Kapitola XXI. – Ruka spravedlnosti

Pokračovali v jízdě, s tím rozdílem, že měli cíl. Mířili k nádraží, za nadějí. Dokonce se rozhodli se znovu najíst, protože jim došlo, že některé jídlo se brzy zkazí. Leovi připadalo, že je všechno v pořádku. Julii to tak ovšem nepřišlo, alespoň pokud mohl soudit podle jejího výrazu. Zdálo se mu, že zadržuje slzy. Naklonil se k ní a pohladil ji po paži. Pohlédla na něj. Ten pohled dobře znal. Dávno před tím, než se dali dohromady, dávno před tím, než vůbec poprvé opustili Alturu, se tak na něj dívala každou vzácnou chvíli, co spolu mluvili. Byl to ten pohled, který říkal, ať ji nechá na pokoji, a zároveň ten, který prosil, ať ještě chvíli zůstane.

„Nerozptyluj mě," hlesla a sevřela volant mnohem pevněji než doposud, téměř křečovitě.

„Nejsi v pohodě, že ne?" Na okamžik zavřela oči.

„Prosím tě, neptej se. Nech mě být."

„Nech toho a řekni mi to," pobídl ji. Chvíli nereagovala, a poté jen zavrtěla hlavou. Leo se opřel do sedadla. Nesnášel, když mu nic nechtěla říct. Nechtěl, aby se tím trápila sama. „To budeme celou cestu mlčet?" nevydržel to po několika pomalých minutách.

Julia protočila oči, ale nechtěla se s ním dohadovat. „Zdálo se mi o Tomásovi," přiznala. Leo přikývl.

„To mě mrzí."

Julia si protřela oči. „Jo. V tý kavárně. A pak, když jsme se vrátili do traktoru, prostě... prostě, je to jeho traktor a já..."

„Zastav někde na chvilku," pravil Leo, protože neměl pocit, že mu to zvládne říct a zároveň řídit. Ona však zavrtěla hlavou a pevně semkla rty, aby se nerozplakala. „Chápu, chybí ti."

„Jasně, jenom..." pokračovala. „Myslela jsem, že to zvládnu, víš? Že se přes to, co se stalo, nějak přenesu, že to bude v pohodě. Ale nebude."

„To je pochopitelné. Bude to v pohodě po nějaké době. Teď je ještě moc brzo."

„Ale já nemyslím jenom to, že umřel," odvětila a utřela si slzy. „Je to kvůli mně."

„Ne. Je to kvůli tvému tátovi. Ty jsi nic neudělala."

„Že ne? Když už pomineme to, že jsem se tam vůbec vrátila, já jsem prostě nebyla jiná než táta. Taky jsem se neohlížela na to, co způsobím. A možná taková jsem pořád, jenom k tomu nemám prostředky."

„To je blbost," zamítl to. „Kdybys nebyla jiná, odjela bys s ním a v žádném případě se nechtěla postavit na vlastní nohy."

„To už mluvíš o době, kdy jsem si uvědomila, že tamten život nechci. Ale předtím... jsem ráda, že jsi mě tehdy neznal."

„Počkej. Kdy ti vlastně došlo, že tohle nechceš?"

„Právě v Alaye, u Tomáse. On mi to ukázal. Často jsme se třeba v noci, když už všichni spali, povídali, a on mě varoval, že táta se určitě zase přestěhuje. A že vidí, jak jsem u něho spokojená a že jestli nebudu chtít, nemusím už znovu odjíždět." Na pár momentů se odmlčela. „Když na to pak došlo, strašně jsem odtamtud nechtěla. Měla jsem pocit, že jsem konečně našla místo, kde se cítím být sama sebou, i když se tam se mnou nechtěl nikdo bavit. Ale tak nějak jsem se bála nejít s tátou. A naivně se přemlouvala, že v Altuře to bude všechno jiné, že... já ani nevím, jak bych si mohla myslet, že to bude jiné. A asi jsem podvědomě věděla, že nebude, protože když jsme odjížděli, úplně mě to ničilo. A pořád jsem na Tomáse myslela, dokonce si i plánovala, jak se tam vrátím a... a tak." Upřela pohled na silnici.

„V tom případě jsi nikdy nebyla stejná jako táta, ne?" namítl.

„Možná, ale chovala jsem se tak. Nedivím se, kdyby mě někdo nesnášel jako jeho."

Leo se ušklíbl. „Upřímně, o tom nepochybuju. Ale pořád nechápu, co to má společného s tím, že umřel kvůli tobě."

„Kdybych tam tehdy zůstala, možná by se to nestalo, víš? Neměli by mě už za dceru señora Bernitéze, ale přiřazovali by mě k Tomásovi. Zabili ho jenom kvůli mně. Kdybych zůstala, nestalo by se to. Kdybych zůstala..."

„Víš, co už jsem si dávno uvědomil? Že když chceš, vždycky si nějak najdeš důvod, proč za smrt někoho můžeš ty. Ale prostě už se to stalo. A jestli se tomu dalo zabránit, je pozdě."

