Ahoj, další bod je "napiš erotickou scénu" a fakt mě zapotil. Vůbec jsem netušila, jak moc je můj vnitřní Severus asketický. Nejradši bych ho nechala v celibátu :-D Ale nebojte, to jsem mu neprovedla. Potácela jsem se mezi nepopsáním prakticky ničeho (po vzoru starých filmů, kdy rozvášněná dvojice padne do peřin a pak je jen dlouhý záběr na obraz nad postelí) a přeromanticky přeslazeným Severusem... fuj... jak nesnapeovské.

Zhodnoťte sami, jak to dopadlo. Nejvrchnější betareader mi směr mužských úvah posvětil. 

Jo a právě jsem rozečetla Lolitu, která je vážně nádherně poetická. Nabokovy dlouhatánské  barvité věty jsou úchvatné. A mám dojem, že vliv pocítíte. Ne, že bych dosahovala Nabokovových kvalit. Ale mám sklony ke krkolomně rozvětveným souvětím. Tak buďte stateční ;-)

"Dále," zamručel obvyklou frázi.

Dveře do kabinetu se pomaloučku otevřely. Škvírou dovnitř vklouzla dívka, spíš už žena. V Bradavicích právě dokončovala poslední ročník. Chovala se tiše, nenápadně. Kdyby to dovedla, nasadila by mimikry jako chameleon. V jeho kabinetu si každý přál být neviditelný. Hlavně si přál tam nebýt.

Police, prohýbající se námahou pod sklenicemi obsahujícími všelijaké nechutné roztodivnosti obecně sloužily jako důvod, proč právě tento kabinet byl tolik nepopulární. Ale popravdě, na mrkající oslizlé hemživosti, které se přidávají na škole čar a kouzel snad i do ranního čaje, si zvykli studenti na začátku prváku. V posledním ročníku, už se žaludek nezachvěje ani největším citlivkám. Kabinetu lektvaristy se každý nahony vyhýbal, právě kvůli lektvaristovi samému.

Severus Snape byl totiž společníkem příjemným asi jako důchodce, který měl zaříznuté spodky na tak hloupém místě, že bylo nemožné defekt společensky přijatelně odstranit. Zároveň mu před chvílí v obchodě nepřijali slevový kupón. Navrch jiný kupón, ale prakticky totožný, přeci!, v tomtéž obchodě vzali jeho nevkusně čilé a dobře vypadající sousedce a návštěvník kabinetu (ať už byl kýmkoliv, dovolil si vstoupit do dveří na posvátné uzemí nejvrchnějšího a nejjedovatějšího z hadů) ... právě zasedl tomu důchodci místo v autobuse. Jeho místo. A  jako ten osudem stíhaný důchodce, tak se tvářil profesor Snape. Tak byl usměvavý a družný.

Sabrinne Harkerová patřila do Zmijozelu. Obvykle hlava jejich koleje netrestala studenty z vlastních řad. Nicméně, přistihl ji při činu. Nedávala pozor. A Snape si nemohl dovolit ztratit autoritu. Body jí samozřejmě nestrhl.

"Zde je váš trest," pokynul jí ke stolku vedle knihovny, "Potřebuji od vás přepsat tři druhy zadání na písemné zkoušky, desetkrát - od každého - a krasopisně."

"Ano, pane," špitla a zasedla k práci.

Místností bobtnalo ticho. Severus seděl za svým pracovním stolem. Nevyléval si vzkypělou žluč nad testy, ani eseji. Nebrblal nad diletantstvím autora článku v novém čísle Lektvaristy. Ani nepředstíral četbu knihy. Prostě se díval... díval se na svoji studentku. Jeho palčivé sledování rozkmitávalo vzduch do ohlušujících tlakových vln. Trestal ji i sebe. Ji za nepozornost v hodině. Sebe za neukázněnost tělesných funkcí.

