Už bylo skoro devět. Za okny se táhla jen neprůhledná přikrývka tmy, jak už to v zimě bývá, a do Maisie se dala nečekaná zima. Že by ji nakonec opravdu přemohla nervozita? Za dveřmi Komnaty nejvyšší potřeby se ozývaly tlumené tóny hudby a občas nějaký ten povzbudivý výkřik. Večírek už byl alespoň hodinu v plném proudu. Podívala se na své odhalené ruce a tiše si zanadávala. Určitě si šaty vzala zbytečně, Fred s Georgem nikdy nepořádali nic vznešeného a akorát z toho bude nemocná. Cítila, jak se jí pomalu zvedá husí kůže a několikrát si přejela dlaněmi po předloktí, aby se zahřála. Prostě zaťukej a vejdi. Byla jsi přece pozvaná, není to jako bys se sem vloupala.

"Měla bys ty myšlenky někdy zastavit, Brownová, takhle ti uteče veškerá sranda." Ten kluk byl vždycky tam, kde ho člověk nejmíň potřeboval. Maisie k němu zvedla oči a založila si ruce na prsou. "Nikdo se o tvou pomoc neprosil, Weasley."

"Ale prosím tě, oba víme, že kdybych ti nepřišel otevřít, stála bys tu ještě aspoň tejden. Pojď dovnitř, než zmrzneš úplně." Maisie překvapilo, že si vůbec všiml. S hranou uražeností ho obešla a okamžitě se jí ulevilo, když ji do tváří praštilo teplo dlouhé pohostinné místnosti. Studenti se bavili v různých hloučcích a čas od času někdo došel ke stolu pro pití. Bylo příjemně šero a všichni se tak nějak pohupovali do rytmu. "Chceš něco k pití? I když si nejsem jistej, jestli tu máme něco pro děti."

Maisie mu hravě naznačila pohlavek, i když na něj skoro nedosáhla. Až teď si konečně všimla, jak Fred vlastně vypadal. Nebelvírská kravata mu visela kolem krku, rukávy měl vyhrnuté k loktům, v ruce držel skleničku čehosi, co by profesorka McGonagallová určitě neschválila, a vlasy se mu i přes časté odhrnování lepily k čelu. Smál se. Byl očividně ve svém živlu a Maisie z něj tu radost doslova cítila. Nebylo to nakonec poprvé, co ji zveličoval alkoholem. "Hele asi radši ne, když vidím, co to dělá s tebou. Je tu ještě někdo, koho znám?"

"Stačí ti George?"

"Bohatě."

"Podívám se po něm. Zatím se můžeš porozhlédnout sama, nemám strach, že bych tě ztratil." Při těch slovech si ji několikrát celou prohlédl a Maisie se snažila udržet své tváře pod kontrolou. Byl opilý. Všichni mají tendenci flirtovat, když jsou opilí.

"Tak mě hlavně nehledej," odvětila, než ho rukou postrčila, aby šel. "Nemůžu tu tvou hlavu ani vidět."

Se smíchem se otočil a zmizel ve skupince havraspárských šesťáků. Maisie přejela své okolí pohledem a unaveně si povzdechla. Samozřejmě, že nikoho neznala. Nebyl tu nikdo jako ona, sám, kdo by čekal, až na něj někdo promluví. "Možná by to chtělo do sebe kopnout nějakej chlast," zamumlala si pro sebe. "Třeba si konečně najdu i jiný kamarády."

A než si to stihla rozmyslet, vykročila rázným krokem ke stolu s pitím a nalila si první věc, která jí přišla pod ruku. První polknutí bylo jako ukousnout hořící svíčku. Myslela, že se té štiplavé pachutě už nikdy nezbaví, dokud se vedle ní neobjevil nějaký kluk z Mrzimoru a nenabídl jí svůj kelímek. Byl jí povědomý - vysoký, hnědé vlasy, sympatická tvář. Určitě ho už musela někde vidět. Ale pořád byl cizí, kdo ví, co v tom kelímku doopravdy bylo.

A pak ji to trklo. Byl to Diggory, kapitán famfrpálového týmu a miláček snad všech zoufalých slečen. Člověk se jim na jednu stranu nemohl divit, už jenom stát v jeho blízkosti přinášelo stavy útěchy. Maisie si naposledy přeměřila jeho nabídku a nakonec se po ní natáhla. Se zakloněnou hlavou do sebe hodila celý její obsah a upřímně se jí ulevilo, když zjistila, že to byla jen voda, a to nepříjemné pálení se zmírnilo.

