Kapitola XXX. - Osudné rozhodnutí

Leo odhrnul plachtu, aby se podíval, kolik může být přibližně hodin. Když stáhl hlavu nazpět, Julia si nemohla nevšimnout jeho pevně semknutých rtů.

„Budu hádat," promluvila na něj. „Je nejvyšší čas vyrazit na to nádraží, jestli to teda chceme udělat."

Leo přikývl. Užuž ji chtěl pobídnout, ať vyrazí, ale vzápětí si uvědomil, že už několikrát rozhodl o důležitých věcech on a když už pominul to, že se jeho rozhodnutí Julii nelíbilo a v podstatě možná právem, tak to prostě nebylo správné. „A chceme to udělat?"

Julia sklopila pohled. „To bys měl vědět ty. Stejně se rozhodneš podle sebe, takže se mě ptáš zbytečně."

Leo na ni nechápavě pohlédl. Jednak ho překvapilo, že myslí na to samé, ale mnohem více ho nepříjemně udivilo, jak k tomu přistupovala. „Ale Julio, já se tě ptám na názor přesně proto, že tohle znovu udělat nechci. Omlouvám se ti, dobře?"

Trochu nedůvěřivě na něj pohlédla. „Tak fajn. Já tam nejdu. Dělej si, co chceš, ale prostě, vím, že sis Ivána oblíbil a že mu chceš věřit, ale tohle je tak na devadesát procent past."

„Nenecháš mě odejít samotného, to oba dobře víme." Leo se na okamžik odmlčel. Netušil, jak ji přesvědčit, aby vyrazili, aniž by si myslela, že ji do toho nutí. „Jenom, jestli zůstaneme tady, co chceš dělat?"

Pokrčila rameny. „Schovávat se."

„Už jsme mluvili o tom, že dřív nebo později nás tady najdou. Julio, já chápu, že je to risk, ale..." Černovláska si však náhle schovala tvář do dlaní. Leo ji opatrně objal. „Co se děje?"

Chvíli mlčela. „Promiň. Já prostě..." Hlas se jí zlomil, ale v tohle chvíli jí bylo úplně jedno, že pláče. „Prostě, jo, byla jsem na tebe předtím naštvaná, že ses v podstatě takhle rozhodl sám, ale na druhou stranu jsem za to byla... byla jsem za to ráda."

„Je pro tebe pořád těžké rozhodovat?"

„Kéž by jenom to. Já vlastně ani nevím, co chci," vzlykla. „Nikdy jsem to nevěděla. Vždycky, když jsem něco rozhodla, tak jsem to prostě udělala nějak náhodně a pak pro to zpětně hledala argumenty."

„Ale teď jsi rozhodla, že tu zůstaneme."

„Nerozhodla. Jenom jsem zkoušela, jak moc si budeš trvat na svém," přiznala. „Omlouvám se. Potřebovala jsem to vědět."

Leo věděl, že by měl důvod se naštvat, když ho tak zkouší, ale on dokázal cítit jen hluboký soucit k ní. „Víš, i když se rozhodneš špatně, prostě se to stane a já to tak budu brát. A jestli to bude znamenat naši smrt, asi to tak osud chtěl."

„Já vím, ale ještě se mi umírat nechce. A jestli to chceme svádět na osud, tak mám bohužel pocit, že tohle je jedna z těch křižovatek, které všechno změní. Ale to je jedno, protože tady nejde o špatný nebo dobrý rozhodnutí. Tady jde o to, že se neumím rozhodnout nijak."

„A co teda navrhuješ? Protože jestli tady zůstaneme ještě chvilku, vlastně se ani nikdo nebude muset rozhodovat."

„Mám chuť to nechat i protentokrát na tobě," hlesla.

Leo věděl, že by to celou věc usnadnilo, ale pomohlo by to jen krátkodobě. Proto zavrtěl hlavou. „To nedělej."

„Taky to neudělám. Jenom říkám, že mám chuť." Odmlčela se. „To, co jsem ale říkala, že je devadesátiprocentní šance, že je to past, je pravda."

„Já si to uvědomuju," odvětil Leo.

„Ale zase se mi nechce sedět a čekat, až nás přijdou zabít tady. Už to tady nevydržím." Zavrtěla hlavou. „Já fakt nevím."

