Chtěla bych tenhle příběh věnovat 99KatteyMistyBlack99  za její podporu i dokonalý cover. Nevím jestli bych tenhle příběh dokázala dopsat bez ní.
Děkuju a užij si Vánoce.☃️

Bylo nebylo, tak začíná většina pohádek ale ta má je jiná.
Není o nádherné princezně, které každý princ padne k nohám. Není o odvážném hrdinovi co vyřeší každý problém, na který si vzpomeneš mávnutím ruky. Není o drakovi co na počkání sežere tucet princezen a ještě mu zbyde místo na rytíře.
Ne, takhle pohádka je o snu. O tom nádherném naivním snu osamělé duše co stále věří na nějakou pravou lásku.
Duše, která o vánocích bloudí prázdnými ztemnělými uličkami ve snaze najít tu druhou aby alespoň výjimečně v tuto zvláštní dobu nebyla sama.
Vánoce, každému se vybaví dárky, sníh a cukroví.

Jenže to není ani zdaleka všechno. K čemu mít desítky, stovky, hory dárků když ten nejdůležitější se člověku stále vyhýbá?
K čemu mít několik druhů nejlepšího sladkého, když ani to největší množství nedokáže zaslepit tu díru v našem srdci?
Sníh je to jediné čemu nemám co vytknout. To malé nadýchané nic je to nejúžasnější a nejde z toho spustit pohled. Když sleduju jak ty mrazivé vločky putují větrem vím,že mé srdce není jediné ledové.

Obcházím  zmrzlé jezírko a přemýšlím.  Kolik roků už tenhle svůj rituál opakuju?  Projdu tvou ulici pokračuju kolem tvé práce a skončím u tvé oblíbené lavičky v parku. Původně to začalo jako jedna z mých marných snah být ti co nejblíže a udržovat si alespoň mizivou naději ,že bychom se mohli potkat. Teď je to ale jen můj trapný rituál,kterého se zuby nehty držím abych si uchovala své vzpomínky na tebe.
Jsem patetická?

Proč se ptám na něco na co sama znám pravdivou odpověď. Samozřejmě,že jsem a je to jen tvoje chyba.
Při našem prvním setkání jsi mi byl úplně jedno, jen další blbeček kolem kterého se má točit svět. Vlastně ani nevím čím jsi změnil můj názor na sebe a otevřel jsi mi oči.  Vlastně už zase lžu, vím přesně kdy se to stalo, stejně jako to že mi při prvním pohledu do tvých očí bylo jasné kolik z tvého chování byla jen přetvářka. Stejně jako to mé.

Nejsem typický outsider, nemám brýle ani rovnátka. Nemám  ve zvyku rudnout a ani koktat či se zadrhávat. Nebojím se hadů a muj oblíbený koníček není dělat komukoliv poskoka.

Poprvé sis mě získal úplnou maličkostí. Byla jsem zase dokonalým terčem pro všechny, kteří tak toužili po fackovacím panákovi. Nebyly zrovna milý a já vlastně taky ne. Měla jsem nervy na pochodu a nevěděla kudy dál. Podal jsi mi něco co mi tehdy vzali, co to bylo už teď není důležité.
Tiše jsem ti poděkovala a ty jsi mi věnoval ten úsměv co mě už roky dostává do kolen.
Byla jsem tehdy tak zranitelná a ty jsi to možná věděl.

Nemusel jsi dělat žádná velká kýčovitá romantická gesta ani mi na každém kroku lichotit. Dělal jsi jen takové maličkosti, kterým by leckdo nevěnoval pozornost ale ty sis mě s každou další víc získal.
Spadla jsem do toho až po uši a ty sis bez velké námahy ukradl mé srdce. Moc nevím na co ti bylo nebo proč si ho chtěl.
Už tehdy bylo zjizvené, bolavé, chladné, rozlámané a místy začínalo kamenět. Nemělo moc velkou cenu ani pro mě natož pro tebe. Jsi ten typ co může mít každou na kterou si ukáže prstem. Sbíral srdce byl asi nějaký tvůj koníček.

