Kapitola VIII. – Jako fénix

Manuel se opřel o jednu z ohrad a mžoural na oslepující pouštní slunce. Obloha byla blankytně modrá a spaloval ho všudypřítomný žár, ostatně jako obvykle. Jeho nálada tomu prozářenému počasí ovšem neodpovídala. Ne, že by se vyloženě cítil zle, ale bylo mu nanic. To byl ostatně jeden z důvodů, proč navštívil tuto farmu. Chvíli pozoroval Lorenu, jak krmí pouštní kozy a poté se pustil do toho, co chtěl říct.

„Prostě, doufal jsem, že tu nepotkám Chispu, i když vím, že jsi ji od Lony dokázala dostat. Ale ona tu je a hádám, že Leo se k tobě nestavil ani z jiného důvodu, co?"

Lorena na něj pohlédla a zmateně zamrkala. „Ano, Chispu jsi před chvílí viděl. A Leo tady od té cesty opravdu nebyl. Proč se ptáš?"

Manuel se podivil její odpovědi. „Počkej, ty o tom nic nevíš? Pam ti nic neřekla?"

„Nebyla tady ani ona. O čem bych měla vědět?"

Manuel jí ve zkratce vysvětlil to okolo Leova a Juliina odchodu. „Prostě, napadlo mě, že Chispa je poslední naděje. Kdyby ji vzal, bylo by jasný, že odešel úmyslně."

„Je mi to moc líto, Manu. Ale sám dobře víš, že on by toto neudělal. Ne, že by neodešel, ale nějakým způsobem by ti o tom dal vědět." Odmlčela se. „Jsou dvě možnosti. Buďto se pro ten odchod rozhodl až na poslední chvíli a neměl ti to jak dát vědět, nebo se opravdu něco stalo."

„Celkem se o něho bojím," přiznal.

„Já vím," odpověděla a opřela se vedle něj. „Ale Leo je prostě takový. Již toho zažil hodně, než aby si neporadil. Kromě toho, jestli tam je s Julií, bude to v pořádku. Vím, jaký máš na ni stále názor, ale podle mne se jí alespoň jedna věc musí nechat – dá si od ní často vymluvit věci, na které bychom my byli krátcí."

„To je možná pravda, ale prostě... je to můj kamarád," hlesl. Lorena chápavě přikývla. „Navíc, jde i o Pam."

„Děje se s ní něco? Víš, je vlastně trochu zvláštní, že sem ještě nepřišla. Samozřejmě jsem si vědoma toho, jaká je, nicméně je toto dost dlouhá doba i na ni."

Manuel si povzdechl. „To je ten problém. Že je taková, jaká je. Lor, už jsem se prostě tak nějak smířil s tím, že jsme se rozešli a vlastně je to tak asi lepší, ale poslední dobou přemýšlím, jestli vůbec chci být její kamarád."

„Ale Manu!" zhrozila se. „Znáš ji přece celý život. Vždy byla taková a myslela jsem, že to je ta věc, za kterou ji miluješ."

„Fascinovala mě tím. Ale poslední dobou toho spíš mám plné zuby."

Lorena nevěděla, co na to odpovědět, proto se pokusila trochu změnit téma. „Jak to tedy souvisí s tím, že je Leo a Julia pryč?"

„Tak, že mám pocit, že Pam je chce hledat."

Lorena si skousla spodní ret a uhnula očima. Vůbec nevěděla, co by mu na to měla říct. Když se netrpělivě zavrtěl, konečně na něj pohlédla. „Manu, ráda bych ti řekla něco jiného, ale ani jeden z nás ji neumí zastavit. Zdá se totiž, že ona celkově nesnáší Alturu, nebo spíše zdejší společnost."

