Kapitola XIX. - Víra ve správné

Nakonec se přece jen dostali přes všechny zvědavé obyvatele k vysněnému ranči. Jeho pracovníci na ně nehleděli o moc více nepřátelsky, ale jejich pohledy se změnily, když viděli Floru. Ne, že by byly přátelštější, ale zdálo se, že ji poznávají.

„Zajděte někdo pro Java," pronesla plavovláska trochu panovačným tónem. Nějaký muž si pro sebe cosi zamumlal, ale otočil se a zamířil k domu, takže nejspíš udělal, co si dívka přála. S lehkým úsměvem si založila ruce na prsa a vyčkávala, až se Javier objeví. Když ho viděla přicházet k nim v jeho typické košili, jezdeckých kalhotách s širokým páskem, botách a s obrovským slaměným kloboukem, usmála se o něco málo více. Vůbec se nezměnil. Jediným plynulým pohybem otevřel bránu a roztáhl ruce. Flora ho objala jako nikoho jiného.

Sice si všimla, s jakým údivem na sebe ostatní pohlédli, ale bylo jí to jedno. Nemohli proti ní nic mít, protože ona celou tu cestu zajistila, a také se teď postarala o to, aby se měli jak dostat do města. „Jave, tak ráda tě vidím," prohlásila.

„Jo, já tebe též," pronesl s jakýmsi zvláštním přízvukem. Mluvil dost krátce a některé slabiky splynuly do jedné. Věděla, že pochází z dalekého jihu a odmítal se svou řečí komukoli přizpůsobit. Možná proto ho mělo rádo jen málo vesničanů. A možná to bylo proto, že bez ohledu na to, jak dlouho tady jeho rodina žila, ho stále vnímali jako cizince.

„Můžeme tady chvilku zůstat? To jsou moji kamarádi," ukázala na celou skupinku. „Všechno ti pak vysvětlím."

„Jasan," odpověděl Javier a jeho úsměv ani na okamžik nepolevil. „Buďte tu jak doma." Pustil všechny dovnitř a dále se o ně nestaral. Začal se na něco vyptávat Flory a zbytku si nevšímal. Nebylo to zrovna zdvořilé, ale to mu bylo jedno. Zbývající čtveřice zůstala nerozhodně stát.

„Jak dlouho tu Flora chce být?" prohlásila po chvíli Pamela. „Nejradši bych vyrazila hned. Julia a Leo mají už tak náskok."

„Asi to chvilku potrvá," pokrčil Victor rameny a sedl si do vysoké trávy. „Přece jenom, nemůže na něho hned vybalit, že chce koně a všechno."

„A ty jí věříš? Myslíš si, že nám bezelstně pomůže? Že to celé nějak není součást Flořiného plánu?" zapochyboval Manuel.

„Máš snad lepší nápad?" odpověděla mu místo Victora Casia a posadila se vedle svého kamaráda. Zbývající dvojice je napodobila.

„Mně se tohle prostě nějak nelíbí," povzdechla si Pamela.

„Klid. Kdyby to bylo nějak moc podezřelý, poznal bych to," uklidnil ji Victor. Tmavovláska nemohla jinak, než mu uvěřit. Victor možná nebyl tak dokonalý, jak si myslela ze začátku. Ale byl to její opěrný bod, její maják v temnotě. Nedůvěřovala mu úplně bezpodmínečně, ale jeho slovům přikládala opravdu velkou váhu.

„Mně se to nelíbí pořád," přidal se Manuel. Victor byl v jeho případě bezmocný. Pro něj jeho ujišťování, že to dopadne dobře, nic nemohlo znamenat.

„Nemáme na výběr. Musíme alespoň zkusit jí věřit," povzdechla si Casia. „Asi má nějaký plán, který se nám nebude líbit, ale alespoň ví, co dělá."

„Asi to dotáhla dál, než jsem si myslel," prohlásil Victor. Pamela i Manuel na něj zmateně pohlédli.

„Co?" zeptal se Manuel. Pamele začínalo docházet, že má asi na mysli všechno, čemu jí naučil.

„Ale nic," mávl nad tím rukou. „Pam, potřebuju ti něco říct." To už se na něj překvapeně dívala i Casia. „Jenom tobě." Manuelovi se zablýsklo v očích. Pamela ale věděla, že se musí dozvědět, co má na srdci. Omluvně se na svého kamaráda usmála a poodešla o kousek za Victorem.

„Já to nechápu," prohlásila. „Stejně se budou ptát, co jsi mi řekl. A to, že to budeme tajit, akorát vzbudí paranoiu."

„Já vím," povzdechl si. „Pak se můžeme pokusit to nějak vysvětlit i Manuelovi, ale potřeboval jsem, aby nás při tom nikdo nevyrušoval."

„A Casia to ví?"

„Asi ne. Teda, mluvil jsem s ní o tom, ale jenom v náznacích. Prostě, jde o to, že jsem asi přišel na to, o co Floře jde. A že ji všichni podezříváme trochu neprávem."