Leo nervózně pohlédl na slunce, které se zase o kousek přiblížilo k obzoru. I když nevěděl, v kolik hodin to má jet, byl si jistý, že na nádraží budou muset běžet. „Tak co kdybychom to prostě fakt nechali na osudu? Ať si rozhodne sám."

„Co máš pořád s tím osudem?" zeptala se trochu rozladěně.

Leo neodpověděl. Místo toho vytáhl minci v hodnotě dvaceti pesos a podal ji Julii. „Když padne orel, tak jdeme, když panna, tak zůstáváme."

„Ty si ze mě utahuješ," zavrtěla hlavou. On však nevypadal, že by se měl co nevidět rozesmát a říct, že nechápe, jak na tu hloupost skočila. Užuž se mu chystala minci vrátit, ale pak si uvědomila, že ať by se rozhodla jakkoli, litovala by toho. Zhluboka se nadechla a hodila.

Chystala se minci chytit, ale nepodařilo se jí to. S tlumeným cinknutím dopadla na podlahu a rozkutálela se směrem k okraji. Oba se jí pokoušeli chytit, ale nakonec se to povedlo až Julii těsně předtím, než zapadla do úzké mezery mezi stěnou a podlahou, odkud by ji už nikdy nevytáhli.

„Orel!" oznámila Leovi. „Jde se." Zapřela se, aby se zvedla, když v tom okamžiku něco znovu cinklo. Minci nikde neviděla, když však přejela po mezeře, ucítila ji, alespoň předtím, než ji postrčila ještě hlouběji. „Ne! Ne, já jsem ji tam nechtěla strčit!" Začala zběsile hledat něco, čím by ji vytáhla, ale když pohlédla na Lea, věděla stejně dobře jako on, že nic takového nemají. On pro jistotu zkusil svůj nůž, ale jeho čepel nebyla dost tenká.

„Za třicet pesos se nikam nedostaneme," zaúpěla.

„Já vím. Ale pokud nemáš páčidlo, tohle ven nedostaneme."

„A nemůžeš jako páčidlo použít ten nůž? Mělo by to jít."

„Jak víš, že by to mělo jít?" zajímal se Leo, protože ho zaujalo, že by něco takového někdy dělala.

Pokrčila rameny. „Nevím. Doufám v to." Když to ale zkusili oba a nehnuli se dřevem ani o kousek, vzdali to. Potřebovali by jiný nůž nebo vědět, jak na to.

„Musíme už jít. Už tak budeme běžet,," upozornil ji Leo.

„A to tady jenom tak necháme tolik peněz?" zeptala se Julia, i když věděla, že by potřebovali více času, aby to dostali ven, pokud by se jim to vůbec povedlo.

Leo ještě naposledy zaváhal, ale pak ji jednoduchým „pojď" pobídl, aby vyrazili.

Po chvíli sice museli zpomalit do chůze, ale stále udržovali rychlé tempo. Cesta jim přišla téměř nekonečná a byla spousta chvílí, kdy chtěl jeden nebo druhý navrhnout, ať to vzdají a rozhodnou se pro něco jiného, ale věděli, že teď už není návratu. Slunce pomalu mizelo za obzorem a nebylo jisté, jestli už dávno neprošvihli svou poslední šanci, jestli vůbec nějaká byla.

Chvílemi znovu běželi, přestože ani jeden z nich už nemohl. Nejhorší na tom všem bylo, že ani nevěděli, kolik vlastně mají času. Jestli se vůbec ještě mají namáhat, nebo jestli tam naopak nebudou zbytečně brzy. Když dobíhali, spatřili vlak, který dokonce i mířil správným směrem. Průvodčí pomalu zavírali dveře, ale věřili, že by to ještě mohli stihnout.

Náhle se jim však něco postavilo do cesty. Nebo spíše někdo. Výhružně se na ně šklebil. Neměli moc času si ho pořádně prohlédnout, ale Julia si byla jistá, že je to Alfonso. V jeho blízkosti stáli i další dva muži, před kterými utíkali. Alfonso jim něco říkal, ale postřehla jen několik málo slov.

„Konečně... Věděl jsem, že Iván... Je dost...  do Valasta..."

Leo vyměřoval vzdálenost k vlaku, který musel už dávno zahoukat k odjezdu. Několik průvodčích je pozorovalo, ale nikdo se do toho nemíchal. Muselo jim být jasné, že se schyluje k přestřelce nebo k něčemu podobnému. Leo by se ani nedivil, kdyby se snažili odsud co nejrychleji odjet.