"Začínáš zostra, koukám. Cedric Diggory," natáhl k Maisie ruku a zeširoka se usmál. Asi chápu, proč ho všechny milujete. Lehce stiskla jeho teplou dlaň a podívala se mu do očí. "Maisie Brownová. Očividně nemám nic lepšího na práci, no. Ale děkuju."

Cítila po těle stoupající horko. Přišlo jí až vtipné, jak mohla být po letech s Fredem pořád tak nezkušená.

"Žádný problém. Není asi úplně bezpečný tě tu nechávat samotnou, jak tak koukám, s kým jsi vůbec přišla?" Na Maisiině tváři se vyloupl malý úsměv. Její plán, aby se jí někdo ujal, zatím vycházel docela dobře. A Cedricova společnost se jí zamlouvala.

"Pozval mě Fred, nemohl si odpustit nechat svou jedinou kamarádku sedět ve společenský místnosti," zasmála se nenuceně. "Dávám tomu ale tak hodinu a už bude mít jinou společnost. Je to tak vždycky." Znovu si naplnila kelímek a na chvíli zavřela oči, jakmile jí tekutina stekla do krku. Občas si přála mít zrzkovu pozornost jenom pro sebe. A při nejlepším, když byl střízlivý.

"To je zvláštní, nikdy jsem tě s ním neviděl. Ne teda, že bych ho sledoval nebo tak. Nejsme úplně kámoši." Maisie povytáhla obočí. Hlavu měla najednou o něco lehčí a boky se jí začaly houpat do rytmu. Nevzpomínala si, že by se Fred někdy zmínil o jejich rivalitě. "Koukáš, jako bys o tom nikdy neslyšela."

"Protože neslyšela. Ani jsem nevěděla, že jste se někdy bavili."

"Nenazýval bych to úplně bavením," uchechtl se Cedric a založil si ruce na hrudi. "Má ale široký slovník nadávek, to tě můžu ujistit. Ještě, že to na ty tribuny není slyšet." Napila se ještě jednou. Lidé kolem se občas mihli trochu rozmazaně, ale pořád to ještě šlo. Kromě Cedrica ji stejně nikdo nehlídal.

Tak si dala ještě jednu, v očekávání, co dokáže taková alkoholická bomba s jejím neznalým tělem udělat. A nečekala dlouho. Hluk kolem, jako by zesílil, a jazyk ji doslova bodal tou nepříjemnou pachutí. Kdyby se otočila, asi by upadla, protože spánky jí pulsovaly a připadala si jako na obláčku. Proč to nevyzkoušela dřív, když jí v tom nikdo nebránil? "Očividně tě to nakoplo. Jsi v pohodě?"

"Jo, jo, jen bych šla tancovat."

"Proč ne? Smím prosit?" Cedric k ní natáhl rozevřenou dlaň a nepatrně se uklonil. Maisie se na něj vděčně usmála.

Neuvědomovala si, jak blízko u sebe stáli, nebo jak trapně musela vypadat v očích ostatních. Alkohol se jí rozléval po celém těle, rozhříval každičkou její buňku a ona se mu dobrovolně poddávala. Chytlavá melodie ovládala její rozmarnou náladu a Maisie přišlo, že se ještě nikdy necítila tak dobře.

Dokázala ze svého okolí vnímat úplně všechno. V jednu chvíli na sobě necítila jen Cedricovy ruce, které ji přidržovaly, aby náhodou špatně nešlápla, nýbrž i tíhu něčího pohledu, a jakmile se otočila ke dveřím, její oči se přes celou místnost okamžitě spojily s Fredovýma.

Stál tam u skupinky lidí ze Zmijozelu, což bylo samo o sobě dost zvláštní, pokud by chtěl člověk rýpat, ale nevěnoval jejímu vášnivému rozhovoru ani špetku pozornosti. V levé ruce svíral svou skleničku, občas si z ní lokl, a s čelistí zatnutou a rukama založenýma na hrudi si Maisie zkoumavě prohlížel.

A v Maisie se cosi nadmulo. Jakási odvaha, kterou nikdy předtím nepocítila, a rty se jí stočily do svůdného úsměvu. Ani na vteřinu neuhnula pohledem, poslepu nahmátla Cedricovu ruku a položila si ji přes pas tak, aby ji mohl pevně obejmout.

Fredovi zaskočilo.

