Kapitola IV. – Špatný pocit

Od toho dne, kdy Pamela dostala dopis, už uběhl nějaký čas, ale ona se až teď odhodlala k odpovědi. Nebála se jim napsat cokoli, ale netušila, co vlastně chce říct a především, jak to zformulovat. Četla si svá slova stále dokola, opravovala je, stejně ale s výsledkem nebyla spokojená.

Ahoj,

doufám, že ti už je líp, Cas. Pořád si trochu vyčítám, že jsem vás do toho namočila. Vím, že mi odpovíte, že jste se rozhodli sami, ale fakt je, že za to můžu. Vím, že všechno vlastně nakonec dopadlo dobře, ale nemuselo. Juan měl pravdu. Nestálo mi to za to, měla jsem od toho odejít. Gloria je teď sice v pořádku, ale je moc věcí, které se mohly pokazit a celkově to prostě bylo k ničemu.

Teď upřímně – asi se už nikdy neuvidíme, že? Je to škoda, protože mi hrozně chybíte. Je fajn mít někoho, kdo vám pomáhá a přesvědčuje vás, že děláte všechno správně, což jste vy vždycky byli. Kdybych vám to nějak mohla vrátit, samozřejmě bych to udělala.

Co se týče nás, tak je to tady celkem v pohodě. Pomlouvají nás, ale očividně to vadí jenom mě. Gloria je tady v bezpečí, takže nemá důvod nebýt šťastná. Teda, v mezích, vzhledem k tomu, že se jí potvrdilo, že jiJuan chtěl zabít. Tiagovi se samozřejmě trochu stýská, ale myslím, že bude v pohodě. Je mi vážně líto, že si neuvědomuje, že Juan nebyl úplně správný člověk, ale na druhou stranu, asi je to tak pro něho lepší.

Altura nikdy nebude mým domovem, ale říkám si, že jsme na tom teď dost podobně a vy jste to vydrželi v Gatě tak dlouho a nevzdali to. Občas chci zase pryč, ale pak si uvědomím, že bych se už nemusela vrátit. Musela bych totiž odejít někam hodně, hodně daleko a to nechci. Snad to vy snášíte dobře. Mějte se hezky.

Pamela

Po dočtení zavrtěla hlavou a přešla k telefonu. Stejně už to lepší nebude a ona se jim opravdu chtěla ozvat. Aby to ale mohla dokončit, zbýval ještě jeden krok. Vůbec se jí do toho nechtělo, ale jestli ji Victor vyloženě požádal, měla by to udělat, jak říkal. Dopřála si ještě jeden hluboký nádech a vytočila Flořino číslo. Nikdy by nevěřila, že ho bude mít, natož aby byla jedna z prvních lidí, koho bude po svém návratu kontaktovat. Dívka na druhém konci zvedla sluchátko už po několika prvních zazvoněních.

„No?" zeptala se tónem, který jasně naznačoval, že považuje rozhovor s Pamelou za ztrátu času. Jistě věděla, že je to ona. Měla určitě mobil, na kterém se jí jména ukazovala.

„Ahoj, Floro," začala tmavovláska nejistě. Byla ráda, že se jí alespoň netřese hlas. „Pamatuješ si ještě, jak jsi mě spojila s tím svým kamarádem, s Victorem?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Je v pořádku?" Pamelu mimoděk napadlo, že jí na něm musí alespoň v jistém smyslu záležet, když se takhle ptá.

„On? Jasně, jenom... víš, jsi jediná možnost, jak ho můžu kontaktovat. Poslal mi dopis, ale bez zpětné adresy. Takhle se to blbě vysvětluje, ale..."

„Chci to s tebou probrat osobně," prohlásila. Mluvila stále neutrálním tónem, což Pamelu na jednu stranu zneklidňovalo a na druhou jí to dodávalo naději, že s ní Flora chce alespoň trochu hovořit. „Přijdu za tebou do půl hodiny."

„A-a nechceš se spíš setkat někde jinde?"

„Máš s tím snad nějaký problém?"

„Ne, já jenom..."

„Zatím," odvětila Flora a ukončila hovor.

Pamela věděla, že by Floře vlastně měla děkovat, i když nechápala, proč se obtěžuje jít až k ní domů. Nemusela na ulici, navíc jí vyhověla celkem bez okolků. Byla ale nervózní ze dvou věcí. Z toho, co si Flora bude myslet o jejích nových spolubydlících a samozřejmě z toho, jak jí všechno vysvětlí, aniž by prozradila Victorovo tajemství.

