Kapitola VI. – Jediná možnost

Manuel už poněkolikáté zaklepal na dveře, mnohem silněji než předtím. Když nikdo ani teď neotevřel, obrátil se k Pamele a zavrtěl hlavou.

„Třeba tady není jenom teď. Třeba už se vrátil do města," snažil se být optimistický, ale sám tomu nevěřil.

„Ale to by se ti ozval, ne? Podle mě by to byla jedna z prvních věcí, kterou by udělal. Přece jenom, nikdy se bez vysvětlení na týden neztratil."

Manuel musel uznat, že má pravdu. „Víš, vlastně mám jeho klíče. Už párkrát jsem vevnitř i bez něho byl." S těmito slovy začal hledat po kapsách.

Pamela znejistěla. Připadalo jí zvláštní někomu jen tak vlézt do domu, i když nepochybovala o tom, že to nebylo poprvé. „Očividně není doma. A pokud jo, asi má dobrý důvod, proč ti neotvírá."

„On by otevřel každopádně, kdyby tam byl. Chci se podívat, kolik si toho vzal, podle toho můžeme vyvodit, o co mu jde. A taky tam na něho můžeme počkat, kdyby náhodou," vysvětlil.

„My?" podivila se.

„Pokud teda chceš. Myslel jsem, že by tě taky zajímalo, co s ním je." S těmito slovy odemkl dveře. Pamela nakonec musela uznat, že má pravdu. Už když vešli, měla z toho zvláštní pocit. Samozřejmě, že už uvnitř byla, ale nikdy ne bez Lea. Takhle to bylo podivné.

„Leo?!" zakřičel Manuel, i když nečekal žádnou odpověď. A také že se neozvala. Pustil se do prohlížení všech místností. Pamela ho následovala. Protože byl dům opravdu malý, za chvíli už nebylo co hledat. Manuel se nevesele pousmál. „Nevzal si vlastně vůbec nic. Nenašel jsem baterku, ale i ta tady může někde být. A i kdyby, na týden by určitě měl i on víc věcí."

„Myslíš si, že neodešel dobrovolně?" vyslovila Pamela svou domněnku. Manuel se zamyslel, ale poté zavrtěl hlavou.

„Leo je blázen, ale ne až takový. Asi se něco pokazilo, ale on to zvládne." Nechtěl přiznat, jak ho zjištění, že to opravdu není dobré, znepokojilo a vyděsilo. Pamela pevně semkla rty. Ona si přece také myslela, že to zvládne. Nezvládla to ani náhodou. Nebýt Victora, pravděpodobně by to ani nepřežila. Náhle se jí v hlavě začal rodit plán.

„Ale asi tady nemá cenu čekat," vytrhl ji Manuel z myšlenek. Pamela nejprve nechápala, kam tím míří, ale pak si všimla, že se dívá na jedno místo, konkrétně k rohu místnosti.

„Děje se něco?" zeptala se.

„Tam vždycky měl takový ten menší batoh, pamatuješ? Tahal ho sice všude, ale kdyby se vrátil do pár minut, asi by ho tu nechal. Asi se fakt ještě nevrátil domů, já nevím." Pamela přikývla. Věděla, že Leo by batoh nedal na jiné místo. V tomto ohledu byl na pozoru, protože nerad něco hledal. Oba ale nějakým způsobem věděli, že se Leo ani Julia nevrátili. Všechno nasvědčovalo opaku. Když vyšli z domu a Manuel za sebou zamkl, Pamela mu musela položit jednu zásadní otázku.

„Nemáš ho v plánu nějak hledat, že ne?"

Manuel na ni chvíli překvapeně hleděl a pak se rozesmál. „Pam, já si myslím, že hledání tebe mi úplně stačilo. Leo se vrátí, věř mi."

„Možná, ale co to léto, o kterém nám říkal v nemocnici?"

„Co s ním?"

„Jestli se nevrátí stejně... stejně..."

„Poznamenaný?" pomohl jí najít to správné slovo. Přikývla. „Kdo ví, jestli se pro tu cestu rozhodl sám nebo se něco pokazilo, ale je to jeho život. A kromě toho, stejně nevím, co bych měl udělat, když ani nevím, kde je."

