Kapitola X. – Není cesty zpět

Flora si po dokončení Pameliného vyprávění protáhla prsty, aby získala čas na odpověď. Vůbec nevěděla, co si o tom myslet. Jedna její stránka, ta, kterou nechala většinou více vystoupit na povrch, to považovala za nereálný výmysl. Ta druhá však Pamele věřila každé slovo a zvláště jí zajímalo to málo, co se od ní díky tomuto dozvěděla o Victorovi. I když jí tedy bylo jasné, že si Pamela dává obrovský pozor, aby to nebylo nic moc.

„Kvůli mně z Gaty nikdy odejít nechtěl. A ani mi nikdy neřekl, že bydlí se svoji kamarádkou. Tu Casii vůbec neznám," začala.

„On by mi taky nic neřekl, kdyby nemusel, jak už jsem ti vysvětlovala. Nebo spíš, kdyby se ho to osobně nedotýkalo," vysvětlila druhá dívka s trpělivostí, která ji ale docházela.

„Ty to tajíš, protože on chce?" Pamelu ta otázka zaskočila.

„Ne. Mám za to, že cizí tajemství se nevyzrazují," odvětila a věnovala Floře významný pohled. „Proč?"

„Protože já to prostě musím vědět," odpověděla téměř zoufale. Tmavovláska se zhluboka nadechla.

„Já bych o něm taky chtěla vědět víc. Ale už jsem to vzdala."

„A ty mu věříš?"

Pamela měla nutkání říct pravdu, ale nakonec jen přikývla. „Věřím. Ty snad taky, ne?"

„Jak můžeš věřit někomu, kdo ti tolik věci tají?" vyprskla. „Já nepotřebuju ochránit. Umím se o sebe postarat sama." Pamelu to nejprve udivilo, ale pak si uvědomila, že má Flora na mysli, že se ze všeho vykoupí nebo zkrátka dostane díky svému vlivu. Vzpomněla si, co jí vyprávěli o Julii, která si myslela prakticky to samé. Pomalu zavrtěla hlavou.

„Kdyby měl Victor pocit, že to dokážeš, řekl by ti pravdu." Pomyslela si, že by se s ní spíše vůbec nekamarádil, ale to nemohla povědět nahlas. „Tohle je něco jiného, Floro." Přála si celý ten rozhovor nějak ukončit, druhá dívka ovšem nevypadala, že by chtěla odejít.

„Pamelo, řekni mi to." Nejspíš to byla prosba, ale vyznělo to spíše jako rozkaz.

Tmavovláska zavrtěla hlavou. „Já nemůžu. Neumím ti to vysvětlit, protože neznám všechno, ale Victora prostě chce dost lidí zabít. Nemůžu ti říct, proč, a asi ani všechno nevím, ale tebe by pak mohli chtít zabít taky. A když po tobě někdo jde, není to dvakrát příjemný."

Flora se ušklíbla. „Victor rád tyhle věci prohlašuje. Že po něm jdou, že si musí dávat pozor na každé svoje slovo. Ale já si nemyslím, že je to tak horký." Když druhá dívka nesouhlasně zavrtěla hlavou, pokračovala. „Podívej, Pamelo, ty o něm víš víc, ale já ho znám dýl. Občas prostě hrozně přehání."

„Já si myslím, že je prostě realista."

„Dost věci zveličuje. Řekne ti, že se s někým popral a nakonec vyjde najevo, že do sebe jen strčili." Pamela otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Neměla na to co říct. Nevěděla už, co je pravda a co ne. Možná to Victor z nějakého důvodu Floře takhle prezentoval, protože chtěl. Možná si to vymyslela. Ale co když to tak opravdu bylo a on neměl žádná velká tajemství, jen byl opravdu paranoidní?

„Hm," zamumlala jen, aby to vypadalo, že Flora nevede monolog.