„Co se děje?" zaslechla za sebou náhle známý hlas. Trhla sebou, protože nikoho neslyšela přijít.

„Nic, Glor," odvětila. „Akorát máme znovu návštěvu."

„Připadá mi, že z toho nejsi právě nadšená, nebo se pletu?"

„Ale jo, jsem ráda. Akorát to není právě člověk, kterého bych měla v lásce. A ona nemá v lásce mě."

„A je nějaký problém, že tady přijde?"

„Problém? Ne, to ne," zavrtěla hlavou. Teď litovala toho, že se Floře vůbec ozývala. Ano, už s ní sice mluvila podobným způsobem jednou, ale tehdy neměla žádnou konkrétní prosbu. Žádala jen o to, jestli by pro ní Flora mohla udělat cokoli, co dokáže. Bude to jiné, dohodnout se s ní o něčem takovém. „Jenom, nemohla bys na chvíli vzít Tiaga někam ven? Vím, že se tu moc nevyznáš, ale třeba do toho parku, kde jsme byli hned po příjezdu. Je fajn, ale..."

Gloria se pousmála. „Chápu, že nedělá moc dobrý dojem. Žádný strach, amiga, my si poradíme." Nasadila svůj veselý úsměv a zamířila za jmenovaným. Pamela se znovu musela zamyslet nad tím, jestli tu radost jen předstírá nebo tak opravdu všechno bere. Když zaslechla, jak Tiagovi oznamuje, že se půjdou projít, rozhodla se na Flořin příchod trochu připravit.

Rychle uklidila nejvíce viditelný nepořádek a zamířila nahoru. Zavřela okno, kdyby se Manuel náhodou rozhodl posílat vzkazy. Poté si všimla ještě několika věcí, které by se Floře nemusely zdát. Ještě ani všechno nedokončila, když se ozvalo zaťukání. Jemné a pravidelné. Nebylo pochyb, komu patří. Polkla a zamířila ke dveřím.

„Ahoj," pozdravila a pustila druhou dívku dovnitř. „Chceš něco k pití nebo tak?"

„Ne, díky," odvětila Flora. „Můžu si někde sednout?"

„Jasně, třeba tady na gauč nebo na židli, to je jedno," odvětila Pamela a pokusila se usmát. „Já jenom zajdu nahoru pro ten dopis." Flora se ušklíbla. Ten měla mít připravený. Nahlas ale nic neřekla, zajímalo jí, o co Pamele jde. Když už nic, alespoň získá další materiál k tomu, vytvářet teorie, co se vlastně stalo, když byli pryč. Usadila se na jednu z židlí.

Pamela běžela nahoru a sebrala své psaní. Sice stále nechápala, jak přesně jí Flora pomůže, co přesně ovlivní, ale Victor si musel být dobře vědom, o co ji žádá. Když sešla dolů, všimla si, že druhá dívka něco ťuká do svého mobilu. Když položila dopis na stůl, na okamžik vzhlédla, ale přístroj neodložila.

„Co po mě chceš?" zeptala se.

„Víš, ono... nevím, jak to říct ve zkratce. Potřebuju Victorovi něco napsat a on tvrdí, že mám říct tobě. Ale proč, tomu nerozumím. Asi chce, abys svoji rukou napsala jako zpáteční adresu k tobě, ale proč, tomu úplně nerozumím."

Flora na ni pár minut hleděla jako na blázna. „O co ti jako jde?" Dokonce i odložila onen přístroj.

Pamela pochopila, že si měla to, co řekne, lépe promyslet. „Požádal mě o to, abych mu napsala přes tebe."

Flora chtěla dále pokračovat v tom, že vůbec neví, o čem mluví, ale pochopila, že jednu věc mají s Pamelou společnou - obě úplně neví, co po nich ten kluk chce. „Fajn," prohlásila nakonec. „Řeknu ti tohle – on byl v takových věcech vždycky nesmyslně opatrný. A taky, jo, pošlu to, když chceš." Nezáleželo jí na tom, poštovní schránku měla hned u domu. Nic jí to neudělá.

