Kapitola III. - Chlad noci

Tma houstla a nad pouštní krajinou se vyrýsovaly první hvězdy. Vzduch se rychle ochlazoval, tak moc, že Julia prohrábla svou sportovní tašku. Ulevilo se jí, když zjistila, že si nezapomněla vzít alespoň lehký svetr. Neuměla si ani představit, jaká zima musí být Leovi. Nezdálo se totiž, že by myslel na něco podobného.

„Proč se mi zdá, že už jdeme víc než půl hodiny?" prohodila.

„Možná proto, že je to pravda," odvětil. „Počkej." Sáhl do svého batohu a vytáhl baterku. Julia uznale pokývla. Na něco takového zase nemyslela ona. Leo jí zapnul a posvítil si na hodinky. „Jdeme už dvě hodiny."

„Jo, to bych i věřila," odvětila a přitiskla si svetr blíže k tělu. „Leo, teď upřímně – zabloudili jsme, že jo?"

Povzdechl si. „Minule jsem tady šel při světle. Ale neboj se, přibližně vím, kterým směrem jdeme."

„Jo, a jak, prosím tě?"

„Pořád jsou ty skály celkem nízké, takže jsme nezahnuli nikam do nitra. A měli bychom jít na západ nebo možná severozápad, takže..."

„Takže od Altury. A vlastně nevíš, kam přesně jdeme. „ Odmlčela se. „Nevěděla jsem, že jsi takový."

„Jaký?" zamračil se.

„Že tvrdíš, že víš, co děláš, i když to očividně nevíš. Leo, tohle fakt není legrace. Jestli se tady ztratíme, taky nás nikdo nemusí najít."

Vlastně si až teď uvědomil, jakou má pravdu. „Zároveň to ale znamená, že to tu moc nehlídají. Můžeme se klidně dostat kamkoli, třeba..."

„Kdyby to bylo tak jednoduché, tak to dělají všichni, nemyslíš? Zrovna tak tady můžeme umřít. A kromě toho, já už žádné dobrodružství nechci. Jestli se vůbec někam dostaneme, jak se vrátíme do Altury? Dochází ti, že jsem si nevzala ani ten zbytek peněz, co ještě mám, že jo? Měli jsme se setkat jenom na chvilku."

„No ne, my se konečně hádáme," pokusil se odlehčit situaci.

„Jasně že se hádáme," ušklíbla se, ale pak zvážněla. „Myslela jsem, že jsi aspoň trochu zodpovědný, ne že dopustíš tohle."

„Nemusela jsi se mnou chodit."

„Kdybych věděla, že máš baterku, tak bych to ani neudělala. Nelákalo mě ale jít skoro po tmě po tom svahu, je tam přece jenom dost kamenů. A když jsi sebevědomě prohlásil, že znáš jinou cestu, věřila jsem ti, stejně jako ty jsi věřil mě v tom dole. Teď tady ale asi umrzneme."

„Neboj se, ono to nějak dopadne."

„No, to je mi jasné, ale taky to může dopadnout blbě," namítla.

Zhluboka se nadechl. „Víš, proč jsem vlastně chtěl doopravdy jít právě tudy?"

„Ne, ale docela by mě to zajímalo."

„Víš, jak jsem ti poprvé říkal, že mi ten svah ani tak nevadí, že jsem zvyklý? Myslím, než jsi mě vzala do dolů." Přikývla. „No, tak to byla pravda. Hlavně když mám baterku, je to celkem v pohodě. Ale chtěl jsem prostě... prostě jsem s tebou chtěl být dýl."

Povytáhla obočí, i když netušila, jestli to vidí. „To je sice hezké, ale vždyť jsme spolu ve škole a vůbec, mohli jsme se vidět i zítra nebo tak."

„Jo, ale ve škole spolu zase tak moc nejsme, a když už, vadí mi, jak na nás ostatní zírají, a ohledně toho, že bychom se viděli zítra, tím si právě nejsem až tak jistý."