To mu vzápětí potvrdili, když se vlak začal opravdu pomalu šinout vpřed. Byla však jen otázka času, kdy zrychlí. Julia ho náhle předběhla a širokým obloukem oběhla jejich pronásledovatele. Oba věděli, jak je to marné a že propásli svou jedinou šanci. Jejich záchrana jim ujela před nosem a tím, že se budou pokoušet utíkat, to celé ještě zhorší. Leo jen čekal, kdy jeho zátylek zasáhne první kulka. Několik jich dokonce bylo vystřeleno, ale jen do nohou a netrefili se, protože si Julia udržovala dostatečnou vzdálenost.

Běželi podél vlaku několik vagónů od pronásledovatelů, dokud vlaku stačili. Ke konci Leovi došlo, co chce vlastně jeho dívka udělat.

„Julio, ne!" zakřičel, ale už bylo příliš pozdě. Zrychlila ještě o trochu. Poté přiblížila ruku k vlaku a mocným trhnutím otevřela dveře. Než stihl něco dalšího namítnout, nějak se jí povedlo naskočit dovnitř. Leo věděl, že jestli ji chce ještě někdy vidět, má posledních několik sekund, aby udělal to samé. Nevnímal zvuk střelby, nevnímal kroky za svými zády. Rozběhl se. Když se ocitl u otevřených dveří, prostě skočil.

Poté vnímal jen náraz na podlahu a přibližující se kroky. Skočil i někdo další. Jak si povšiml, byl to sám Alfonso. Vlak už však jel příliš rychle a vtáhl ho pod sebe. S odporným zakřupáním jako by se zastavil svět. Leo matně vnímal pouze to, že Julia pláče a že se zřejmě pořádně praštil do kolena.

„Musíme zavřít dveře!" vykřikla jeho dívka. Její hlas k němu přicházel z obrovské dálky. Když k němu natáhla ruku, automaticky ji stiskl, ale na nic dalšího se nezmohl. Ona se natáhla a udělala to, o čem mluvila, i když to bylo skoro stejně šílené jako ten skok dovnitř. Poté se svalila na podlahu a začala vzlykat. Leo se k ní přiblížil a pevně ji objal. Na žádné bolesti už nezáleželo.

„Co tě to napadlo?" zeptal se starostlivým tónem.

„Já... já nevím," zaúpěla. „Nechtěla jsem ho zabít. Ne takhle."

„Tys ho nezabila. Zabil se sám."

„On nás zabít nechtěl," pokračovala. Leo se chystal automaticky utnout její lítostivý monolog, ale náhle se zarazil.

„O čem to mluvíš? Vždyť..."

„Celou dobu stříleli do noh. Neměli důvod nechávat nás naživu. A já jsem pak..."

„Co jsi?"

Zavrtěla hlavou. „Nevím. Takhle to nemělo dopadnout. Nikdo si nezaslouží umřít takhle."

„Zapomněla jsi, co všechno nám udělali?"

„Ne. Ale tohle je moc kruté. Moc kruté!" S těmito slovy ho praštila do ramene. Leo vyhekl. Julia ho vzápětí objala. „Promiň, promiň! Já jenom..."

„V pohodě," zašeptal a pohladil ji po vlasech. „I kdyby nás nechtěl zabít, tak nás chtěl třeba unést nebo něco podobně špatného. Tohle si zasloužil. A i kdyby, on skočil sám. Ty si nemáš co vyčítat, to už spíš já, když jsem skákal až po tobě."

„Ale já jsem tu šílenost vymyslela."

„Nemohla jsi vědět, jak to dopadne. A kromě toho, fungovalo to." Pokusil se o úsměv. Julia mu ho však neoplatila, proto změnil téma. „Jsi v pořádku?"

„Moc ne," přiznala. „Teda, nic mi asi není, ale všechno mě strašně bolí."

„Já vím," odvětil tiše. „Tohle už prostě nejde. Dřív nebo později už to fakt nepřežijeme."

„A co s tím jako chceš dělat?"

Leo se zhluboka nadechl. „Kontaktujeme tvého tátu."

„Ale Leo!" namítla. „Nepraštil ses do hlavy? Vždyť už jsem ti říkala, že to nejde!"

„A proč ne? Číslo na něho určitě znáš. Stačí ve Valastu najít nějakou telefonní budku a on už se minimálně o tebe postará.

