Kapitola I. – Odbočka na scestí

Leo napjatě vyčkával. Vlastně ho netěšilo, že je tady první. O to byl nervóznější. Zároveň si však byl vědom, že si za to může sám. Vyšel zbytečně brzy. Čekat doma však nevydržel už vůbec. Byl zvědavý, jaké to tentokrát bude, dokonce se svým způsobem i těšil. Ano, také se bál, ale věděl, že ať to dopadne jakkoli, bude to mnohem lepší, než kdyby si navzájem lhali.

Když ji zahlédl, jak stoupá stejnou trasu jako on, musel se usmát. Tolik se toho změnilo. Důl byl dávno zasypaný, na rozdíl ode dne, kdy tady byli naposledy. Julia na sobě teď pochopitelně neměla ty bílé šaty, ale jezdecké oblečení. Hádal, že to bude tím, že si na něj za celou tu cestu tak zvykla, že ho nosila pořád. Nebo prostě bylo z jejího šatníku nejpraktičtější.

Pozoroval jí, jak přichází až k němu. Neusmívala se, ale to ani nečekal. Jestli se cítila jako on, bylo to těžké. Leo se o to sice pokusil, ale tušil, že to vypadá spíše jako úšklebek.

„Myslím, že už jsem ti někdy říkala, ať na mě takhle nezíráš," zněla její první věta. Leo se pousmál, ale nervozita ho neopustila.

„Možná, ale to bylo předtím."

„Před čím?"

Zhluboka se nadechl. „Předtím, než jsme se dali dohromady."

Julia protočila oči. „Ty jsi asi jediný člověk, kdo se už asi v páté větě dostane k tématu, kterému jsem se chtěla celý rozhovor vyhnout."

„No, vlastně to byla čtvrtá věta," nedalo mu to a opravil ji.

Rozhodila pažemi. „Dokonce." Nicméně si k němu i tak přisedla na jeden vyvýšený kámen. Společně chvíli hleděli na rudé skály zalité sluncem všude kolem nich. Leo se po pár vteřinách pokusil prolomit ticho.

„A vůbec, netvrď mi, že jsi nečekala, že se o tom zmíním."

„Ty by sis to nemohl nechat ujít," odvětila. „Hele... myslel jsi to tehdy doopravdy? A chci vážnou odpověď."

„Proboha, proč se na něco takového ptáš?" nechápal. „A vůbec, neměli bychom se první pozdravit nebo tak něco?" Ona však mlčela a vyčkávala na jeho odpověď. Protočil oči. „Jasně že jsem to myslel doopravdy. Takové věci se neříká jenom tak. Ty snad ne?" Byl si jistý, že mu odpoví něco podobného, ale ona mlčela. Zamračil se a začalo se ho zmocňovat neblahé tušení. „Julio?"

„Tak trochu jsem doufala, že se ti to nějak rozleží v hlavě."

Leo se od ní odtáhl. „Chápu." Doopravdy nechápal nic. Nevěřil tomu, že by mohli být doopravdy spolu, ale nečekal, že to skončí tak rychle. Chtěl cítit alespoň chvíli štěstí, alespoň chvíli mít pocit, že je všechno v pořádku. Nemohlo to být tak brzy pryč.

„Ale ne, nic nechápeš," hlesla a najednou mu přišla hrozně smutná. „Mám tě fakt ráda." Zaváhala, ale nakonec položila svou dlaň na jeho. Koneckonců, za ruce se drželi už několikrát. „Akorát nevím, jestli je to vážně dobrý nápad."

„Nechceš zase vytáhnout to, že se budeme pořád hádat, že ne?" zamračil se.

„Ne, to ne, i když je to vlastně pravda. Spíš se prostě... bojím."

Protočil oči. „To já taky."

„Ty? Ty se bojíš se mnou být?" podivila se, i když to vlastně dávalo smysl.

„Nechci o tom mluvit," zavrčel. Julii to ovšem nedalo. Teď, když byla tak blízko toho, aby znala celou pravdu, to nemohla nechat být. Možná mu pak dokáže více důvěřovat.