Slečna Harkerová spořádaně plnila zadanou práci. Pečlivě otírala brk po namočení přes hrdlo lahvičky s inkoustem, aby neudělala nejmenší kaňku. Do obličeje se jí neustále vracel pramen jasně zrzavých vlnitých vlasů. Alabastrovou ručkou ho uhlazovala za ucho, ale výsledek jejího snažení vydržel jen krátce. Severus tu vlnku hypnotizoval, jak se postupně uvolňuje, teď, teď, ještě kousek a svezla se dolů, dívku zlobivě polechtala na maličko špičatém nose. Zakabonila se, vsunula pramínek za ucho a proces se opakoval.

Severus sepjal dlouhé štíhlé prsty do střížky před svým obličejem. Vychutnával si hořkost na patře z výčitek nad vlastními myšlenkami. Slastně převaloval v lební klenbě mlhavé představy. Zádumčivá vráska mezi obočím se prohloubila. Váhal.

Dívka, asi vycítila mravenčení jeho pohledu, protože se nervózně ošila. Oční kontakt ale nenavázala. Snad aby situace nezůstala neměnná, zrudla.

Profesor polkl.

Adamovo jablko na jeho krku se ladně vyhouplo níž a zase kleslo. Nedokázal z ní spustit oči. Byla dokonalá... a příliš mladá. Lokny v měkkých záhybech svítily svou mědí skrz každou skulinu tmavého kabinetu a nedovolovaly neútulnosti (která zde coby domácí právě uraženě dřepěla v koutě) studit. Kůže tak něžně bílá, ale ne mrtvolně s prosvítající modří žilek, neporušeně smetanová, slibující hebkost vyhřátého, vodou stokrát laskaného oblázku. Ta delikátně vábivá kůže se s každým trhaným Severusovým nádechem probarvovala a ožívala stydlivými přísliby budoucího nachu. Na co asi myslela, když tak neodolatelně zčervenala?

Otevřel šuplík pracovního stolu, zalovil a vytáhl sponku, nenápadné pérko prosté ozdob. Moc dobře věděl, jak je nepříjemné, když vás obtěžují padající vlasy v očích. Před studenty by si nikdy nic takového nevzal. V učebně vyvolával dojem, že pomůcky jako třeba zástěra, hadřík, nebo pinetka na sepnutí vlasů jsou něčím podřadným, až trapně zbytečným.

On byl přeci dokonalý, nekapal, nepřekážela mu přerostlá ofina.

Nikdy.

Ale v soukromí své laboratoře, těch marnivostí, usnadňujících vaření lektvarů obyčejným smrtelníkům, využíval běžně.

S prudkostí vstal.

Dívka sebou vyděšeně trhla.

Přešel až k ní. Bledými prsty navštívil několik troufalých pih porušujících alabastr jejího čela a překročil hranici vlasů, nabral tak neposlušnou ofinu, kterou zručně sepnul připravenou sponkou.

Zalapala po dechu.

"Nechtěl jsem vás vylekat," záměrně nechal ruku v měděné záři o vteřinu déle, než bylo nutné. Zvlněné pramínky mu s opojnou hebkostí konejšily prsty. Sytil se jejími rozpaky. "Takhle je to lepší, nemám pravdu?"

"Sa-samozřejmě... děkuji." Teď už se přímému pohledu nevyhnula.

Uvízl. Vrostl do kamenné podlahy bradavického sklepení. Modrošedé duhovky jeho studentky spolykaly rozšířené zornice. Plachá zvířátko, lapené v neznámých světlech. Vyděšené a zvědavé k nepřežití, když neví, jestli má v podvědomém štronzu, které umlčelo i krevní oběh, předstírat neživost, nebo tryskem prchnout. Viděl v těch očích strach drze podtržený touhou. Třeba si ji jen namlouval. Třeba se jen odrážela z něj. Sálala neodbytně. A její tvář lákala tak něžně a nevinně k doteku, až to Severuse zabolelo.