Okupoval jsi mou mysl i když jsem nebyla v tvé blízkosti a každý z těch okamžiků jsem tě proklínala.
Bylo pro tebe tak těžké se ke mně chovat jako ostatní?
Kdyby si nebyl tak milý, hodný a nezajímal ses o to,že vůbec existuju bylo by mi lépe.
Pořád bych si možná připadala k ničemu ale neničil by mě ještě pocit, že nikdy nebudu dostatečně dobrá abych mohla byť i  jen naivně doufat,že budeme spolu.
Byl jsi pro mě asi tak dosažitelný jako princ pro obyčejnou služku z kuchyně. To myslím v tom reálném středověkém pojetí. Zapomeň na ty obvyklé pohádky typu Popelka. Ta to možná dokázala ale tam hráli největší roli kouzla.
Jediné mé kouzlo,které mám mimo toho že ostatním lezu neskutečně na nervy, je v mém úsměvu. To je tedy alespoň můj soukromý a skromný názor.
Moje tělo, duše i srdce za moc nestojí. Jediné co bych ti mohla nabídnout je pár docela slušně uhrančivých oči a rty, které když výjimečně zkroutím do úsměvu udělají ze mě úplně jinou osobu.

Při zpětném pohledu, nemám nejmenší představu proč by jsi mě mohl chtít nebo proč jsi o mě vůbec kdy zavadil pohledem.  Marnil jsi semnou vždy alespoň chvilku svého času na milý úsměv a  snahu mě rozmluvit.  Marnou proto,že jsem z tebe vždy byla tak nervózní. Nedokázala jsem ani pořádně mluvit. Měla jsem neskutečný strach, užívala jsem si tvou přítomnost a nechtěla jsem tě odradit nějakou blbostí co bych řekla.
Jenže tak jsem si to u tebe pokazila i bezeslov.
Nechápala jsem tě a asi nikdy nepochopím. Byl jsi ten nejoblíbenější ale přece jsi mi věnoval pozornost.
Ty jsi byl, jsi a vždy budeš dle mého dokonalé ztělesnění boha na zemi.  Máš tmavé oči, které mi i letmým pohledem dohlédnou až na dno mé duše. Rty vždy roztáhlé do uklidňujího úsměvu a já je toužila ochutnat. Zakázané ovoce prý chutná nejlépe a nic nebylo pro mě víc zapovězené než ty.

Co jsem mohla udělat jinak? Kdybych směla každou chvíli v tvé blízkosti prožít znovu nezavahala bych. Pro těch pár okamžiků v tvé zahlcující přítomnosti bych si to celé vytrpěla znovu. Ty za to totiž stojí a já bych tentokrát nebyla tak blbá. Na každý tvůj náznak bych zareagovala lépe. Ne proto,že bych měla stále tak dobře nasazené růžové brýle a věřila bych,že by nám to spolu vyšlo.
Vlastně je to až absurdní představa nás dvou dlouhodobě. Malý dům s několika psi, společné auto a nakonec nějaký ten capart.
Zní to tak idelické až je to  neskutečně absurdní.
Nevěřila bych tomu,že by nám to vydrželo déle než několik měsíců. Každý jsme z jiných světů. Každý máme jiný život a jiné cíle.

Ne, když bychom se nerozešli z vlastní vůle dohnal by nás k tomu okolní svět. Byly bychom jak kráska a zvíře obráceně. Hvězda a outsider, jak z pohádky ale bez toho šťastného konce.

