Kapitola XX. - Boj o pravdu

Gloria mířila spolu s Juanem a Tiagem ke schodišti. Chtěli se vrátit zpět do svých pokojů, ale plavovlásce v tom zabránil známý hlas.

„Glorio." Ani se nemusela obracet, aby poznala, že je to Pedro. Zněl ale nějakým zvláštním způsobem smutně a nervózně.

„Ahoj," usmála se na něj. Pokusil se jí úsměv oplatit, ale nebyl vůbec věrohodný.

„Můžeme si promluvit?" Přelétla pohledem k Juanovi. Věděla, že ho to moc netěší, ale ona nemohla říct, že s Pedrem nechce mluvit, i kdyby chtěla. Její kolega nebyl hloupý. Díky tomu pohledu by mu došlo, že je to kvůli Juanovi a tím pádem že k sobě mají mnohem blíže než obyčejná průvodkyně a turista. Doufala, že to Juan pochopí.

„Za chvilku se vrátím, amigos," prohodila směrem k němu a Tiagovi.

„Měj se hezky," popřál jí Tiago. Nemohla jinak než se vesele usmát. Byl opravdu milý. A usmíval se na ni také. Zato Juan se nevraživě mračil, ale na to v tuhle chvíli nemohla brát ohled. Když oba odešli, přisedla si k Pedrovi. Nikdo jiný v tu chvíli v hotelové restauraci nebyl, snad až na obsluhu. Nebylo divu. Přišli v dost pozdní hodinu.

„Tak co se děje, Pedro? Naštvali tě tvoji klienti?"

„Ne," povzdechl si. „Ti jsou v pohodě. A kvůli tomu bych tě ani nevolal. Prostě..." odkašlal si. „Glor, neublížili ti?"

„K-kdo?" zakoktala s jasně patrným zmatkem. Kývl hlavou ke schodišti, kde před malou chvílí zmizeli její přátelé. „Ne, fakt ne," zasmála se jeho strachu. „Říkala jsem ti, že nejsou vůbec tak špatní, jak si myslíš."

„Děsí mě to. Nikdy jsi s žádným klientem netrávila až tolik času. Nevracela ses pozdě v noci a... a tak."

„Neboj se," usmála se. „Prostě si s nima dobře rozumím."

„Ale já se bojím. Tohle přesně oni chtějí. Nechají tě, ať jim věříš a potom..." zavrtěl hlavou. „Musíš od nich. Okamžitě."

Gloriu jeho chování opravdu udivovalo. „Ale Pedro, oni jsou v pohodě. Fakt."

„Zatím. Zatím ti připadá, že jim je úplně jedno, že jsi míšenka. Zatím..."

„Pedro, nezlob se, ale není to tak hrozné, jak si myslíš. Jim to jedno není, jenom..." Zmlkla. Pochopila, že mu přihrála do karet. Nikdy mu nemohla říct, že se ji Juan právě kvůli tomuhle bojí milovat. Že je to jediná překážka mezi nimi. Potvrdila by mu to, co si o těch dvou myslí.

„Aha, tak jim to není jedno. Vidíš? Prostě to nemůžou myslet dobře, když ani neumí zatajit, že to není fuk."

„Ono je to složitější," hlesla. Pedro se postavil, aby dodal svým slovům na síle.

„Glor, teď dobře poslouchej. To, že se jich zastáváš, vůbec není dobré. Už si tě získali na svoji stranu, ale jak dlouho je znáš? Vůbec nevíš, jaké mají cíle. A proč si myslíš, že by sem někdo z východu šel? Jedině aby sbalil nějakou, a teď fakt promiň, naivní, míšenku."

„Nikdo mě nesbalil," bránila se.

Pedrovi se v očích zjevil smutek. „Viděl jsem vás, jak jste se líbali. Myslím s Juanem."

Gloria se pokusila usmát, ale věděla, že je to možné. Opravdu to několikrát udělali, když si mysleli, že jsou sami. Ale co když úplně tak sami nebyli? „Ale amigo, to sis nás určitě s někým spletl."

„Nespletl," zavrčel. Gloria také vstala a objala ho.

„O nic nešlo, vážně. Klidně dám pusu i tobě." Pedro raději o krok ucouvl, kdyby se to náhodou rozhodla uskutečnit.

