Kapitola XXIV. – Zběsilý útěk

Vlak začal pomalu brzdit a Leo se zvedl. Julia na něj trochu vystrašeně pohlédla. „Dávej na sebe pozor."

Leo se zastavil v půlce kroku. „Jak to myslíš?"

„No jak asi? Jestli chceš ze mě dostat, že se o tebe bojím, teď fakt není ta pravá chvíle. Kam vůbec jdeš? Na záchod?"

Protočil oči, protože pochopil, co si myslí. „Ne, Julio. Nevím jak ty, ale já vystupuju."

„Vystupuješ?" podivila se. „Myslela jsem, že vystupovat nebudeme. Vždyť můžou jít za náma! A navíc, tady v téhle stanici, kde vůbec nic není, bychom se dostali i za těch tvých pitomých padesát pesos. Víš, proč jsem ti o ní ani neřekla? Protože tu fakt nic není. Jestli vystoupí taky, najdou nás do pár minut. A..."

„Kdyby tu nic nebylo, tak tady ani není ta stanice, ne? Teď nemáme čas se hádat."

„Byla tu vesnice. Ale při jednou letním požáru shořela a lidi z okolí odklidili jenom trosky. Nenajdeš tu jedinou živou duši. Teda... no, to je jedno. Ten vlak tu staví jenom proto, že lidi od železnice mají na všechno čas a ještě tu změnu neschválili. Ne všichni tu teda fakt staví, ale..."

„To je jedno. Nemůžeme tady zůstat. Tam venku je alespoň nějaká naděje, že nás nenajdou."

Julia zavrtěla hlavou. „Zkus mě alespoň jednou poslechnout, prosím tě. Není to dobrý nápad."

Povzdechl si. Vlak už jel jen velice pomalu. „A další stanice?"

„Až Valasto," odvětila. Leo zavrtěl hlavou.

„Ne. Nemůžeme udělat přesně to, co chtějí."

„A nenapadlo tě třeba, že chtějí, abychom vystoupili?" ohradila se.

Leo ale jen protočil oči a pokračoval k východu. Julia zůstala ještě chvíli sedět. Stále doufala, že se vrátí, zasměje se a řekne, že nechápe, jak to mohla brát tak vážně, nebo že si to rozmyslí, když uvidí, že ho nenásleduje, ale když vlak zastavil a ona viděla, že otevřel dveře, došlo jí, že to myslí doopravdy. Věděla, že je to hrozný nápad, ale nechtěla tam zůstat sama. Rozběhla se za ním. Taktak to stihla, než se vlak znovu rozjel.

„Prostě musí být pořád po tvojem, co?!" obořila se na něj. Uvědomovala si, že křičí, ale bylo jí to jedno. „Já alespoň trochu vím, jaké to tu je. Ty ne. Ale stejně jsi mě nemohl alespoň jednou poslechnout. Už jsi udělal tolik špatných rozhodnutí a..."

„Teď není vhodná chvíle se hádat," podotkl. Julia mu chtěla odporovat, ale pak za sebou uslyšela kroky. Když se ohlédla, uviděla přesně to, čeho se bála. Ale nepřemýšlela nad tím. Věděla, že hlavně nesmí zpanikařit. Popadla svého přítele za paži a navzdory zdravému rozumu se rozběhla přes koleje, protože dveře stanice byly zabarikádovány dřevěnými prkny. Stejně tady ani moc vlaků nejezdilo.

Leo běžel za ní, ale jednu věc si uvědomoval až příliš jasně. Mezi muži, kteří vystoupili za nimi, byl i Iván. On je opravdu zradil. Tvářil se přátelsky, a přitom byl schopný udělat něco takového, dojít tak daleko. A on si myslel, že se z nich za tu jedinou noc v kavárně stalo něco jako přátelé. Musel se hodně přemáhat, aby neukázal slzy, které ho pálily v očích.

Znovu se ohlédl. Muži zase byli o něco blíže. Věděl, že nemůžou být rychlejší než oni. Dostanou je. Julia měla pravdu. Tohle je konec. Netušil, co s nimi bude, ale pravděpodobně je tohle jejich poslední den. Zastavil se, protože už nebylo proč běžet. Julia na něj naštvaně pohlédla.