Dívka sama se nevědomky předkláněla. Můra lapená do světla. Ráda shoří, jen když se na moment stane součástí jasu. Lomcovalo s ním pokušení vzít si to, co se mu tak klidně nabízelo. Všechno záviselo na něm. Na jeho rozhodnutí. Severus měl rád věci pevně ve svých rukou. Rád rozhodoval. Udržoval si přehled. Věděl, že studentka nebude klást odpor. Nitrozpytu netřeba.

Jistě, že milostný styk mezi pedagogem a studentem nepovažoval za dobrý nápad. Skrz sex se dá s lidmi manipulovat. Můžete je ovládat. Máte nad nimi moc. Nechtělo se mu dávat komukoliv do rukou takovou zbraň. A to, že si připoutá studentku, která i do budoucna oddaně vyhoví jeho žádostem, mu přišlo... lehce bezúčelné. Nic víc, než sex z toho neplynulo. Příliš malá odměna za takový risk.

Na druhou stranu všechny rozumné argumenty se rozprchly pod tíhou pohledu na útlý krk. Jaké by bylo ji na ten krk políbit? Byla by to především škoda. Nejprve by jen přiblížil rty, a zastavil. Řezavé milimetry před dotykem; dýchl. S mrazením by pozoroval zlatavou alej vztyčených chloupků, téměř nepatrnou. Poté by špičkou nosu, jazykem, pohladil rozechvělou tepnu schovanou posvátnou bělostí citlivé pokožky a fouknul na vlhkou stopu. Sténala by? Sykla? Prohnula se a odhalila víc hrdla k hostině? Nebo by byla netečná? Bojovala s nežádoucím chtíčem? Jak moc je ukázněná při přijímání slasti?

Musel by pokročit dál. Přitisknout rty na dívčí krček, nekonečně bílý oblouk. Hlubokým polibkem by si přivlastnil tu smetanovou hladkost, zuby by označil nepopsaný list její kůže, měkkou omluvou jazykem by tišil bolestivý otisk zubů. Ano... to všechno, a ještě víc by rád provedl jen s jejím krkem.

Dívka zrychleně dýchala. Drobná a jistě pevná prsa se jí přitom vábivě vzdouvala. Pootevřela rty a tím překročila pomyslný Rubicon. Nebo spíš přes něj přehodila Severuse.

Předklonil se a přitlačil svoje ústa na ty její tak razantně, až si je poranila vlastními zuby. Drobné krvácení zastavil rychlím olíznutím. Její ruce vystřely nahoru a omotaly se mu kolem zátylku. Dravě polibek násobil. Polykal s chvěním v útrobách její sliny i vzdechy. Voňavá a nádherná, otevírala se před ním. Zahazovala znaky nevinnosti. S každý zajíknutím se stávala hříšně žádoucí a opíjela Severusovy smysly.

Uchopil ji za hrudník a vytáhl do stoje. Pevná, a přitom žensky měkká; poddajná, a přesto ne unylá. Chutná jako doušek čisté vody.

Obešel stůl, který mezi nimi najednou dost překážel. Sice nepříliš elegantně, ale podařilo se mu přitom nepřerušit políbení. Dívka se mu okamžitě natiskla do náruče, chtivá kontaktu s jeho tělem, kouzelně se chvěla. Možná rozpaky, nebo touhou. Asi trochu od obojího.

Představa pozvolného laskání krku, sladkého odpírání, se rozprskla jako duhová mýdlová bublinka, při kontaktu s reálným světem neobstála. Severus byl neukázněný. Neukázněný a neomluvitelně hrubý. Hnětl každou křivku, objevenou pomateně bloudícími dlaněmi. Do krku ji kousal s hladem nedůvěřivého žebráka, kterého pozvali ke královské tabuli a hodlá sníst co nejvíc, než na něj někdo vezme hůl.

