlo snést.

Harry dobře viděl, kdo na něj seslal onu potupnou kletbu – byli to Severus Snape a Cho Changová.

Zaskřípal zuby. Jeho nenávist ke Snapeovi dnes dosáhla svého vrcholu. A pokud šlo o Cho... její zrada byla hořká jako neoslazené kafe.

Oba si zasluhovali ten nejvyšší trest. SMRT!

„AVADA KEDAVRA!" vykřikl Harry Potter. V tom okamžiku někdo jiný zakřičel:

„Sovy! Přilétají sovy!"

Ale v tu chvíli už byly sovy zde, přímo nad hlavou Ohnivého péra a dolů střemhlav padalo cosi nepojmenovatelného...

Když to dopadlo na Harryho obličej, v hrůze odhodil hůlku, jejíž vražedný zelený paprsek se stočil kamsi stranou, kde žádní lidé nestáli, a přitiskl si ruce na tvář, až mu ona hmota protékala mezi prsty.

„Fůůůůj! Posrala ho sova!" vykřikla jedna nebelvírská druhačka štítivě. Ostatní se však nezdržovali podobnými projevy, vrhli se na Ohnivé péro a zneškodnili ho dřív, než si stačilo vytřít soví fekálie z očí.

Poté byla Harrymu nasazena kouzelná svěrací kazajka a byl odveden přítomnými kouzelnými sexuology a ozbrojeným doprovodem.

Ředitele Brumbála omrzelo být kamenem a proměnil se do normální podoby, k čemuž napomohl i ostatním proměněným. Mírné pozdvižení způsobila proměna Hagrida, který pak čouhal ze studny nohama vzhůru a bylo problémem ho vytáhnout, neboť studnu ucpával stejně jako předtím v podobě menhiru.

Zatímco se Severus radostně shledával s proměněnou Sadako, zamyslela se Cho nad tím, kdože je vlastně ta zářivě rudá sova, která zpečetila osud Ohnivého péra a nyní i se svou hnědou družkou seděla na stříšce studny jako na bidýlku.

„Rudá sova..." pronesla nahlas, „ta barva...není to snad samotný Předseda?"

Severus se na chvíli odloučil od Sadako a řekl:

„To asi ne, předseda Mao přece říkal, že musí dohrát ten svlékací poker s Marxem a Engelsem."

„To je pravda, soudruhu," souhlasila Cho, „ale takovou sovu v Sovinci opravdu nemáme. Kdo nebo co to tedy je?"

„Moje kočka!" zakvílel Argus Filch.

„Co?" podivila se Sadako, „vždyť je to přece sova, ne kočka."

„Moje kočka je...moje kočka, ona je... mrtvá," pronesl školník Filch zlomeným hlasem a rozplakal se.

Protože jak jsme již napsaly, paprsek zeleného světla se odrazil tam, kde žádní lidé nestáli. Lidé.

Všichni byli otřeseni touto ponurou událostí. Nedalo se sice říci, že by byla paní Norrisová nějak všeobecně oblíbena, ale patřila k Bradavicím a její náhlá smrt byla skutečným šokem.

„Alespoň se ušetří za žrádlo," snažil se ředitel Brumbál odlehčit atmosféru. Školník Filch omdlel.

.......................................................................................................

Technická poznámka: Světlanino „zrcátko" bylo ve skutečnosti mocnou ukrajinskou magií - opilého neočaruješ.

Zbývá ještě jedna otázka – je tohle konec?

Dramatická pauza.

Ještě jedna dramatická pauza.

A ještě jedna dramatická pauza – my si můžeme dovolit stupňovat napjatou atmosféru, protože nejsme takoví lůzři, jako Ohnivé péro a nemáme tady žádného ředitele Brumbála, který by nám skákal do řeči. Ale no dobře, už nás to taky nebaví:

Ano, protože toto je poslední kapitola.