„Jasně," odvětila. Ulevilo se jí. Nepřála by si, aby se znovu dostal do problémů. Manuel se však náhle zastavil. Pokusil se vzít její dlaně do svých, ale Pamela mu uhnula. Ještě se na to necítila.

„Pam," oslovil ji naléhavě. „Nebudeš se o to pokoušet, že ne? Nechci tě znovu ztratit. Vím, že je to taková běžná fráze, ale snad víš, že to myslím doopravdy." Uhnula očima.

„Je to hloupost," odvětila poté neurčitě. Manuel se ovšem zamračil.

„Pamelo," oslovil ji naléhavě. „I kdyby existovala nějaká možnost, jak bys to mohla udělat, prosím tě, nesnaž se o to. Úplně stačí, že je pryč on, nechci, abys tak dopadla i ty. Záleží mi na tobě."

Pousmála se. „Já vím, Manu, problém je v tom, že tady o tebe vůbec nejde."

„Pam, prosím tě," zaúpěl zoufale. „Ty si nevzpomínáš, jak to předtím dopadlo? Nemůžeš se prostě jenom tak sebrat a hledat někoho, kdo o to možná ani nestojí."

Povzdechla si. „Neboj, Manu. Stejně není šance, že bych se ještě někdy z Altury dostala," ujistila ho.

„A kdybys mohla, udělala bys to?" zeptal se, zatímco mířili k jejich domům.

„Oni za mnou taky šli. A to i přesto, že jí jsem ukradená a Leo..."

„Já vím," odpověděl možná až příliš rychle. „Ale věř mi, že jim nic nedlužíš. Pochybuju, že by někdy počítali s tím, že se o ně takhle budeš zajímat."

„Asi máš pravdu," odvětila, ale jen se s ním vlastně nechtěla dohadovat.

„Slibuješ mi to?" hlesl tiše. „Slibuješ mi, že se o nic nepokusíš?"

Povzdechla si. „Slibuju, Manu. Stejně nemám jak, jak už jsem říkala. Akorát je mi z toho tak nějak nanic. Vím, že by mi na nich nemělo záležet, ale prostě, po tom všem záleží."

„Já to chápu," odpověděl, což nečekala. „Jenom nechci, abys zase byla nešťastná." Pamela už neodpověděla, že tentokrát by to nebylo stejné jako minule, protože v tom rozhovoru nechtěla pokračovat. Vlastně stejně svůj plán nechtěla realizovat. Respektive, nechtěla ho dotáhnout do konce.

„A co teď? Půjdeme domů nebo jak vlastně?" zeptala se trochu nejistě. Předpokládala, že ji k sobě pozve, ale ještě se na to necítila, být s ním po tom, co se mezi nimi stalo, tak dlouho.

„Vlastně jo," pousmál se. „Víš, asi za hodinu za mnou má přijít pár lidí ze školy. Někam chtějí jít a tak mě pozvali. Říkal jsem si, že by bylo fajn jít, protože jsem s nima nebyl, když jsme hledali tebe. Pozval bych tě taky, ale má to být pánská jízda."

Pamela se usmála. „To je vlastně super. Jsem ráda, že jdeš konečně s někým jiným i ve chvíli, kdy bys mohl být se mnou."

„Tobě to nevadí?"

Protočila oči. „Manu, už ani nejsme spolu. A i kdyby, jsme dva různí lidi. Nemusíme být pořád spolu jenom proto, že prostě můžeme."

„Takže," ujasňoval si. „Tobě by vyhovovalo, kdybychom se celkově viděli míň často?"

„No, vlastně jo. Ale tak to neber, mám tě hrozně ráda, fakt. Jenom, jak jsem ti už vysvětlovala, i když bydlíme vedle sebe, nemusí to znamenat, že se budeme vídat prakticky nepřetržitě. Je jasné, že pak si sebe už pomalu přestáváme vážit."

„Promiň," hlesl.

„Za co se omlouváš, proboha?"

„No, nikdy jsem se na to takhle nedíval, i když jsi mi to naznačovala."

Mávla nad tím rukou. „Taky jsem to mohla nějak ovlivnit. Takže souhlasím, abychom častěji někam chodili a vůbec byli bez toho druhého?"

„No, vzhledem k tomu, že to taky mohlo dopadnout tak, že se už neuvidíme vůbec," pousmál se. „Tak určitě."