„Glorio," zaúpěl už dočista zoufale. „Oni jsou naši nepřátelé. Vždycky byli. A všichni jsou stejní. Taky jsem si kdysi myslel, že by některé holky od nich mohly být moje. Ale vždycky jsem vystřízlivěl. Musíš teď udělat to samé."

„Amigo, podle mě trochu přeháníš," pravila tiše. „Já mám ty dva fakt ráda a věř mi, že všechno dopadne dobře."

„Nedopadne, Glor. Prosím tě, nechoď za nima." Přiblížil se k ní a popadl ji za ruce. „Pomůžu ti se před nima schovat, pomůžu ti to všechno pochopit, jenom se prosím tě prober." Ke konci mluvil už tak rychle, že mu téměř nerozuměla. „Prosím," dodal ještě.

„Ale já se nemám z čeho probírat," zašeptala. „Kdybys je víc poznal, pochopil bys, že všechny ty předsudky jsou úplně zbytečné."

„Nevěřil jsem, že už teď budeš tak slepá," prskl. Gloria se obrátila, protože jí do očí vstoupily slzy. Na Pedrovi ji opravdu záleželo, nechtěla se s ním hádat. Zároveň ale věděla, že on nemá pravdu, že si jen myslí to, co většina, nebo si to v hloubi duše ani nemyslí, spíše opakuje jejich názory. Tak či tak jí z toho bylo nesmírně smutno. Odebrala se k sobě do pokoje.

Pedro jí ještě něco říkal, ale ona ho odmítala poslouchat. Potřebovala jen být sama, aby si utřídila myšlenky a názory. Když však vyšla nahoru, zjistila, že jí to nebude dopřáno. Na malé stoličce před pokoji seděl Juan a propaloval ji nečitelným pohledem.

„Nezlob se na mě," zašeptala a pokusila se kolem něj prosmýknout. On ji však chytil za ruku.

„Proč bych měl, prosím tě? Celý jsem to slyšel."

Pohlédla na něj uslzenýma očima. „Ty..."

„I když jsem byl na pokoji, nešlo vás přeslechnout. Šel jsem tu až teď, abych s tebou mohl mluvit."

„Nezlob se, ale mohla bych být sama?"

Juan protočil oči. Nechápal, že si vůbec něco z toho, co Pedro říkal, dělá, ale na druhou stranu, někoho jako Gloria to muselo zmást. „Jasně, já ti v tom nebráním. Akorát bych si s tebou rád promluvil."

Dívka neměla sílu mu už odporovat, tak jen přikývla. Juan vstal ze stoličky, aby se mohla posadit ona. Nebylo to vyloženě soucitné gesto, spíše měl dojem, že není ve stavu, kdy by dokázala déle stát. „O... o tomhle?" zeptala se a doufala, že pochopí, že tím myslí ten rozhovor s Pedrem.

Juan ji místo odpovědi objal. Nebo se o to minimálně pokusil. Když cítil, jak Gloria ztuhla, nechápavě na ni pohlédl. U kohokoli jiného by si z toho nic nedělal, ale ona byla z nich dvou vždy ta, kdo se chtěl objímat. „Prosím tě, přece mu nevěříš." Gloria se ještě více rozplakala. Povzdechl si. Na tyhle věci nikdy nebyl dobrý. „Ty se nemáš čeho bát. Ty se prostě vyrovnáváš jenom s tím, jestli mi věřit nebo ne. A udělal jsem snad já osobně něco, co tě přesvědčilo, že ne? Nemyslím nás východňany, ale mě osobně. Nebo Tiago. Udělal ti něco?"

„Ne, ale..."

„Tak vidíš. Hele, Pedro... Pedro je prostě moc zaujatý. Je to prostě typický..." Odmlčel se. Gloria vzhlédla.

„Typický míšenec?"

„Jo, ale..."

Gloria sklonila hlavu. „Tohle je hrozně. Kritizujete jeden druhého a... a prostě, asi by bylo lepší, kdybych se s tebou nikdy nepotkala. Všechno by bylo jednodušší..." Nemyslela to zle, jen vyslovovala své myšlenky nahlas. Juan zavrtěl hlavou.

„Tohle přece nechceš."

