Kapitola XXV. – Znovu úplná

Smluvená hodina nastala rychle. Pamela na Manuelovi viděla, že je dost skleslý z toho, že je nenašli, ale ona skleslá nebyla. Byla si teď téměř jistá, že se spletli. Že jsou na úplně špatném místě. Neměla pro to žádný logický argument, protože bylo jasné, že nemohli prohledat celé město. Klidně tady Leo a Julia mohli někde být. Ona ale cítila, že nejsou. Možná si to jen namlouvala, ale ten pocit byl dost silný. Navíc to možná nebylo až tak od věci. Julia se jednou zmínila, že se jí stýská po některých místech, kde žila předtím. Když měla tu šanci, proč by nemohla chtít se tam vrátit?

„Má někdo alespoň nějaký nápad, kde by mohli být?" zeptal se Victor. I on měl svěšená ramena. Tohle bylo beznadějné a dobře to věděl. Jen chtěl mít pocit, že má situaci alespoň trochu ve svých rukou. Všichni kromě Pamely zavrtěli hlavou, ale on si toho, že se nepřipojila, nevšiml. „Fajn. Odpočineme si a zkusíme vymyslet, kam jsme se ještě nedívali, jo?" Pamela se semknutými rty čekala, až všichni souhlasí a poodejdou. Chtěla se za Victorem rozejít, ale někdo zachytil ohlávku jejího hřebce.

„Nemohli tam jít, Pam," slyšela známý hlas. Přišlo jí, jako by byl tím, že jí to musí vůbec říkat, otrávený.

„Co když, Manu?" Obrátila se k němu. „Co když jdeme celou dobu špatně? Vím, že to není moc pravděpodobné, aby byli zrovna v Alaye, ale..."

„Nikdo se teď neotočí a nepůjde po tom všem na místo, kde neměli šanci se normálně dostat. Leda že by byli tady a pak se teprve přesunuli, ale to by nestihli."

„Já fakt nevím. Tohle město je moc hezké, romantické a tak, ale mám přece jenom pocit, že to přece jen není úplně jejich styl."

Manuel protočil oči. „Ty za tím prostě moc hledáš. Taky je chci hrozně moc najít a tohle mě deprimuje, když nevíme, kde jsou, ale tohle město neopustím, dokud tu bude co prozkoumávat."

Pamela na něj chvíli jen hleděla, a poté ho lehce objala. „Já vím, že je to blbost, aby byli někde jinde. A netvrdím, že šli do Alayi. Jenom mám prostě strach, že jsou někde jinde a..."

„A chceš to říct Victorovi?"

Sklopila hlavu. „Doufám, že mě dokáže uklidnit. Vždycky se mu to povedlo."

Manuel ztišil hlas. „Myslím, že sám začíná chápat, že tohle je moc i na něho. Pam, možná bychom to měli prostě vzdát. Možná se už vrátili do Altury..."

„Ne!" Řekla to hlasitěji, než chtěla, a ostatní na ně zvědavě pohlédli. „Ne. Došli jsme moc daleko," zašeptala a s těmito slovy se už více jejich rozhovoru nevěnovala. Jen se ještě otřela hřbetem ruky o jeho dlaň, když ho míjela. Vůbec nevěděl, jak si to má vyložit, ale na to byl u své dívky zvyklý.

„Stalo se něco?" zeptala se tmavovlásky Casia o pár minut později.

Pamela zavrtěla hlavou. Manuel měl nejspíš pravdu. Victor nebyl tentokrát schopný jí říct něco, co by jí pomohlo, ani kdyby chtěl. Naložil na sebe touto cestou moc velké břemeno. „Ne. Tohle se týká jenom nás."

