Popis sebe jako dalšího charakteru. Hned na začátku jsem si přísahala, že se kánonu nedotknu a zkusím vyzobávat mezery. A ouha. Naskytl se problém. Severus Snape jaksi zemřel, když mi bylo deset. Takže by mě těžko učil a kde bych ho jinak potkala? Na srazu Smrtijedů? Mohla bych napsat, kterak se s někým dojímám nad jeho památkou, ale to by mě zase nebavilo.
Když neprzním kánon, zprzním vlastní datum narození. Právě jsem se stala o sedm let starší. Doufám, že mě to nepoznamená.

„Už jde, už jde," sykali varovně nebelvírští čtvrťáci. Jako by to mohlo Severuse zaplašit, nebo je na něj snad nějak připravit. Zmijozelští připraveni byli. Místo hloupého pobíhání a panikaření z pouhé přítomnosti profesora, prostě stáli na svých místech. Pár z nich si ještě pečlivě rovnalo věci. Další ročník ukázkových háďat.
Severus odplachtil před katedru, kde působivou otočkou ukončil své defilé mezi lavicemi. Pohledem přejel zmijozelské, se zatrpklou grimasou sklouzl po nebelvírských a konsternovaně zapíchl černé oči do jedné konkrétní dívky.
Ta holka byla katastrofa.
Rezaté neštěstí dokazovalo, že Neville Longbottom je v učebně lektvarů vlastně jen takovým neškodným vystresovaným inventářem. Severus doteď nepochopil, jestli se jí tak klepou ruce pouze v jeho přítomnosti, nebo neustále; každopádně se bál o prsty. Její i všech okolosedících. Pozorovat ji něco sekat nožem... Salazare, testovala jeho nervy každým pohybem. Musel uznat, že se zranila málokdy, ale výjev Lucie Brandon třímající nůž profesora děsil.
Mávnul hůlkou a na tabuli se zjevilo zadání napsané typickým ostrým písmem.
Třída se rozprchla ke skladu pro přísady. Lucie škobrtla jen jednou... a jednou se chytla rukávem za roh lavice. Bez následků... zatím.
Cestou stihla vysypat dvě zkumavky sušeného guana a zrudnout do odstínu na hranici možností lidské bytosti, když si uvědomila, že ji Severus viděl, kterak se pokouší zkumavky nenápadně kopnout pod regál. Většinou byla tak bílá, až vypadala, že snad nemá krevní oběh a najednou, podívejme se, má. A dokáže během vteřiny dostat všechnu krev do obličeje.
„Slečno," v hlase vzdálené hřmění, „pokud se domníváte, že pod policemi vězí nějaký tajný průchod do jiné dimenze a ty zkumavky zmizí, budete zklamána. Stejně jako já jsem teď zklamán vaším zacházením s přísadami. I když vaše překvapení bude dozajista větší, než to mé. Srážím Nebelvíru patnáct bodů." Tím však představení nekončilo.
Profesor se přesnými kroky sunul směrem ke studentce, která se právě pokoušela zmenšit pomocí nedýchání. Významně to její výšku neovlivnilo, nebo možná vůbec. Nestihla se přeměřit.
„Myslíte si," syčel Severus mezi zaťatými čelistmi,"že, když tady plýtváte mým časem, můžete plýtvat i zásobami?"
„Ne," pípla a semknula rty pevně v sobě.
Profesor zůstal nesnesitelně dlouhou dobu stát a v tichosti zírat z hlubin svých černých tunelů, když v tom se to stalo.
Lucii nejdřív nepatrně začalo cukat rameno... budiž dalo by se to přisuzovat tiku způsobenému hrůzou, kterou Snape pouštěl... ale k ramenu se přidal ještě koutek, levý, pak pravý.
No to snad...!
Ta holka se mu smála!
To nemyslí vážně!
Jak si?!
Co si to...!
„Školní trest!" zavrčel Snape. „Dnes... a zítra... a pozítří. Vlastně spolu strávíme každý kouzelný večer až do konce tohoto měsíce. A kouzelné budou hlavně z toho důvodu, že na magii ani nepomyslíte. Přeštítkujete a zrevidujete celý sklad, každou surovinu chci na gram zapsanou a na svém místě. Snad vás to naučí respektu k ingrediencím."
Jakoukoliv reakci Severus očekával, tahle to nebyla.
Nebelvírka se vypjala, zvedla k němu zrak. Očividně se chystala říct něco duchaplného, ale tváře se jí nafoukly, oči vypoulily. V krku jí zachroptělo, jak Sibylle při nenadálém nabytí skutečného třetího oka. A vyprskla.
Pod tlakem z ní vyletěla sprška, která ohodila Severusův kamenný výraz lemovaný závěsy černých mastných pramenů.
Lucie se rozchechtala na celou učebnu. Nešlo to zadržet. Z očí jí tekly stružky slz a ona hýkala jako raněný osel.
Severus stál.
Dýchal.
Asi.
Pravděpodobně.
Jeho neživotnost porušovaly jen nepravidelné záškuby levého obočí.
„...sednout," a šepot nikdy nebyl výhružnější i přes kravál vycházející z Luciiných úst.
Studentka se neohrabaně složila na židli. Severus na ni seslal Silencio.
Zrentgenoval zbytek třídy. Studenti stáli, bronzové odlitky na sousoší šoku. Nikdo se neodvažoval ani ceknout. Pár jedinců by jistě také propadlo záchvatu smíchu, ale chránil je fakt, že mozek ještě nedokázal celou situaci zpracovat. Smích v hodině se Snapem představoval natolik abstraktní pojem, že ho logika i přes jasné důkazní materiály vyhodnotila za zrakový klam, nebo halucinaci.