„Já bez tebe nikam nejdu."

„Julio, nechme toho. Oba dobře víme, že on ze mě sice nebude nadšený, ale taky mě v tom nenechá, když je to vlastně jeho vina. Nic mu to neudělá, když mě zachrání spolu s tebou. Udělá to už kvůli tobě." Nebyl si svými argumenty vůbec jistý, a i Julia vrtěla hlavou. Proto zkusil použít poslední. „Musíme to alespoň zkusit."

„Nevyjde to."

Leo se zhluboka nadechl. „Podle mě to nechceš zkoušet, ale ne proto, že se bojíš o mě." Julia na něj pohlédla trochu nazlobeně, ale on přesto pokračoval. „Jsi prostě hrdá na to, že jsi dokázala žít bez něho a to je super, jenže teď je to naše jediná šance. Neutečeme jim. Sama jsi to před nějakou dobou řekla. Nepřestanou, dokud nedosáhnou svého."

„Jasně, sváděj všechno na moji hrdost," zavrčela, i když v hloubi duše věděla, že má pravdu. „Táta je schopný tě v tom nechat. A já to myslím vážně, když říkám, že tě v tom prostě nechat nemůžu."

„Tak ho alespoň zkus přesvědčit."

Julia zaváhala, ale věděla, že má Leo pravdu. „Tak jo. Ve Valastu mu zavolám. Ale podívej se na to z jeho pohledu. Musím mu říct, že spolu chodíme, jestli mu budu muset říct, co se nám stalo. Nebo že jsme minimálně dobří kamarádi, když jsme v noci spolu vyrazili zkratkou. Neboj, nepovím mu, že to byla tvoje zkratka, ale tak jako tak jsi mě z jeho pohledu oblbl a zkazil, když dělám takové nebezpečné věci. Dojde mu, že se to všechno začalo měnit, když jsme se začali víc bavit. Nikdy z toho nebyl moc nadšený, i když o tom v podstatě ani moc nevěděl, a teď k němu přijdeme takhle potlučení a s tím, že se nás někdo snaží zabít. A vyjde najevo, jak jsme si blízcí. A to, že je to můj problém a ty ses do toho jenom přimíchal, už není podstatné. Bude tě nenávidět, že jsi zničil jeho dceru."

Leo se nad tím zamyslel. „Já vím. Nic víc než aby mě dostal do jiného státu, po něm nechci. A když to nepůjde, tak aby alespoň zachránil tebe. A... strašně nerad to říkám, ale naše životy jsou důležitější než naše láska."

„Prosím tě, nepřistupuj k tomu takhle. Pro mě znamenáš úplně všechno, Leo." Pohlédla na něj uslzenýma očima. „Bez tebe můj život vlastně ani smysl nedává. Nedokážu si představit, že bys... Já vím, že to zní jenom jako blbé řeči, ale jediný způsob, jak to bez tebe nějak přežít, je vrátit se k tomu, jak jsem žila předtím."

„To ne," zašeptal.

„Ale ano. Neříkám, že bych bez tebe žít nedokázala, ale co bych nedokázala, tak být zase opravdu šťastná. Mohla bych se snažit žít tak jako s tebou v Altuře, ale jenom by mi tě to připomínalo. Změnil jsi toho víc, než si myslíš."

„Ty taky, ale... tohle mě trochu děsí. Vždycky jsem si myslel, že... že náš vztah je takový, že z něho můžu vždycky vycouvat."

Dívka se zarazila. „A to chceš?"

„Já jenom... já jenom, nepostřehl jsem, kdy se to změnilo. A došlo mi to až teď, že... že jsme spolu jako fakt doopravdy."

„Je to děsivé," připustila. „Hlavně v téhle situaci. Ale napadlo tě někdy, že kdyby tu nebyl ten druhý, dávno bychom to vzdali?"

Zaváhal. „To rozhodně."

„Tak vidíš. Proto se s teboujednoduše nemůžu rozloučit. Buďto táta zachrání oba, nebo nezachrání nikoho." 

Tentokrát mám na vás i pár otázek. Myslíte si, že to byla vážně past? A proč tam čekal jen Alfonso a ti dva? Myslíte si, že Juliin táta zachrání i Lea a pokud ano, jestli ti dva budou moct zůstat spolu? Jak se vám vývoj příběhu a samotná kapitola líbí?