Na vesnici byl neobvyklý klid. Dokonce ani pes, kterému se zastesklo po svobodě na druhé straně dřevěné branky, nezaštěkal, aby nenarušil krásný letní večer. Kočky seděly na soškách a koukaly na sebe přes silnici, na níž se objevilo pár aut za celý den.

Dalo by se říci, že auta v této oblasti byla raritou. Pro mnohé to byla nevýhoda, jiní z toho zas naopak těžili a o svátcích a volnu sem na dědinu utíkali před ruchem velkoměsta.

Ovšem Karel, postarší muž vysoké postavy, jehož obličej byl ten den zachmuřený a velmi dokonale zobrazoval starosti, kterých měl plnou hlavu, směřoval k vesnici ze zcela jiného důvodu, než utíkat před ruchem velkoměsta. On ruch velkoměsta opustit nemohl. Byl zde pracovně, což bylo jasné všem ve vesnici, kteří ho spatřili přijíždět dlouhou a hrbolatou cestou, která se silnicí mohla nazývat snad jen úředně. Karel totiž už na první pohled tvořil s okolním prostředím dokonalý kontrast.

Jeho auto nemohlo být nápadnější. Vážně, kdo by čekal, že se touhle zapadlou dírou bude prohánět kanárkově žluté audi, u nějž už na dálku byly slyšet tóny country? To aby toho kontrastu nebylo málo, ta hudba se nehodila k autu a auto ke Karlovi. Ale bylo služební, nemohl si vybírat.

i jeho styl oblékání byl výrazně rozdílný. nikdo z vesnice si na člověka, jehož boty stály víc než měsíční výplata, ani nepamatoval. kolik krokodýlů muselo padnout, aby si Karel mohl dovolit ten luxus?

Dokonce i jeho chování bylo odlišné od představ mírně konzervativních obyvatel. Nehrál si na žádné formality, svým sousedům se vyhýbal a pokud už měl s někým mluvit, tak převážně používal jenom jednoduché věty.

Přeci jen, více slovy než bylo nezbytné by riskoval pouze to, že by je buď urazil anebo se s nimi naopak spřátelil. A ani jedno z toho ho příliš nelákalo.

Hledal jednu konkrétní budovu, ale jeho super moderní navigace trefila jen do středu vesnice, kde zaparkoval vedle autobusové zastávky. Při letmém pohledu na jízdní řád usoudil, že sem hromadná doprava zajíždí jen v úterý a v listopadu a vyklenul nad tím obočím, ale nechal to být. On tu bydlet nemusel a navíc měl auto. Rozhlédl se, zda se náhodou firma na prodej součástek na traktory nenalézá přímo na návsi, ale kromě koloniálu neviděl nic, co by naznačovalo, že tam vůbec nějaké obchody existovaly, natož pak dokonce firmy.

Ihned, co opustil náves, poznaly jeho boty intenzitu místních bahnitých uliček a hlínou zahušťovaných louží. Když si toho Karel povšiml, jen tiše zanadával slovy, která si někteří museli zpětně dohledávat a pátrat po jejich významu.
Jedna z koček, které do té hledaly smysl v sezení na soškách a pozorování okolní flóry a fauny, seskočila ze svého místa a vydala se novému návštěvníkovi naproti.

Karel se zhrozil. ve městě se s alergií na kočky dalo jakž takž žít.. ale tady? minimálně polovina obyvatel, ač jich nebylo zrovna hodně, měla tyhle chlupatý potvůrky. muž si uvědomil, že spíš než lidem se bude muset vyhýbat jim. ironie? možná.
ze zamyšlení ho vytrhlo zašustění jakéhosi papírového letáčku, který k němu dovál vítr. sebral ho - a pobaven zjistil, že slouží jako reklama na sobotní koncert dechovky.

To bylo konečně něco zajímavého. Automaticky si prsty pročesal upravenou bradku, v jejíž původní barvě už se ukazovalo několik stříbřitých nitek a strčil reklamu do kapsy. Rozhodl se, že pokud najde firmu na traktory, věnuje si koncert za odměnu. A tentokrát si s sebou vezme holínky.