„Slíbila jsem, že to neřeknu," začala opatrně. Leo na ni zvědavě pohlédl. „A když tak se naštvi spíš na mě, ale Lorena..."

Leo se ušklíbl. „Jo. Ona ti to prozradila."

„Stejně nic moc nevěděla. A přesvědčila jsem ji, aby to udělala. Je prostě až moc hodná."

Spolkl všechny výčitky. Svým způsobem chápal, proč to Lorena udělala. Julia měla po tom všem právo to vědět. „Jo," odvětil proto pouze.

„A... nechceš mi říct víc? Třeba všechno? Uleví se ti."

Leo otevřel ústa, ale nakonec zavrtěl hlavou. U Pamely a Manuela to bylo jiné. Oni mu sice nerozuměli tak jako Julia, nemohli, ale věděli o něm více. Nebyl připravený to říct ji. „Možná jindy."

„Ale no tak! Ví to vůbec někdo? Proč bys to neměl říct zrovna mě?" naléhala.

Na první otázku raději neodpověděl. „Dneska ne."

„Jenže ty to neřekneš nikdy." Věděla však o jedné věci, která ho k tomu snad přiměje. Nebylo to ale tak, že by to udělala jen kvůli tomu. Chtěla se k tomu stejně dříve než později dostat. Objala ho. Ne však jen tak, objala ho pevně a přitiskla se k němu. Lea to překvapilo, ale nedal to najevo. Omotal jí paže kolem pasu.

„Konečně se trochu chováme jako normální pár," zamumlal. „Akorát nevím, jestli teda jsme vůbec pár."

„Jasně že jo," odvětila polohlasem. „Jenom... jenom to nebude jednoduché, když se teda bojíme oba. A teď mě pusť, nemůžu dýchat." Pousmál se a vyhověl ji. Stále však zůstali sedět tak, že se sebe dotýkali boky i stehny.

„A ty teda máš strach jenom z toho, že budu nakonec jako ostatní kluci?"

„Dá se to tak říct. A že to prostě mezi náma nebude jako předtím. Hádám, že tvůj problém se v jedné větě říct nedá, co?"

Leo znovu zavrtěl hlavou, ale pak, aniž by pro to vůbec měl nějaký logický argument, se pustil do vyprávění toho, co řekl i Pamele v nemocnici. Bylo to lehčí, než čekal, možná proto, že už to vyprávěl podruhé. Musel samozřejmě vysvětlit, kdo je Juan a Tiago, takže to zabralo více času, ale když už začal, nedokázal přestat. Když vysvětlil i to, jak to souvisí s jeho nechutí k alkoholu, pustil se do části, kterou pro Pamelu a Manuela vynechal. Julia během toho několikrát pohlédla na šeřící se oblohu, ale nechtěla ho přerušovat.

„A ještě je tady vlastně to, že Juan měl svýho času holku. Teda, měl jich víc, ale ona byla poslední. Moc jsem jí neznal, ale vím, že ona hlavně mohla za tu věc s míšenci."

„Za to, že je zabíjel?"

„Nezabíjel je, spíš vedl na smrt, ale ono to vlastně vyjde nastejno. Prostě, tam, kde jsme vyrůstali, nás tak nějak k té nenávisti k míšencům vedli. Každý z nás to v sobě má, jenom záleží, jaké míšence v životě potkáme a tak a jestli na to, co nám říkali, dáme, nebo ne. Juan na to vlastně nedal od začátku."

„Ne?"

„Ne. Prostě, našel si někde tu holku, Gloriu, myslím. Ona byla právě míšenka. Zní to jak z červené knihovny, ale on ji prostě i přesto hrozně miloval a ona jeho. Problém je v tom, že ho podvedla."

„Jasně, ale... Hele, sice nevěru fakt neodpouštím a tak, ale kvůli tomu přece nemusel vraždit celou rasu."