„No, to chápu, ale i tak, proč musí sakra pořád hledat záminku, aby se dostala ven? Teda, myslím, že Leovi fakt chce pomoct, protože mu to dluží, nebo má alespoň ten pocit, ale prostě, nestojí to za to. Zase se bude chtít po nějaké době vrátit a... bože, ta holka mi prostě příšerně leze na nervy." Složil tvář do dlaní.

„Není se čemu divit. Mít dva kamarády, kteří dělají takové věci, to musí..."

„ Leo je s tím sice otravný," skočil jí do řeči. „Jenže tak nějak ví, co dělá. Ne, že by to měl naplánované, ale ví, že jde jenom o výlety. Netvrdím, že odsud nikdy neodejde, ani že se nevzdá usedlého způsobu života, ale u něho se nebojím, že by si nějak neporadil. Teď se vlastně bojím jenom proto, že to očividně plánované nebylo. Ale Pamela je prostě nezodpovědný cvok."

„Jestli mi odpustíš jedno fantazijní přirovnání, pak je Pamela jako fénix." Manuel povytáhl obočí. „To je v různých pověstech ohnivý pták, který čas od času zahyne tak, že shoří na popel a po svém znovuzrození znovu vzlétne. Pamela by chtěla jen létat, ale stejně jako fénix to nedokáže. Proto se někdy vrátí domů, aby nabrala síly, ale stejně jako tohoto ohnivého ptáka ji nic neudrží v kleci. A když letí, je jí jedno, jestli za sebou třeba nechá hořet oblohu, podstatné je jen to, že je ona volná." Odmlčela se. Když se jí zdálo, že to Manuel začíná alespoň trochu chápat, pokračovala. „Nicméně, opravdu nerada to říkám, ale jednou vyletí z hnízda. Ne, že by přestala mít potřebu se někam vracet, ale bude to jiné místo."

„Takže tím myslíš, že ona se vždycky někam potřebuje vracet?"

„Přesně tak. Ale doopravdy je jejím pravým životem to, co je mimo místa, kam se vrací."

Manuel přikývl. Tomu by i věřil. „Jenom prostě nechápu, že jí vůbec nejde o nás. My jsme spolu vyrůstali a ty jsi na ni prostě vždycky byla i přes všechno tak hodná. Měla by si minimálně tebe mnohem víc vážit."

„Já nepochybuji, že jí na nás záleží. Ale, jak už jsem řekla, nesejde na tom, jestli za sebou nechá hořící oblohu."

„Myslíš, že ona nad důsledky fakt nepřemýšlí?"

„Docela bych i věřila tomu, že ne."

„Já fakt nechci, aby tam šla. Jestli se fakt Leo a Julia dostali do nějakýho průšvihu, ona je ta poslední, kdo jim pomůže."

„Manu, obávám se, že to vůbec nezávisí na tobě."

„Přál bych si, aby si prostě uvědomila, že je to ona, komu musejí lidi věčně pomáhat. I když to vlastně nechce. Jenže oba víme, že ona tu pomoc prostě fakt potřebuje."

„To je možná pravda, Manu, ale tentokrát o ni možná sama požádá. Myslím někoho, koho po cestě potká, jestli se na ni vážně vydá. Jednou jí zkrátka dojde, že sama na to opravdu nestačí a třeba to bude právě nyní."

Manuel se nad tím zamyslel, ale pak potřásl hlavou. „Já ji prostě nemůžu nechat jít. Vždyť ani neví, kam se vydat."

„To si zase nemyslím. Jestli to uskuteční, ona bude mít plán. Ano, její plány jsou špatné, ale existují. Nějaký směr si určí."

„Fajn. V tom případě jdu taky."

Lorena si zoufale projela vlasy. „Jsi z toho rozhozený, což je naprosto pochopitelné. Chceš ji zachránit, i když víš, že o to pravděpodobně vůbec nestojí. Ale Manu, jako její kamarádka bych ti to vůbec neměla říkat, ale ona si nic takového nezaslouží. Musí se postavit na vlastní nohy, bez toho, aby věděla, že má někde za svými zády záchranu, kdyby bylo nejhůře, jestli víš, co tím chci říct."