„Já nevím, co chci," vzlykla.

„Nechme toho. Tenhle rozhovor nemá smysl. Prostě, Glorio, jasně, že je to složité. Tohle je asi to, čemu se říká zakázaná láska, a i já někdy pochybuju, že mi za to stojíš. Ale nikdy bych se nenechal zmást názorem někoho jinýho."

„Ty mi to vyčítáš?"

Juan si odfrkl. „Jasně že ne. Já prostě jenom říkám, jak to je. Mysli na to, co cítíš ty sama, ne na to, co si myslí Pedro. Nezná mě, ne?"

„Ne," vydechla.

„Tak vidíš. Nechceš na to jednoduše zapomenout?"

„To není tak lehké," odvětila. „Já a Pedro se známe tak hrozně dlouho..."

„To chápu, ale neznamená to, že se nemůže plést." Gloria už toho měla dost. Pedro to sice dělal nápadněji, ale přišlo jí, že ji oba poštvávají proti tomu druhému. Sice oprávněně, ale měla toho plné zuby. S vypětím všech sil vstala a zamířila ke svému pokoji. Když otevírala, Juan ji objal zezadu. Pokoušela se mu vytrhnout, ale držel ji příliš pevně.

„Por favor," zašeptala. „Pusť mě."

„Ne. Ne kvůli tomu, že to chce Pedro." Políbil ji do vlasů.

„Juane," zaúpěla.

„Počkej," reagoval. „Otoč se ke mně." S těmito slovy ji pustil. Mohla mu utéct, ale nakonec udělala to, co si přál. Nechtěla se s ním pohádat nebo něco podobného. Když k němu byla tváří v tvář, přiblížil se k ní. Ona však zavrtěla hlavou.

„Jsem strašně unavená."

Povzdechl si. „On tě přesvědčil, že? Alespoň trochu."

Gloria zavrtěla hlavou, ale věděla, že to není úplně pravda. Ne, že by Pedrovi věřila, ale úplně už nevěřila ani Juanovi. Zkrátka nevěděla, co si myslet. „Já prostě... prostě si to potřebuju nějak promyslet."

Nechtěl dát najevo svůj vztek. Ne na Glorii, ale na Pedra, že ji vtlouká do hlavy takové lži a nesmysly. Ale věděl, že ona obojí ví. I že se zlobí, i že to není na ni. Poznal to z jejího pohledu. Naposledy se k ní nahnul a než o tom mohla přemýšlet, jemně se dotkl jejím rtů svými. „Dobrou." Vyznělo to spíše zlostně, ale nemyslel to tak.

„Dobrou," odpověděla a vklouzla do svého pokoje.

Ani tam se však nedokázala uklidnit a ten polibek to ještě celé zhoršil. Ano, sice si tak přáli dobrou noc každý večer, ale přišlo jí, jako by to nemyslel upřímně. Jako by to udělal jen proto, aby uvěřila tomu, že je lepší než Pedro. Ale to bylo hloupé. Ona se přece nerozhodovala, kdo pro ni vyhrál. Oba je měla ráda, jen každého jiným způsobem. A vlastně neváhala ani přímo nad tím, komu věřit. Spíše chtěla pochopit, o co oběma jde a nenechat se ani jedním názorem ovlivnit. Nebylo to však vůbec jednoduché, zvláště když na sebe pravděpodobně, i když naprosto bezdůvodně, žárlili.

Gloria přestala vzpomínat. Oči měla zalité slzami stejně jako tu noc. Upřela je na Lorenu. Věděla, že ona ji za to nebude soudit. „Asi jsem jim měla oběma jasněji říct, jak to je nebo co si myslím, ale bylo to tak vysilující..."

„Já to chápu," odvětila spisovatelka a něco si zapsala do svého deníčku. „Mohla bych vědět, jakou roli vlastně tato noc měla v tom, jak to všechno dopadlo?"

„Já... asi jsem začala poprvé doopravdy přemýšlet o tom, jestli mě Juan ještě pořád nechce zabít nebo tak. Ale... teď vím, že on tehdy nechtěl. Že mi říkal pravdu. Že jsem to všechno pokazila já."