„Počkej, počkej, nechystáš se někam odejít nebo tak, že ne?"

„Ne, to ne. Ale prostě, pořád mám pocit, že tohle není skutečné. Že se zítra probudíme a už spolu nebudeme, nebudeme se chtít vidět nebo tak. Že to bude stejné jako před tím hledáním Pamely. Tehdy to bylo fajn, ale teď bych se už k tomu nedokázal vrátit. Proto jsem to dneska chtěl prodloužit alespoň o tu půl hodinu. Nedošlo mi, že v šeru bude všechno až tak moc jiné a že... že se ztratíme."

Zavrtěla hlavou. „Nic takového se nestane. A už s tím přestaň."

„Nestane? Ani když jsem ti právě přiznal, že jsme se tak trochu moji vinou ztratili?"

„No, mohla bych o tom uvažovat," pousmála se. „Ale ne, neboj se, nezlobím se na tebe."

„Tak to se celkem divím."

„Jo, to já taky, ale prostě je mi jasné, že by to nikam nevedlo. Teď se hlavně musíme dostat domů. Navrhuju otočit se a zkusit se dostat zpátky."

„To bychom se mohli ztratit ještě víc. Kousek odsud má být silnice, jestli se nepletu, ne?"

„Jo, měla by na kraji nějaká být, ale problém je, že vůbec nevím, kam vede nebo jestli není náhodou na druhé straně."

„To asi těžko. Tam začíná poušť. Musí být někde tady."

„Jo, ale když nevíme kde, je to na nic."

„Ale my ani nevíme, kde je Altura. Teda, jo, měla by být jihovýchodně, ale to nám moc nepomůže."

„No jo, ale znáš alespoň směr. A když najdeme tu cestu, co pak?"

„Budeme stopovat. A silnice je blíž."

„Podle tebe jsme se už jednou řídili a právě to nás sem dostalo," protestovala.

„No právě. Když se budeme řídit jen jednou, i když třeba špatnou, logikou, někam se dostaneme. Když to budeme měnit, ta šance se snižuje."

„Počkej, ale to vůbec nedává smysl."

„Tak dobře, ale víš, co je tady za problém? Že třeba víš, že to má být jihovýchodně, ale když se teď otočíš, kudy přesně půjdeš? Asi ti nemusím připomínat, že když se spleteš, může to znamenat konec." Julia se obrátila za sebe a musela uznat, že má pravdu. Vůbec nevěděla, kudy přišli.

„A tu silnici najdeš jak?" rezignovala.

„Měli bychom být alespoň trochu blízko, doufám, že uslyšíme auta nebo tak. Ale stejně se bojím, že budeme muset noc strávit tady."

„Někdo určitě pojede i v noci."

„Ale tak to nemyslím. Jestli nechceme fakt umrznout, měli bychom sejít dolů. A pak ještě chvíli potrvá, než najdeme tu cestu."

„Ale když sejdeme dolů, nenajdeme ji. Tady máme alespoň nějaký výhled," namítla.

„V tom případě si vyber – buďto půjdeme vrchem a asi vážně umrzneme, nebo půjdeme dolů, přespíme tam a ráno najdeme tu silnici."

Zaváhala, ale věděla, že má pravdu. Noc byla mladá, ještě se ochladí a oni na to opravdu nebyli vybavení. Dole, kde bylo o něco tepleji, mají alespoň nějakou naději. „Jsem pro druhou možnost. Ale počkej." Znovu sáhla do své tašky a vytáhla z ní deku. „Vzala jsem to, že na ní budeme sedět. Přehoď si to přes sebe."

Udiveně na ni pohlédl. „Díky. Fakt díky. A co vlastně ještě kromě mikiny a deky máš?"

Prohrábla tašku. „Zabralo mi to skoro všechno místo, takže už mám jenom půllitrovku vody, žvýkačky, včerejší noviny a..." Pousmála se. „Řidičák. Musel mi tam zůstat od té věci s Pamelou."

Leo si sundal batoh. „Já mám baterku, litr vody, sirky, padesát pesos, balíček sušeného ovoce a kapesní nůž."