„Sakra, je jedno, že už nemůžeš!" sykla.

„Ale..."

„Běž!" zakřičela po něm a sama ještě více zrychlila.

Leo, i když už opravdu nemohl popadnout dech a neviděl v tom smysl, ji dohnal a zařadil se vedle ní. Měl nutkání se zeptat, o co jí jde, ale stejně mu na tu otázku nezbýval žádný dech. Píchání v boku bylo to nejmenší, co ho trápilo. Nikdy neměl rád běhání, protože se mu při něm zatmívalo před očima. Nedovolil si ale ani o trochu zpomalit. Zdálo se, že Julia ví, co dělá. Nebo se tak minimálně tvářila.

Vedla ho skrze pusté ulice se zbytky ohořelých domů, až se nakonec v jedné z nich zastavila. Leo pohlédl na pronásledovatele. Nešlo jen o to, že je doháněli. Kdyby chtěli, už byli ve vzdálenosti, ve které je mohli zastřelit. Když si to uvědomil, tma před jeho očima se stala ještě hustější a černější. „Potřebuju čas," vydechla Julia.

„Bože, jenom to ne," zavrčel. „Pojď dál!" Sice věděl, že je dostanou tak jako tak, ale vzepřel se v něm pud sebezáchovy. Viděl ale, že něco zběsile hledá mezi kameny. „Julio!" vynadal jí.

„Potřebuju čas!" zopakovala.

Leo naprosto zpanikařil. Nemohl ji tady nechat, ale nezdálo se, že ji odsud dostane. Nepřemýšlel nad tím, co dělá. Vytáhl kolt. Muži ho napodobili. Jeden z nich dokonce vystřelil, ale spíše varovně. Leovi se roztřásly ruce. Na okamžik pohlédl na Julii. Stále něco hledala. Postavil se před ní. Jeden z pistolníků natáhl ruku. Nejspíš ho chtěl opravdu střelit, ale poté zasáhl Iván. Něco pistolníkovi řekl a se zdviženýma rukama vystoupil dopředu. Leo na něj okamžitě namířil zbraň.

„Klídek, Leo," pronesl k němu tónem, jako by spolu zase přátelsky konverzovali v kavárně. „Jestli položíš tu zbraň, dopadne to dobře. My tebe nechceme."

„My," zopakoval a doufal, že Iván pochopí tu výčitku. Nemohl tomu uvěřit. Stále před sebou viděl toho řidiče kamiónu. Iván prostě nevypadal vůbec jako vrah. Řidič si však zachoval kamennou tvář.

„Podej mi ten kolt. Fakt." Leo se opravdu bál, ale přesto zavrtěl hlavou.

„Uhni, tohle nemá cenu," promluvil na Ivána jeden z pistolníků. Iván se však naopak postavil ještě více tak, aby mu znemožnil po Leovi střílet.

Pistolník ho hrubě popadl za rameno a odstrčil. V tom okamžiku se však otevřely dveře jednoho z domů. Leo jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se k jeho hrudi zvedá hlaveň zbraně. Jeho oči rychlostí blesku zhodnotily situaci. Julia byla za ním, Iván stranou, pistolníci před ním. Nedokázal se však pohnout. A pak uslyšel výstřel. Chvíli si myslel, že musel právě zemřít, ale pak ho něčí ruce vtáhly do domu. Julia, došlo mu. A necítil žádnou bolest. Že by se pistolník na tak krátkou vzdálenost netrefil? Poté mu to ale došlo. Byl to on. On střílel.

Julia ho táhla dále a dále a on s ní spolupracoval, protože byl v šoku. Vnímal, že procházejí několikero dveřmi, ale kam, to netušil. Když už žádné dveře kromě těch, kterými vešel, neviděl, Julia konečně zastavila. V tom okamžiku mu došlo, že toho pistolníka dost pravděpodobně zabil. Zhroutil se k zemi a schoval si tvář do klína.

„Leo," oslovila ho Julia opatrně. Zavrtěl hlavou a otočil se k ní zády. Ona ho však objala.

„Nemáme moc času. Buďto najdou i další vchod nebo rozstřílejí, rozbijí a vykopnou všechny dveře, dokud nás nenajdou. Ale pár minut si můžeme odpočinout a vymyslet, co dál. Ale potřebuju, abys byl silný. Leo, dokážeš to ještě chvilku?"