„Hele, chápu, že mi teď nevěříš a tak, tak s tebou budu mluvit narovinu – fakt je, že já už se prostě s ním takhle nezvládám kamarádit. Ty jsi jediná, kdo naše kamarádství může zachránit."

Pamela si nebyla jistá, jestli se s ní Flora právě pokouší manipulovat nebo co vlastně, ale tak či tak musela znovu odpovědět záporně. Už jí to celkem lezlo na nervy.

„No tak, Pamelo. Udělám všechno, co chceš, abys mi to řekla. A tohle nenabízím fakt každýmu. Záleží mi na tom."

„Ty ho máš fakt ráda," zamumlala si tmavovláska víceméně pro sebe.

„Victora? Jasně že jo. Byl to asi jediný člověk, se kterým jsem se poznala tak nějak normálně. Ne kvůli tomu, že táta vyrábí zbraně a tím pádem jsme bohatí." Pamela chápavě přikývla. Mohla by Flora vážně říkat pravdu a chtít to vědět ne ze zvědavosti, ale proto, že jí na tom skutečně záleží? Flora pokračovala. Obvykle by to neřekla, ale potřebovala se hladce přesunout k dalšímu tématu. „Je pro mě asi něco jako Leo pro Julii, jestli to mám uvést na lidech, co obě známe. Taky mi tak nějak ukázal jinou cestu. Až teda na to, že my jsme byli vždycky jenom kamarádi."

„Jasně," odvětila. Trochu jí překvapilo, kolik Flora ví o vztahu těch dvou, ale nebylo to ostatně nic zvláštního.

„Vlastně, když jsme u nich, pořád se nevrátili, co?"

„A asi jenom tak nevrátí."

„Po městě kolují historky, že neodešli dobrovolně." Pamela povytáhla obočí. Nechápala, jak se Altuřané mohli o té domněnce dozvědět. Naivně si myslela, že to tušení má jen ona a Manuel.

„Možná jo, možná ne, kdo ví," odvětila vyhýbavě.

„Ty se o ně nebojíš?"

„Jasně že jo. Ale co s tím asi tak mám dělat?"

„Kdybys chtěla, můžu tě zase dostat z Altury. A tentokrát za to nic nechci."

„Jenom odpověď na tu otázku ohledně Victora, co?"

„Ale ne," překvapila ji Flora. Pamela si myslela, že odhalila její úmysly. „Jasně že mě to pořád zajímá, ale z tebe člověk vždycky jenom těžko něco dostal."

„Tak proč bys to dělala?" zajímalo Pamelu.

„Protože i já mám svoje tajemství." Tmavovlásce se to nezdálo, ale nic neřekla. Myslela si, že Flora je jasnější, jednodušší. Teď ale vůbec nedokázala poznat, co má v plánu. Štěstí bylo, že to vlastně ani poznat nemusela.

„Jasně, a taky to tajemstvím zůstane, protože já nikam nejdu. Jedna cesta mi stačila. Julia a Leo si nějak poradí."

„Dobře vím, že tam chceš," odpověděla druhá dívka. „Vždycky jsi chtěla."

Pamela se nad tím na zlomek sekundy zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. Proč si všichni mysleli, že má v plánu se ještě někam vydat, ještě někdy opustit Alturu? Kdyby jí to stále neříkali, možná by tolik neváhala. „Už mě to přešlo. No, jestli už nic nechceš, myslím, že bychom se mohly rozloučit."

„Jak myslíš," usmála se a zvedla k odchodu. „Nakonec tam stejně půjdeš." Pamela jen zavrtěla hlavou a po krátkém rozloučení ve svém pokoji osaměla. Vůbec netušila, jak si celý ten rozhovor přebrat. Nedávalo to smysl a ona si to nedokázala vůbec uspořádat v hlavě.