„Mám se ptát, proč máš nůž?"

„Nic zvláštního v tom nehledej. Tobě se nikdy nestalo, že bys litovala, že nemáš nůž, protože sis třeba potřebovala něco otevřít nebo tak?"

„Jasně," pokrčila rameny. „Tak pojď, zkusíme najít nějakou schůdnou cestu dolů."

Měli štěstí, protože příležitost se naskytla už po docela malé chvíli. Země se svažovala prudce, ale ne až tak prudce jako všude okolo. Bylo to trochu jako ten jejich svah, jen o něco málo menší. Nicméně ten jejich alespoň znali. Leo před sebe posvítil baterkou a začal opatrně sestupovat. Deka ho při tom na jednu stranu obtěžovala, na druhou mu však bylo hodně chladno i pod ní. Julia napodobovala jeho kroky, aby nešlápla na špatné místo.

Po cestě sem tam sebrali nebo v Leově případě uřezali nějakou větev se zakrslých porostů, aby si mohli rozdělat oheň. Věděli totiž, že tam, kam míří, je sice skalní převis, který je bude chránit před zimou, ale stejně by nějak museli vyšplhat nahoru, aby získali dřevo pro oheň, protože tam žádné nebylo. Ani jeden se do toho právě nehrnul, náročný byl i sestup dolů.

Když byli dole, cítili, jak se jim chlad zarývá hluboko pod kůži. Leo ukázal na Juliinu tašku. „Dej mi ty noviny, prosím," hlesl. Poslechla ho a sledovala, jak si vše připravuje. 

„Kde se vůbec někdo jako ty naučil rozdělávat oheň?" otázala se.

„Táta se mě pokoušel naučit přežít v přírodě, když jsem byl malý. Tohle je asi jediné, co si z toho pamatuju," odvětil trochu nepřítomně. 

Pustil se do rozdělávání ohně. Julia se ujala baterky a svítila mu pod ruce, než se mu povedl vytvořit první malý plamínek. Poté se opřel o nejbližší kámen a natáhl před sebe ruce, aby se zahřál. Julia si po chvílí váhaní přisedla k němu. Přehodil jí cíp její deky přes ramena a objal ji. Nemohla si odpustit jednu poznámku.

„Už zase?"

„Co?" nechápal.

„Pamatuješ, jak jsme se kdysi bavili, že se nám pořád stávají takové ty věci, které lidi považují za okoukané a trapné? To s tím setkáním na skalách, s tím ošetřováním v motelu..."

„Jo," usmál se. „Ale to bylo jiné."

„Jestli zase vytáhneš to, že spolu chodíme, tak..."

„Tak co? Shodit mě už nemůžeš, když jsme dole."

„Níž by to určitě ještě šlo," usmála se. Hodnou chvíli oba mlčeli a hleděli do mihotavých plamenů. „Víš... teď, když už mi není taková zima, mi tohle nepřipadá zase tak strašné. Svým způsobem je to lepší než sedět doma a nudit se nebo tak."

„Asi sis moc zvykla, jak jste se s tátou stěhovali a tak."

„Až na to, že my jsme fakt nikdy nešli takhle do přírody. Ale něco na tom asi bude. Nevážila jsem si toho, že jsem mohla úplně bezstarostně dělat něco, o čem spousta lidí jenom sní. Cestovat po světě, poznávat nové lidi a věci... občas mi to chybí a přemýšlím, jestli jsem u toho neměla zůstat. Všechno by bylo jednodušší."

„No, ale to pořád můžeš, ne?" zeptal se.

„Vlastně jo. Stačilo by tátovi akorát zavolat. Jenže pak mi vždycky dojde, že by to nebylo doopravdy. Chápeš, z města do města by nás pohodlně převezl nějaký jiný řidič, přestože řídit umíme, všechno by tam zajistil táta a já bych znovu musela zažít to, že se ze mě v podstatě stává celebrita, kterou většinou ani nemají rádi, protože podle nich nic nedělám, což je pravda jenom v některých městech... Tohle nechci, protože to vlastně nemá žádný smysl."