„Ale prosím tě, oba dobře víme, že by to nevyšlo. Když už nic, tak jsi pořád můj soused."

„Jasně," odvětil, ale doopravdy ho to bolelo takhle mluvit. Ne snad proto, že by nepovažoval její nápad za dobrý. Naopak, byla to nejlepší možnost. Bolelo ho probírat jejich vztah.

„A vůbec, když už jsme u toho, můžu ti konečně pořádně vysvětlit to s Leem?"

Manuel pevně semkl rty. „Myslím, že už se k tomu nechci vracet."

„A to tě to ani trochu... víš... netrápí?"

S pobaveným úsměvem potřásl hlavou. „Pam, samozřejmě že mě to štve. Kdyby to byl alespoň někdo, s kým někdy vůbec můžeš být, asi bych si řekl, že jsi teď alespoň šťastná, ale takhle to je takové smutné pro všechny tři. Ale jestli se k tomu budeme pořád vracet, akorát se ještě rozhádáme."

„Já jsem ti vlastně chtěla říct, že to není úplně tak, jak si myslíš."

Manuel na ni pohlédl. „Takže ty ho nemiluješ?"

Povzdechla si. „Ne. Teda, jo, ale takovým zvláštním způsobem. Není to ani tak láska, možná mě spíš něčím fascinuje. Nebo spíš fascinoval, když jsem ještě nevěděla, proč se chová, jak se chová."

„Takže teď už k němu necítíš vůbec nic?"

„Já jsem k němu nikdy nic přímo necítila. Vždyť jsme se ani neznali. Jo, vím, co jsem mu řekla v tom dole, ale moc jsem nepřemýšlela, jak to formuluju."

„Takže se ti prostě jenom líbil?"

„Ne, to ne. Podívej, Manu, já vlastně ani nevím, jak přesně to s ním je, ale láska to fakt nebyla. Zato už mi trochu došlo, jak je to s tebou." Odmlčela se. „Není to taková ta normální láska. Ale taky ne nic nebo jenom kamarádství. Je to to, co cítíš k člověku, se kterým vyrůstáš."

„Tak teď ti nerozumím," přiznal.

Usmála se. „Manu, poznali jsme se tak, že jsi mi ukradl míč."

Nyní se musel smát i on. „Cože jsem udělal?"

„Ty si to nepamatuješ? Házela jsem si míč s tátou a přepadl za váš plot. A ty jsi ho prostě sebral..."

„Ty si děláš srandu."

„Nedělám. Naši pak museli jít o ten míč poprosit vaše, když jsi s nima ještě bydlel tady, protože to byl můj oblíbený," ušklíbla se. „A tak se vlastně poznaly i naše rodiny."

„To ne," vydechl.

„Ale jo," usmála se. „Byl takový růžový, ten míč. Ale to je jedno. Chtěla jsem tím říct, že tohle není jediná divná věc, co jsi tehdy udělal. Třeba si taky vzpomínám, jak jsi čural do květináče nebo... no, prostě další věci. A já si to všechno pamatuju. Nechci říct, že jsi spíš jako můj brácha, protože to taky není úplně pravda, ale i když jsem tě svým způsobem milovala a pořád miluju, vím o tobě prostě až moc věcí."

„Rozumím," odpověděl. Pomalu se blížili k jejich domům. „A ohledně té svobody, asi to bude nejlepší. Nenapadlo mě, že k tobě budu muset zvolit stejný přístup jako k Leovi."

„Jak přesně to myslíš?"

Rozhodil rukama. „Vždyť to sama vidíš. On si prostě na týden odejde, aniž by něco oznámil, a mně to vlastně ani nedošlo, že se něco mohlo stát, než jsi s tím přišla ty."

Usmála se. „Pokusím se ti nikdy nic takového neudělat."

„Tak to bych celkem ocenil. A taky to, kdybys mi nějakým způsobem dala najevo, kdy máš čas a kdy se chceš setkat a tak. Ať to nedopadne jako minule s Florou. Já se s tebou nechci hádat."