Několikrát se lehce prohnula, zády se přitiskla k Cedricově hrudi, zatímco ji na krku šimral jeho dech, a užívala si pohled na Fredův vytočený výraz.

"Koukám, že to zabírá," zašeptal Cedric Maisie do ucha a ona nepatrně přikývla. Nedokázala ani slovy popsat, jak byla vděčná, že to pochopil. "Vypadá, jako by mě chtěl zabít."

"To pravděpodobně chce," odpověděla mu s úsměvem a překryla jeho ruce svými.

Zrzkův pohled ji doslova spaloval zaživa. Cítila na zádech plíživou vlnu horka a vyzývavě povytáhla oboří. Toužila Freda vyprovokovat tak moc, až se to zdálo nenormální. Jenže on se nenechal. Čím déle se držel, tím víc měla Maisie pocit, že vyletí z kůže. Kde byla jeho zatracená netrpělivost, když ji člověk potřeboval?

"Předkloň se," ozvalo se najednou u jejího levého ucha a aniž by vnímala, co dělá, poslechla. "Hodná holka." Najednou spadly Cedricovy ruce k jejím bokům, pevně si je přitáhly a Maisie zaskočeně vydechla. Kéž by Fredův pohár konečně přetekl.

Prober se, Weasley.

A kouzelná slůvka zabrala.

"Tak to by stačilo." Zrzkovy prsty se pevně semkly kolem Maisiina předloktí, zatáhly za něj tak silně, až se dívce zamotala hlava, a okamžitě bez dalšího slova ji začaly táhnout pryč.

Na chodbě byla oproti vnitřku neskutečná zima. Maisiina prvotní reakce byla vyškubnout se z Fredova sevření, aby se mohla vrátit zpátky, ale nedokázala to. Jen tím Freda popudila, aby zrychlil, a pustil ji až dost daleko od všeho toho ruchu. Po jeho stisku byla i v té tmě vidět červená stopa. "Co to má sakra znamenat, Maisie?! Člověk tě nechá pět minut bez dozoru a ty hned začneš dělat blbosti jako nějaký dítě."

"Však to jsem pro tebe vždycky byla, ne?"

"Tohle je není sranda, Maisie."

"Opravdu? Nechtěl jsi snad, abych se bavila? Protože já se bavila. Ten alkohol teda nestál za nic, ale-"

"Tys pila?" To překvapení v jeho očích. Maisie myslela, že se nahlas rozesměje.

"Čekal jsi, že budu stát celej večer v koutě a mlčky na tebe koukat? Jasně, že jsem pila."

"A vybrala sis Diggoryho, aby na tebe dával pozor? Čekal jsem od tebe hodně, ale že bys byla takhle naivní-"

"Proč se vůbec staráš? Není to snad normální? Nechodí holky na takovýhle párty jen proto, aby si s někým užily?"

Frustrovaně si odfrkl. "To asi ano, Maisie, ale ty taková nejsi!"

A v tu chvíli uhodil hřebíček na hlavičku. Bolelo to. Neskutečně. Maisie by se normálně otočila a odešla, ale vztek v žilách plných alkoholu s ní cloumal a ona ho odmítala držet pod kontrolou. Tři roky byla dost dlouhá doba. "To nejsem, pravda. Ale už mě to nebaví, protože když taková zůstanu, nikdy pro tebe nebudu dost dobrá!"

"Maisie-"

"Ne, Frede, ty to nechápeš! Doufala jsem, že je to vzájemný, že mě třeba chceš tak, jako já tebe, že by třeba v nějakým zvráceným vesmíru tohle zabralo a moje láska nepřišla nazmar, ale očividně jsem se spletla." Hluboce si povzdechla. Cítila, jak se slzy derou ven, ale zatlačila je zpátky. "Běž si za lepšíma. Hezčíma. Chytřejšíma. Už se nemůžou dočkat, až se ti přisajou na rozkrok."

"Ale no tak-"

"Takovou dobu jsem si přála, abych pro tebe byla víc než pečovatelka po oslavách a holka na opsání úkolů, že jsem si vyloženě podkopla nohy. Jak jsem mohla vůbec čekat, že by tě zajímalo, jak se cítím? Možná jsem bláznivá holka, Frede. Ale blázen do tebe. Udělala bych pro tebe první poslední, vždycky se snažím, abych ti co nejvíc ulehčila, ale už nemůžu." Hlas se jí klepal a celá se chvěla. Copak to nedokázal pochopit?