„Lor," pravil a zamrkal, aby se před ní nerozplakal. „Odešel Leo. Nevím, jestli se vůbec někdy vrátí, proč to udělal a jak se mu daří. Ale to je asi... asi v pohodě. Jenže to asi neplánoval a já se fakt bojím. A teď mám to samé prožívat u Pamely? Žít s tím, že nevím, co s ní je a jestli je vůbec ještě naživu? A už podruhé?"

„Je to její cesta. Pochybuji, že tě na ni bude chtít," namítla. „Manu, ona tě má moc ráda. Kdybys neexistoval, dělala by to, co dělá nyní, celý život. Snažila se kvůli tobě zůstat navždy zde, ale nikdy se s tím nedokázala zcela ztotožnit."

„Tak ji alespoň pomůžu. Chápeš, aby vzala všechno, co potřebuje, doopravdy naplánovat cestu..."

Lorena se smutně pousmála. „Ona tě nenechá. Nenechá ani mne."

„Ty navrhuješ to prostě nechat tak?"

„Není jiná možnost," hlesla.

Manuel vstal a jemně ji objal. „Strašně ti za všechno děkuju, že jsi mě vyslechla a tak, ale bohužel to prostě nechat být nedokážu. Vím, že se říká, že co miluješ, máš nechat jít, ale chci alespoň zkusit to neudělat." Nedíval se, jak se tváří. Tiše zašeptala pozdrav, ale on věděl, že je to jen ze slušnosti. Nechtěl s ní mít nějaké neshody, svým způsobem měla pravdu, ale on měl tu svou. Nemůže v tom Pamelu nechat.

Pamela si po delší době sedla k šití šatů. Gloria se mezitím snažila naučit Tiaga hrát jednu karetní hru, čemuž se tmavovláska tajně usmívala. Místnost naplňovala výjimečně dobrá nálada, kterou nezničilo ani zaklepání na dveře. Pamela k nim přešla a v dobré víře otevřela. Byla si téměř jistá, že to bude Manuel. Chystala se ho pokusit obejmout, ale včas se zastavila, když tam stál někdo docela jiný.

„Floro," vydechla překvapeně.

„Potřebuju s tebou mluvit," řekla. V jejím hlase zaznívala dobře známá autorita, ale i jakýsi zvláštní potlačovaný smutek. Pamela pohlédla zpět do místnosti. Nemohla skrývat Glorii a Tiaga věčně. Navíc byli jen trochu zvláštní, ne nijak nebezpeční nebo špatní.

„Jasně, pojď. Potkáš teď moje spolubydlící, všechno ti vysvětlím nahoře v pokoji," vychrlila ze sebe nervózně. Flora povytáhla obočí, ale nic nenamítala. Gloria se k ní přihrnula se srdečným úsměvem.

„Hola, chica," prohlásila zvesela a natáhla k ní ruku. Flora se jen jemně usmála a stiskla ji. Na co ale nebyla připravená, tak to, že ji Gloria vřele obejme. Pamela semkla rty. Tohle se Floře nebude líbit.

„Glorio, Flora," zasáhla. „Floro, tohle je Gloria." Míšenka druhou dívku konečně pustila. Ta pro Pamelu horší část však teprve měla přijít. Ruku Floře podal i Tiago.

„Ahoj, já jsem Tiago," představil se. „A ty?"

„Flora?" zeptala se s úšklebkem. Neměla ráda lidi, mezi které Tiago očividně patřil. Kteří se snaží hrozně zaujmout a neuvědomují si, že jim vlastně jejich otázka byla zodpovězena chvíli předtím. Připadali jí trapní.

„Rád tě poznávám," řekl. „Jak se máš?"

„Dobře," procedila skrz zuby, zatímco jí drtil ruku.

