„No to se mi snad zdá!" spráskl ruce Theodor.

„Máme to tu vymakané, co?" rozhlédl se Neville hrdě po své ložnici.

„Ani ne. Spíš jsem se podivoval nad tím, že se vás tady mačká pět – tedy doufám, že jenom pět, že máte každý svoji postel."

„No jistě, že máme, nevidíš, že máme každý nad postelí cedulku se jménem?"

Theodor místo odpovědi vydal jakýsi zpola zadušený sten.

„A kde máte svoje plyšové medvídky?"

„No, třeba já tady pod polštářem a Seamus tady někde měl růžového slona-"

Theodor ho raději zadržel.

„Nemáme na to celý den, každou chvíli sem někdo vpadne, až přestanou řešit ten nejnovější útok. Co vlastně hledáme?"

Neville se zarazil.

„No... já nevím... Harryho..."

„Cože? A k čemu by nám jako byl?"

Neville nešťastně pokrčil rameny.

„Třeba by nám řekl, že za ty znásilnění může on..."

„Jo, a třeba by nám taky řekl číslo Brumbálova konta ve Švýcarsku a kdo vyhraje famfrpálovou ligu příští rok, už to úplně vidím. Pokud vím, hledáme nějaké důkazy. Ale jaké..."

Nevillova tvář se rozzářila.

„Už to mám! Kdysi jsem – přes babiččin zákaz – viděl mudlovský film Zvrhlý mutant z vesmíru a hlavní hrdina – to byl takový zvrhlý mutant z vesmíru - tam znásilňoval půvabné záchranářky z Pobřežní hlídky a na památku si vždy odnesl jejich kalhotky – podprsenky ne, ty nenosily, protože by asi stejně nesehnaly svoji velikost. To byl film... mělo to happyend, nakonec odletěl zpátky do vesmíru s tou nejhezčí a s největšíma-"

„Dobře, dobře," zarazil ho Theodor netrpělivě, „já sám sice dávám přednost klubovým filmům Nové vlny, když už to musí být, ale jestli to seženeš, půjč mi to. No ale tady nejsme ve filmovém klubu, takže co jsi tím chtěl říct?"

Nevillovy oči už ztratily ten lesk, který měly, když vyprávěl o jednom z nejlepších zážitků svého života, a už bez zasněného podtónu řekl:

„No, že jestli je Harry Ohnivé péro, tak si třeba taky dělá sbírku trofejí."

Theodor si zamnul neviditelnou bradku.

„To není tak špatný nápad, na tebe... takže, který prádelník patří našemu podezřelému, Watsone?"

Neville rozhodně ukázal na ten nejblíže posteli s cedulkou Harry Potter, mistr světa. (A/N: Mistr světa v čem už nebylo uvedeno.)

„No?" pozvedl Theodor tázavě jedno obočí, když se Neville nehýbal z místa.

„U-už jdu," po delší době se Neville opět zakoktal, neboť nebyl zvyklý provádět hloubkový průzkum šuplíků s cizím spodním prádlem. Nakonec se ale zhluboka nadechl, pevně uchopil úchyty inkriminované zásuvky a zatáhl.

A nic se nestalo.

„Nejde to," postěžoval si Neville Theodorovi.

Ten si znechuceně odfrkl.

„Pusť mě k tomu," vyštěkl a sám se chopil madel. K Nevillově škodolibé radosti se opět nic nestalo.

„Vždyť říkám, že to nejde," řekl se zadostiučiněním.

Theodor si ho nevšímal a ještě chvíli vztekle lomcoval s Harryho šuplíkem. Pak vytáhl hůlku a zkoušel i různá zaklínadla, ale stále bez úspěchu.

Nakonec do zásuvky vztekle kopnul a vykřiknul:

„Chceš snad heslo, ty dřevěná kurvo?!"

„Ano," odpověděla zásuvka.

...

Sadako se necítila moc dobře. Bylo jí vlhko a zima a vůbec nic neviděla. Kromě toho se nemohla hýbat a měla pocit, že není ve svém vlastním těle. Což byla koneckonců pravda.

...

Generalissimo Brumbál praštil do stolu svým kladívkem.

„Tímto považuji mimořádnou schůzi ÚPOZS za zahájenou. Uděláme si prezenci," začal a obrátil se na generála McGonagallovou. Ta otevřela složku s tmavě zelenými deskami a četla:

„Generalissimo Brumbál?"

„ZDE!" zahřměl ředitel Brumbál.

„Generál McGonagallová?"

„Zde," odpověděla si.

„Profesor Snape?"

„No jo," zavrčel profesor Snape a generál McGonagallová mu věnovala káravý pohled.

„Kapitán Pomfreyová?"

Nastala chvíle ticha.

„Kde je kapitán Pomfreyová?" otázala se generál McGonagallová.

Odpověděla jí Hermiona:

„Poslušně hlásím, že zde není. Odešla se postarat o vojína Weasleyho, jež byl znásilněn Ohnivým pérem."