Teď by ses určitě vztekal.
Lidi jako ty nesnáší tohle negativní myšlení. Vy milujete ten nekončící optimismus a rozdáváte povzbudivé úsměvy na potkání.
Vím to, protože i když jsem něco pokazila tak že jsem si měla chuť sama nadávat minimálně hodinu bez přestávky ty ses jen pousmál a vzal to s  tím svým typickým klidném. Docela by mě zajímalo jak jsi to dokázal.
Okamžiky s tebou byli jedny z těch nejlepších té doby a kdybych nebyla tak blbá mohla jsem jich mít víc.
Proč vše při zpětném pohledu člověka nutí frustrovaně mlátit hlavou do zdi?
Nebo nevím jestli člověka ale mě určitě.
Nevím jestli jsi mě měl někdy opravdu rád ale na tom asi nezáleží. Donutil jsi mě se do tebe zamilovat a každý den jsi mě týral neopětovanou láskou.
Nebudu lhát, byly i doby kdy jsem naivně myslela že by to něco mohlo být skutečně oboustranné. Kdyby jsi to věděl asi by ses smál.

Ty jsi mi ten vzkaz poslal ze srandy ale já si z něj pamatuju každou větu. Možná za to mohlo i to jak originálně jsi to pojal a to je jedna z věcí kterých si opravdu cením.
Nikdy jsem sice nechápala jak jsem v době kdy jsem si myslela ,že umírám zevnitř mohla dle tvých slov každý den zářit jak čerstvě vyprané prádlo v Pervolu ale kdekoliv jsem si tu větu přečetla musela jsem se usmívat jako cvok.

Na druhou stranu, já jim byla a stále jsem. Naprostý cvok do tvých slov. Vlastně od toho okamžiku nedokážu sledovat reklamu na Pervol aniž bych se neusmívala a můžeš za to ty. Nikdo jiný by to asi nedokázal a neměl na mě takový vliv.
Pokud jsem kdy zářila tak jsi za to mohl ty. Moje srdce začínalo bít až při pohledu na tvůj úsměv. Než ses na mě usmál tak dokonale, že jsem se celá rozklepala a i mému srdci z toho přejel mráz po zádech.

Psal jsi, že jsem tvoje broskvička. Nevím jak tě to napadlo a přitom kolik znám různých výkladů smyslu toho slova to možná ani nechci vědět. Chci si nechat alespoň v tomhle ohledu tu trochu nevinné naivity.
Stal ses mou múzou.
Ty nejlepší, nejdokonalejší a nejzajímavější básně jsem vytvořila s myšlenkou na tebe.
Teď by ses semnou možná hádal, že múza  přece nemůže být muž.
Och, jak moc by ses pletl. Je vlastně docela časté,že múza má mužskou podobu. Inspirace k nejlepším dílům je ta nejsilnější emoce,kterou v ten moment cítíme.
Láska je silná emoce, stejně jako nenávist.
Já k tobě cítím obojí. Nenávidím tě proto co jsi mě přiměl k tobě cítit. Je jedno kolik let uplyne, kolik lidí se jako tajfun prožene mým životem, stejně večer lehám do postele a minimálně jedna myšlenka patří tobě.

O kolik bych to měla snazší kdyby ses nerozhodl chovat jinak než všichni ostatní. Proč jsi nemohl být alespoň ještě chvíli stejný? Minuly bychom se třeba bez povšimnutí a já bych si už po těch letech nedokázala vybavit jak vypadáš.  Nepamatovala bych si jak zní tvůj smích, nenaskočilo by mi pokaždé husí kůže když si vzpomenu na tvůj hlas.
Byly bychom si vlastně cizí a život by šel dál.

Sama nevím, proč mi tě vánoce tak připomínají. Možná to má co dělat s tou propagovanou myšlenkou,že o vánocích se dějí zázraky a plní i ta nejtajnější přání. U mě by to vyšlo na stejno. Na splnění mého nejtajnějšího přání by byl potřeba minimálně zázrak nebo tři.
Měla bych se vrátit domů a trávit ty svátky s rodinou. Ale jak tam můžu stát a rozdávat falešné úsměvy když mé srdce puká a má duše pláče?