„Já jsem ho zabil," vydechl.

„On by jinak zabil tebe."

„Já jsem ho zabil," opakoval. Julia pochopila, že to tak lehké nebude. Začal se třást. Stále jen opakoval tuto větu, a dokonce nebyl ani tolik příčetný, aby se zeptal, jak se dostali do tohohle domu, ani jí nevysvětlil, proč tak strašně trval na tom, ať vystoupí v Idu. To bylo hodně zlé. Proto všechny snahy vzdala a jen ho objala. Položila tvář na jeho záda a i přesto, že se pravděpodobně rozplakal, se pokusila od myšlenek na něj odprosit. Mnohem důležitější teď bylo vymyslet, kam se schovají a kde mohou být alespoň pár hodin v bezpečí. Problém byl ale v tom, že ona to tady neznala. Ano, párkrát tady před tím požárem byla, ale všechno tady vypadalo úplně jinak.

Nakonec ji však přece jen něco napadlo. Sice bylo nutné, aby nikdo nevěděl, kam běží, ale doufala, že by se jim to mohlo povést. To místo ostatně nebylo moc daleko. Přesně jak předpokládala, domem se začaly ozývat rány. Nejspíš se jim už nějak povedlo dostat dovnitř. Kdyby se dokázali ven dostat nepozorovaně, měli by velký náskok.

„Leo?" oslovila svého přítele, ale ani nečekala žádnou reakci. „Musíme pryč." Zamířila ke dveřím. Až teď jí došlo, že je vlastně zavedla do slepé uličky, protože v poslední místnosti nebyla okna, ale předtím přemýšlela tak, že se tam útočníci tím pádem jinak než přes dveře nedostanou. Navíc ještě nebylo pozdě. Leo ji naštěstí vážně následoval, i když se sklopenou hlavou a vypadalo to, že je mu vlastně jedno, jak to dopadne. Julii však ne.

Střelba se o něco přiblížila. Utěšovala se tím, že na tohle musí spotřebovat vážně hodně kulek, ale někde v hloubi duše věděla, že jich mají více než dost. Pro to, aby se pomstili, byli nejspíš ochotní obětovat úplně všechno, bez ohledu na to, jestli je to ještě logické nebo ne. Otevřela okno a rozhlédla se, jestli na ně venku někdo nečeká. Jelikož ale bylo přímo před ním husté křoví, nepovažovala to za pravděpodobné.

„Tohle bude bolet," zašeptala si víceméně pro sebe. Leo na ni trochu zmateně pohlédl, ale byl to překvapivě on, kdo skočil první. Julia ho okamžitě následovala. Propadli se ostrými větvičkami skoro až na zem, ale nehodlali tam zůstat. Prodírali se skrz. Bolest nebyla až tak velká, v žilách jim kolovalo obrovské množství adrenalinu.

Nakonec Julia našla, co hledala. Byl to opuštěný dětský park. Konstrukce byla částečně kovová, takže neshořely, a po požáru ji překryli plachtou. Ta už sice byla na několika místech děravá, ale přesto sloužila jako docela dobré útočiště. Nebyl to dobrý úkryt. Ale nikoho nenapadne je tu hledat. Julia vklouzla dovnitř a sedla si na zbytek žebříku. Leo zaujal vrchol skluzavky.

„J- jak o tomhle víš?" zašeptal. Zdálo se, že ho ten pád do křoví probral. Julia se proti své vůli usmála. Byla opravdu ráda, že se ptá na tak obvyklé otázky.

„Nebydlela jsem tu, jestli myslíš tohle. Ale jak jsme se dostali do toho domu, tak proto, že znám majitele. A vím, kde schovávají náhradní klíč."

„Ale... já to nechápu. Měly tam taky být desky a..."

„Měly. Ale oni je vypáčili. Tak nějak tam pořád bydlí," vysvětlila, i když si uvědomovala, jak je to zmatené.

„Bydlí?" podivil se.

„Jo. Nezlob se, někdy ti to vysvětlím pořádně, ale prostě nechtěli opustit svůj domov, i když se stalo tohle. A jak jsi viděl, jejich dům ještě stál. Kdyby byli vevnitř, nikdy bych si to neodpustila, ale... sakra, já si to neodpustím ani tak..."

