Lisa
"Počkej počkat c-co?" vykoktala jsem zmateně. "Co tím myslíš, odstěhovat se?" Nechápala jsem to.
"Je mi to líto, promiň. Ale mamka tu práci fakt potřebuje.." Mercer se tvářil smutně.
No. A můj život byl v háji.
Minus další osoba, kterou jsem měla ráda, poznamenala jsem si suše v hlavě.
"Nemůžeš to ještě nějak zařídit, abys zůstal? Vždyť ti už je skoro osmnáct. Prosím. Přemluv svoji mamku" řekla jsem s nadějí v hlase.
"Už jsem to zkoušel. Nejde to" odpověděl.
Ale chtěla jsem vůbec, aby zůstal?
Po Loganově smrti jsem nebyla schopna nic cítit. Nebo aspoň poznat, co cítím.
"Hele, tak ahoj. Promiň, nedokážu se s tebou líp rozloučit, po tom, co-" v tomhle místě se mi zlomil hlas.
"Já tě chápu. A miluju tě" odpověděl a objal mě.
Ale já už přes slzy nemohla odpovědět. Zajímalo by mě, jestli bych to miluji tě opětovala.
Šla jsem za svou liškou. Ona mě mohla utišit. Jen ona.
Přišla. Jako vždycky. Svinula se mi do klubíčka na klín. A předla.
Po dvou hodinách, kdy jsem skoro spala, jsem se probudila a zjistila, že se liška nějak rozvalila. Teď spinkala na zádech, s packama na mém hrudníku. Působila pokojně.
Opatrně jsem ji odsunula na bok, a ona zamžourala do paprsků slunce.
Slezla že mě, ale z jejího pohledu jsem viděla, že se ode mě nechce odlepit ani na krok. Já však musela jít.
Jít domů, tvářit se, že jsem v pohodě, a tiše trpět svůj ne moc povedený život.
Odcházela jsem. Liška ťapkala do opačného směru svojí stezkou.
A když jsem šla tak dvě minuty, uslyšela jsem výstřel.
Otočila jsem se a běžela na druhou stranu za liškou.
Náhle jsem strnula.
Moje lištička ležela na boku, na straně krvácela. Ach bože, tolik krve...
Přiběhl ke mě myslivec.
"Holčičko, není ti nic? Nekousla tě?" ptal se.
"Ne, já jsem v pohodě, ale ona potřebuje zvěrolékaře, ale rychle" řekla jsem zmateně.
"To bude dobrý, pojď už" odpověděl myslivec a začal mě tahat pryč.
"Ne, já ji mám ráda, nesmím ji tu nechat!" naléhala jsem. Bylo to však zbytečné. Proti jeho síle jsem neměla šanci. Ale musela jsem se k ní dostat. Nesměla jsem ji takhle odpustit.
"Tak mě sakra pusťte!" zakřičela jsem a vytrhla se mu.
"Tak si běž, holka bláznivá" řekl popuzeně a nechal mě. Když odcházel, nechápavě kroutil hlavou.
"Liško, notak. Koukej na mě, koukej na mě." Vzala jsem ji a utíkala s ní pryč. Musela jsem ji zachránit.
Nějaká šance tu být musela.
Se slzami v očích jsem doběhla domů.
Mezitím jsem na ránu tiskla svoji ruku, aby nevykrvácela.
"Nemůžu ztratit ještě ji. Prosím" řekla jsem mamce a taťkovi, i když už se zdálo, že sotva dýchá.
"Liso, já nevím. Přece nebudeme zachraňovat škodnou" řekl táta a podíval se na mě.
K veterináři bych to už sotva stihla, tak jsem vběhla domů a začala se hrabat v lékárničce.
Když jsem našla obvaz, okamžitě jsem jí to zavázala.
Ale věděla jsem, že už je pozdě.
A věděla jsem, že mám pravdu.