„Pochopila jsem, že to asi nebude něco ohledně téhle cesty." Pamela se nenápadně ušklíbla. Kéž by. „Ale i tak o tom se mnou můžeš mluvit." To už se k nim přidal i Victor. Neřekl ani slovo, jen poslouchal, co má Pamela na srdci. Povzdechla si. Mohla jim říct, že o tom nechce mluvit, ale věděla, že by na to stejně stále myslela.

„Tak fajn, popravdě, prostě, jenom tak mě napadlo, že Julia a Leo jsou možná v nějakém městě, o kterém jsme zatím nepřemýšleli."

„A v jakém?" zeptala se Casia. Pamela věděla, jak se bude ten rozhovor vyvíjet dále.

„V nějakém, já nevím. A jo, uvědomuju si, že to riziko je tu vždycky. Akorát..." Zavrtěla hlavou. To s Alayou už nevytáhla. Nechtěla se před nimi ztrapnit. „To je vlastně jedno. A Manu má asi pocit, že si chci to, že tohle město opustíme, prosadit za každou cenu. Já to ale nechci vůbec, jenom mě to možnost napadla."

„A proč tě napadla?" zajímal se Victor. Dívka si povzdechla, ale podala mu vějíř. „To město je Alaya. Já vím, že neměli šanci se tam z Altury dostat, že je tam poušť, ale... na chvíli mě to prostě znejistělo. Julia odtamtud totiž přišla a měla to tam asi ráda. Tak by se tam možná chtěla vrátit."

Victor a Casia na sebe pohlédli. Nejspíš se už znali tak dobře, že jim ten jeden jediný pohled stačil, aby si sdělili desítky vět. Victor se poté obrátil zpět k Pamele. „Pam... kdyby šli přes tu poušť, nepřežili by to."

Dívka si skousla spodní ret. „Třeba se stalo něco, co... já nevím." Teprve teď si uvědomila, že je tady ta možnost, že jsou mrtví, ať už šli kamkoli. Předtím na takovou možnost vůbec nepomyslela, nebo ji ihned potlačila. Teď se jí ale musela postavit čelem. Vnikly jí slzy do očí. Victor i Casia ji objali.

Nevěděla, jak dlouho by byla v jejich náruči, kdyby se vedle nich neozvalo odkašlání. Oba ji pustili.

„Manu?" vyzval Victor jejího přítele k tomu, aby promluvil.

„Jenom mě prostě napadlo, že..." Rozevřel dlaň, ve které svíral fotografii. Pamela ji odněkud poznávala. Po chvíli si uvědomila, že musí být ze školy, protože jinde by se Leo, který tam stál vedle Manuela, dobrovolně vyfotit nenechal. „Našel jsem to teprve teď v peněžence. Kdybychom to dali v nějakém hotelu, kde je možné, že Leo s Juliou půjdou, a já bych tam k tomu nechal zašifrovaný vzkaz, možná by mu to dali."

Victor se zamyslel. „Ty tam chceš nechat jeho fotku s tím, že až ho poznají, předají mu tvoji zprávu?"

Manuel pokrčil rameny. „Když jsem tu fotku objevil, prostě mě to tak napadlo."

„Mně to nezní jako špatný nápad," podotkla Casia.

„Je to trochu riskantní," pokrčil Victor rameny. „Ale je to fajn. Mohlo by to vyjít."

Pamela nic nedodala, jen Manuela objala. Jednak proto, že prostě zase mohla, a jednak proto, že byla na jeho nápad pyšná. Všimla si, jak je z toho zmatený, ale doufala, že ho brzy ten ostych přejde a bude to mezi nimi přesně jako dříve. Manuel otevřel svého turistického průvodce a prohlížel si různé hotely. Většina byla moc drahých nebo až příliš okázalých. Když našel první, který mu alespoň trochu připadal jako Leův styl, pohlédl na ostatní.

„Má někdo tužku?"

Čekal všechno, ale ne, že mu ji s úsměvem podá Flora. Nedokázal se přinutit k tomu, aby jí úsměv oplatil, a napůl čekal, že mu tužka vybouchne v ruce nebo něco podobného, i když to nebyl její styl. Každopádně konečně mohl hotel zakroužkovat a hledal dále.