„Já se mám taky dobře, ale..."

„Já a Flora moc spěcháme," zasáhla Pamela, než mohl vytáhnout to o Juanovi nebo něco podobného. Popadla jmenovanou za paži a omluvně pohlédla na Glorii. Věděla, že míšenka bude muset vymyslet něco, aby Tiago zapomněl, jak mu překazila rozhovor.

„Promiň," šeptala už na schodech. „Oni jsou trochu zvláštní, ale člověk je prostě časem začne mít rád. Vím, jak si teď připadáš, ale..."

„Oni tu s tebou bydlí?" přerušila ji Flora. Znělo to znechuceně. Pamela zavřela dveře pokoje a povzdechla si.

„Snažila jsem se, aby ses s nima nepotkala. Když jsem byla na té cestě, seznámila jsem se s nima. Nemají kam jít a vlastně mi minimálně ona dost pomohla..."

„Tak jí laskavě vzkaž, ať se mě nedotýká, jasný?" zavrčela Flora zničehonic. Pamela o krok ustoupila.

„Samozřejmě. Promiň, fakt jsem nevěděla, že přijdeš."

„Ty se za ně stydíš?"

Pamele ta otázka byla nepříjemná. „Proč jsi vlastně přišla?"

„Já jsem se ptala první," odvětila Flora a elegantně se usadila na židli.

„Člověk by asi musel zažít to, co já, aby je vůbec pochopil. Nepopírám, že jsou oba tak trochu blázni, ale když to s nimi umíš, jsou skvělí."

„Fajn," ušklíbla se. Pamele bylo jasné, že z toho mohou vzniknout další pomluvy, ale nechtěla už to téma znovu otevírat. Flora chvíli mlčela. „Nezlob se, ale je hodně hodin. Asi bych měla jít domů."

Pamela ji ale propalovala svým hnědým pohledem. „Proč jsi přišla? Nějaký důvod to mít muselo." Snad poprvé v životě viděla Floru nejistou.

„Kvůli Victorovi," odpověděla po delší odmlce.

„Co se s ním stalo?" zděsila se Pamela.

„Nic," odvětila Flora. „Jenom prostě fakt musím vědět, co je zač."

Pamela na ni zmateně hleděla. „Ty jsi přišla jenom kvůli tomu?"

„Je to můj kamarád," prohlásila. Pamelu bodlo u srdce. Začínala to chápat. Flora nebyla tak úplně ledová královna. Na Victorovi jí záleželo. Hodně záleželo. A on ji jen využíval, což Flora nevěděla. Bylo jí z toho tak nějak smutno. „Musím to vědět."

„O tom nepochybuju, ale nejsem ta, kdo by ti to měl říct. Dokud to neudělá sám..."

„Ale on to neudělá!" téměř vykřikla. Pamela na ni nechápavě hleděla. „Neudělá to. Pořád má samé tajemství a já už prostě nemůžu." Tmavovláska se zamyslela. Flora udělala všechno, aby získala nějakou informaci, ale k čemu jinému než ke vlastnímu prospěchu by jí tohle bylo? Kromě toho, její reakce zněla až příliš opravdově.

„Říkala jsem ti, že tě tím chrání. Tím, že nic nevíš, se s tebou vůbec může kamarádit."

„Lže mi. Tají mi úplně všechno. To prostě kamarádi nedělají. Byla bych radši, kdyby pro mě hrozně moc riskoval, než tohle." Pamela nechtěla podlehnout lítosti, zvláště ne když se to týkalo Flory, ale nedokázala se ovládnout.

„To hrozně moc riskoval by vás taky oba mohlo stát život." Flora si skousla dokonale nalíčené rudé rty.

„To dělá něco tak hrozně nebezpečného?"

Pamela potřásla hlavou. „Upřímně, tohle nevím. Nevím, co přesně dělá a co tají mně, ale je toho určitě dost. Vím akorát, čím to všechno začalo a že se do toho, co následovalo, prostě zamotal tak, že překrývá tajemství nebo lež dalšíma."

