Kapitola XXXI. - Dobře myšlená lež

Manuel se snažil na sobě nedat nic znát, ale nedokázal se soustředit na nic jiného než na svůj bezmocný stesk a možná i strach, že o Pamelu znovu přijde. Na rtech stále cítil její polibek a vyvolávalo to v něm klamný pocit, že je stále s ním, ale když se otočil, neviděl ji. Samozřejmě že ji neviděl. Znovu mu ji vzali. A on jen nečinně stál a díval se, jak odchází.

Možná podlehl tomu samému, v co celou dobu věřila ona. Že Victor a Casia dobře ví, co dělají, a i když to zdánlivě nedává smysl, nakonec se to ukáže být nejlepším řešením. Musel uznat, že je to tak mnohem jednodušší. Jenže i oni dva byli stále lidmi a byli omylní. Třeba se chytili nějakého bláznivého a nesmyslného nápadu, nějakého, který se podobal tomu Pamelinému bláznění s Alayou. Možná měl šanci je zastavit. Ale neudělal to.

Věděl, že byl na to příliš zmatený a překvapený. Ale neměl být. Je pochopitelné, že se Pamela hned chytila nějaké změny. Ona vždy věci vzdávala, když vypadaly třeba jen na okamžik beznadějně, snažila se hned najít jinou cestu, i když třeba byla nesmyslná. Ona to nemohla zastavit. Ale on ano. Nevěděl, jak velkou by měl jeho názor váhu, ale možná by něco přece jen ovlivnil. Nebo také ne. Ale měl to alespoň zkusit.

„Jsi teď asi dost naštvaný, že?" prohodil Victor. Neznělo to, že by ho doopravdy zajímala odpověď, spíše jako by tím chtěl jen načít konzervaci. Jako by se bavili o počasí.

„Když ti řeknu, že jo, stejně ti to bude ukradený," odvětil Manuel a ani se na něj nepodíval.

„Hele, já se ti omlouvat nebudu. Udělal jsem správnou věc, jenom to ještě nemůžeš pochopit."

„A co mi to tak vysvětlit?" zeptal se Manuel kousavým tónem.

Victor se zhluboka nadechl. Věděl, že existuje dost velká šance, že to Manuel nepochopí, ale zkusit to musel. Pamelin přítel si odpověď zasloužil, navíc netušil, jak dlouho by s klidem dokázal snášet jeho kousavé poznámky. Aby to pochopil ještě lépe, zamířil na místo, kde se nacházel předmět, který to všechno dokáže. Doufal, že tam dorazí dříve, než stihne své vysvětlování dokončit.

„Tak fajn," začal. „Několikrát jsme vás slyšeli, jak se hádáte ohledně Alayi."

„Ona s tím prostě nedala pokoj." Konečně na Victora pohlédl. „Nemyslíš si snad taky, že..."

„Ne. Je nepravděpodobný, aby se dostali do Alayi. Ale sám jsi řekl, že s tím Pamela nedá pokoj."

Manuelovi to začínalo pomalu docházet. „A jenom proto ona a Casia tolik riskujou..."

„Many, přemýšlej nad tím. Kdybysme neudělali tohle, Pam by tam dřív nebo později vyrazila sama a možná bychom ji v tom nedokázali zabránit. A umíš si představit, jak by to asi dopadlo?"

Oslovený zaváhal. V tom měl Victor pravdu. Dobře věděl, že Pamele by to nedalo. Sice slibovala, že její minulá cesta byla ta poslední, ale on nikdy nevěřil, že to doopravdy dodrží. A nyní měla opravdu dobrou příležitost to porušit. A i když byl on stále s ní, nevěřil, že by si zrovna ona nenašla skulinku, jak uniknout. Ovšem, i když tomu, co udělali Victor a Casia, rozuměl, nesouhlasil s tím.

„Takže Pamela si něco usmyslí a nakonec to dostane? Víš, jak to dopadne s děckama, kterým koupí, na co si ukážou?"

„Manu, tady nejde o nějakou hračku, kterou si přeje, ale o její život. Sama by Alayu nejenom že nenašla, ale taky by tam s největší pravděpodobností někde umřela."

„A co pak? Zjistí, že Leo a Julia tam nejsou a... má vůbec ještě šanci se někdy vrátit domů?"

„Neblázni. Nejdou až do Alayi. Je to hrozně daleko a prostě je to až moc nebezpečné, a to i kdyby to nevzaly přes poušť, ale obrovskou oklikou. Jenom to tak má vypadat. Casia ji dostane domů."

„Takže jí ještě k tomu lžete."

„Manu, ona potřebuje alespoň na okamžik věřit, že dělá to, co chce. A s její znalostí Orocoraza to prostě až do poslední chvíle nemá šanci poznat."

„A co pak?"

„Pevně věřím, že do tý doby se nějak ukáže, kde jsou Leo a Julia. A pokud ne, snad Casia Pamele vysvětlí, že se prostě dřív nebo později stane."

„Kde bereš tu jistotu?"

„Koukni na ten sloup před sebou."

