Tentokrát kratší, sladkobolný příběh předmětu, který byste u Severuse nečekali.

Směs syčivě bublala a vydávala nebezpečně znějící zvuky. Muž nad kotlíkem se nelekal. Neuhnul ani o píď.
Lekvar se nejspíš zlobil, že nevzbuzuje dostatečný respekt, vyprskl dva tři šlahouny, fialové erupce podobné lávovým jazykům. Jediné, co téměř olízly byly konečky Severusovy přerostlé ofiny.
Severus Snape zpozorněl, hůlkou v jedné ruce mířil na roztok, druhou – pokojně, bez stresu – vysunul šuplík pracovního pultu a poslepu zašátral v jeho hlubinách. Prsty mu zavadily o obyčejný předmět. Dobře, obyčejný pro mudlovské dívky. Ve spojitosti s protivným lektvaristou se jednalo o artefakt nadmíru kuriózní. Snape zkameněl. Pousmál se. Prázdně.
Jeho úsměv postrádal všechno, co je pro úsměvy správné. Jako zoufalá snaha ozdobit příbytek tím, že do broušené vázy vkusně naaranžujete zvadlý salát. Je to rostlina, ale do kytice má daleko, navíc už nějakou dobu není úplně v kondici.
Atrapu úsměvu definitivně setřela šedofialová pěna, která nabyla velikosti Hagridových oblíbených mazlíčků a svalila lektvaristu potupně na podlahu. Snape seděl na zemi, chuchvalce načechraných obláčků mu trůnily na hlavě, ramenou, kolenou a jeden se líně svezl přes Snapeovovo oko, koutek drtivě sevřených rtů a kap, kap, kapal z hrany obličeje dolů.
V jedné ruce hůlku a v druhé...

... „Severusi," smála se zvonivě, „vždyť nemůžeš přes ty vlasy vidět."
„Vidím na všechno, co potřebuju," a otočil pohled na ni.
Lily zářila veselím. Dolíčky v tvářích vypadaly, že zůstanou věčně vtisknuté. Něžně podebrala Severusovy vlasy a pokusila se mu je vpracovat za ucho. Marně. Pořád se vracely a clonily ve výhledu. Severus se o to už dávno nepokoušel. Navíc teď měl špinavé ruce, jak sekal nakládané slimáky.
Lily vzpurně založila ruce v bok a zkrabatila čelo, urputně se zlobila na neposlušné prameny. A pak to udělala. Lupla ve vlasech sponkou, tou s beruškou, tou za kterou se jí vždycky smál, a zlobivou ofinu mu sepnula.
„... Lily!" zavrčel.
„Copak?" řekla nevinně, kousala se do rtu, aby nevybuchla smíchy.
Severus se kochal. Byla nádherná. Jak jí jiskřily oči. Jak se snažila udržet vážnou tvář. Tváře zrůžovělé. Krásná, dokonalá, Lily.
Vyprskla.
Severus s ní.
A tu sponku si nechal.
Když žadonila, aby jí sponku vrátil, schválně ji zvednul co nejvýš v natažené ruce. Kam až mu paže dovolila. A Lily se po ní vztahovala. Celým tělem natisknutá na Severuse a smála se a smála. Až to vzdala a vyplázla na Severuse jazyk.
„Tak si ji nech, ty hade."
Stačilo jedno máchnutí hůlkou a měla by sponku zpátky. Stačilo, aby Severus věděl, že ji Lily doopravdy chce nazpět. Nechtěla. Byla to jejich malá hra. A jeho vzpomínka. Na dolíčky...

... Sponka.
Na podlaze laboratoře Severus Snape položil hůlku. Uhladil si mokré vlasy společně s pěnou a připlácnutou ofinu upevnil sponkou s beruškou.