„Myslíš?"

„Vím," pousmál se. Julia se proti své vůli ušklíbla. Pak zahnula vpravo a objevila se před nimi šedá krychlovitá budova.

„Nádraží," oznámila černovláska docela zbytečně. Leo přikývl. Poté ho napadlo, že se vlastně ještě nedohodli na té nejdůležitější věci.

„Máš nějaký nápad, kam vlastně pojedeme?"

Julia na něj překvapeně pohlédla. „Myslela jsem, že pojedeme do Valasta, jak o něm mluvil Iván."

„Ty jsi tam někdy byla?" zajímal se.

„Ne, ale moc se mi nechce na sebe přitáhnout pozornost tím, že se budeme u pokladny půl hodiny vybavovat, na co vlastně máme a na co ne." Leo trochu zmateně přikývl. „Co je ti?"

„Promiň. Někdy mám pocit, že znáš úplně celý svět. Že budeš vědět..."

„I kdyby, Leo, jízdní řád v hlavě fakt nemám. Tak pojď." Otevřela dveře a nadechla se čerstvého vzduchu. Jmenovaný ji následoval. Naposledy se ohlédnul, když opouštěli traktor. Bylo zvláštní vědět, že se sem už nikdy nevrátí, ale koneckonců, přesně takový život si vždy přál. „Leo?" oslovila ho Julia a vytrhla ho tak z myšlenek.

„Hm?" zamumlal a zrychlil krok, protože nechtěl, aby se dveře od nádražní haly zabouchly. Julia zrychlila také. Když vešli dovnitř, vložila svou dlaň do jeho. Pohlédl na ni a překvapeně se usmál. Nestávalo se často, že by se sebe dotýkali, pokud nebyli opravdu šťastní nebo se jeden z nich necítil špatně. Ne tak špatně, jak se asi cítila Julia, ale když přímo plakali a zoufali. Nezdálo se mu, že teď by něco z toho nastalo. Alespoň jeho nálada byla smíšená. Odkašlal si.

„Chtěla jsi něco?"

„Tohle," odvětila a sevřela jeho dlaň ještě pevněji.

„A... stalo se něco?"

Zavrtěla hlavou. „Vůbec nic. Dvě jízdenky do Valasta, prosím." Poslední věta patřila usměvavé pokladní. Když Leo podal peníze, modlila se, aby to bylo dost pro oba. Žena jim ovšem ještě dvacet pesos vrátila.

„Za jak dlouho tam jede další vlak?" zeptal se Leo.

„Za deset minut z druhé koleje," dostalo se jim odpovědi. Pohlédli na sebe. Měli vážně štěstí. Kdo ví, jak dlouho by čekali na další spoj. Vzali si jízdenky. Ani na okamžik se sebe nepustili.

„Půjdeme si už sednout ven?" navrhl Leo. Julia přikývla a společně došli na nástupiště a obsadili jednu z laviček. Julia se k němu přitulila.

„Vlastně jsem ti ještě nepoděkovala," pravila ona.

„Za co?"

„Než jsem ti řekla to o Tomásovi, cítila jsem se fakt příšerně."

„A teď už jsi v pohodě?"

„Jo. Asi jsem potřebovala, aby mi někdo řekl to o tom, že hledáš důvod." Pohlédla na něj a usmála se. „Měla jsem ti to říct hned. Ty mi nějakým zázrakem vždycky dokážeš pomoct, i když to asi ani neděláš schválně."

„To nedělám," hlesl.

„O to je to lepší," usmála se a naklonila se k němu. Položila mu ruce kolem krku. On jí pažemi objal kolem boků a políbili se. Leo ji hladil po zádech a ona ho začala jemně kousat do rtu. Odtáhli se jen na okamžik, když museli popadnout dech. Úplně je vyrušil až kvílivý zvuk pískajících brzd.

„Musíme nastoupit," podařilo se ze sebe dostat Leovi. Julia ho ještě jednou lehce políbila, a znovu vzala jeho dlaň do své. Vstali a zamířili k vlaku, který stále zpomaloval, až nakonec úplně zastavil. Vešli dovnitř. Julia na Lea omluvně pohlédla a pustila jeho dlaň.

„Musím na záchod," pravila a kývla směrem ke kabince. „Zatím najdi nějaké místo, prosím tě."

Leo souhlasil a s úsměvem na brnících rtech zamířil k sedadlům. Sedl si hned na první volné. Bylo dobře skryté před většinou zraků. Doufal, že až Julia přijde, mohli by v těch nádherných polibcích pokračovat. Nikdy nevěřil, že by to zažil. Že by ho nějaká dívka přiměla cítit se tak krásně malátně, tak zamilovaně. Připadal si jako nějaký hrdina toho, co obvykle nazýval slaďáky, ale kupodivu to byl opravdu dobrý pocit.