Vždy jsem se uměla dobře přetvařovat ale tohle by bylo příliš složité i na mě. I ten nejsladší kousek cukroví mi v puse zhořkne když si uvědomím,že ty někde šťastně slavíš s ní. Nemysli si o mě nic zlého, ze všeho nejvíc si přeju aby jsi byl šťastný.
Pokud to bude s ní, nemůžu být šťastnější za to že jste se našli tak brzy.

Ona je přesně to co potřebuješ. Krásná, milá a chytrá. Je něco jako ty v ženském provedení. Tolik toho máte společného a co jsem viděla tak to všichni schvalují.
O těchto svátcích zaplňujete veškeré své sociální stránky společnými fotkami a já nedokážu úplně pochopit proč.
Ano, jste šťastní ale proč to musíte předhazovat těm co nejsou.
Jak moc bych ti to chtěla přát, každou fotku. Každý spokojený vztah, každou společně prožitou párty ale jak můžu když si nepřeji nic víc než moct jí na té fotce nahradit a smět momenty prožít po tvém boku.
Jsem k smíchu a nejhorší na tom je,že už i sobě.

To je asi ten moment kdy by mi mělo dojít jak marné to je. O to horší tohle všechno je. Můj mozek to ví ale srdce si postavilo hlavu a i přes všechny důkazy o tom,že k sobě nepatříme chce stále jen toho jednoho.

Jsem jak postava z tragické romantické komedie. Už by mi chybělo jen být nejlepší kamarádkou tvojí holky a úplně bych zapadala do vzorce.
Nevýrazná a ne moc hezká holka se zamiluje do sportovce, kterého má rád téměř každý a jehož úsměv je neskutečně nakažlivý.
Kluk je až příliš milý a když se objeví holka jeho snů je vše zapomenuto. Nedivím se ti, kdybych neměla plnou hlavu tebe taky bych jí brala.
No co s tím můžu dělat? Za chvíli si sednu na tu tvojí oblíbenou lavičku s výhledem na jezero, dvě hodiny budu doufat že umřu na podchlazení a pak se vydám domů. Už tam na mě bude čekat to období nuceného veselí.

Uznávám,že loni i předloni to semnou nebylo tak zlé ale zrovna před týdnem jsem mluvila s tvým nejlepším kamarádem.
Měla bych ti nejspíš gratulovat. Prý jsi koupil prstýnek a chystáš se do toho praštit se vší parádou. Zrovna dneska. Je vtipné,že vaše výročí vychází na Štědrý den. Alespoň tu není žádná šance zapomenout.
Štěstí mi dnes ovšem asi moc nepřeje. Na té lavičce si totiž seděl ty v celé své parádě a já měla po dlouhé době šanci tě potkat. V ruce sis stále otvíral a zavíral ozdobnou krabičku a já i když jsem do ní neviděla věděla jsem co tam je.
Její zásnubní prstýnek.

,,Veselé Vánoce."řekla jsem tiše když jsem se posadila vedle tebe a jen stěží jsem potlačovala hořkost k tomu svátků aby se mi nedostala do tónu hlasu.

,,Co je na nich veselého?"zeptal ses tak netypicky bez úsměvu a já se ti podívala do těch oči co mě vždy stahovali do svých hloubek. Dnes v nich byl zvláštní odlesk smutku a mě v ten okamžik bylo vše jasné.

,,Ona řekla ne."řekla jsem prostě. Nebyla to otázka jen oznámení. Ta blondýna dala košem klukovi o kterém se mi zdá tak dlouho,že by má touha mohla už jít do první třídy.

Překvapeně jsi zamrkal a podíval se na mě jako by si mě dnes viděl poprvé možná tomu tak i bylo. Poprvé jsem se v tvé přítomnosti chovala normálně. Stále se mi sice potili dlaně,svíral žaludek a srdce mi bilo jako na poplach ale já byla odhodlaná to ignorovat.  Třásli se mi ruce a byla jsem ráda, že sedím. Obávám se, že ve stoje by mě nohy neunesli.
K těm všem neduhům na nás navíc začalo sněžit.

