Kapitola XIII. – Bod zlomu

Pamela na okamžik odložila tužku a zaváhala. Možná se pletla. Možná to Floře nedošlo. Jak by také mohlo? Na druhou stranu, Flora věděla všechno. Co se týkalo i těch nejniternějších pocitů druhých, ona všechno prokoukla. Sice jí nedávalo smysl, k čemu by to Floře to bylo, kdyby se její teorie ukázala pravdivou, ale možná chtěla to samé, co tehdy Julia. Uznání. Ovšem, nebylo by to v takovém rozsahu, protože o odchodu Lea a Julie se zase tak moc nemluví, alespoň ne tolik jako o jejím útěku z vězení, ale přece jen. Každopádně, kdyby se nemýlila, Pamelu by k té cestě potřebovala. A také se jistě stále chtěla dozvědět pravdu o Victorovi.

Pravděpodobně bylo všechno jinak. Pravděpodobně pouze vytvářela nesmyslné teorie, které Floru ani nenapadly. Jak pravděpodobné bylo, že by jim oběma došlo to samé? Na druhou stranu, nedávala to náhodou najevo více, než si myslela? Nevěděli to náhodou všichni ještě dříve než ona? Nevěděli všichni i to, že stejně nakonec odejde?

Když navštívila Manuela a prosila ho, aby nedopustil, aby odešla, myslela si, že zůstává především kvůli němu. Jenže když si pak uvědomila, že Flora to o tom, že Alturu stejně opustí, možná prohlásila z konkrétního důvodu, uvědomila si, že tomu tak není. Ano, měla Manuela opravdu ráda, měla ho ráda ještě více, než mu vůbec řekla. Ale nebyl to ten skutečný důvod, proč neodešla. Skutečný důvod byl v tom, že se bála. Bála se, co dalšího se na cestě může přihodit. Věděla, že minule se to nejhorší přihodilo až na konci, ale teď už k tomu nedojde. Nebyla už hledaná. Navíc by se to stalo i tak, pokud by do té doby samozřejmě přežila. Nebyla to chyba člověka, do kterého vkládala své naděje.

Otřela si hřbetem dlaně slzy a zrovna se zadívala na papír. Flora jí řekla, že se za čtyři hodiny staví. Teď už do smluveného času chybělo jen asi třicet minut. Za třicet minut se ukáže, jestli ten vzkaz psala zbytečně a bude se moct smát té své domněnce, že Flora přišla na to samé, co ona, nebo ho použije. Věděla, že jestli na to přijde, tak to udělá. Důvodů pro to měla spoustu.

Kódovala další a další písmenka. Samozřejmě to mohla napsat i normálně, ale ona nechtěla, aby to viděl kdokoli kromě Manuela. Nikdo jiný mimo Lea a Julie, kteří byli kdovíkde, tu šifru dostatečně neznal, právě proto zvolila tuto možnost. Nechtěla, aby to věděli i ostatní. Pochopili by to, dokonce lépe než on. Jenže to bylo určeno jen a jen jemu a jen pro něj mohla ta slova něco znamenat. Ano, možná to řekne Loreně. Ale nechtěla, aby to kdokoli kromě něj viděl slovo od slova.

RKW Q4L HXO ZXW R5W GZI SKP HQO W1W KKW RKW QVY WG4 WXS 2RK WQK ISX 5NL WQ5 WOI SXN 1W3 Z5T V8Y J1J IPO LZ1 PJQ HK3 W3Z RKW QKS GWO WN1 2ZG SQP IJ3 5NY WZ3 WLW ONQ RKW QQW 3ZK 5LZ 2RS 5KZ QZ5 WYW JKW Q1N 5NT NOW 25W 3Z5 ZTZ 54L N5N GWI SQG W5H 4N5 NQI KWQ 2XW KZP NLZ 5P3 S1M ZOZ 5WX WK5 WYH K5L 4W3 4LO QSN NWQ NT3Z BH2 KZQ ZKW KWY NJG S5I SK5 LWY ZP1 HYH RW5 S7O WIL Z5S 3S4 N5N QXN NOS T3W 1Z3 5QW ZNY W5N IZ3 S4L N5N 5N3 SPR ZKW ILZ 5SQ 4LS KZT Q4L SKZ TZQ QSR JRJ 5WZ 1WS JRJ GWR KS5 P1H QSR NIZ QWS P1H GRK WQK S5N XZ5 5NO WGZ K3N JGS 3ZS 2XS 4H5 GZK WK5 WYN JVV

Chtěla to po sobě ještě překontrolovat, protože nepředpokládala, že by v tom neudělala nějakou chybu, ale poté, co to po sobě několikrát opravovala, už na to nezbýval čas. Vložila dopis do připravené obálky. Poté se už na nic nedovedla soustředit, tak jen hypnotizovala hodiny a čekala, až Flora přijde. Všechny věci už měla sbalené, byla připravená i psychicky, ale bála se. Nejraději by se na všechno vykašlala a jen znovu šla za Manuelem a poslední dvě věty z dopisu mu řekla osobně. Věděla, že už o tom mluvili, ale ona mu to chtěla říkat znovu a znovu a přímo, přesně tak, jak to dokázala napsat.