„Vy nemáte co na práci?" drtil slova profesor, „zapomněli jste překvapením číst, nebo jste negramotní už vešli? Na tabuli je zadání."
Jako když se vyvolávač ve hře cukr-káva-limonáda otočí ke všem zády, studenti se dali o překot do pohybu.
Teprve teď! Teď Severus zcela nedůstojně otřel poplivaný obličej do rukávu.
Lucie, na židli zkroucená, i bez zvuku očividně stále bojovala s nadbytkem endorfinů. Naběhlé žíly, drtivě sevřená víčka a ruce pevně omotané kolem pasu hovořily jasně.
Popravdě, Severus nevěděl, co s ní. A ani za nepoznamenané předloktí by to nepřiznal.
Nikdy nečiňte rozhodnutí, pokud vás tlačí čas... případně močový měchýř.
Profesor proto zavlál na podpatku a zamířil ke katedře. Studentku ponechal jejím hormonům. Zasedl za stůl a sepjal ruce do stříšky.
Co teď?
Všichni očekávají, že ji přinejmenším zabije a on měl skutečně chuť ta očekávání naplnit, ale... hněv plynule nahrazovalo zoufalství.
On je tady ten Velký Zlý Učitel, takže si nemůže nechat jen tak poprskat tvář. Nejhorší na celém případu bylo, že všechny své obvyklé trumfy vystřílel a teprve poté se mu ona drze vysmála. Ať se o něm říká cokoliv, většinou trestal studenty ošklivým pohledem, jízlivou poznámkou, školním trestem a ztrátou kolejních bodů. Co jí má udělat teď? Ztráta bodů již proběhla, ztráta končetin nepřipadala v úvahu.
Nu... asi je na čase být osobní, neboť plivnutí do tváře osobní bylo. Nějaké to rýpnutí do živého by se dalo brát za adekvátní reakci.
Protože na světě se stále ještě dějí malé zázraky, Lucie se po chvilce uklidnila a on prostým Finite navrátil studentce hlas.
„Už jste nám všem dosyta ukázala taje vašeho křivého chrupu, nebo se nás chystáte těmi obřími ústy spolknout?"
Studentka se s ruměncem přesahujícím hranice třídy, hradu a školních pozemků, s tichou omluvou zvedla a dala se konečně do práce. Ještě několikrát za hodinu z ní vybublal děsivý zvuk.
Severus s sebou vždycky trhnul... jen vnitřně, samozřejmě... úlekem. Obava, že se celé martyrium bude opakovat, ho svírala jako kleště.
Merlin stál při něm a zbytek hodiny se obešel bez výstupů. Ona si však nemohla odpustit, aby za ním ještě po uklizení pracovního stolu nepřišla.
Stála před ním, zpráskaný pes by vedle ní vypadal vesele.
„...Pane profesore," špitla stydlivě.
Severus se na ni ani nepodíval. Dál líně psal poznámky na pergamen a vychutnával si každou vteřinu jejího ponížení. Věděl, že ji nebelvírský smysl pro čest dožene k osobní omluvě a hodlal si ji náležitě užít. Když už má touhu za jednu loužičku dostat po čumáku vícekrát, Severus ji to nebude upírat... naopak. Rád podá noviny stočené do ruličky. Štěňata potřebují pevné vedení a musí se naučit i míru trestu za přestupek. Málo je vede k pýše, moc k sebepodceňování a neschopnosti uchopit život do svých rukou.
„... Pane profesore...?" zopakovala zdráhavě.
„...Ano?" protáhl Severus.
„Já... já jsem nechtěla, totiž... nechtěla jsem se vám smát, já... Když jak jste nade mnou stál a tvářil jste se jako démon pomsty... já nevím, prostě to ze mě nějak vylítlo. Moc mě to mrzí, já... chtěla jsem... prostě... pardon. Moc se omlouvám." Vydechla s úlevou a poklesla v ramenou o několik centimetrů.
„...Démon pomsty?!... už jste skončila, nebo máte ještě něco naléhavého na srdci, co mi nutně potřebujete sdělit a bránit mi tím v práci?"
„...já... ne."
„Výtečně, pokud vás ještě něco napadne, zapište to do svého deníčku, který jistě máte, jako každá náctiletá, stále při ruce a večer, až půjdete na školní trest ho vezměte s sebou, já si to přečtu. Doufám, že váš písemný projev je méně kostrbatý, než ten mluvený. Ale jsem zvyklý číst neuvěřitelné slátaniny, takže mne od vás nic objevného jistě nečeká."
Dívka před katedrou už nevypadala hůř než zpráskaný pes, vypadala... jako zpráskaný pes s hormony na horské dráze. Čelisti zaťaté tak, že ji panty musely bolet, po krku se jí rozlézala mapa rudých fleků a přemisťovala se k obličeji, pěsti jí naprázdno svíraly a povolovaly stisk.
A Severus pokračoval: „Neklepejte se tak, mám z vás mžitky před očima. Třesete se takhle i před jinými kantory, nebo jste zamilovaná jen do mě?"
Za velikými brýlemi vykulila oči.
„A teď jděte. Společného času ještě užijeme. V sedm večer. Tady."
Studentka klapla na prázdno pusou, otočila se a téměř utekla.
Severus měl dráždivý pocit, že možná zahlédl na její tváři slzu a rozhodně nebyla od smíchu. Co už. Adolescence sebou přináší mnohá zklamání, každý si tím musí projít. Však ji za rohem některý z kamarádů obejme a budou svorně nadávat na Velkého Zlého Snapea. Sdílená nenávist sbližuje. Možná se jí právě postaral o nějaké utěšovací dostaveníčko na Astronomické věži... ovšem až příští měsíc.
Pořád je to víc, než měl kdy on sám.