„Fakt?" zeptala se a chvíli o tom sama přemýšlela, ale nic ji nenapadlo. „A proč jsi nám to nechtěl říct najednou?"

„Podívej. Svým způsobem je pro mě strašně těžký to říkat. A vím, že teď na to není moc dobrá chvíle a ani nemáme moc času. Ale říct Cas to prostě není těžké. Ona o mě ví všechno. Nejprv se musím odhodlat, abych to řekl tobě. Protože ty mě na rozdíl od Manuela nebudeš tak moc soudit."

„Pořád to nechápu," přiznala.

„Já vím. To nevadí. Prostě... nevím, jak bych začal, ale jak ses ptala na mě a Floru, tak jo, naučil jsem jí všechno. A mnohem víc, než si myslíš. Vím, jak ji teď vnímáš, ale vzpomeň si, jestli taková byla i jako malá."

„Já nevím. Neznala jsem ji. Nechceš mi snad tvrdit, že svoje chování hraje, že ne?"

„To ne. Ona to nehraje. Ona taková doopravdy začala být. Ale ne proto, že by taková byla doopravdy. Snaží se prostě jenom zapadnout."

„Jako... jako že jí proměnila společnost?"

„Skoro. Ona se nechala společností proměnit."

Pamela si skousla spodní ret. „Na tvoji radu?"

„Jo," odvětil Victor. „Vím, co si teď myslíš, ale ona si vždycky přála ze všeho nejvíc zapadat. A jediná šance byla stát se ostatními. A ona to dokázala. Je to tak pro ní lepší. Jinak by z Altury pořád jenom utíkala a jednou by utekla úplně. Ale neusadila by se. Pořád by hledala místo, kde ji vezmou takovou, jaká je, ale nikdy by se jí nepovedlo."

„A proč jsi něco takového neřekl i mně?"

Victor se ušklíbl. „Umíš si představit, že bys to přijala? Kromě toho, Pam, ty nejsi jako ona. Nemáš k tomu, co ona udělala, příležitost. A ani bys to nedokázala. A mimochodem, ty máš kamarády, kteří se tě snaží pochopit. Ona je nikdy neměla."

Pamela si odkašlala. „Fajn. Ale zaprvý, to je to, za co se stydíš? Že jsi jí pomohl? A zadruhý, jak to souvisí s tím, že jí křivdíme nebo..."

„Nejprv k tý druhý otázce - taky mi to nedošlo hned, ale uvědomil jsem si, o co jí jde." Odmlčel se. „O pozornost."

„Co?" vydechla. „Celá tahle cesta..."

„Podívej se. Když jste se vrátili vy, sice vás pomlouvali, ale většina vás měla za hrdiny."

„Ale nemohla si přece myslet, že..."

„Najednou o vás všichni mluvili a to bylo to, co chtěla ona. Ne proto, že by chtěla slávu, ale proto, aby měla pocit, že v životě něco dokázala, že se někým stala. Když tehdy odešla ona, nikdo o tom až tak moc nemluvil, protože kolem toho nebylo tolik nejasností a divných věcí. Nějak všem došlo, proč to udělala."

„Ale takovouhle pozornost přece nemůže chtít! Je to příšerné!" rozčílila se. „A vůbec, to jí za to stálo? Ohrozit tebe, dostat na tu cestu mě..."

„Jo, stálo. Ona... Pamelo, ona prostě nemá přátelé jako ty. Nechtěla být na tý cestě sama. Když tehdy odešla ve čtrnácti, strašně jí prý nějaká společnost chyběla."

„Ale ona si jí vlastně vynutila," zaúpěla.

Victor se pousmál. „Nevynutila. Ty jsi chtěla jít."

„Nechtěla," hlesla.

„Ale jo. Sama jsi mi řekla, že jsi je chtěla zachránit, jen ti k tomu vlastně chyběla odvaha. Kdybys to doopravdy nechtěla udělat, neudělala bys to."

„Ale ty..."

„Já jsem chtěl taky. Zase. Kdyby mě Gata tak neštvala a nehledal bych příležitost, jak se odtamtud dostat, neudělal bych to. A to samý Casia."

„Ale... jakou roli v tom teda hrál Manuel?" zeptala se.

„Myslím, že to neplánovala. Určitě ne. Ale když už tam přišel, je to pro ní dobrá pojistka, že se prostě neotočíš a nenecháš ji v tom."

„Ale oni se fakt nemají rádi," namítla, ale samotné jí to znělo dětinsky.

„To asi moc nemají, ale myslím, že pro tebe to oba dva udělají. I když každý z jiného důvodu."

„Když myslíš," hlesla. Nebyla si tím vůbec jistá, ale všechno, co říkal, znělo svým způsobem logicky.

„Ale ber v potaz, že to všechno je jenom můj názor. Vůbec to tak nemusí být."

„Zní to, jako že by to tak mohlo být," odvětila. „Akorát pořád nechápu jednu věc."

„Jakou?"

„Co ses tak bál říct? Vždyť ty jsi nic neudělal, ne?"