Když se rozezněl zvonek, trhla sebou a pak se nad sebou ušklíbla. Lekla se toho, na co čekala. Nejspíš byla nervóznější, než předpokládala. Zhluboka se nadechla a sešla dolů. Už shora slyšela, že Flora mluví s Glorií a Tiagem, slyšela její nepřátelský tón, ale dnes neměla sílu se o to nějak starat. Když ji Flora viděla, okamžitě k ní přešla.

„Chtěla jsi..." začala Pamela, ale druhá dívka ji přerušila.

„Pojď nahoru." Pamela roztřeseně přikývla a začala stoupat po schodech. Když otevřela dveře, Flora okamžitě sjela pohledem na velkou plnou tašku.

„Ty se někam chystáš?"

„Ty přece dobře víš, kam," odvětila Pamela tichým hlasem. Flora se tím zdála být překvapená.

„Já jsem myslela, že nikam nechceš."

„Víš, jak jsi říkala, že stejně půjdu?" Flora přikývla. „Asi... asi mi došlo, co tím myslíš."

„Asi obě myslíme něco jiného," prohlásila. „Co všechno tam máš?" kývla k tašce.

„No... oblečení, nějaké peníze, jídlo, zápalky, nůž, šampón, mýdlo, kartáček a tak, dál..." vyjmenovávala tmavovláska.

„Kdy jsi chtěla odejít, že máš sbalený i kartáček?" zeptala se Flora. Pamela ji začínala znepokojovat.

Druhá dívka nejistě pokrčila rameny. „Vlastně jsem nevěděla, jestli odejdu. Akorát mě napadlo... promiň, je to asi blbost, ale prostě, že půjdeš taky. A že jsi domluvená s Victorem, nějak. Totiž, ty přece musíš vědět, že je to jediný způsob, jak bys tam dostala i mě. Jasně, k čemu by ti to bylo, ale přemýšlela jsem o uznání a o tom, že o Victorovi chceš vědět pravdu. Chápeš, že ti to časem řeknu. Ale... nedává to smysl."

„Jak ses to dozvěděla?" zeptala se Flora a zlostně přimhouřila oči.

„Takže je to pravda?" nevěřila Pamela svým uším.

„Kdo ti to řekl? S nikým jsem o tom nemluvila."

„Nikdo," hlesla. „Prostě mě to napadlo."

Flora nevěřícně zavrtěla hlavou, ale netušila, co na to říct. „Pojď ven. A tu tašku vezmi s sebou." Pamela ji poslechla, nezapomněla však sebrat ze stolu dopis. Když sešla schody, prudce objala nejprve Tiaga a poté Gloriu. Věděla, že nejspíš nechápou, co to dělá, protože oni o té cestě nevěděli, ale netušila, jak by jim to řekla. Glorii by to nějak vysvětlila, ale ona trávila veškerý čas s Tiagem. Před ním se bála o něčem takovém mluvit, netušila, jak by to vzal. Věděla, že je to hloupé, ale nemohla si pomoct.

„Kdy se vrátíš?" nevědomky ji mučil.

„Já nevím," odpověděla popravdě a pokusila se usmát. Když Gloria pohlédla na její tašku a otevřela ústa, nenápadně si přiložila prst na rty. Tolik si přála své zavazadlo odhodit a zůstat, ale věděla, že na to je příliš pozdě. Aby před nimi nezačala plakat, rychle přešla ke dveřím, za kterými už čekala Flora a bez ohlédnutí je za sebou zabouchla.

„Ještě počkej," prohlásila a přešla zahradu. Napůl čekala, že se ji Flora pokusí zastavit, ale ona na ni jen nechápavě hleděla, když strčila obálku pod plot. Zazvonila a rychlými kroky se vrátila. Věděla, že je nepravděpodobné, aby ji Manuel zahlédl. Nebyl zde moc dobrý výhled. Věděla, že tímto dopisem o moc nezkrátila dobu, než ji začne hledat. Věděla, že zrovna on si to první celé přečte. Při délce toho dopisu to nějaký čas zabere.

„On neví, že odcházíš?" zeptala se Flora.

„Ne. Floro, proč to děláš?"

„Řeknu ti to pak," slíbila, ale Pamela tomu nějak nevěřila.