„No, on byl... on to prostě nedokázal pochopit. Nedokázal pochopit, jak mu mohla tak strašně ublížit, protože pro něho to byla asi nejhorší věc, co se může stát. Možná to bylo i trochu v tom, že jeho táta podváděl ženu, se kterou žil přes třicet let a která není Juanova máma."

„Počkej, on..."

„Jo, měl ho s nějakou holkou na jednu noc, kterou Juan ani nikdy nepoznal. Vlastně ani nezná její jméno a tak. Hele, vůbec ho neobhajuju nebo tak, to, co dělal, bylo prostě špatné a navíc se mi příčí, že se pořád mstil, ale asi ho chápu."

„Jasně, ono to asi dává smysl. Ale jestli ti jde o tohle, tak podvádění nenávidím, fakt."

„Ale já si nemyslím, že mi budeš nevěrná nebo tak něco," pousmál se. „Tady o tohle vůbec nejde. Lidem prostě nevěřím, bojím se je mít rád, po tom, co jsem viděl u Juana, jak ho to, co udělala Gloria, zlomilo. Celou tu dobu jsem věřil jenom Manuovi, Loreně a trochu Palmitě, protože jsem je všechny znal ještě předtím. Ale teď věřím i tobě a nevím, jestli bych měl."

„Chápu. No, každopádně díky, že jsi mi to řekl."

„Jasně, asi jsem to někomu musel říct celé," odvětil a zavřel oči, aby zadržel slzy. Jedna mu však stejně proklouzla skrz husté řasy. Julia se s ním už chtěla rozloučit, ale po tomhle si to rozmyslela. Znovu sevřela jeho dlaň ve své. Jemně mu ji začala hladit, aby ho uklidnila. Věděla, že na většinu lidí to funguje. Nejprve na ni tázavě pohlédl, ale nic nenamítal. Ostatně, nebylo to zrovna nepříjemné.

„Hele," začala Julia po chvíli. „A ví to kromě mě ještě někdo?"

Leo jí nechtěl lhát. Ostatně, nebyl k tomu ani pořádný důvod. „Manu a Pamela." Julia se na něj podívala pohledem plným zmatku.

„Ale Lorena říkala, že oni to neví. Nebo to neví jenom ona?"

„Ne, ne. Lorena nemohla vědět, že to neví. Řekl jsem jim to v té nemocnici, protože ten mrtvý..." Ušklíbl se. „Ten mrtvý byl právě Juan."

„Počkej, on tam byl?"

„Je to složité," povzdechl si. „Šel s Pam, ale ona ani on si to nevybrali. Pam totiž skončila v tom vězení právě s Glorií. A Juan chtěl Glorii osvobodit, asi proto, aby se jí konečně pomstil. Myslím, že už na tom pracoval předtím, chtěl ji prý zavést do Orema, ale to vězení mu trochu překazilo plány. Jenže když osvobodil Glorii, musel s sebou vzít i Pamelu."

„No, a ona má na něho jaký názor?"

„Pam? Myslím, že asi takový, jako já. Není vyloženě zlý, ale prostě si vybral špatnou cestu."

„Jasně. A nebojíš se, že ji o tom třeba přesvědčil? Říkal jsi, že vás o tom dost přesvědčovali, a jestli on přesvědčoval ji..."

Lea to, že to vyslovila, znepokojilo. Někde v hloubi duše nad tím sám přemýšlel, ale myslel si, že je jen zbytečně paranoidní. Když to však řekla i Julia, nabylo to až děsivě reálných rozměrů. Přesto však zavrtěl hlavou. „Nepochybuju o tom, že se o to pokusil, ale Pamelin názor jenom tak nezměníš. Je celkem tvrdohlavá."

„To doufám," odvětila. „Nerada bych se dozvěděla, že jsem zachránila někoho, kdo dělá tohle."

„No, doopravdy jsem ji vlastně zachránil já a Manu."

Obrátila oči v sloup. „Zase s tím začínáme? Vždyť přece víš, že beze mě by ses nedostal ani z Altury."

„Jo, ale pak jsi to vzdala, takže jsi ji nemohla zachránit, když jsi nedošla až do konce."