Leo na ni překvapeně hleděl. „O čem to mluvíš?"

„Já... nepřemýšlela jsem nad tím. Oni se tam jednou zase budou chtít vrátit. A my jsme... museli jsme..."

„Julio, já ti nerozumím," upozornil ji. Chytila se za hlavu.

„Teď to neřeš." Natáhla k němu ruku a dotkla se jedné větší rány na jeho paži. „Nemám nic, čím bychom to všechno nějak ošetřili."

„To nic," hlesl. „Ještě se zlobíš, že jsem sem chtěl jít?"

Julia semkla rty. „O co ti šlo?"

„O to, že jsem nechtěl, aby ublížili i dalším lidem. Ve vlaku, víš. A když jsi řekla, že je to město pusté, potěšilo mě to, protože jsem věděl, že můžeme zemřít jenom my dva."

Julia pomalu přikývla. Takhle vůbec nepřemýšlela, stejně jako on nemyslel na úkryty. „Jenom mě naštvalo, jak musí být všechno po tvém."

„Jo. Nebral jsem na to ohled. Prostě jsem jen nechtěl, ať se celou dobu do Valasta bojíme. Nechtěl jsem, ať brečíš. A vlastně, ono by to tam asi skončilo stejně, ne? Taky bychom jim možná neutekli."

„To nevím. Je fakt, že to město vůbec neznám," uznala. Poté se na dlouhou chvíli odmlčela. „Ve vlaku jsi říkal, že chceš, aby zemřeli. Udělal jsi správnou věc."

„Já nevím. Je fajn si to představovat, ale když jsem to udělal doopravdy..." Několikrát rychle zamrkal.

„To bude dobrý," hlesla, protože jí nic lepšího nenapadlo.

„Jednou snad jo. Ale zrovna teď tomu nějak nemůžu uvěřit," zavrtěl hlavou.

„To ani já," odvětila. „Ale už není návratu. Nerada to říkám, ale teď už ani pro tebe, Leo."

„Viděli mě," doplnil její myšlenku. Přikývla. On jí stiskl ruce. Oba je to bolelo, ale ani jeden je neodtáhl. „To nevadí. Já bych ani tak neodešel." Julia se pousmála.

„Bez tebe bych tohle všechno nedokázala."

Leo na to neodpověděl, jen ji opatrně objal. „Julio, myslíš si, že je Iván vážně s nima?"

„Promiň, ale nechoval se, že by nebyl."

„Vím, že si myslíš, že ho prostě jenom mám rád, ale... nepřišlo ti, že pro nás získával čas, když po mě chtěl tu zbraň?" Hlas se mu z nějakého důvodu roztřásl.

„To těžko. Prostě tě asi jenom vyloženě nechtěl mrtvého. Měl pravdu. O tebe tu vůbec nejde."

„Já nevím, prostě... tak strašně rád bych věřil, že to všechno má nějaký jiný důvod, než že nás takhle podvedl. Pořád v něm vidím toho kamioňáka."

„Já vím, Leo, ale lidi jsou prostě takoví. Nedá se tu nikomu věřit."

„Já vím. Ale já... kdyby to jenom trochu šlo, chtěl bych věřit. Něco mi říká, že někde na světě musí existovat místo, kde se můžeš bez obav spřátelit s člověkem, aniž by ti pak vrazil kudlu do zad."

Julia se smutně pousmála. „Hodně štěstí v hledání. Já jsem ho ještě nenašla. Ale možná to tak má být. Pak by sis nevážil lidí, kteří jsou tady pro tebe doopravdy, bez vedlejších úmyslů."

Leo se nad tím zamyslel. „A já jsem rád, že jsem je mohl potkat."

„To já taky," odvětila a se zasténáním se k němu přisunula. „Leo, nějak tohle všechno dokážeme. Věříš, že to dokážeme?"

„Nevěřím," odvětil popravdě.

„Já taky ne. Ale i tak to zvládneme." Usmál se nad tou ironií, nebo možná nad tím, jak byl ten argument absurdní, ale cítil se o něco lépe než v tom domě.