Když se trochu uklidnila, vyšla z domu a vydala se k tomu sousedskému. Matně vnímala, že prohodila pár slov se svými spolubydlícími, ale poslední dobou jí začínalo docházet, že se jim svým způsobem vyhýbá. Měla je ráda, ale moc jí připomínali, co zažila. Věděla, že už by se k té cestě neměla vracet, ale oni byli jedním z mnoha živoucích důkazů, že se stala. Bez ní by je neznala.

Potřásla hlavou a zazvonila. Když Manuel otevřel, poznala, že se sotva odněkud vrátil. Ještě stále si nevyzul boty. Nechtěla se ptát, kde byl. Nezáleželo na tom, a už vůbec ne v této chvíli. Potřebovala ho. Když ho prudce objala, nepřidal se, ale ani ji neodstrčil. Poznal, že není úplně ve své kůži.

„Pam, co se stalo?" Dívka nejprve neodpověděla, jen se posadila na pohovku. „Chceš něco k jídlu nebo k pití?"

„Vodu, prosím tě," hlesla. Když vyhověl jejímu požadavku, usadil se vedle ní. „Chceš se někam projít nebo tak?"

„Ne," zašeptala. „Chci zůstat tady, jestli souhlasíš."

„Mně je to celkem jedno. Potřebovala jsi něco?"

„V podstatě ne. Ale chtěla jsem být s tebou." Manuela to překvapilo, ale pokusil se to na sobě nedat znát.

„Jsi nějaká rozhozená. Stalo se něco?"

„Všechno se to nějak... komplikuje," hlesla. „Byla u mě Flora a..."

„Zase?" přerušil ji. „Není to nějaké podezřelé?"

„To právě nevím. Celé to vypadá, že se chce jenom dozvědět, kdo byl Victor, ale teď prostě nevím. Když odcházela... totiž, stejně jako ty předtím si myslela, že chci jít hledat Lea a Julii. A nakonec prohodila něco ve smyslu, že tam stejně půjdu, i když jsem jí jasně řekla, že nechci."

„Nechceš? Fakt?"

Pohlédla na něj. „Takže ty si pořád myslíš, že tam chci? Manu, minule mi to stačilo. Jsem z toho vyléčená. Věř mi."

Chvíli byl zticha. „Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Nevěřil jsem, že jsi to tehdy myslela vážně, že nechceš."

„Myslela. Manu, slíbíš mi, že jestli někdy znovu budu chtít odejít, tak mě zastavíš?" Překvapeně na ni pohlédl.

„Myslel jsem, že je to tvůj život. Že si ho chceš řídit sama."

„To sice jo, ale tohle by prostě byla chyba. Stejně ani přesně nevím, kam Leo a Julia šli, kdybych je vážně měla jít hledat."

„Vlastně jsem si tak nějak dneska slíbil, že tě nechám jít, když si to budeš přát. Takže asi chápeš, že..."

„Že tě to překvapilo." Pousmála se. „Jasně. Hele, že ty jsi byl za Lorenou?"

Manuel se nevěřícně usmál. „Jak jsi to poznala?"

„Protože tohle je její přístup, ne tvůj," odvětila a také se usmála.

„Každopádně, kdyby sis to někdo rozmyslela, slib mi, že mi to řekneš," požádal.

„A k čemu by ti to bylo?"

„Šel bych s tebou." Pamelu to potěšilo a rozesmutnilo zároveň.

„Je to od tebe strašně hezký, ale nechtěla bych tě do ničeho tahat. Ty musíš hlavně dostudovat a žít normálně. Nenech si zkazit život tím, že tvoji kamarádi očividně žít normálně neumějí." Usmála se a odmlčela. „Ale neboj. Fakt se k ničemu nechystám."

„To jsem fakt strašně rád," zašeptal. „Ale jak jsi mluvila o tý Floře, tady fakt něco nehraje."

„Ale co by z toho měla, kdyby mě dostala z města?"

Povzdechl si. „To nevím."

Pamela si promnula spánky. „Proč je všechno tak složité? Neměla jsem s tím s Florou vůbec začínat. Věděla jsem, že se to nějak zamotá."