Brzy poznala, že ji Flora vede k hranicím města. Sice už věděla, že opouštějí Alturu, ale přímo to dělat bylo jiné. Bylo to opravdové. Sice už to jednou zažila, ale tehdy měla spoustu jiných starostí, než aby ten okamžik naplno vychutnala. Mísilo se v ní vzrušení, obavy a zmatek, ale i když nerozuměla svým pocitům, jedno věděla naprosto jasně – až se sem znovu vrátí, už nebude stejná jako předtím. První cesta jí hodně poznamenala, proč by neměla i ta druhá? Kousek za kouskem ztrácela své já, a i kdyby to byla změna k lepšímu, něco v ní pro to muselo zemřít.

Krátce zauvažovala nad Manuelem. Až se vrátí, bude ji ještě milovat? Ne proto, že by je oddělila doba, kterou budou bez sebe, na to se měli příliš rádi, ale obávala se toho, že se změní příliš. Už předtím říkal, že není ta dívka, do které se zamiloval. Nicméně, on už také nebyl ten chlapec, do kterého se zamilovala ona. Jen se bála, že po této cestě bude ta propast příliš velká. Její útroby se sevřely. Možná by vážně neměla odcházet. Stálo jí to vůbec za to? Vždyť i když měla Flora něco naplánované, nemusela do toho jít. Nebyla k tomu přinucená. Užuž o tom chtěla začít vážně uvažovat, ale pak něco uviděla. Nebo spíše někoho.

Nejprve si nebyla jistá, ale když pohlédla na Floru a spatřila v její tváři napětí, rozběhla se k těm známým lidem. Stáli přímo na hranici a kolem bylo více policistů, vojáků a vyběračů daní než obyčejných občanů. Vlastně tam mimo nich byl jen jeden muž, který podle toho, co vysvětloval, chtěl navštívit svou sestru. Pamela se o něj ale nezajímala. Vnímala jen Casiinu teplou náruč a radost, že je znovu vidí. Flora je chvíli sledovala, ale pak přistoupila k jednomu výběrčímu a začala se s ním domlouvat.

„Pam," zaslechla za sebou tmavovláska Victorův hlas. Obrátila se a objala i jeho.

„Jak to, že jste tady?" zeptala se tiše. „To se v Gatě tak nudíte?"

„Podle Flory jsi v nebezpečí a máš problém. Víc mi nechtěla říct."

Pamele začalo docházet, jak je to všechno zamotané. „Nemám."

„Ty nemáš problém?" podivil se Victor.

„Ne. Teda, jak se to vezme. Pamatuješ si ještě na Lea a Julii?"

„Jasně," hlesl.

„Tak oni prostě jednoho dne z ničeho nic beze stopy zmizeli. Dlouho jsem váhala, jestli se je pokusím zachránit a tak, protože oni zachránili mě, ale nakonec jsem si vzpomněla, jak to dopadlo minule, když jsem byla venku z Altury a vzdala to." Odtáhla se od něj.

„To jsi udělala dobře," pochválila ji Casia. „Často člověk neví, s čím si zahrává."

„No právě. Jenže Flora pak měla takové divné poznámky a mně došlo, že se nějak domluvila s tebou, že mi pomůžeš. Ale vůbec jsem nevěděla, že půjdeš sem."

„Ty jsi to nevěděla?" podivil se Victor.

„Ne. A ty si myslíš, že mi hrozí nějaké nebezpečí."

„Takže kdybych tady nebyl, ty bys nikam nešla?" zajímal se.

„Jasně že ne."

„Pamelo, ale dobře víš, že na mě takhle nemůžeš spoléhat."

„Jo. Ale s tebou jsem alespoň měla nějakou šanci. Víš, nikdy bych tě s tímhle o pomoc neprosila, ale když už jsem se dozvěděla, že s tím máš něco společného, myslela jsem si, že je chceš najít i pro nějaké vlastní cíle. Jako s Glorií, pamatuješ?"

„Já ti věřím," odvětil. „Jenom nechápu, o co Floře jde."

„No, to přesně ani já. Takže..."

„Bylo riziko tu vůbec přijít," povzdechl si. „Teď už je to jedno. Jestli chceš, já jdu do toho."

Pamela se na okamžik zamyslela. Když sem přišel, nemohla mu prostě říct, že už o jeho pomoc nestojí, hlavně když byl ochotný to udělat i přesto, že jí žádné nebezpečí nakonec nehrozilo. „Díky," hlesla a znovu ho objala. Poté pohlédla na dívku vedle něj. „Ty jdeš taky, Cas?"

„Kdybych nešla, nebyla bych tady," odvětila a jemně se usmála. Pamela se podívala po Floře, ale periferním viděním zahlédla i někoho zcela jiného.

