Následuje "popiš smrt". Obávám se, že smrt jako takovou, jsem nijak zvlášť nerozvedla. Ale cesta k ní mne stačila. Doufám, že i vám a příště se pokusím zase zahrát veselejší písničku.

"Ťuk ťuk ťuk, můžu dáaal? My si přišli hráaat," kvílela Bella. Poklepávala hůlkou do dřevěného zábradlí. S každým schodem ťuknutí. S každým schodem blíž.

Vesele si hopkala cizím domem, jako by celý svět byl hřiště pro její zábavu. Za ní s menším nadšením, ale vyrovnaně, stoupaly strnulé stíny. Černé kápě a pláště se ztrácely v okolním šeru. Pohyb osob tak působil téměř odhmotněně. Jediné, co mělo nezpochybnitelně pevné kontury, byly masky. Zářivě bílé, bez výrazu. Prosté ozdob i soucitu.

A pod poslední maskou se skrýval on.

Ani zdaleka nepociťoval klid svých společníků, nebo dokonce Bellino nadšení. Možná i ostatní cítili tíhu každého kroku, boty z olova. Možná je masky měly schovat i před nimi samými. Schody se schylovaly ke konci a na jejich vrcholu čekala příšerným způsobem krátká chodba. Každá chodba, která dělí oběť od vraha je úděsně, nesnesitelně, příšerně krátká.

A Severus se cítil jako vrah. Věděl, že dál už strunu napínat nemůže. Že dnes musí plně prokázat svoji loajalitu. V nitru mu jeho logika chladně šeptala, konejšila. Nejsou dobré a špatné volby. Pššt. Jsou jen různé cesty, neohlížej se pod nohy, je jedno po čem kráčíš, hleď vstříc cíli. Ty, co dnes zemřou, brání dobré myšlence. Oni brání svobodě. Musí být odstraněni. Tak je to správně. Zvolili si sami. Nedívej se pod nohy. Bude tam krev i kosti. Nebudu ti lhát. I po nich lze kráčet k lepší budoucnosti. Pro všechny.

Průvod se zastavil.

Příliš krátká chodba.

Z Bellatrix se stvůrně linul zvrácený hýkavý smích. Pořezával noční soukromí. Otevírání dveří cizí ložnice - místa překypujícího falešným pocitem bezpečí - jí působilo radost a euforii už dávno za hranou normálnosti.

Ne, že by na jejich jednání něco normálního bylo. Severus vnímal... chlad. Ten všudypřítomný, vycházející zevnitř. Podobný nevyspání a vyčerpání na okraji před omdlením, zuby jektají k nezastavení, tělo se snaží zvýšit teplotu chvěním, husí kůže všude, ani deset svetrů nepomůže. To vše se dělo skrytě, pod vrstvami černého pláště, za bílou maskou. Duše se krčila, maličkatá, malinká, to ona v koutku jeho mysli cvakala děsem zuby za něj. On jen stál a... čekal.

Bella se nerozpakovala. Chytila za kliku a vešla.

Křik. Smích.

Dupání. Zase křik.

Zvuk trhané látky, rány padajícího nábytku, nebo to byl květináč?

Rychlé, všechno tak rychlé.

Severus stál v pozadí celé scény. Zíral a odmítal přijmout obraz před sebou jako fakt. Přes ramena dalších účastníků povinné výpravy viděl špatně, ale to málo mu bohatě stačilo.

Na zemi, u nohou Bellatrix, se svíjela žena. Vlasy zcuchané zmítáním hlavou po koberci.

Jak dlouho už tu, pro Merlina, jsou?

Rukama, křečemi přeměněnýma do škubajících se pařátů, drápala podlahu a všechno, co bylo v dosahu. Žíly, pod kůží třpytící se drobounkými krůpějemi potu, vystouplé, chystající se snad opustit trpitelku. Prchnout z trýzněného těla. A nejhorší byl ten křik. Ničemu, co kdy slyšel, nešel připodobnit. Dávno nezněl jako lidský hlas, ani jako zvířecí. Zoufalství a bolest, bolest, tolik bolesti.