Narazil Sabrinne na hranu stolu. Při rozvazování kolejní kravaty – musel mít víc z toho lahodného krčku - vzalo za své i pár knoflíčků. Severus chrčivě vydechl, když mu pohled stekl do soutěsky dívčích ňader. Krásné... zrůžovělé kopečky vykukující z bílé krajky. Rukama obkroužil ten omamný výmysl přírody a palci lehce zavadil o vztyčené hroty, napínající tenkou látku podprsenky.

Prohnula se proti němu a zaklesla nohy za jeho bedra. Severus zasténal, jak se jeho rozkrok opřel do zvoucího klína mladé ženy. Pulz z kontaktu i přes oděv zatepal jeho slabinami. Sabrinne převzala iniciativu. Využila momentu, kdy ji zrovna Severus nelíbal. Pohyby mu zvláčněly, přítulně povolný, vyhověl lehkému poodstrčení. Přitáhla si nohy zpátky k tělu, pod sukní zahákla palce za lem kalhotek a ladným pohybem je stáhla až ke kotníkům. Následně nežádoucí prádlo z nohou úplně skopla.

Profesor ji chytil za stehna a přisunul si ji zpátky k sobě. V oparu dívčiny vůně úplně zmalátněl. Sladká a žádoucí, ovíjela se mu útrobami. Lapal obrysy mladého těla, ukládal skrz dotyky do paměti kouzlo bledé kůže. Očarován nově odhaleným znaménkem za posledním žebrem, vyprosil si vstup a poté odstranění podprsenky. Kochal se tvary a vzdechy roztoužené polonahé slečny pevně zaklesnuté v jeho náruči. Cítil se opilý. Snad proto ji nezabránil při povolování několika vrchních knoflíčků kabátce, odmotávání vázanky a odhalení jeho věčně staženého hrdla.

Dívka se ústy vrhla na Severusův osvobozený krk. Dráždivá kombinace horlivého nadšení a křehké nezkušenosti; prozkoumávala oblast vystouplého ohryzku, napjatého svalu na boku, drobné jamky mezi klíčními kostmi.

Severus se zalykal slastí. Žebral o vzduch a přitom nedýchal. Ponořil se do hebké vlažné lázně potěšení a nechal se celý prostoupit. Touha, ne bolestně, ale laskavě pohladila a obalila celou jeho kůži, všechna nervová zakončení. Konejšila plyšově mazlivými prožitky. Mravenčila podél páteře. Severus naplno uchvácený ani netušil, že se dívce v objetí třese. Že už ani zkousnutím rtů nebojuje s hlubokými steny.

Dívka, asi povzbuzena jeho odevzdáním, se pustila do boje se zapínáním Severusova poklopce.

Studená štíhlá ruka jí sevřela zápěstí a zastavila tak dobývací akci. Otřel špičku nosu o drobné ouško a hlasem horkým a temným, promlouval do rezaté záplavy rozcuchaných kadeří: "Jsi si jistá, Sabrinne?"

"Severusi," prosba hříšníka toužícího po spasení; vzývání soukromého trýznitele, žádost o další mučení a bezedná kypící touha šeptala hlasem Sabrinne Harkerové. "Severusi," vzlykla do smolných vlasů. "Severusi," opakovala v rozechvění látce jeho polorozepnuté košile, kterou drtila v pěstích.

Víc nepotřeboval. Sám osvobodil svoji erekci z poklopce a s trhaným vydechnutím se ponořil do vlhkého horka.

Několik pravidelných tahů rukou a svalová křeč téměř bolestivě zaškubala jeho tělem. Sprcha bušila drobnými kapkami do slastí namožených svalů.

Lidská představivost poskytuje svobodu i v nejpřísnějším vězení.

Voda pohltila jeho výkřik i důkaz o prožitém orgasmu a spláchnula ho do odtoku spolu se vzpomínkou na záhadně zasněný výraz slečny Sabrinne Harkerové v dnešní hodině lektvarů. Na co asi myslela, když tak neodolatelně zčervenala?