„Díky," odvětila tmavovláska a neuvěřitelně se jí ulevilo. Věděla, že Victor není opatrný, naopak, spíše tímto naprosto nesmyslně riskuje, ale to pochopitelně nemohla říct. „Pokud bys zase za to chtěla nějaké šaty, mohla bych ti je odložit, až se zase vrátím do práce."

Flora se s přikývnutím zvedla a chystala se odejít, ale pak jí to nedalo. Posadila se zpět. Snažila se samu sebe přesvědčit, že jen hledá onen materiál pro další teorie, ale někde v hloubi duše věděla, že ji to vážně zajímá. „Ty jsi ještě v práci nebyla?"

Pamela znejistěla. „Cizinci snad o ničem neví, ale místním jsem teď dost na očích a na to ještě po tom, co se stalo, nejsem připravená."

„Myslíš po tom, co tě zatkli a pak jsi utekla z vězení? Co jsi vlastně celou tu dobu dělala? A proč ses vrátila, když už jsi byla venku?"

„Nezlob se, ale nejsi člověk, se kterým bych o tom chtěla mluvit." Riskovala, že se Flora urazí, ale doufala, že to dopadne jako minule. Tehdy se před ní přece také znemožnila a ona stejně Victora kontaktovala.

Floru to také v první chvíli naštvalo, ale chtěla to opravdu vědět. Po dlouhé, dlouhé době ne kvůli tomu, aby to řekla ostatním, ale kvůli sobě. „Victor si ještě s nikým kromě mě mimo Gatu nedopisoval."

„Jo, to vysvětluje, proč neumí psát dopisy," zasmála se Pamela a pokusila se to tím zahrát do autu. Flora se však chtěla dostat k tomu, pro co zůstala.

„Vy spolu něco máte?"

„Proboha, ne! Jak tě to napadlo?" zhrozila se Pamela.

„Nevím, proč by jinak psal někomu, jako jsi ty." Pamela vytušila, že to má být skrytá urážka, ale nebrala si to k srdci. Nic jiného od Flory nečekala. Chvíli mlčela, ale nechtěla, aby druhá dívka rozvíjela svou teorii, proto se nakonec rozhodla říct částečnou pravdu.

„On mi vážně při tom útěku pomohl, jak bylo v plánu i předtím, ale vlastně mi pomohl víc, než jak ses s ním domluvila. Ale nic osobního v tom nebylo, souviselo to s jeho minulostí."

Flora semkla rty a na okamžik se z její tváře ztratila ta chladná maska. „Nikdy mi o svojí minulosti nevyprávěl."

„Chrání tě tím," odvětila Pamela. „Mně by to taky neřekl, kdyby se do toho nezamotal."

„Takže ty o něm víš víc než já." Nebyla to otázka, ale konstatování.

Pamela si skousla spodní ret. „Kdyby mohl, řekl by ti to. Ale je to takhle lepší pro oba, věř mi."

„S tím si jdi někam," odfrkla si Flora. „Doprošovat se tě nebudu. Teď, když vím, že je s Victorem fakt něco jinak, to z něho dostanu sama." Znovu se postavila a tentokrát si svůj odchod nerozmyslela. Pamela jí však zastoupila cestu.

„Při tom útěku mi někdo řekl, ať se v tom nevrtám. Shodou okolností vlastně mluvil o tom samém, co se teď snažíš dozvědět ty. Neposlechla jsem ho. A víš, jak to dopadlo?" Odmlčela se. „Málem mě zabili. A vlastně i Victora."

„Kdo?" nedalo jí to se nezeptat.

„I když mi to možná nebudeš věřit, tak pistolníci. Jedni z těch, co za mě chtěli odměnu. Ale kdybych se nechtěla za každou cenu dozvědět pravdu, ani bych je asi nepotkala."

Flora nechtěla přiznat, že jí tím docela vyděsila, hlavně ne právě Pamele. Nicméně už se nezlobila, alespoň ne na ni. Zlobila se na Victora, že takové nicce řekl mnohem více než jí, i když se s ním kamarádila už mnoho let. To však s Pamelou nehodlala rozebírat. Měla jen jedinou další otázku.

„A mimochodem, všichni by docela rádi věděli, co se stalo s Juliou a Leem, hlavně na univerzitě to hodně řeší. Mám jim říct, že dělají to samý, co ty?"

„Cože? Jak to myslíš?"

Flora protočila oči. „Že se taky schovávají."