Victor nejistě přešlápl. Byla to jedna z mála chvil, kdy ho viděla váhat nad dalšími slovy. „Zničil jsem ji. Zničil jsem to, kým byla."

„Ty jsi ji nenutil se změnit. Jenom jsi ji to navrhl, ne?"

„Kéž by. Dost dlouho a často jsem ji o tom přesvědčoval. A ona... prostě nevěřila, že bych jí mohl navést k něčemu, co by nebylo správné."

„Ale vždyť jí to pomohlo," namítla.

„Ona byla... ona vlastně byla jako ty. Možná i proto s tebou vůbec chtěla mít něco společného. Připomínala jsi jí něco z minulosti."

„Jako já?" opakovala nevěřícně.

„Jo. Teda, v hodně věcech jste jiné, ale v hodně taky stejné."

Pamela jen přikývla, ale musela mu položit další otázku, která ji začala tížit. „Victore... prosím tě, když se tě zeptám, odpovíš mi popravdě?"

„Nikdy jsem ti nelhal." Tím si Pamela nebyla tak jistá, ale rozhodla se ten pocit ignorovat.

„Je to ten důvod, proč mi vůbec pomáháš? Abys měl pocit, že jsi napravil to, co jsi poradil Floře?"

„Ale ne," mávl nad tím rukou. „Pomáhám ti, protože ti chci pomoct." Poprvé si nebyla vůbec jistá, jestli ten slib, že k ní bude upřímný, neporušil.

„A ještě jedna otázka," pravila. Hlas se jí trochu třásl. „Máš z toho, že se se mnou bavíš, nějaké výhody?"

Victora ta otázka zjevně opravdu překvapila. „To si myslíš?"

„Chtěla jsem se tě na to zeptat už dlouho, ale teď jsme konečně sami a prostě... bavíš se kromě Cas vůbec s někým jen tak?"

Dost dlouhou chvíli neodpovídal. „Jestli to musíš vědět, tak jsem se vlastně nikdy nezamýšlel nad tím, proč se s tebou bavím. Prostě... prostě to nějak přišlo. Už když ses tehdy v Gatě hádala s Juanem, co se mnou a jak jenom díky tobě vyšlo najevo, že jsem to já, jsem věděl, že v tobě prostě něco je. A nikdy jsem ti vlastně neřekl, že jsem ti za to vděčný. Kdybys tam nebyla, asi by mě dokonce zabil."

„To ne," odpověděla a upřela pohled do země. „Ty by ses mu určitě ubránil."

„To není jisté. Ale tak jako tak by to neproběhlo v klidu. A já jsem nechtěl žádnou přestřelku ani nic takového. Ale než tě to napadne, ne, nebavím se s tebou ani proto, že bych ti byl vděčný, ale prostě proto, že... chci. A proč, to ti nevysvětlím, protože věci jako proč máš někoho ráda nebo proč chceš být jeho kamarád, se prostě nevysvětlujou. Ty se prostě cítí."

Pamela se usmála. „To je moc hezky řečeno."

Victor jen pokrčil rameny, jako by se nic nestalo. Pamela ale věděla, že se stalo. Měla zase pocit, že by mu věřit mohla. Měla zase pocit, že je to ten Victor, kterého znala na minulé cestě. A když se vrátili k ostatním, přišlo jí, že i když mezi nimi stále vládlo napětí, zmizelo alespoň z její strany. Teď už se nemusela tak moc bát, co Flora plánuje, protože existovala i vcelku nevinná možnost. Už se nemusela tolik bát, že jí Victor lže, protože existovala i možnost, že říká celou dobu pravdu. A než sem přišli, zmizelo i napětí mezi ní a Manuelem, protože existovala možnost, že se k sobě jednou vrátí. Mohla se konečně cítit tak šťastná, jak si vysnila.

Alespoň pár minut měla ten pocit, než se znovu objevila Flora a Javier. Dívka se až podezřele vesele usmívala. Když k nic přistoupila, promluvila.

„Jav nám půjčí koně. A půjde s náma."

„S náma?" opakoval Manuel a nedůvěřivě na Javiera hleděl.

„Ňáký problém?" ušklíbl se. Manuel zavrtěl hlavou, ale neměl z něj dobrý pocit. Když se podíval na ostatní, zjistil, že není sám. Jediný, kdo se netvářil skepticky, byla Flora. Přesto ale věděl, že nemá na výběr. Floru potřebovali a bude lepší, když budou fungovat podle nějakého předem daného plánu, i když ho neznal a nevěřil mu.

Javier už na nic nečekal. Dost rychle zabalil všechny potřebné věci a vydali se znovu na cestu. Byl dost milý a přátelský a bavil je všemožnými historkami. Možná na něm nic špatného nebylo, ale už to, že se ani náznakem nezmínil, proč přesně jde také, bylo podezřelé. Třeba to nepovažoval za důležité, ale třeba něco skrýval. Doufali, že přijdou na to, co to je, než bude pozdě.