Dalším bodem je inspirace oblíbeným citátem. Autorem výroku je Jan Werich, který je pro mne inspirací v mnohém, protože co slovo, to perla. Užijete si Severuse Snapea v neobvyklém rozpoložení ;-)

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít."

A někoho může i pořádně vyděsit.

"Pojď dál, drahý chlapče," ozvalo se zpoza dveří těsně předtím, než stačil Severus zaklepat. Stáhl ruku zpět. Na obličeji se mu usadil útrpně nakyslý výraz a s ním také vstoupil.

Albus se Severusovu škarohlídství usmál, čímž ho donutil zakabonit se ještě víc. Pobavené vševědoucí jiskření ředitelových očí Mistra lektvarů vytáčelo k nepříčetnosti. Založil ruce nekompromisně přes svůj hrudník, aby dal jasně najevo, že nemá zájem se podílet na jakémkoliv uculování.

"Co jsi potřeboval, Albusi."

Ředitel Severusův suchý tón i řeč těla ignoroval. Pokynul noblesně rukou ke květovanému křeslu s vyšívanými růžičkami. "Posaď se," prohodil zvesela.

Severus se zhluboka nadechl a vysunul jedno obočí směr vzhůru. Pohledem proklel vzorek potahu, bylo s podivem, že květiny nezvadly. "Děkuji," odkašlal si, "postojím."

Rád si zachovával nadhled, a to i po fyzické stránce.

"Bonbon?" nabídl Albus dózu z broušeného skla.

"Ne, děkuji."

"V tom případě si dáš alespoň čaj?" naléhal ředitel. Mávnutím ruky přivolal šálek. Konvice na stolku se dala do pohybu a začala nalévat horký nápoj.

Severus se už nezmohl na protesty, jen utrousil něco ve smyslu, že se nemusel obtěžovat.

"Nuže, milý Severusi, kdy jsi se naposledy usmál?" promluvil Albus laskavě. Tak laskavě, že lektvarista skoro zavrzal zuby, jak ho ta dobrosrdečnost iritovala. Cítil se před Albusem jako malé dítě, kterému matka domlouvá, že si nemá utírat nos do rukávu.

"Již několik let nebylo čemu. Až postřehnu něco vtipného, buď si jist, že zareaguji adekvátně," procedil chladně.

"Ale Severusi... zareaguješ adekvátně? Vždyť ty ani nedokážeš vyslovit, že by ses usmál, natož abys tak skutečně učinil. Drahý chlapče, děláš mi starosti. Jsi ještě mladý a s veselou myslí, dál dojdeš," pronášel Albus.

Lektvarista usoudil, že ho čeká delší výklad a natáhl se po čaji.

Sotva se Severusovi rty dotkly šálku, Albusovi v očích vítězoslavně zajiskřilo, pokračoval však nenuceně v konverzaci. "Pak by tě mohlo inspirovat alespoň to, že svojí dobrou náladou zaručeně zkazíš den všem svým nepřátelům," zkusil ještě nabídnout trochu zmijozelštější úhel pohledu.

Severus znechuceně zkřivil rty, čaj byl odporně sladký, přímo nepitelně. Ještě jedna lžička cukru a z tekutiny by vznikl sirup. Přivolal na pomoc své dobré mravy a potlačil nutkání nápoj plivnout zpět do šálku. Fuj, jak tohle může někomu... Moment! Lektvarista nasál aroma, pod vší tou přeslazenou převoněnou zástěrkou se schovávala dobromysl, meduňka, květ rarášku polního, netopýří sklivec.

"Albusi! Tys mě otrávil!" vyhrkl Severus, ale proti jeho vůli se mu koutky úst stáčely do rozpačitého úsměvu.

"Nebuď tak dramatický, Severusi. Je to jen neškodný povzbudivý roztok. Je krapet více koncentrovaný, to nepopírám, ale rozhodně ti bude ku prospěchu. Buď rád, hochu, že jsem ti nedal hihňavou vodu ve Velká síni," pochechtával se ředitel, evidentně byl se sebou náramně spokojený. Div si nemnul ruce, nad podařeným šprýmem.

Severus, odhodlaný situaci promptně vyřešit neutralizačním dryákem, se chystal prchnout do svých komnat.

Pozdě.

Svalový relaxant začal vykonávat své. Profesor absolutně nesnapeovsky zvláčněl, protáhl se a zavlnil ztuhlými rameny.

Albus Brumbál nestydatě pokračoval ve svém culení. Pozoroval, kterak Snapeova kamenná krusta měkne a poroučí se pod náporem lektvaru.

Severus Snape dosedl ztěžka na opovrhované křeslo. Hodil si nohu přes nohu. Ruku si připlácl na ústa v marném pokusu zadržet blížící se výbuch smíchu.

V ten moment ředitel přeci jen lehce zapochyboval. Možná dávku doopravdy přehnal.

Snapeovi škubaly ramena a vydával podivné chrčivé zvuky. Hagrid by je jistě přikládal nějakému rozhodně milému a děsně nepochopenému stvoření. Albus měl chvilku strach, že se Severus radši udusí, než aby se rozesmál.

Z násilně zavřených černých očí se draly stružky slz smíchu. Záškuby gradovaly. Až se Snape vzdal a stekl z křesílka na pestrý koberec, kde se svalil do prapodivné hromádky černé textilie, která vybuchla hurónským smíchem.