„Rád bych ti pomohl, ale..."

„Manu," povzdechla si. „Ty mi pomáháš pořád. Tohle je můj problém."

„Já vím. Já jenom, že jsi moje... moje kamarádka a vidět tě takhle prostě není moc fajn."

„Neměla jsem sem vůbec chodit," zaúpěla.

„Teď ti nerozumím."

„Akorát ti přidělávám starosti. A sobě vlastně taky. Kéž bych tě dokázala už nikdy nevidět." Manuel si uvědomil, že je to jedna z těch chvíli, kdy vlastně ani neví, co říká. Občas taková byla, když měla starosti. Přesto ho překvapilo, že prohlásila právě tohle. Navíc tomu ještě dodala korunu následující větou. „Je to těžký tě vidět."

„ I pro mě. Ale mám tě rád a na ničem jiném nezáleží."

„Já tě mám taky ráda," odvětila tiše. Manuel se nesměle dotkl její paže. Pevně ho objala. „Víš, myslím si, že si časem oba dva zvykneme, že spolu nechodíme. My prostě teďka nejsme jenom kamarádi. V našem případě je kamarádství ještě o něco víc než chození. Ve skutečnosti jsme asi vždycky byli spíš kamarádi. Ale já jsem si ještě nezvykla."

Pevně semkl rty. „Je mi strašně líto, že to tak nedokážu brát. Vůbec si neumím představit, že tě uvidím s někým jiným, že ti už nikdy nedám pusu..." Zavrtěl hlavou. „Promiň. Prostě, snad máš pravdu a oba si na to zvykneme."

„A ty bys chtěl se mnou zase chodit?" zajímala se.

Zamyslel se a vymanil z jejího objetí. „Ne. Nechtěl. Zase by se to pokazilo. A na druhou stranu bych si to strašně přál."

„Chtěla bych si hrozně být jistá tím, co k sobě cítíme. Víš, jako to bylo kdysi."

„Ale ty sis tím jistá nebyla, ne? Nemohla jsi, když Leo..."

„Ale já myslím ještě předtím. Ještě když to mezi náma bylo fakt krásné."

„To je už moc dávno," prohlásil. „Byl bych pro to ochotný udělat cokoli, ale už je to pryč. Ale kamarádit se s tebou fakt chci."

„Jo. Já vím," odpověděla a znovu ho objala, tentokrát mnohem pevněji. Věděla, že Manuel přemýšlí jen nad jejich vztahem, ale ona měla v hlavě tolik myšlenek, že se zaobírala všemi tématy, která probírali. Náhle ji do hlavy vnikla jedna myšlenka. ¨Jen její myslí probleskla, ale byla dost výrazná na to, aby se jí Pamela začala zabývat. Zavrtěla se a vymanila se Manuelovi z náruče. Se sklopenou hlavou zamířila ke dveřím.

„Počkej, tohle bylo špatně?" zeptal se Manuel.

„Ne. Nic nebylo špatně. Akorát musím něco vyřešit."

„Něco mezi náma?"

„Ne," hlesla a sáhla po klice. Pak si to ale rozmyslela. Přiblížila se k němu. Než si vůbec stihl něco pomyslet, chvějícími se rty od potlačovaného pláče mu věnovala svůj polibek přímo na rty. Konečně jí došlo, co Flořina slova měla znamenat. A ona potřebovala důvod, aby mohla Alturu opustit, navzdory všemu, co před chvílí řekla. A políbit kamaráda byl pro ni důvod dostatečný. A také se s ním potřebovala rozloučit.

Také vám tato kapitola přišla trochu zvláštní? No, každopádně, na co si myslíte, že Pamela přišla? Myslíte si, že to tak doopravdy je? Co si teď myslíte o Floře? A mimochodem, jestli se něco nezmění, v příští kapitole byste se konečně svým způsobem mohli dočkat Juana. Kdo se těší?