„Beru to na vědomí, desátníku Grangerová," přikývla generál McGonagallová, „stejně jako vaši prezenci. Pokračujeme – podruh McMillan?"

„Zde."

„Svobodník Lovegoodová?"

„Zde."

„Desátník Nott?"

Ticho.

Členové ÚPOZS se jako jeden muž ohlédli po židli, na které obvykle sedával Theodor.

„Ví někdo, kde je?" zeptal se generalissimo Brumbál.

Chvíli se nikdo neozýval, a pak promluvila opět Hermiona:

„Mám pocit, že jsem ho zahlédla u nás ve společenské místnosti. Já vím, je to divné, ale byla tam i Svi...Sva... no, ta Ruska nebo Běloruska nebo Kazaška, vždyť víte, takže je to klidně možné. O něčem se bavil s Nevillem, myslím..."

„V tom případě pro něj promptně zajděte," nařídila generál McGonagallová, „a Longbottoma můžete přivést taky, je to ostatně náš hlavní podezřelý."

Hermiona neprodleně vyrazila; nechtěla přijít ani o minutu schůze a tudíž ani o šanci na další postup. Pravda, netoužila sice tolik po dalších výhodách, které se jí naskýtaly (z katalogu Goliášovy Grandiózní Gumovky by si zřejmě nic neobjednala, ani kdyby měla takovou slevu, že už by jí za to vlastně platili), ale šlo o tu prestiž!

Proto se jí hodilo, když v ohybu chodby málem vrazila do Harryho. Poprosila ho, aby pro Nevilla a Theodora zašel on, a sama se urychleně vrátila.

...

„Heslo? Do zásuvky se spodním prádlem?" podivoval se Neville.

„To značí, že jsme na správné stopě, Watsone," odvětil Theodor s důležitě vztyčeným prstem, „nezbývá nám nic jiného, než zjistit, jak heslo zní. Pouhým hádáním na to asi nepřijdeme, a tak se musíme vcítit do osobnosti pachatele. Ty s ním bydlíš už šest let, tak o něm něco víš, ne?"

Neville se usilovně zamyslel.

„No," začal rozpačitě, „jmenuje se... Harry Potter."

Theodor netrpělivě mávl rukou.

„A dál?"

„Chodí do šestého ročníku Nebelvíru...," Theodor chtěl opět mávnout rukou, ale Neville se naštěstí rozmluvil, „narozen 31.7. 1980 v Godrikově dole. Rodiče Lily a James nežijí, zabiti Voldemortem. Střední postava, brunet, zelené oči, poznávací znamení – jizva ve tvaru blesku. Nejlepší přátelé: desátník Grangerová a zoofil-vojín Weasley. Záliby: famfpál, famfrpál, famfrpál. Vyhledává konflikty s profesory, zvláště s profesorem Snapem. U žen nepříliš úspěšný, krátký vztah s vojínem Changovou ukončen pro nedostatek zkušeností. Jeho majetek se skládá z bankovního konta o neznámé výši, sovy Hedviky, koštěte Kulový blesk a kompletní sbírky všech vydaných čísel časopisu Čáry máry fuck."

Neville se odmlčel a Theodor se jen taktak ubránil tomu, aby mu zatleskal.

„Výborně," řekl nakonec, „z těchto údajů už není problém sestavit takový psychologický profil, který nám umožní logicky vydedukovat heslo do pachatelova šuplíku se spodním prádlem. Vezmeme to popořadě – jeho život je jistě ovlivněn ztrátou rodičů, takže..."

Hesla „Lily" ani „James" ovšem nefungovala. Naštěstí. Stejně tak se neosvědčila ani „Hermiona", „Ron", „Cho", „Hedvika", „Kulový blesk", „Famfrpál", „Famrpál famrfrpál" ani „Famfrpál famfrpál famfrpál".

Někdy v tu chvíli si Theodor zapálil lulku a začal přecházet sem a tam s výrazem absolutního soustředění.

S ďábelským výrazem pak vykřikoval hesla jako: „Zlatonka!", „Camrál!", „Famfrpálová branka!", „Peníze!", „Galeony!", „Sporožirový účet!" (Neville neměl odvahu se zeptat, co to je) a nakonec hromovým hlasem zaburácel:

„MISTR SVĚTA!!!"

Ve vedlejším pokoji někdo zabouchal o stěnu a zakřičel:

„U Brumbálových prašivých koulí, to nemůžete sakra šukat potichu?!"

Theodor zničeně padl na kolena. Neville stále zamyšleně zíral na nepokořenou zásuvku.

„Je to stejně divné, mít takhle zaheslovaný šuplík na spoďáry..." řekl Neville víceméně pro sebe.

„Na co?" zeptal se Theodor malomyslně.

„Na spoďáry," zopakoval Neville nahlas a zásuvka se otevřela. Theodor začal bít hlavou o zem.

Když se trochu vzpamatoval, stále ještě zlomeným hlasem Nevilla pobídl, ať se pustí do prohlídky obsahu šuplíku.