Jenže po nějaké chvíli se zdálo, že ho poslali do úplného zapadákova, kde nic co hledal nebylo. Rozhodl se zavolat řediteli, který ho sem poslal. S hrůzou však zjistil, že kolem není žádný signál. Nasedl zpět do auta a rozhodl se projet vesnici, zda nenajde místo s fungujícím telefonem.

Během objížďky ale na nic podobného nenarazil. Celá vesnice obsahovala všeho všudy tak autobusovou zastávku, rodinné domky, jedno dětské hřiště a menší budovu která pravděpodobně sloužila jako škola. To všechno bylo sice krásné, ale Karel by ze všeho nejvíc ocenil nějaký signál.

Městský člověk na vesnici očividně mohl zažít skutečně nepříjemné věci. Karla ze zoufalosti napadlo, že zkusí ještě vyjet na támhle ten kopeček - protože vyšší bod v okolí neviděl, ať se koukal, jak se koukal.
Cestou však uviděl několik zdánlivě opuštěných budov. Vrata zdobila veliká, oprýskaná cedule, která hlásala: Vášovy traktory.

Nejdřív měl nutkání si sám pro sebe zatleskat protože se prvně zdálo že konečně našel to co hledá, ale nakonec přeci jen vyjel na kopeček aby se ujistil že ona stará budova je skutečně to co hledá. V duchu se ale modlil aby alespoň tam nahoře chytil signál.

Avšak, když se začal přibližovat, tak sice signál rostl, ale špatný pocit také. Dle slov šéfa to byla prosperující větší firma, která zaměstnávala mnoho lidí. Jenže už i cedule byla při přiblížení oprýskaná a budova lehce zchátralá. Přesto zastavil své žluté auto před vchodem a váhavým krokem šel prozkoumat situaci.

Veškerý jeho pocit však spláchnula nejistota, hned poté, co vešel dovnitř. Nikde nebyla ani noha. Tohle mu nedávalo smysl, měl tu probíhat normální pracovní den jako každý jiný.
Chvíli nad tím přemýšlel, ale dokonce i teorii o tom, jak si všichni vzali volno, aby navštívili koncert dechovky, vyvrátil, když si všimnul, v jakém stavu zde ležely stroje a nástroje, které měly být touhle dobou v provozu. Zřejmě je nikdo nepoužíval už opravdu dlouhou dobu. Něco tu bylo sakra špatně.

Teď už bylo opravdu nutné vyjet nahoru na kopec a šéfovi zavolat. Měl nutkavý pocit, že ho někdo sleduje, ale kdo, když podle prachu, v němž se ukazovaly otisky jeho drahých krokodýlích bot, tu nikdo neměl být? Polkl a mimoděk si povolil límeček u polokošile od LaCosty a pomalu se otočil. Pod jedním stolem na něj svítily dva zlaté body.

Karel vytočil šéfa a zavolal mu, ale telefon byl hluchý. Co s tím do prdele je? zanádaval v duchu, a snažil se dále dovolat šéfovi, ale vůbec to nešlo. Tak jen pokrčil rameny a šel zpátky, k té odporně žluté audině, ale když přišel na místo, kde ji zaparkoval, nebyla tam. „Ale sakra...který blbec!?" začal se zlobit Karel. Za tohle ho v práci asi přerazí.

Měl jedinou možnost a to vrátit se do prázdné budovy a prozkoumat záhadné světlo, kterému se chtěl vyhnout. Každý jeho krok byl díky ozvěně až příliš slyšitelný, ale přesto se blížil k onomu místu. Když se však rozhodl, že se sehne, tak na druhé straně budovy uslyšel ránu. Nikdy si nepřipadal jako zbabělec, ale tohle by jistě vyděsilo i vyhazovače, kterého potkával u nočního klubu. Celá cesta se s postupem času stávala špatným vtipem. Sebral v sobě všechnu odvahu, zanechal světlo světlem a vydal se ven za budovu, odkud zvuk slyšel.