A Bella se smála. Oči jí zářily. Ruka s hůlkou mířila přímo na ženu a vysílala další a další pulsy magie, které Bella doprovázela výkřiky: "Crucio! Crucio!" div neposkakovala.

Při mučení překypovala energií. Byla k nezastavení. Bolest druhých jí naplňovala štěstím, a to z ní tryskalo v podobě dalších kleteb.

Severus stál, průzory v jeho masce přetékaly tichou hrůzou. Celý kamenný. Nohy nehybné. Krční svalstvo ztuhlé, sotva se dalo dýchat. Možná nedýchal. Nohy těžké, žaludek plný olova, ramena těžká, v páteři ocelový prut, ruce těžké a hůlka... hůlka nejtěžší.

Teprve teď si všiml, že mají ještě jednu oběť. Kousek od křičící trosky, která mohla ještě před chvílí být krásnou mladou ženou, ležel muž. Nehybný, pod Petrificem, sledoval agónii své manželky. Slza mu stékala do prohlubně vedle vnitřního koutku oka, tam utvořila jezírko, které přeteklo přes kořen nosu a pokračovala dál pod druhým okem, dokud ji nespolknul koberec.

"Pusťte ho dopředu. Ať si taky užije nějakou zábavu," vytrhla Bella Severuse z jeho soukromé bubliny, kam se pokoušel nepustit přítomnost ostatních.

"Jen pojď... Se – ve – ru – si," kývala hlavou sem a tam jako ošklivá imitace kašpárka zvonícího rolničkami na čepci.

"Nebo se boooojíš?! Coooo, máš strach? Chceš zpátky ke svému nádobíčku," syčela Severusovi přímo za krkem. Měl pocit, že mu kůží prorostou trny ve snaze udržet ji dál od sebe. Její jedovatá slova i dech ho ovíjely a utahovaly kolem něj studené, štiplavé smyčky.

"Nebojím," řekl za Severuse cizí muž Severusovými ústy. A ten samý se za něj rozešel vpřed. Zastavil před ženou na podlaze a namířil na ni hůlku.

"Hodný chlapec," pošeptala Bella přeslazeně. "Ale, vypadá to, že pan... jak se ti lidé vůbec jmenují, to je fuk, budeme říkat třeba mudlomil..." zvesela zatleskala, "Pan mudlomil chce asi něco povědět, co myslíš, Severusi?"

Otázka byla pouze řečnická. Předtím, než zrušila Petrificus, zoufalého manžela spoutaly neviditelné šlahouny palčivé magie. Pak ztuhnutí povolilo a s tím se dostalo volnosti i jeho hlasivkám.

"Dost," sípal, "prosím... už... už dost," zaslzené oči upřené na Severuse a pohled těžký, tak těžký.

"No, Severusi, ukaž, že si umíš hrát, vyzkoušej něco hezkého," lákala Bella.

Severusova ruka se namáhavě zvedla, s několikatunovou hůlkou, obalenou zrakem bezbranného manžela.

Mířil a cizí muž v něm za něj řekl: "Avada kedavra."

Zelený záblesk velkolepě osvítil bílé masky. Zmučená žena se prohnula na zemi do luku a povolila všechno napětí. Jen tak.

Najednou mu došlo, že ještě před vteřinou vzlykala, mírně se kývala, převalovala po zemi, monotónně. Hledala ztracenou útěchu, bezpečnou náruč jejich manželské ložnice.

A teď. Nic.

Zdálky, možná z jiného vesmíru křičel muž.

Severus ho neslyšel.

Gumové nohy ho nesly pryč. Vznášel se po oblačných schodech dolů. Ven. Pryč. V nočním chladu, tichu a tmě se drásavě zdvihla žluč, popálila útroby, jícen, vehnala slzy do očí. Severus sotva strhnul masku a dávivě se vyzvracel do s láskou opečovávaného trsu azalek.