Otočil se ke dveřím, ale ještě se nevracela. Vlak se právě s obrovským rámusem rozjel. Obrátil se tedy zpět a zavřel oči. Chtěl tu chvíli vrátit zpět. Neuměl si vysvětlit, proč to pro něj bylo tak výjimečné. Přece se už líbali. Ale prostě to tak bylo. Nepovažoval za možné, že by jejich láska ještě mohla sílit, ale alespoň z jeho strany tomu tak bylo.

Náhle ucítil objetí. Otevřel oči a chytil ty ruce, které dobře poznával. „Leo?" ozval se její hlas. Zněl však jinak, než si představoval. Plačtivě. Otočil se k ní. Nejen její hlas byl plačtivý. Ani se nesnažila zadržet proud slz.

„Co...?"

„Oni jsou tady," hlesla a ztěžka dosedla vedle něj. Složila tvář do dlaní. „Ti tátovi pracovníci... jsou tady."

Leo hodnou chvíli mlčel. „A... nespletla ses? Chci říct, to auto z mlékárny..."

„Bože, asi vím, co jsem viděla!" zaúpěla. Leo uhnul. „Promiň. Ne, tentokrát jsou to fakt oni." Rozvzlykala se. Leo ji objal, částečně aby ji uklidnil a částečně aby na sebe nestrhávala tak moc pozornosti.

„Kde byli?" zajímal se.

„Ve vedlejším vagóně. Když jsem vycházela ze záchodu, zahlédla jsem je. Oni mě asi ne, ale..."

„Bože."

„Jo, přesně."

„Myslíš, že o nás ví?"

Zavrtěla hlavou. „Já fakt nevím. Ale je hrozný vůbec to, že tady jsou, ať už ví, že jsme vedle, nebo nás prostě pořád hledají a jsou tady jenom tak náhodou. Anebo... ale ne."

„Co?"

Pohlédla na něj. „Iván."

„Co s ním?"

„My jsme fakt blbí," potřásla hlavou. „Řekl, že máme jen do Valasta. A co jste udělali?" Znovu vzlykla.

„Ne," hlesl Leo. „Tomu nevěřím. On nám dal ty peníze a..."

„Je to plán," zaúpěla. „Kdo by podezříval přátelskýho kamioňáka, co?"

„Ne, Julio. Tomu prostě nevěřím. Iván v tom určitě nejede. Není tam s nima, ne?"

„To nic neznamená, jestli tam s nima je nebo ne. A navíc jsem neviděla všechny. Někteří ke mně seděli zády. A vůbec, je to jedno. Stejně máme tak jako tak velký problém." Utřela si slzy, ale nevypadala o nic vyrovnaněji. „A můžeme si za to sami."

„Zase se obviňuješ z něčeho, za co..."

„Bože, neviděli jsme je nastupovat, protože jsme se líbali!" zavrčela. „Kdybychom to neudělali, mohli jsme si jich všimnout a ještě utéct nebo... já nevím, prostě něco."

„Zase přemýšlíš, co by bylo, kdyby se to stalo jinak. Ale Julio, ať to dopadne jakkoli, já nelituju toho, že jsme se líbali."

„Já taky ne," povzdechla si. „Alespoň ne v tom smyslu, o kterém mluvíš ty. Ale strašně se bojím." Roztřásla se a znovu rozplakala.

„Já taky, ale nějak, nějak to vyřešíme. Třeba vystoupíme hned na další stanici nebo něco takového, ale půjde to. Vždycky je cesta ven, Julio."

„Půjdou za náma, jestli o nás ví. Co když tentokrát ta cesta zkrátka není?"

„Je. Musí být."

„Je... Byla to jenom otázka času, než nás najdou."

Protočil oči. „Proč říkáš takové věci?"

„Protože je to pravda. Nemůžeme jim utéct. Najdou si nás. Vždycky si nás najdou, ať se schováme kamkoli."

„To je blbost," odfrkl si. „Uklidni se a něco vymyslíme, jo?"

Zavrtěla hlavou. „Ty je neznáš. Nevzdají to. Je jedno, jak dlouho jim to potrvá, ale budeme prostě utíkat, až nás chytí a..."

„Julio," přerušil ji. „Pořád je tady poslední možnost, když všechno selže a budeme k tomu mít šanci." Zvědavě na něj pohlédla. Poťukal si prsty na opasek. Ihned pochopila, co tím myslí.

„Bože, ne," zašeptala. „Když už pomineme, že oni střílet fakt umějí, tak je to vražda, Leo."

„Neříkej, že by si to nezasloužili."

„To zasloužili, ale ne tvoji rukou."

„A čí? Rukou policie?" ušklíbl se.

„Nech to být. Prosím tě o to."

„Neboj. Já to nechci dělat. Jenom říkám, že je tady ta možnost." Julia o tom chvíli přemýšlela, a poté ho objala.

„Díky, že jsi o tom kvůli mně vůbec přemýšlel." Leo přikývl, ale musel se pozastavit nad tím, proč mu to náhle nepřišlo jako až tak špatná věc. Opovrhoval tím, opovrhoval pomstou. Ale kolika lidem ještě tihle muži ublíží, aby dosáhli svého?