„Zbláznil ses? Proč bych měl..." Mezi změní reklam však náhle zahlédl něco, co mu bylo povědomé. Leova fotka. Ta samá, kterou tehdy předložil v hotelu, jen mnohonásobně zvětšená. Jejich šifra. A poté ještě pár slov normálním písmem: Pokud se poznáváte nebo je vám tento muž povědomý, kontaktujte hotel Paraíso. Pod tím už stálo jen nějaké telefonní číslo. Manuel od toho kusu papíru nemohl odtrhnout zrak.

„Podle tvýho výrazu jsi o tom nevěděl," ozval se Victor a Manuel sebou trhl.

„Ne," vydechl trochu nepřítomně. „Ale... když jsem to nebyl já..."

Victor pokrčil rameny. „Pamela?"

„Ne, celou dobu byla se mnou. Takže ani ty i Casia jste to nebyli?"

„Pokud vím, tak ne."

„Sice nevím, proč by to dělali, ale Flora a Javier?"

„Možný to je," zamyslel se Victor.

„Kde vůbec jsou?"

„To ti vysvětlím za chvilku. Ale ještě k tomu, že by to byli oni, tak to by asi dávalo smysl."

„Nevím, nějak nevěřím tomu, že by nám až tak pomohli."

„Až se dozvíš, o co jim šlo, tak tomu možná uvěříš." Manuela to tajnůstkaření štvalo, ale už dávno pochopil, že Victor to zkrátka dělá rád a že pokud mu to chce říct později, tak se to také později dozví, bez ohledu na jeho snahu docílit něčeho jiného.

„Ale ještě mě napadlo, že by to mohla celý udělat ta recepční v hotelu. Byla fakt hrozně ochotná a chtěla nám pomoct."

„A možná za to můžou všichni tři. Ať to chce, jak je, docela vám to pomůže. A to je vlastně i druhý důvod, proč je Casia venku z města. Chceme zjistit, jestli jsou ty plakáty i mimo město."

„A máte na sebe nějaký kontakt?"

„Jo. Domluvili jsme si určité časy, kdy mám být u jedné telefonní budky. Ona samozřejmě neví, kdy se k nějakýmu telefonu dostane, ale říkala, že se mi zkusí ozývat, jak nejčastěji to půjde."

„To nezní špatně," musel to Manuel ocenit. „Akorát, teď si to neber zle, ale proč Casia? S tebou..."

„Ne, se mnou by v bezpečí nebyla. Už tahle cesta byla riskantní, tím směrem, co jdou ony, mě ale přímo chtějí. Dřív nebo později by nás zabili. Nedokázal bych ji ochránit."

„Ale dvě holky v tomhle světě..."

„Cas se umí bránit. A kromě toho, když vyloženě nenarazíš na někoho, komu je to jedno, většinou nechávají dvě holky z lítosti nebo proto, že se jim líbí, být."

„Stejně se mi to nějak nelíbí," odvětil a myslel tím to všechno, nejen že jde jeho dívka zrovna s Casií.

„To ani mně, ale mi se nelíbí celá tahle cesta. Ale je to tak asi nejlepší." Položil mu ruku na rameno. „Dokážou to. A my taky. Celý to dopadne dobře, uvidíš."

„To doufám," odvětil Manuel, ale příliš tomu nevěřil.

Casia sledovala, jak Pamele vesele zajiskřily oči, když jí oznámila, že míří do Alayi. Měla trochu výčitky z toho, že jí lhala, ale doufala, že má Victor pravdu a Lea a Julii někdo opravdu objeví dříve, než dorazí k Altuře. Přestože ji Victor důrazně varoval, že to nemá dělat, plánovala to co nejvíce natahovat. Victor byl jen příliš paranoidní, ona nevěřila, že by se něco mohlo pokazit natolik, aby z toho nevyvázly.

„Ty věříš, že v Alaye fakt jsou?" zeptala se Pamela a tím ji vytrhla z uvažování. Casia se pousmála. Takovou otázku s Victorem předvídali.

„Já to vím."

„Jak to myslíš?"

„Říkala jsem ti už, že má Victor spoustu kontaktů, ne?" Pamela dychtivě přikývla. Casia se přichystala k další lži. Doufala, že na ní nepůjde nic poznat. „Tak od jednoho se dozvěděl právě tohle."

Byla to hloupá, nedomyšlená lež. Kdyby se Pamela zeptala na jakýkoli detail, vyšlo by najevo, že si to vymysleli. Oba však spoléhali na Pamelinu důvěru k Victorovi a na to, že chce věřit, že je na správné cestě a že měla pravdu. A když viděla její úsměv, uvědomila si, že měli pravdu.

„Tak to je super! Už jsem nevěřila, že to vážně dokážeme a vyčítala si, že jsme se o to vůbec pokoušeli, když je to tak zbytečné, ale teď..." Pak se však náhle zarazila, jako by jí něco došlo. „A proč teda Manu a Victor zůstali ve městě?"