„A čím to začalo?" zajímala se.

„Cokoli ti řeknu, tě ohrozí. Už takhle toho víš moc."

„Fajn," odfrkla si. „Jestli mi to hned neřekneš, přestávám ti pomáhat." Hrdě pozvedla hlavu a čekala na dívčinu odpověď. Pamele do očí vstoupily zrádné slzy. Bylo to hnusné vydírání a ona proti tomu byla bezmocná. Věděla, že Flora své slovo o nepomáhání dodrží, když na to přijde. „A taky, kdyby ti to nedošlo," pokračovala nelítostně Flora. „Mám toho na tebe tolik, že by tě to úplně vyřadilo ze společnosti. Upřímně, stačilo by to o tvojich spolubydlících, ale dobře víš, že je toho víc."

„Ty jsi fakt nic z toho neřekla?" podivila se Pamela a zaklonila hlavu, aby zastavila proud slz.

„Zatím ne," odvětila Flora. Pamele bylo jasné, co tím myslí. Nechávala si to na lepší příležitost. Pak potřásla hlavou.

„To už je jedno. Stejně mě tu všichni nesnáší."

„No, to vlastně není úplně pravda. Dost velká část tě má za hrdinku."

„Fakt?" hlesla.

„Fakt. Jasně, většina tě nemá ráda, ale někteří tě obdivují a vymýšlejí příběhy o tom, kde jsi asi tak byla, co jsi tam dělala a podobně. A mluví o tobě hezky." Pamela něco takového vůbec nečekala. Měla za to, že je naprostý outsider. Jistě, Flora si to mohla vymyslet. Ale co když to byla pravda? „Tak? Chceš tohle, nebo mi radši řekneš jenom to, čím to všechno začalo?"

Pamela otevřela ústa, ale nemohla. Nemohla Victora potopit. Pak ji ale napadla děsivá myšlenka. Jestli Flora věří, že ji Victor má rád, nenaletěla náhodou úplně stejně? Nerozuměla tomu, co by z toho měl, ale co když jen něco přehlédla? Přece toho tolik neznala. Už nedokázala slzy udržet.

Flora nejprve protočila oči, ale pak jí došlo, že Pamela ví více. Možná stála před ještě těžší a větší volbou, než u jaké ona před příchodem k Pamele uvažovala, jestli už toho na ni nenaložila příliš. Opravdu to tajemství chtěla znát, ale Pamelu si za těch pár rozhovorů, které spolu vedly, svým zvláštním způsobem oblíbila. Věděla, že to by se nemělo stát, ale i když jí bylo jasné, že je z její přítomnosti Pamela nervózní, chovala se k ní ze všech lidí, co kdy potkala, nejpřirozeněji. Flora už měla dost přetvářek, dokonce i svých vlastních.

„Víš co? Řekni mi, co jsi vlastně na tý cestě dělala," vyzvala ji. „Doopravdy."

Pamela na ni pohlédla. Odkašlala si. „Proč to chceš vědět?" Bylo jí jasné, že kdyby začala, Floře by mohlo částečně dojít, jakou roli v tom sehrál právě Victor.

„Protože asi nejsi úplně v pohodě, co ses vrátila." Pamela nic takového nečekala. Nečekala, že se Flora vůbec zajímá o to, co cítí. Olízla si rty a zkusila vyslovit první větu. A další a další. Nakonec řekla všechno. Ano, pár lidí možná vědělo, co zažila. Ale ti tam byli alespoň chvíli s ní. Tohle bylo úplně něco jiného. Potřebovala se vypovídat někomu, kdo o tom vůbec nic nevěděl.

Co si teď myslíte o Floře? A připadá vám to vlastně realistické? Upřímně, mám z toho celkem strach, jestli tomu prostě jde věřit.