,,To je to na mě tak vidět? Mám snad na čele napsáno zoufalec co si neudrží holku?"zeptal ses trochu rozhozeně než sis povzdechl.,,Ne, rozešla se semnou ještě předtím než jsem stihl začít. Našla si někoho jiného. Když jsem jí ukázal prstýnek rozesmála se. Nejenom že jsem se jí prý vůbec netrefil do vkusu ale taky nechápala jak jsem si mohl myslet,že by si mě chtěla vzít."

,,Někde jsem zaslechla, že se k tomu chystáš a když tu dnes, v ten den kdy jsi to chtěl s velkou parádou udělat, sedíš jako hromádka neštěstí je snadné dát si dvě a dvě dohromady."řekla jsem tiše se smutným úsměvem. Nejsem si úplně jistá co mám teď cítit. Jedna má část by teď nejradši šla oslavovat že je stále volný. Druhou zase mrzí ,že je tak smutný a žena se kterou chtěl strávit zbytek mu zlomila srdce tím nejhorším způsobem.

Vybrala si jiného. Dala ti jasně najevo,že pro ní nejsi dostatečně dobrý a nezasloužíš si její lásku.  Dala ti najevo,že za nic nestojíš a nezasloužíš si jí.

Sklopila jsem pohled na zmrzlou vodní hladinu. Miluju místní panorama. Stromy jenž rostou podel jezera mají na každé větvičce vrstvu námrazy nebo sněhu. Je to jako z pohádky, zrovna teď si připadám jako v mrazíkovi. Jestli tu z poza nějakého stromku vyskočí dědeček hříbeček tak to bude hřeb neuvěřitelností tohoto dne.

,,Do sněhu kreslím svět pohádek,
sleduj to tiše bude tu zámek.
Bude tu princezna,
co tvé sny zná."řekla jsem tichým hlasem a vstala z lavičky. Pokud bych tu ještě chvíli seděla zapadala bych sněhem. Byl by ze mě malý nechtěný sněhulák. Objala jsem se rukama, je to možná jeden z mála způsobů jak ukojit svou touhu po objetí. Připadám si tak navíc trochu méně zranitelná.  Chtěla bych mu prozradit pravdu než odejde. Nechci to dál věznit v sobě, tohle může být možná moje poslední příležitost říct mu co k němu cítím.

,,Co to je? Nějaká báseň co jsi o zimě četla?"zeptal se zaujatě a já cítila na sobě jeho pohled.

,,Maluju své sny na ledovou plochu,
Sleduj mé oči když mě měníš v sochu.
Sleduj mě než se rozezní,
Pohled tvůj mění mě v kamení."pokračovala jsem a otočila se čelem k němu.,,Je to moje. Každý jednotlivý verš je můj. Stačí mi jen tvá přítomnost a inspirace ke mě přijde sama."

,,Jak to myslíš?"zeptal se nechápavě a ten jeho pohled byl rozkošný. ,,Nic zvláštního na mě není."

,,Pro mě ano, protože jsi mě přiměl se do tebe zamilovat."řekla jsem jemně a upřela pohled do jeho očí. Vím ,že je to moje blbost dát mu svoje srdce na stříbrném podnose ale člověk si nevybírá do koho se zamiluje.
Vypadal tak zaskočeně, že mě na okamžik napadlo jestli jsem neudělala chybu. Celou dobu jsem pro něj byla jen další holkou co potkával. Znovu otevřel krabičku ve své dlani a klapnutí když jí zavřel byl pro mě teď stejně hlasitý jako rána z děla. Okolní ticho to dokonale narušilo ale mé srdce v ten okamžik vynechali víc než jeden úder.

