Kapitola XVII. – Nečistá krev

Trojice znovu seděla na terase a Lorena se vyptávala na minulost. Většinou opakovali to, co už bylo řečeno, ale po asi třiceti minutách od doby, co se tady sešli, položila zásadní otázku. Byla směřovaná Glorii. Vždy při takovýchto setkáních mluvila hlavně s Glorií, protože věděla, že Tiago by před míšenkou nic neřekl. Promluví si s ním později. Tahle otázka byla vyslovená tiše, s trochou obav. „Co se vlastně stalo, že se mezi váma s Juanem pokazilo tak moc, že jsi..." Odmlčela se, ale Glorii došlo, co tím myslela.

„Že jsem ho podvedla?" zeptala se a na okamžik se přestala usmívat. „To je na delší vyprávění."

„A chtěla bys mi to povědět?" zajímala se Lorena.

„Sí," odvětila druhá dívka trochu nejistě a zahleděla se na slunečnou oblohu. Přesně taková byla v den, kdy ta událost, o které měla mluvit, začala. Zhluboka se nadechla a Lorena si připravila zápisník a tužku.

To ráno vstala o něco dříve než ostatní a sešla dolů do haly hotelu, aby se nasnídala. Vždy jí to trvalo déle než Tiagovi a Juanovi, alespoň bude klid. Chvíli se bezradně rozhlížela po naplněné jídelně, ale poté si všimla, že na ni někdo mává. Neviděla ho už několik měsíců, ale občas si na něj vzpomněla. Byl to její kolega a zároveň dobrý kamarád.

„Hola, Pedro," usmála se.

„Hola," odvětil stejným způsobem. Gloria o několik kroků popošla, aby si nabrala jídlo, a poté k němu znovu přisedla.

„Vůbec jsem nečekala, že tě tady potkám. Pracuješ?"

„Ne, jsem tady na dovolené s manželkou a dětma," odpověděl. Chvíli na něj nevěřícně hleděla. Věděla totiž, že měl problém si najít dívku, která by mu seděla a se kterou by dokázal opravdu dlouhodobě vycházet. Pedro se poté zamračil. „Už ani ty mi to nevěříš."

„Já ti to věřím, jenom mě to překvapilo," odpověděla a položila svou dlaň na jeho, aby dodala svým slovům na věrohodnosti.

„Nevěříš," ušklíbl se. „Ale to je jedno." Odmlčel se. „Jo, pracuju."

„Takže pořád nic?"

„Ne," povzdechl si. „Asi jsem moc vybíravý."

„To je v pořádku. Lepší být vybíravý, než si vybrat špatně a..."

„Glorio," přerušil ji. „To je jedno. Viděl jsem tě tu s nějakými cizinci. Myslím... tihle byli hodně cizí. Z východu?"

„Tam někde bydlí," přisvědčila. Nechtěla mu říkat město, aby ho neznepokojila. Pedro však musel něco vyvodit, ať už z jejího výrazu, nebo prostě čistě selským rozumem, ale jeho otázka nasvědčovala tomu, že na to nějak přišel.

„A oni nemají nic proti tomu, kým jsi? Že jsi míšenka?"

„Ne," hlesla a doufala, že to zní přesvědčivě.

„Glor, známe se dlouho. Klidně mi to můžeš říct."

Dívka se pokusila vesele usmát. „Říkám ti, že jim to nevadí. Jsou skvělí."

„Tak to máš fakt štěstí. Teda, jak se to vezme. Lepší by bylo, kdybys dostala nějaké lidi odsud, co?"

„Asi jo," odvětila. „Jako, oni jsou, jak už jsem říkala, vážně fajn, ale občas mám strach, že... asi z těch rozdílných kultur."

„A já mám strach o tebe," podotkl.

„O mně?" podivila se. „Por que, amigo?" Snažila se mluvit s notnou dávnou ležérností, ale sama cítila, že se trochu přehrává.

„Však víš. Že ti něco udělají nebo tak."

„Už jsi jako oni. Takový strach mezi náma akorát buduje ještě větší rozdíly."