Bylo ale těžké se soustředit, když mu Pamela opřela hlavu o rameno, aby mohla hledat s ním. Ucítil dobře známou vůni a její dech na své tváři. V tu chvíli věděl, že by nedokázal milovat nějakou jinou. Žádné jiné by ani nedovolil se o něj takhle opírat, bylo by mu to nepříjemné. Trochu pootočil tvář a Pamela se k němu přivinula. Poté však zavrtěl hlavou a dále se věnoval hotelům. Neznamenalo to ale, že by ho přešla chuť ji políbit.

„Máme šest hotelů, ve kterých jsme ještě nebyli a které připadají v úvahu," prohlásil nakonec. Ale nad tím modrým váhám. Je dost drahý."

„Nemohli u sebe mít moc peněz," odvětila Pamela. Ostatní stáli opodál, protože by stejně jen překáželi.

„No, nemůžeme si tím být jistí, ale asi ne. Ten bílý velký hotel by se zase Leovi možná nelíbil. Zakroužkoval jsem ho, protože si tím nejsem jistý, ale kdyby si měl vybrat, asi by tam nešel."

Pamela přikývla. „Ten druhý bílý je zase jenom přece moc daleko od centra. Pochybuju, že by na něho narazil, to by musela být fakt velká náhoda."

„A do toho žlutého by zase nešla Julia. To už by museli být fakt zoufalí."

„Proč myslíš?"

Manuel se pousmál. „Znám tenhle typ hotelů. Na fotce vypadají hezky, ale všimni si, že tu vůbec nejsou vyfocené pokoje ani hotel samotný z jiného úhlu. Celkem bych se nedivil, kdyby to bylo prolezlé šváby nebo tak."

„No fuj," otřásla se Pamela.

„Přesně. Takže zbývají dva. Ale mezi těma se fakt nemůžu rozhodnout." Obracel stránky z jednoho na druhý.

Pamela se zamračila. „Já taky ne." Chvíli tam jen stáli a přemýšleli, poté však tmavovlásku něco napadlo. Sáhla Manuelovi do kapsy, kam si předtím schoval peníze, a vytáhla jednu minci. Manuel na ni zmateně pohlédl, ale téměř okamžitě mu došlo, co chce udělat.

„Panna je Paraíso, orel Brillar de sol." Manuel přikývl a sledoval minci. Pamela ji vyhodila, nechala několikrát přetočit ve vzduchu, a poté se ji nějak povedlo ji zase chytit. „Panna," vydechla.

„Paraíso," dodal Manuel.

„Co tady šaškujete s pěnězma?" zaslechli za sebou Javierův hlas. Oba se zamračili.

„Vybíráme hotel, do kterého půjdeme," vysvětlil Manuel stroze.

Javier se ušklíbl. „Vám ještě nedošlo, že je v životě nemůžete najít?"

„Proč myslíš?" zeptala se ho Pamela.

„Protože to nechtěj. Nikdo, kdo uteče, nechce, aby ho našli." Manuela napadlo, že o tom mluví nějak moc zasvěceně, ale raději pomlčel.

„Nešli dobrovolně," odvětila Pamela, i když to sama nevěděla. Javier se ušklíbl.

„Je hezký, jak tomu strašně věříte."

Manuel se na něj zamračil. „Přišel ses nám vysmívat nebo co? Proč jsi sem šel, když vůbec nevěříš, že se nám to povede?" Javierův úšklebek svými slovy nesmazal. Manuel nad ním zavrtěl hlavou a více si ho nevšímal. „Pam, pomůžeš mi vymyslet, co napíšeme do tý šifry?" Jeho přítelkyně s tím souhlasila. Vzal ji kolem ramen a možná až přehnaně dramaticky spolu došli k nejbližší lavičce. Doufali, že to bude stačit k tomu, aby je Javier nechal být. Kupodivu to vážně zabralo. Přistoupil k nim jen Victor.