,,Proč?"zeptal se nechápavě a já se musela zasmát. Nemyslela jsem to nijak zle, ta otázka mi zkrátka přišla tak absurdní, že jsem jinak reagovat nedokázala. Při jeho ublíženém pohledu jsem ale věděla ,že to byla chyba.

,,Nesměju se tobě zlato, směju se absurdnosti té otázky. Nemůžu na tvou otázku dobře odpovědět, protože jí pořádně neznám. Jaký je důvod proč milujeme?  Jsou nějaké body, které musí protějšek splňovat abychom ho milovali? Pokud ano, tak to není práva láska."řekla jsem tiše a pomalými kroky jsem se k němu vracela. ,,Tvůj úsměv mě i za té nejtěžší situace dokáže přimět se usmívat. V tvé přítomnosti se chvěju po celém těle a tvůj hlas je pro mě hned po tvém smíchu ten nejkrásnější zvuk na světě."
Taky vstal a překonal tu vzdálenost která nás ještě dělila. Chtěl mě vzít za ruku ale já jsem ucukla a o krok ustoupila.

,,Promiň. Myslel jsem ,že mě miluješ tak proč se tě nemůžu dotýkat?"zeptal se opatrně a já jsem zahanbeně sklopila pohled.

,,Není to tebou."řekla jsem omluvně a podívala jsem se na své ruce. ,,Nechci aby ti to bylo nepříjemné. Leckdo tvrdí,že můj dotyk je podobný jako by se jich dotkla smrt."

,,Jakto?"zeptal se zvědavě a opět o pár kroků přistoupil ke mě. Sevřela jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechla. Proč je to najednou tak těžké přiznat pravdu? Říct mu co k němu cítím nebylo tak hrozné jako strach,že mě nebude chtít kvůli něčemu co nemůžu ovlivnit.

,,Mám ledové ruce, celoročně. Nemusí být ani zima, mám je studené i během parného léta."řekla jsem a samotnou mě překvapilo jak se mi klepal hlas. Srdce mi tlouklo jako šílené, že jsem měla dojem jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a přistát do jeho rukou. Takže ve své podstatě nic nového.

,,Mě to nevadí."řekl jemně a vzal mou ruku do svých. Tentokrát jsem se nebránila. Je to jeho volba a já se jí plně podvolím.,,Svým způsobem je to osvěžující."

Zasmál sea a já s tebou. Tvůj smích je až příliš nakažlivý. Nemůžu mu odolávat a ani nechci. Sevřela jsem tvou ruku a podívala se ti do očí.

,,Takhle to vypadá když člověk cítí, že ho má rád někdo jiný ke komu něco cítí rád?"zeptala jsem se opatrně a nevinně jsem se na něj usmála.

,,Asi to tak už bude, kotě."řekl si a už si měl v očích znovu ten uličnický lesk. Bylo to dokonalé tě takhle vidět.
Tohle byl ten moment. V tenhle okamžik jsem našla novou víru v kouzlo Vánoc a mimo jiné i svůj pravý úsměv. Už žádné falešné, i když už jsem je dovedla k dokonalosti. Díky tobě a pro tebe se už budu jen skutečně usmívat.

,,Kdybych mi dnes ráno někdo řekl ,že tu budu takhle s tebou stát. Ty budeš nejenom vědět o mých citech ale i jednat jako ,že by jsi tomu chtěl dát šanci řekla bych mu aby se přestal dívat na pohádky. Tohle pro mě totiž stále je něco jako vánoční zázrak. Ty a tenhle okamžik jste ten nejlepší dárek jaký jsem kdy mohla dostat."řekla jsem s úsměvem. I kdyby to bylo jen pro tento den, řekla jsem si pro sebe a sebrala zbytek své odvahy. Políbila jsem tě na tvář.

,,Vesele vánoce, ty můj vánoční dárečku."řekla jsem zamilovaně.