„Jedna věc je být rasista a druhá být sluníčkář, a pak se divit, když se něco pokazí. Nevím, já budu radši rasista."

„Já nevěřím, že by zrovna ti dva byli zlí. Podle mě si myslíš, co si myslíš, protože jsi ještě nikoho z východu doopravdy nepoznal."

„Poznal jsem jich dost, abych věděl, jací jsou."

„Já vím, ale poznal jsi někoho fakt do hloubky?"

„To ani nepotřebuju," odfrkl si. „Přetvařují se, hrají si na tvoje kamarády, a pak ti vrazí kudlu do zad."

„Víš, že přesně takové předsudky mají i oni o nás?"

„Jo, ale my je máme oprávněně. Promiň, že ti to říkám, vím, jak je fajn si myslet, že je zrovna ty zajímáš, ale nechci, aby se ti něco stalo."

„Neboj se, to se nestane," pousmála se. „Ale díky za starost."

„Prostě se mi to nelíbí," nevzdal se však Pedro tak snadno. „Míšencům by vůbec takové klienty neměli dávat. Akorát nás vystavujou nebezpečí."

„Myslím, že chtějí propojit kultury," zastávala se jich Gloria. „Sblížit nás."

„To se jim stejně nepovede," odvětil. „Musíme si konečně všichni přiznat, že jsme až moc rozdílní."

„Obecně možná, ale já si s Juanem a Tiagem vážně rozumím." Vzpomněla si sice na její rozhovor s prvním jmenovaným několik nocí předtím o tom, jak si není jistý, co může cítit a čemu má věřit, ale věřila tomu, že je to jen přechodné stádium, že se rozhodne pro lásku, kterou, jak sám řekl, opravdu chtěl.

„Slíbíš mi ale i tak, že budeš opatrná?"

„Neboj se, amigo," usmála se. Chvíli ještě mluvili o jiných věcech, ale Gloria byla z toho rozhovoru zmatená a smutná. Smutná proto, že jí Pedro přišel zaslepený a z toho, že měla pocit, jako by přímo Juana a Tiaga pomlouval, i když to samozřejmě nebyla pravda. A zmatená proto, že něco vzadu v její hlavě, jakýsi slabý hlas, jí našeptávalo, jestli náhodou nemá Pedro pravdu, jestli by to, jak spolu vycházeli, opravdu nemohla být jedna velká iluze. Když však Juana a Tiaga zahlédla na druhé straně místnosti, vynadala si, že nad tím vůbec přemýšlí. Měla je přece ráda a její srdce nemohlo lhát.

Když si s nimi popřála dobré ráno, napadlo ji, že Pedro možná změní názor, když je navzájem představí. Proto, když si oba nabrali jídlo a začali hledat prázdný stůl, usmála se a pokynula jim, aby ji následovali. U Pedrova stolu stále byla volná místa pro všechny. Co ovšem nečekala, tak Pedrův vražedný pohled, když se zeptala, jestli u něj můžou posedět všichni. Sice přikývl, ale bylo nad slunce jasné, že z toho není právě nadšený. Nastalo rozpačité ticho, přerušované jen cinkáním nádobí.

„Pedro, tohle je Juan a Tiago. Juane a Tiago, tohle je Pedro."

„Rád tě poznávám," usmál se Tiago. Pedro mu to nejistě oplatil, ale bylo vidět, že to nemyslí upřímně.

„Jak jste se vyspali?" zeptala se Gloria, aby trochu odlehčila atmosféru

„Výborně," zavrčel Juan. „Doteď jsem měl dokonce dobrou náladu."

„A proč už ji nemáš?" zeptal se nevhodně Tiago. Ticho se stalo ještě tíživějším.

„Vysvětlím ti to pak," odvětil jeho bratranec. Pedro mezi nimi nervózně těkal pohledem. Vůbec z jejich rozhovoru nedokázal odhadnout, co tím chtějí říct. To o dobré náladě by ještě chápal, byla to ze strany Juana jasná urážka na jeho osobu. Ale proč se pak ten druhý ptal na to, proč nemá dobrou náladu? Také na něco narážel? Nemohl být přece tak hloupý, aby to nepochopil, ne?