„Ale dneska v noci vlastně děláme to, co chceš, ne?"

„Jo, ale upřímně, ono je asi příjemnější o tom snít než to přímo zažívat. I když zrovna teď se vlastně cítím dost dobře."

„To já taky," odvětil a naklonil se k ní. Chtěla mu dát najevo, že tohle si nepřeje, ale on se svými rty jen lehce dotkl její tváře. „Kéž by tohle mohlo pokračovat i po téhle noci. Víš, prostě tady jenom tak sedíme a místo toho, aby nás zajímalo, že zítra máme důležitou přednášku..."

„Díky, že jsi to připomněl. Doteď jsem se cítila dobře."

„Ale no tak, ono se to nějak vyřeší. Prostě, místo toho neděláme prostě... prostě nic a zároveň všechno, protože bojujeme o přežití, i když to tak nevypadá." Protože neodpovídala, natáhl se pro batoh a vytáhl z něj sušené ovoce a roztrhl sáček. „Chceš?"

„Připomeň mi, ať už s tebou nikdy nikam takhle nejdu."

„Proč, prosím tě?"

„Protože jestli nepočítáš žvýkačky, což bys fakt neměl, je to naše jediné jídlo a ty ho rozbalíš vlastně hned." Navzdory svým slovům si však pro několik kousků sáhla. Když je snědla, opřela hlavu o Leovo rameno. Společně pozorovali, jak oheň nabírá na síle. Z novin zbyla už jen černá hmota a prach, nanejvýš malé útržky, ke kterým se plameny ještě nedostaly. Leo naklonil hlavu, aby si přečetl jeden z nich.

„Alaya," vyslovil nahlas. „Hraniční město divů. Starodávná architektura a malebné pastviny všude, kam se oko podívá..." Po těchto slovech papír pohltil oheň.

„... a učarují stejně jako místní dívky pověstné svým něžným půvabem a tak dál," dopověděla Julia. Leo na ni zmateně pohlédl.

„Kde jsi na to přišla?"

„Ten kousek článku byl z jedné turistické příručky, kterou jsem četla. Taky mě překvapuje, že si to pamatuju."

„Počkej, ty to město znáš?"

„Bydlela jsem tam předtím, než jsme se přestěhovali do Altury. Měli jsme krásný ranč a ze začátku i celkem prosperoval, protože táta se v tomhle oboru pohyboval už dřív, takže věděl, co a jak. No, pak jsme měli nějaké dluhy, ale nebýt toho, že mu ty zlaté doly v Altuře přišly výnosnější, asi bychom se z nich dostali. Takhle jsme to ale prodali. Utěšuje mě jenom to, že ten, co koupil, byl tátův kamarád, takže je to v dobrých rukách."

„Tvůj táta je zvláštní člověk," hlesl Leo.

„Jak přesně to myslíš?"

„No, chápu, že když zavřeli ty doly, odstěhoval se, ale mít ranč, to je prostě sen tolika lidí a on se toho vzdá jenom proto..."

„Miloval to tam. Ale víc miluje peníze."

„Jasně, no. A hele, kde to vůbec je?"

„Alaya? Vlastně ani moc daleko ne. Je to na hranicích s Algodónem, tam, kde nadobro končí suché oblasti a začínají nížiny a tak."

„Slyšel jsem, že tam je hezky."

„Jo, to jo. Tobě by se to hodně líbilo. Co jsem si všimla, máš rád takové ty hezké krajinky."

„Možná," odvětil. a uvelebil se u kamene tak, aby alespoň na okamžik dokázal usnout. Julia už nevěděla, co říct dalšího, takže ho napodobila.

„Dobrou noc," zašeptala.

„Brou," odvětil tónem, jako by už byl napůl v říši snů, ale doopravdy to, že spí, oba ještě dost dlouho předstírali. Chtěli být jen se svými myšlenkami.