I s touto otázkou Casia trochu počítala. „Pro jistotu, kdyby se Paulo pletl." Jméno zvolila čistě náhodné a doufala, že Pamela nepostřehla ten krátký okamžik zaváhání. Doufala, že když ho označí konkrétně a ne prostě jako „zdroj", bude to působit věrohodněji. „A taky, víš, že pro Victora by byla další cesta hrozně riskantní, nebo si to minimálně myslí."

„A Manu? Proč nešel Manu s náma?"

„Protože by to odmítl, kdyby věděl, že jdeme do Alayi." Pamela měla pocit, že jí něco uniká, ale Casia nevypadala, že by chtěla pokračovat a ona netušila, jak se zeptat, aby dostala lepší odpověď. Rozhodla se, že prozatím Casii bude věřit a uvidí, na co později přijde. Raději se proto věnovala jiného tématu.

„A Cas," začala. Druhá dívka na ni zvědavě pohlédla. „Jak to vlastně bylo s Florou a Javierem?"

Casia si oddechla, že už se věnují tématu, ve kterém nemusí lhát. Sáhla do kapsy a vytáhla kdysi úhledně slepenou obálku, kterou Victor naprosto neúhledně otevřel a ona ji v kapse navíc skrčila. Přesto však Pamele bylo jasné, od koho to je. A nejen proto, že tam bylo napsáno „Od Flory a Javiera". To písmo dobře znala. Skutečně nepochybovala, že je Flořino. Překvapeně na Casii pohlédla.

„Vždyť tu není ani adresa a..."

„Není potřeba. Nechali nám to na takové kamenné zídce na místě srazu. Je to přímo adresováno tobě."

„Mně?" podivila se Pamela.

„Přečti si to a pochopíš," odvětila Casia. Pamela si poposedla na koni tak, aby mohla otěže svírat jednou rukou a pustila se do toho.

Pam,

tenhle dopis jsme adresovali tobě, ale víme, že si to přečtou i všichni ostatní. Jenom je jednodušší ti to vysvětlit. Tohle všechno jsem plánovala už hrozně dlouho, že vypadnu z Altury a začnu někde s Javem úplně nový život, kde nikdo nebude znát moji minulost. Tak trochu mě k tomu inspirovala Julia, vždycky jsem jí to záviděla, i když jsem věděla, že ona to takhle nechce.

Mohla jsem to udělat už dávno, ale pořád jsem k tomu nenacházela odvahu. Jenže pak se Leo a Julia někam ztratili a začalo mi být jasné, že je budeš chtít zachránit. Tak jsem to začala plánovat a po tom všem mi přišlo hezké za sebou zanechat alespoň hezký odkaz a pomoct ti. Nikdy jsem necítila, že bych tě neměla ráda, i když to tak asi vypadalo.

Tak jsem se rozhodla to spojit a pomoct ti je najít, a pak někam odejít s Javem. Trochu se to ale vymklo kontrole a mně došlo, že jestli se budeme ještě chvilku motat na jednom místě, celé to vzdám a nikdy už odtamtud neodejdu. Musela jsem to udělat. Ale věřím, že vy dokážete Lea a Julii najít, jenom to ještě potrvá.

A pokud tě napadne, jak je to s Javem, tak se milujeme už dlouho. Nemohla jsem s ním být jenom proto, že... umíš si představit, co by na to řekli Altuřani? Mluvili by o tom ještě nejmíň měsíc a takovou pozornost já nechci. Nikdy jsem ji nechtěla. Byla jsem tam strašně nešťastná a ničilo mě to. Už nechci nic hrát, už nechci nasazovat žádnou masku. Chci být prostě volná.

V téhle obálce ti nechávám alespoň tisíc pesos, aby to bylo o něco lehčí. Není to moc, ale ty určitě vymyslíš, jak to co nejlíp využít. Už se nikdy neuvidíme a ani mě nehledej, nechci tě už vidět. Patříš do mojí minulosti a tu chci teď uzavřít. Ale budu na tebe vzpomínat v dobrém a doufám, že ty na mě taky. Kdyby bylo všechno jinak, mohly by z nás být dobré kamarádky.

S pozdravem Flora

Pamela na Casii pohlédla s otevřenými ústy. „Kdybych neznala její písmo, neřekla bych... Tý jo."

Casia se usmála. „Jo, taky jsem takhle reagovala, ale dává to docela smysl. Jinak, snad se nezlobíš, že z toho tisíce už je osm set."

„Říkala jsi něco o lodi. Ale když máme koně, proč..."

„Je to bezpečnější," odvětila. V tom nelhala. „Neboj, ty koně tu Victor vyzvedne."

„My je tu necháme?"

„Být na lodi by se jim asi moc nelíbilo." Pamela se zatvářila trochu nedůvěřivě, proto ji Casia objala. „Bude to celé v pohodě, uvidíš." Pamela tomu chtěla věřit. Ale nějak nemohla.

Myslíte si, že Pamela tu lež prokoukne? Co říkáte na ten Flořin vzkaz? Jak si myslíte, že příběh dopadne jako celek?