Albus se kochal výjevem na podlaze své pracovny a cítil se výjimečně. Obdařen. Bál se narušit situaci gestem i slovem. Pouze zíral. A mozek stále nechápal. Jako když spatříte bájnou Atlantidu. Mnohé jste o ni slyšeli. Víte, že tam někde v hlubinách skutečně může být a najednou se před vámi vynoří. V celé své anticky dokonalé kráse. Zářivější, než jste si kdy dovedli představit. A vy víte, že ji smíte vidět vy a pouze vy. A radši ani nedýcháte.

Severus o pár hýknutí déle stočil rozesmátou tvář na svého zaměstnavatele, traviče a nejbližšího přítele v jedné osobě. Chtěl na něj vyslat pohledem salvu blesků, ty ale sotva prskly, plivanec do požáru by byl účinnější.

"Chce se ti něco povědět, chlapče?" otázal se Albus nevinně.

"Chce... Chce," výbuch smíchu, "chce se mi," další smršť hýkání, "chce se mi..."

ppssssfffffPRRRRRRRpr pr pr pr prrrr

Táhlý syčivý zvuk nabíral na intenzitě, až přešel do razantního rachocení a s posledními dozvuky se loučil podoben pochodujícímu tamborovi, do kroku bušícímu na buben.

Severus si bezmocně objímal pažemi pas. Momentálně nenáviděl Albuse tak mocně, že by k němu dokázal vyslat Avadu snad i stínovou magií, kdyby jím pořád ještě neházely endorfiny a serotonin doplněné nepříjemnými křečemi v břiše. Smál se jako puberťačka, která se smí vyfotit se zpěvákem Sudiček.

"Albusi... já tě nenávidím," řekl Severus nepříliš věrohodně s úsměvem od ucha k uchu. "Dal jsi tam fenykl?"

Albus s lehkým uzarděním odvrátil zrak. "Nedal. Má příliš výraznou vůni. Nenapil by ses."

Severus se snažil posbírat sebe i důstojnost z koberce. Sice se opět tyčil v plné výšce, ale z jeho démonické děsivosti nezůstalo ani zbla. A to, že si při neelegantním se sápání na všechny čtyři ještě dvakrát upšouknul, mu dvakrát nepřidalo. Přes všechny snahy a vycepovanou sebekontrolu, se stále usmíval. Největší záchvat měl zřejmě už za sebou. S hrůzou zjistil, že se snad i poslintal. Pro Salazara.

Albusovo nadšení se zvolna přelévalo ve stud, ale nepochybně by celé martyrium podstoupil znovu, za jediný úsměv. Však už to Severus potřeboval. Nadýmání, nenadýmání.

Lekvarista s dalším prdnutím padl do křesílka. Nijak projevy svého zažívacího traktu nekomentoval. Culící se, složil obličej do rozložité dlaně a opět vybuchl smíchy.

"Co tě tak rozesmálo?" zeptal se Albus opatrně. Pořád ještě očekával kletbu.

"Jen... jen si představ..." lapal po dechu, skoro mu nebylo rozumět, "že, že... že by si mě zavolal, já před ním poklekl a pak...si," a věta opět zanikla teď už v sípavém smíchu, hlasivky nestíhaly, takový nápor léta nezažily. Naposled s Lily, když dělali naschvály Petunii.

"Co?" nechápal Albus.

"A pak bych si prdnul," vyprsknul Severus a ředitel nevydržel a úlevně se rozesmál s ním.

Po dlouhé době, když se oba vysmáli, až je bolely lícní svaly, seděli už pokojně v pracovně. Severus se usmíval očima a zvláštně zářil, knoflíčky u krku povolené, cucal jeden z Albusových bonbonů a divil se, že je vážně dobrý. Zdaleka nebyl tak přeslazený, jak vždycky očekával.

"Teď si tě určitě nepředvolá, tvé znamení je už dlouho klidné," ujišťoval ho ředitel.

"To nikdy nemůžeš vědět. Loni se zde objevil jen jeho deník a sám víš nejlépe, co to způsobilo. A letos, kdykoliv se můžeme potýkat s Blackem. Nevěříš přeci tomu, že by sem na svém výletě z Azkabanu nezavítal."

"Věřím, nevěřím, škola je chráněná jako nikdy, a i ty si občas potřebuješ udělat pauzu. Dobrovolně se bavit nehodláš, byl jsem přinucen sáhnout k razantnímu řešení," obhajoval se Albus.

"Byl jsi přinucen," pozvedl obočí, "alibisto," ale nevyznělo to zle ani malinko.

"Je ti dobře? Chvilku jsem se o tebe obával. Lektvary nikdy nebyly mojí oblíbenou kratochvílí."

"Jsem si toho vědom. A jsem šťastný, že jsem tě alespoň vyděsil. Dobře ti tak. Už půjdu. Promarnil jsem zde slintáním na tvém koberci příliš času. Ještě mám opravovat eseje," v půli cesty ke dveří se ještě otočil, "A Albusi... děkuji," poslední slovo na hranici slyšitelnosti, opět vykouzlilo úsměv na ředitelově tváři.

Už zavřeným dveřím zašeptal: "Rádo se stalo, chlapče."

"Kámo, viděls to, co já," plácal Ron Weasley rukou někam do míst, kde tušil Harryho rameno. Neschopný odvrátit zrak od mizejícího černého pláště.

Harry stál, neméně vyjevený, do mozku navždy vypálený obraz obávaného lektvaristy, kráčejícího chodbou s podezřele spokojeným úsměvem na tváři, pískajícího si falešně Greensleeves.

"Tak si myslím, že dneska budeme dělat v lektvarech něco obzvlášť odporného," zhodnotil Harry nakonec a děsil se následující vyučovací hodiny.