„To ne. Nic si nevyčítej, dělala jsi jen to, co bylo nejsprávnější. Přemýšlela jsi o té situaci, dívala se na ni ze všech úhlů pohledu. Kromě toho, nemůžeš si přece být jistá, že ti tehdy říkal pravdu."

„Ale jo. Ptala jsem se na to Tiaga," přiznala. „Myslím nedávno, ne tehdy." Jmenovaný zahanbeně sklonil hlavu. I když mu Juan nikdy nezakázal něco takového Glorii říkat, a navíc už tady nebyl, bál se, že mu někdo za to, že to vyzradil, vynadá. Neuměl odlišovat, co se hodí říct a co ne, ale nikdo nechápal, že on ty věci, které nemá, neprozrazuje schválně. Snad jen Lorena.

„Tomu rozumím," odvětila spisovatelka a usmála se na ni. „Tiago by ti určitě nelhal. Ale zpět k původnímu tématu. I když ti nelhal, tehdy jsi to zkrátka nemohla vědět. Byla jsi jen přirozeně podezřívavá. Za to se vůbec nemusíš obviňovat."

„Mám pocit, že kdybych mu víc věřila, bylo by to jiné. Nebo spíš, že jsem mu víc měla dávat najevo, jak jsem ho měla ráda. Mám strach, že si začal myslet, že mu za to nestojím, a že se to vůbec začalo kazit ještě předtím, než jsem ho podvedla. Že to byla jenom poslední kapka."

„Chceš mluvit o tom, jak se to začalo kazit?"

Gloria se pousmála. „Možná příště. Dneska už jsem strašně unavená, amiga. Ale děkuju za všechno."

Lorena se na ni usmála. „Nemáš vůbec zač, jsem moc ráda, že sis vybrala zrovna mne jako člověka kterému se budeš svěřovat." Gloria vstala a za ta slova ji objala. Poté zmizela v domě. Lorena pohlédla na Tiaga. Věděla, že by měla být z toho předchozího rozhovoru unavená, ale naopak jí to dodalo energii. Byla opravdu moc ráda, že může někomu pomoct nebo si ho alespoň vyslechnout. A také že může být svědkem tak zajímavého příběhu.

„Tiago, chtěl bys mi něco povědět ty?"

V první chvíli zavrtěl hlavou, ale pak si na něco vzpomněl. „Přemýšlel jsem nad tím, jak to všechno začalo."

„Co přesně?"

„To, proč naše rodina neměla ráda míšence."

Lorena se napřímila. Tohle ji opravdu zajímalo. „Ano? A jak to tedy bylo?"

„Přemýšlel jsem o tom včera už od tý doby, co ses mě zeptala, co jsme proti nim měli. Pořád jsem si na tu historku nemohl vzpomenout. Juan kdysi říkal, že si to možná vymysleli, ale to bylo v době, kdy spolu s Glorií vycházeli. Pak zase tvrdil, že to asi byla pravda."

„Rozumím. Netušíš, jestli to tak skutečně bylo, ale přesto bych ten příběh ráda znala."

„Oni říkali, že... že... už nevím, kolikrát praděda to byl, ale nějaký míšenec mu zabil celou rodinu, protože byla válka. A..."

„Počkej chvíli, prosím. Jaká válka?"

„To nevím, ale Juan říkal..." Tiago zapátral v paměti. „Že v té válce lidi začali míšence nenávidět, protože to byla válka mezi nima a normálníma lidma o území a..."

„Už chápu. Říká se jí Lesní válka, protože se právě v lesích převážně bojovalo. Ale, teď se nezlob, připadá mi obvyklé, že ve válce někdo zemře. Je to sice smutné, nicméně pochopitelné."

„Ale ten míšenec jeho rodinu nezabil v boji, ale prostě jenom tak. Přišli do nějakého města a dobyli ho, ale on je zabít nemusel. Alespoň Juan to říkal."

„Rozumím, ale myšlení lidí za války je jiné."

„Ale děda začal míšence nenávidět kvůli celé té válce, kterou prý začali a... a tak." Lorena měla nejasný pocit, že to nebyli oni, kdo začal, ale nemohla si být na sto procent jistá. O dějinách věděla jen málo.

„Chápu. Každopádně jsem moc ráda, že jsi mi to řekl." A skutečně byla. Pomohlo jí to lépe chápat obě strany.