„Dobře," hlesla a byla ráda, že za sebou může zavřít dveře. Ne snad proto, že by něco z toho, co říkala, nemyslela upřímně. Neříkala mu ale celou pravdu. Minimálně nic nevěděl o tom, co se chystala udělat právě teď. Popadla papír a napsala další dopis. Dopis, který obsahoval to, co se ohledně Lea a Julii dělo a žádost o nějakou radu. Dopis Victorovi.

Ještě než však dokončila poslední slova, zavrtěla hlavou. Nemohla by po Floře chtít, aby ho poslala. Bylo by to nápadné, když ještě neobdržela odpověď na ten minulý. Kromě toho, poslední dobou pochybovala o tom, že je opravdu dobrý nápad ji takto využívat. Co když po nějaké době šaty a její kamarádství s Victorem přestane stačit? Sama si ten dopis poslat netroufala. Ať už mu šlo o cokoli, věděl, co dělá. Měl přece spoustu zkušeností.

Zmuchlala list a hodila ho do koše. Jednu věc však přesto mohla po Floře chtít. Nic to nebude stát, protože ona novinky šířila ráda. Sešla dolů a vytočila její číslo. K jejímu překvapení jí to i tentokrát zvedla.

„Pamelo?" oslovila ji. Nejspíš si ji konečně uložila do kontaktů nebo si zapamatovala její číslo.

„Ahoj," odvětila černovláska a vyschlo jí v ústech. „Vlastně... chtěla jsem se akorát zeptat, jestli náhodou nevíš něco nového o Julii a Leovi." Nikoho jiného by se tak hloupě neptala, ale Flora tu odpověď znát mohla. Měla informace z mnoha zdrojů.

Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Náhodou, asi vím," prohlásila poté Flora téměř spikleneckým tónem. „Asi to je blbost, ale kamarád mýho kamaráda tvrdí, že je viděl někde na hranicích s Palomou, na severu. Ale víš, všichni kromě něho víme, že je to nesmysl. Je tam poušť. Ani se nedivím, že si je spletl, vypadají prostě obyčejně. Jestli někam fakt odešli, tak na východ, směrem k Oreganu. Myslí si to všichni, se kterýma jsem o tom zatím mluvila."

Pamela polkla. Samozřejmě, že se mohla podívat do mapy, ale na té nebylo, kudy vedou silnice, železnice a pokud ano, stejně neukazovala polní cesty a různé překážky. „A to je jediný způsob, jak se odsud někam dá dostat?"

„Říkala jsem ti to přece už předtím! Když teď už nejsou doly, jo, je to jediná cesta." Pamela litovala, že se vůbec ozývala. Původně chtěla jen vědět, jak moc jsou v nebezpečí, nečekala, že se dozví přesný směr, kudy se vydali. Teď bylo těžké se nesnažit jim pomoct.

„Jasně," odpověděla trochu nepřítomně. „Promiň, neměla jsem ti vůbec volat." Normálně by se jí takhle nikdy neomluvila, ale nedávala si pozor na jazyk. Čekala, že se Flora zasměje nebo něco podobného, ale kupodivu telefon dokonce ani nepoložila.

„Neměla bych ti to říkat," začala stejným tónem, jakým šířila všechny pomluvy. „Ale Victor mě vlastně poprosil, ať ti zabráním vtom, ať zase někam jdeš. Ty je chceš hledat, že jo?"

„Ne," odpověděla Pamela, zděšená tím, že Victor něco takového Floře řekl a tím, jak se Flora chová jinak než obvykle. Jako by vážně o něco šlo, jako by se jí to týkalo.

„Ale jo," prohlásila Flora a ukončila hovor. Pamelu tím ještě více zmátla, ale ne moc. Zmatená totiž byla více než dost. Co to mělo znamenat? A proč si všichni mysleli, že je chtěla jít hledat, i když sama nic takového vlastně neplánovala? I když musela uznat, že čím více o tom přemýšlela, tím méně jí to připadalo jako špatný nápad. Stával se snad nesmysl ve světle nových okolností reálnou možností?

Ovšem, vyvstaly i další otázky. Proč jí Victor chtěl zabránit v další cestě? Ano, kdyby Flora chtěla, mohla by to svou mocí dokázat, ale proč ji do toho tímto způsobem zatahoval? Bál se o ni podobně jako Manuel, nebo v tom bylo ještě něco navíc? Co to všechno mělo znamenat?