I v té tmě, která je obklopovala, mu upřeně hleděla do očí a čekala nějakou reakci. Nevěděla, jak dlouho ještě udrží slzy, aby se úplně nesložila.

Ale on mlčel. Tak tohle mluví za všechno.

Bez rozmýšlení se otočila a rázným krokem vyrazila pryč. Cítila pálivé cestičky na svých tvářích a štiplavé horko po celém těle, ale nemohla se zastavit. Ať třeba narazí na Filche, nic horšího už se stejně stát nemohlo. Stupidní! Jsem tak strašně pitomá, co jsem si myslela, že se stane?! Že mi vyzná lásku a budeme žít šťastně až navěky?

"Tak zastavíš už konečně? Maisie, sakra!" Už přes slzy neviděla. Byla tak zahloubaná do sebe, že Freda vůbec neslyšela. Hlava se jí točila, až se jí dělalo špatně, a v kotnících ji bodalo, že v tom spěchu několikrát zakopla. Už konec, prosím.

Bylo to skoro na omdlení. Podlamovala se jí kolena a přerývaný dech jí neposkytoval dostatek kyslíku. Byla by se každou chvíli svalila na zem, kdyby ji najednou něco nestrhlo do strany a nepřitisklo na studenou zeď. Odmítala otevřít oči. Spánky jí pulsovaly, až to bolelo. Fredův obličej byl tak blízko, že cítila jeho zrychlený dech. "Prosím, Maisie, podívej se na mě."

Nemohla. Oběma rukama se opřela o jeho hruď a pokoušela se zklidnit svůj dech. "Frede...," dostala ze sebe sotva šeptem.

"Omlouvám se... úplně za všechno."

A v tu chvíli se celý svět obrátil vzhůru nohama.

Tlak na jejích rtech jako by jí vracel vědomí, třásla se od hlavy až k patě, a Fredovy ruce na jejím pase ji podvědomě nutily přitisknout se k němu blíž. Jestli jí alkohol dělal dobře, tak tohle byla milionkrát lepší droga. Objala ho rukama kolem krku, aby mu prsty mohla vjet do vlasů a jakmile z jeho úst zaslechla hluboký tichý sten, už nebylo cesty zpět. Nedokázala vnímat nic než jeho.

"Ty vůbec nevíš," zašeptal Fred, "jak dlouho jsem přemýšlel nad tím, co pro mě znamenáš. Myslíš si, jak seš strašně nedůležitá. Ošklivá. Zbytečná," dlouze ji políbil na krk. "Ale kdybys byla v mojí hlavě, poznala bys, jak těžký je pro mě udržet myšlenky na jednom místě. Myslíš si, že sem prolezlej holkama, ale žádná není jako ty. Žádná z nich mě nezná. Nerozumí mi. Ty šaty, co máš teď na sobě, sakra, byl bych je z tebe ztrhnul, kdybych moh."

Prosím, prosím, ať se mi tohle nezdá.

"Měl jsem chuť toho šmejda zabít. Vlítnout tam a rozbít mu hubu, protože ty nejseš žádá coura, Maisie. Ty se nechodíš opíjet, aby ses s někým vyspala. Nepotřebuješ si nic dokazovat, protože i když já jsem totální idiot, co nedokáže nahlas přiznat, co cítí, každá maličkost na tobě je naprosto dokonalá. Mohl bych ti napsat seznam věcí, co na tobě miluju, a nikdy bych nepřestal."

Maisie myslela, že se každou chvíli rozletí na kusy. Bylo to k nevydržení. Znovu ho políbila, s takovou touhou a nedočkavostí, jako by se v něm toužila utopit.

"Miluju tě, Maisie. A jestli se k tobě ještě někdy budu chovat jako idiot, tak mi klidně jednu vraž."

"O tom nemusíš pochybovat," zašeptala, zatímco jí na tváři pohrával uličnický úsměv, a jednou rukou zajela Fredovi pod košili. "Jen doufám, že dneska to nebude. Nepotřebuju si kazit Silvestra."

Zrzek si ji bez varování vysadil do náruče a ona překvapením vyjekla, ale rychle mu omotala nohy kolem pasu. "Tahle tvoje stránka se mi líbí, Brownová," pronesl se zájmem a upřeně si Maisie prohlížel.

"Taky čekala jenom na tebe, Weasley," dodala lichotivě a znovu přitiskla své rty na ty jeho. "Máš na ni celou noc."