„Já jsem měl ráno taky dobrou náladu," přidal se. Gloria se nervózně zavrtěla.

„To je divné, že se všem takhle při dobré snídani kazí nálada. A co ty, Tiago?"

„Já jsem se vyspal dobře," usmál se, i když byl stále trochu zmatený. „Zdál se mi takový hezký sen. My tři jsme byli někde, kde bylo hrozně moc takových zelených kopců. Svítilo tam slunko, jako právě teď a..."

Gloria se snažila poslouchat jeho vyprávění, ale nemohla ignorovat nevraživost mezi Pedrem a Juanem. Oba naštvaně hleděli do svých talířů, jako by snad tohle nádobí za něco mohlo a vyhýbali se pohledu toho druhého. Gloria pochopila, že její plán nevyšel. Naopak, bylo lepší, když se neznali. Proto byla ráda, když Tiago i Juan skončili s jídlem.

„Tak," prohlásila zase s úsměvem. „Musíme vyrazit, dneska se sem vrátíme až večer! Máme toho hodně v plánu! Nejprv se půjdeme podívat do centra na náměstí na sochy a starobylé hodiny, pak do muzea..." Ani jeden ji však už neposlouchal, Juan byl očividně ještě raději než ona, že může odejít od Pedra, takže téměř vyběhl ven a Tiago ho udiveně sledoval.

„To nic, asi se nevyspal tak dobře, jak tvrdil," prohodila jeho směrem.

„On Pedra nemá rád, že ne?" zeptal se.

„A Pedro nemá rád jeho," odvětila. „Ale z toho si nic nedělej."

„Mně Pedro nepřipadal tak špatný."

Gloria se na něj usmála. Tiago byl v tomhle úžasný. I když s ním někdo nepromluvil, připadal mu milý, pokud ho vyloženě otevřeně neurážel.

„Mně taky nepřijde špatný. S Juanem si asi jenom nesedli," snažila se uklidnit sebe i jeho. Tiagovi to očividně stačilo. Přála si, aby to stačilo i jí. Tiago se nejspíš nad něčím zamyslel, protože zpomalil krok a zahleděl se do prázdna. Gloria usoudila, že je jejich rozhovor u konce a pospíšila si, aby dohnala Juana.

„Amigo?" oslovila ho opatrně. Bála se, že je naštvaný i na ni, že ho k tomu stolu vůbec zavedla.

„Jestli mi chceš říct, že jsem k němu mohl být milejší, tak rovnou jdi pryč. On si začal."

Povzdechla si. „Nemá rád lidi z východu obecně, není to tebou. Má vůči vám hrozné předsudky. Dokonce mě před tebou varoval." Už když to vyslovila, jí ovšem došlo, že tu poslední větu neměla říkat. Juan se na ni zkoumavě podíval.

„Fakt? A co ti třeba řekl?"

„Takové ty normální věci, že si hrajete na kamarády a pak nám vrazíte kudlu do zad, že jste pro nás nebezpeční a tak. Vždyť to znáš."

„On je taky míšenec, co?"

„Není to na něm tolik vidět jako na mě."

„Ale celkem jo. Má takové světlejší vlasy a celkem bledou pleť. Myslím, že je víc míšenec než ty. Jakože na tobě to jde hodně poznat, protože se víc podobáš těm seveřanům z úplného severu, ale on má v sobě víc krve i z jižních oblastí."

„Jo, to asi jo," přisvědčila.

„A já zase nemám až na tebe rád míšence. A zvláště ne tyhle. Myslí si o sobě, kolik nemají severské krve a přitom jsou spíš podobní nám." Odmlčel se. „Promiň, tímhle jsem tě nechtěl zatěžovat."

„Byl to tátův názor?" zeptala se. Nechtěla si to připustit, ale byla trochu vyděšená tím, jak o tom mluvil. Jako by tomu opravdu rozuměl. Gloria pochopila, že jeho rodina tu rasovou nenávist opravdu dotáhla k dokonalosti.