„Ty o tom budeš mluvit pořád, že jo? Hele, taky jsem na tebe naštvaná, že jsi nešel se mnou, abys věděl."

„Víc bys byla naštvaná, kdybychom to nedokázali."

„Už toho nech. Je docela tma, a jestli ti to nedochází, dolem už projít nemůžeme. Je celkem nebezpečné tu skálu slézat už teď, natož až se setmí úplně."

Leo jí musel dát za pravdu. Mohli se tam snadno zranit. Naštěstí si na něco vzpomněl. „Když jsem tady byl asi před dvěma dny, objevil jsem ještě jednu cestu. Vedla někde do centra a připadala mi schůdnější."

„Jak dlouho půjdeme?"

Pokrčil rameny. „Asi... půl hodiny?"

Julia zaváhala, ale nakonec přikývla. „Doufám, že fakt víš, co děláš." Leo v to doufal také. Snažil se však působit sebevědomě. Koneckonců, už tamtudy přece šel, ne? Když si pamatoval, kterým směrem se vydat, určitě najde tu správnou cestu znovu.

„Škoda, že už skončilo volno, co?" nadhodil další téma, když uběhlo několik minut.

Julia se ušklíbla. „Ještě jedno slovo o škole a shodím tě dolů."

„Ale no tak, přece jsi říkala, že tam chceš chodit," popíchl ji.

„Jenže to bylo o prázdninách! A navíc, neříkala jsem, že tam chci chodit, ale že to chci dostudovat. V tom je rozdíl."

Leo se usmál. „Alespoň teda v ní máme o čem vyprávět."

„Ale prosím tě. To, co se nám stalo, by nám stejně nikdo zaprvé nevěřil, a zadruhé, odkdy se s někým, kdo tam nebyl s náma, bavíš?"

„Neřekl jsem, že to někomu budu vyprávět. Ale že kdybych chtěl, bylo by co," zazubil se.

Protočila oči. „Ty jsi nemožný. A taky jsi idiot," věnovala mu dvě obě její nejčastější nadávky.

„A to si mám vybrat?"

„Ne. Ty jsi totiž obojí najednou." Doopravdy však tímto rozhovorem jen odháněla pocit znepokojení. Mezi skalami, mezi které právě zašli, bylo ještě temnější. „Fakt víš, kam jdeme? Vůbec to tu neznám."

„Ty jsi mě vedla v tom dole a já jsem ti věřil. Nemyslíš, že bys mi mohla taky věřit teď?"

„Jenže já na rozdíl od tebe taky nad tím, co dělám, trochu přemýšlím. Můžeme se vrátit, prosím tě? Mám z toho hrozně nepříjemný pocit."

Leo se omluvně pousmál. „Nemůžeme."

„Proč ne, prosím tě?"

Ohlédl se. „Protože já nevím kudy." To si uvědomoval už pár minut, ale zatím si to nechtěl připustit.

„Cože?!" zděsila se.

„Ale buď v klidu, vím, kudy dál do města."

„Mám ti snad připomínat, kolik lidí tady už podobným způsobem zemřelo?"

„Nemusíš to tak dramatizovat," zavrčel, i když věděl, že je v právu. „Když budeme panikařit, nevyřešíme vůbec nic."

„A teď upřímně – fakt víš, kde je město?"

Leo zaváhal. „Jo. Myslím, že jo."

„Myslíš? Fakt? Tak hele, před náma je křižovatka. Vpravo nebo vlevo?"

„Vpravo," odvětil okamžitě, aby ji uklidnil, ale stoprocentně si tím jistý nebyl. Nezabočil minule spíše vlevo? Ne, ne, jistě to bylo vpravo, ta špičatá skála tím směrem mu byla povědomá. Julia nad tím jen potřásla hlavou. Příště se tu budou muset setkat dříve.

Tak, protože mi na můj návrh pár lidí řeklo, že druhý díl by byl fajn, tak je na světě. Snad vás nezklamu a bude to alespoň tak dobré jako díl první. Budu moc ráda za vaše upřímné názory.