„Zvládnete to sami? My bychom se zase porozhlédli v nějaké další části města."

Pamela přikývla. „Za jak dlouho se tady zase potkáme?"

Victor zaváhal. Čtyři hodiny byly příliš. I on už byl z chození i z jízdy na koni unavený, navíc bylo dost možné, že se do té doby setmí a oni by si měli sami najít nějaké místo, kde přespí. „Za dvě hodiny?" navrhl.

„To zní fajn," odvětila Pamela. Raději jen kývl a vydal se za Casií, protože neměl co dodat. Necítil se na to, povzbudit ji, že je určitě brzy najdou. Sám tomu nevěřil. Musí vymyslet, co dělat, protože bylo jasné, že tento způsob hledání je úplně marný. Doufal, že to v těch dvou hodinách dokáže. Když odešel, dívka se otočila k Manuelovi, který stále svíral Flořinu tužku. Docela se divila, že ji plavovláska nechtěla nazpět, ale možná si ani neuvědomila, že ji stále má. Papír neměl také, ale bez zaváhání jeden docela čistý vytrhl z knihy. Pamela nad tím zavrtěla hlavou, ale nekomentovala to. Raději se zamyslela, co do toho vzkazu napsat.

„Určitě by tam mělo být něco o tom, že jsme vůbec tady," prohodil Manuel. Dívka se usmála.

„To stoprocentně. A nějaké místo, kde se setkáme, až si to přečtou."

„Třeba hned tady. Když jsme to našli my, najdou to i oni." Souběžně s tím, co mluvil, si přímo do knihy zapisoval, na čem se dohodli.

„Možná," odvětila Pamela. „Ale nic o tom, že je tu i Flora. To jim vysvětlíme později."

„Jestli to vůbec jde vysvětlit," zavrčel. Jeho dívka na něj překvapeně pohlédla.

„Bez ní bychom tady nebyli, Manu."

„Není čas se hádat," odpověděl pouze a sklonil se zase ke knize. Pamela na to raději přistoupila, neměla na hádky náladu. „A to je asi všechno, ne?" zeptal se Manuel už zase věcným tónem.

„Možná ještě něco, že jestli to udělali schválně, že bychom alespoň rádi nějak věděli, co je k tomu vedlo, jestli se ještě vrátí do Altury nebo tak," navrhla.

„Jo, to je pravda," přisvědčil a zapsal si poznámku. Pamela se k němu znovu naklonila a pousmála se.

„Pořád strašně škrábeš," ušklíbla se.

„A víš, že jsi jediná, kdo mi to takhle dokola opakuje?" odvětil a usmál se. Pamela mu úsměv oplatila.

„Jdeme do hotelu?" zeptala se. Manuel přitakal, ale ani jeden z nich se k tomu neměl. Pamela se začala smát a pomalu se zvedla. „Tak pojď." Zatahala ho za ruku, ale on místo toho, aby vstal, Pamelu přitáhl k sobě. Poté udělal něco, co ani v nejmenším nečekala.

Políbil ji. Jen letmo, ale přece. Zůstala na něj překvapeně hledět. Ano, od té doby, kdy se rozešli, se políbili už několikrát, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to udělal on. Polibek mu až po hodné chvíli oplatila a vzala ho za ruku.

„Znamená to něco?" otázala se.

„Jasně," odpověděl Manuel a sevřel její dlaň. „Kdyby neznamenalo, tak dlouho bych s tím neváhal."

„Takže to zkusíme?" Manuel s úsměvem přikývl. Pamela cítila, jak jí spadl kámen ze srdce. Přitulila se k němu a měla pocit, že konečně zase může být naplno šťastná. Že konečně může být znovu úplná.