„Jo, ale taky můj."

„Jasně," hlesla, ale celé jí to trochu přivedlo do rozpaků. Ani ona nad tím nepřemýšlela tak do hloubky. „Měli jste to hodně promyšlené, že?"

„Co? To s míšenci? Alespoň už chápeš, proč je tak těžký se toho vzdát. Není to jenom ‚nenávidím míšence, protože jsou to míšenci. ' Nikdy jsem ti nechtěl říkat všechny ty důvody, ve které moje rodina věří, ale některé jsou prostě hodně... dobré."

Gloria jen přikývla. Byla z toho naprosto rozhozená. Chtěla stát při Juanovi a věřit, že jí jednou všechny ty důvody řekne a ona je mu bude moct vyvrátit. Věřit, že spolu jednou budou opravdu šťastní, že se budou milovat bez překážek. Ale zároveň stále musela myslet na to všechno, co jí řekl Pedro. Jeho argumenty sice snadno dokázala vyvrátit, ale nemohla zabránit tomu, aby se jí nehonily hlavou.

Glorii se v očích zatřpytily slzy. Položila hlavu na stůl a ze všech sil se snažila nevzlykat. „Chtěla... chtěla jsem se dostat k tomu důležitému. Ale je to... je to hrozně těžké," zašeptala.

Lorena ji objala. „To nic. To je v pořádku. Klidně se vyplač. Můžeš mi to dovyprávět jindy, jestli chceš. Gloria zamumlala něco jako souhlas.

„Mohla... mohla bych být sama?" zeptala se, protože měla pocit, že vzlyky už nezadrží. Lorena ji ještě jednou konejšivě objala, a poté se usmála na Tiaga. „Pojď se mnou dovnitř."

Poslechl ji, ale už na prahu na ni tázavě pohlédl. „Proč Gloria brečí?"

„Mrzí ji to všechno, co se stalo," odvětila Lorena popravdě. „Pamatuješ, jak jsi mi naposledy říkal, že nevíš, kdo je ten špatný? Ona se tehdy musela cítit podobně."

„Já taky," odpověděl. „Juan... Juan prostě nejprve pořád tvrdil, jak jsou míšenci špatní, jak mají nečistou krev a tohle všechno, potom, že Gloria je sice míšenka, ale je super a nic z toho o ní neplatí a když ho podvedla, tak zase úplně obrátil."

„Myslím, že on tě nechtěl mást, prostě to tak sám viděl."

„Jo, já vím. Bylo ale těžké se v tom neztratit."

„Neztratit se v tom, co chceš ty?"

„Ne," překvapil ji. „V tom, co chce on."

„A ty jsi věděl, co chceš?" zajímala se dále.

„Ne, nevěděl. Ale Loreno, já jsem to nevěděl nikdy. A Juan to věděl vždycky. Obdivoval jsem ho za to."

„Lidé zkrátka někdy mění názor."

„Ale on ho nikdy neměnil."

„Jednou se to stát muselo. I Juan je jen člověk," uklidňovala ho.

„Hm," zamumlal.

„Tiago," napadlo ji. „Nechtěl bys mi říct, co všechno jste proti míšencům měli? Nemyslím nyní ty obecné věci, ale co tvrdila jen vaše rodina."

Zamyslel se. „Oni tvrdili ty obecné věci."

„Ano, a dále?"

Tiago se zamyslel. „Třeba že... že posílají lidstvo..." Lovil v paměti to správné slovo. „Říkali, že do záhuby, protože... protože dobrý potomek může vzniknout jenom z čisté krve, z čistých genů nebo tak něco. Já si to doslova nepamatuju."

„Cože?" zamračila se.

„Možná jsem to řekl..."

„Ne, Tiago, řekl jsi to správně, jen nechápu, jak někdo může něco takového vymyslet."

Hola = ahoj

Por que = proč

Tahle kapitola byla pro mě docela silná, a to nejen ohledně těch míšenců, ale asi nějak moc prožívám ten vztah Juana a Glorie. Jak se líbila vám?