„Ale ne," zaúpěla. Victor a Casia se jí na něco ptali, ale ona je neposlouchala. Vykročila vpřed. Když došla až k dotyčnému, chvíli ani jeden nic neříkal a jen na sebe hleděli. Ona nechápavě, on naštvaně a smutně, ale i nějakým zvláštním způsobem odhodlaně. „Jak jsi to stihl? Myslela jsem, že až to vyluštíš, budu dávno pryč."

„To mi došlo. Proto jsem to neluštil."

Pamela povytáhla obočí. „Ale Manu, ty bys to luštil. Vždycky bys to luštil." Proti její vůli jí začaly téct slzy. Nevěděla přesně, proč pláče, ale snad proto, že on byl pro ní celý život dokonale čitelný. Bylo to vůbec poprvé, co udělal něco, co jí k němu vůbec nesedělo. Ne co by nečekala. Takových věcí udělal mnoho. Ale co by bez přemýšlení zavrhla, kdyby jí někdo navrhl, že to Manuel udělá.

Usmál se. „Abys mi do tý doby utekla? Už když jsem viděl tu šifru, věděl jsem, že odcházíš. Myslím, že jsem ti slíbil, že tě zastavím. Tak tě zastavuju." Nesměle ji pohladil po rameni.

Přitulila se k němu. „To nejde, promiň. Říkala jsem ti to, když... to je složité. Ale prostě musím. Nezlob se. Musím." Odtáhla se od něj a otočila se k němu zády. On ji však chytil za ruku.

„Leo se vrátí. Vždycky se vrátil," snažil se ji uklidnit.

„Ale tady už nejde jenom o Lea. Fakt díky, že jsi sem za mnou přišel, vážím si toho. Ale prostě..."

„Musíš."

„Jo."

„No tak, Pam. Zůstaň tady a já ti přísahám, že všechno dobře dopadne. Někam si spolu zajdeme, na všechno zapomeneme..." Pamela už nedokázala neplakat. Ráda by s ním někam šla, ráda by zůstala. Jenže jak psala, vyčítala by si to. Nedokázala už by být šťastná.

„Nemůžu," vzlykla. Obešel ji a zadíval se jí přímo do uslzených oči.

„Tak půjdu s tebou."

„To už tady bylo. Psala jsem to i v tom dopise, co jsi nečetl, ale prostě, nemůžeš jít jenom kvůli mně. Ty chceš klid, poslední, co potřebuješ, je další dobrodružství. Já se vrátím, Manu."

„Ne. Nepustím tě samotnou." Vzal ji za ruce.

„Nepotřebuju hlídat," odvětila a vysmekla se mu. Zamířila za ostatními, Manuel ji ovšem následoval. To už se k Victorovi a Casii přidala i Flora. Když Manuela viděla, zářivě se na něj usmála.

„Ty jdeš taky?"

„Jo," odpověděl ve stejnou chvíli, co Pamela řekla „ne". Flora na ně nechápavě pohlédla.

„S víc lidma budeme víc v bezpečí," uvažoval Victor nahlas. Pamela ho propálila vražedným pohledem. „Na druhou stranu, nemá smysl ohrozit někoho dalšího."

„To nemá," přitakala Pamela. Manuel nad ní zavrtěl hlavou. „Je tady Victor a Casia. Oni vědí, co dělat," snažila se ho dívka přesvědčit, aby zůstal.

„Leo je i můj kamarád," namítl. Pamela chtěla říct, že bez ní by ho ani nenapadlo za Leem jít, ale ona koneckonců udělala to samé. Šla jen díky Victorovi.

„Já si myslím, že je to v první řadě na Floře, jestli vezme i dalšího člověka," prohlásila Casia a pohlédla na jmenovanou. Flora na okamžik zaváhala, ale i Manuela by v jistém smyslu mohla potřebovat.

„Jasně," odvětila s úsměvem a znovu zamířila k výběrčímu. Pamele se to nelíbilo, ale alespoň tam bude mít někoho, komu může říct cokoli. U Victora a Casie si tím až tak jistá nebyla. Vzala Manuelovu dlaň do své, aby se trochu uklidnila. Měla vlastně být ráda, že jde také. Kdo jiný by pro ni tohle všechno udělal?

Chtěla bych říct, že ta šifra je tak trochu spoiler. Jednak tam vlastně bylo dopředu prozrazeno to s Victorem, a jednak je tam ještě jedna věc, kterou Pamela ještě přímo mimo té šifry neřekla, ale asi vám to stejně došlo. I tak ale není důležité ji luštit, je to jen pro zájemce. Postupně se všichni dozvíte, co tam stálo.

Co si myslíte, že má Flora v plánu? Je to podle vás něco z toho, co předpokládá Pamela, nebo něco dočista jiného?