Neville tak váhavě učinil. Uchopil do dvou prstů kostičkované trenýrky a tázavě se ohlédl po Theodorovi.

Ten odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ty jsou jeho."

Neville ještě váhavěji vytáhl žluté slipy s černými pruhy.

„Ty jsou taky jeho."

Tak to šlo ještě u několika skvostných ukázek nevkusu, pokud jde o trenýrky a slipy, a k Nevillově překvapení i u růžových krajkových dámských kalhotek.

„A jak to tak určitě poznáš?!" nevydržel to Neville, když Theodor i onu krajkovou nádheru značil za „taky jeho."

„Tak je nedrž metr daleko od sebe a pořádně se na ně podívej," poradil mu Theodor, kterému se už vrátila jeho obvyklá povznesená přezíravost.

Neville tak s nevolí učinil a pochopil. Všechny kusy spodního prádla obsahovaly velkými písmeny vyšitý monogram H.P., některé i s podtitulemMistr světa.

„Může to být jen kamufláž," pokoušel se namítnout Neville, ale samotnému mu to znělo chabě.

„Kdepak," mávl rukou Theodor, „tady jsme skončili, Watsone. Kdybych byl tvůj právník, tak ti poradím, ať to hodíš na toho zoofila, Lockhart ho z toho stejně vyseká, aby ho mohl studovat se svými kolegy z fakulty. A teď už-" Theodorovy rty se zkřivily odporem, když musel pronést takové nedůstojné slovo, „spoďá-"

„Stůj!" zakřičel Neville. „Tady ještě něco je..." Zalovil rukou v zásuvce a vítězoslavně vytáhl odřený černý sešit, polepený pohyblivými samolepkami ze speciální přílohy Čáry máry fucku.

„Harryho deník..." vydechl Neville a otevřel sešit na první stránce. Spolu s Theodorem, který mu nahlížel přes rameno, si pak mohl přečíst tato slova:

HARRY POTTER, MISTR SVĚTA.

Pod tímto obsažným sdělením se nacházel menší, ale o to výhružnější nápis:

„Kdo tohle ukradne, tomu to upadne!!!"

Neville deník málem upustil, ale Theodor ho uklidňoval:

„Však my nic nekrademe, jenom si to půjčujeme, to je rozdíl." Nevilla to moc nepřesvědčilo, zvláště potom, co se deník pokusil předat Theodorovi, ale ten si radši založil ruce za záda.

„21. října," četl Neville nahlas, „oběť: Pansy Parkinsonová, 16 let. Lokace: Výklenek u učebny přeměňování. Čas: 17.30-17.52. Způsob: klasický..."

Theodor zapomněl na hrozbu ztráty jistých intimních partií a vytrhl Nevillovi deník z ruky. Sám jím ohromeně listoval a nahlas citoval:

„...ucítí žár Ohnivého péra, které za ní přiletí po bílém koberci lásky... chtěl jsem stihnout ještě třetí číslo, ale bohužel začalo zvonit... vykouřila mi ho tak, že jsem si myslel, že se proměním v dým a odletím do nebe... celé hodiny mi pak trvalo smýt tu šlehačku, banány, oříšky a čokoládu a bůhví co dalšího v tom ještě bylo... Odešel jsem z plesu ven a hledal jsem tam, koho bych moh ojet... Té sexy bloncce se to asi líbilo tak, že si to nechala pro sebe... Néééééééééé!!! To sem snad ani nenapíšu! Ta neznámá sexy bloncka, ona...NEBYLA neznámá sexy bloncka, ale Filch! FILCH!!! F.I.L.CH.!!! Bože, znásilnil jsem Filche, šukal jsem Filche, ojel jsem Filche! FILCHE! Opravdového Filche!!!!! Nejlepší sex mého života byl s FILCHEM!!!!!!!!!!!!!!"

„P-p-popojedem," vypravil ze sebe pobledlý Neville, když Theodor zhrozeně předčítal celý jeden zápis, od kterého se se zrůdnou fascinací nedokázal odtrhnout.

Theodor nakonec otočil stránku a přečetl ještě: „...nebudu vybíravý a do toho hnusného zoofila R. půjdu," ale pak deník zaklapl se slovy „myslím, že už jsme se dozvěděli dost."

„Ty," obrátil se na Nevilla, „budeš zbaven všech podezření, a já... já..." zasnil se Theodor, „až s tímhle vystoupím na schůzi ÚPOZS, tak se ze mě stane minimálně major. Možná dokonce podplukovník!"

„Já vím přesně, co se z tebe stane," ozval se temný hlas. Theodor a Neville se po něm bleskově ohlédli, ale než stačili vytáhnout hůlky, temný hlas pronesl kletbu:

„Petrificus totalus... extra strong!"

V příštím okamžiku už Harry Potter alias Mistr světa alias Ohnivé péro shlížel na dva kameny, o něco menší než lidská pěst.

„Šutr," řekl a samolibě se usmál.