„Oni dva? Ne, to si nemyslím."

„Tak si asi užívají spolu," ušklíbla se. Pamelu nepřekvapilo, že se to o jejich vztahu už rozneslo. Tady to bylo normální. Udivilo jí však něco zcela jiného.

„Co se s nima stalo?"

„To bys měla vědět ty, vždyť se s nima kamarádíčkuješ. Nepřišli už týden do školy. Oba."

Pamela zavrtěla hlavou. Leo nebyl úplně poctivý student, ale měl teď docela dost povinností, a i kdyby si až takové volno mohl dovolit, jen pro to, aby mohl být s Julií, by to neudělal. Nebyl romantik a nevěřila, že by se na tom něco změnilo. Ne, byla si jistá, že tohle není příčina, zvláště když se s ní mohl vidět i ve škole. A ona by s tím navíc nesouhlasila už vůbec, tím si Pamela byla téměř jistá. Musí se na to zeptat Manuela. „Hele, já o tom nevím. Ještě jsme spolu od toho návratu nemluvili."

Flora se jen ušklíbla a otevřela dveře. „Jo, a tady tohle zůstane jenom mezi náma, jasné?" prohlásila, než je zavřela. Pamela přemýšlela, co tím myslela, ale pak jí to došlo. Flora nikomu nic neřekne. Musela by přiznat, že u ní byla, a to bylo pod její úroveň. Navíc to, co jí Pamela prozradila, nebyl ten typ drbů, ve kterém si Altuřané libovali. Byla za to nesmírně ráda.

Pak si ovšem vzpomněla na tu záhadu s Leem a Julií a rozhodla se jednat. Ven si stále netroufla, ale aby se dostala k Manuelovi, nemusela vůbec vyjít na ulici. Stačilo přejít zahradu, přehoupout se přes plot, dojít k jeho dveřím a zazvonit. Když otevřel, objala ho, aby to nevypadalo, že přišla jen kvůli tomu. Vlastně to totiž ani nebyla pravda. Přišla s ním mluvit i o Floře, zeptat se na jeho názor. A musela si přiznat, že ho vlastně chtěla i vidět.

„Jak se ti daří?" zeptal se.

„Není to nejhorší, ale právě u mě byla Flora. Vysvětlím ti to za chvilku, ale je pravda, že Leo a Julia už týden nebyli ve škole?"

„No, to je vlastně fakt," pousmál se.

„A tobě to vůbec nepřipadá divný?" rozhodila pažemi.

„Třeba chtějí být prostě spolu," prohlásil tónem, který vypovídal o tom, že tomu sám nevěří.

„Tohle není jejich styl," odvětila.

„To nevíme. Nezapomeň, že Julii moc neznáme a Leo nikdy předtím nebyl zamilovaný."

„Já tomu prostě nevěřím. Mluvil jsi s ním v poslední době?"

„No... naposledy to bylo, když mi řekl, že se s Julií setkají na těch skalách, jak jsem ti říkal," přemýšlel nahlas. „Proč tě to vlastně tak rozhodilo?"

„Manu, chápeš, že to znamená, že se možná něco stalo?"

„Jako co?"

„To nevím, ale nemám z toho dobrý pocit."

Manuel si povzdechl. Pamela mu připadala paranoidní. Nebo byl na to, že se Leo občas chová nelogicky, více zvyklý. „Tak víš co? Já mu zavolám. Když to nezvedne, zkusím dojít k němu domů. Ty se mnou asi nepůjdeš, takže ti pak řeknu..."

„Já bych šla," odvětila.

„Vážně?" zeptal se pochybovačně.

„Jo. S Leem to nemá nic společného, jednou už prostě ven musím."

„To se mi ulevilo. Bál jsem se, že skončíš jako ty divné osamělé babky s třiceti kočkama," zavtipkoval.

„Tolik by se mi jich domů ani nevlezlo. A jsou i lepší zvířata než kočky." Manuel se s ní nechtěl přít, takže se jen usmál. „Kdy mu zavoláš?"

„Teď jsi mě tak vystrašila, že radši hned. Chceš u toho být taky?" navrhl. Pamela přikývla a vstoupila do jeho domu. Nemohla se zbavit pocitu, že je něco hrozně špatně.

Měla bych jen jednu otázku - co si o Floře myslíte teď, když se trochu více projevila?