Bylo pozdní odpoledne a v malé kavárně na rohu náměstí se sešla zajímavá společnost. Nebylo to mnoho lidí, ale každý z nich jako by nějakým způsobem vyčníval.

Obsadili téměř polovinu stolů. Každý byl myšlenkami v kávou provoněné místnosti a zároveň na úplně jiném místě. Neviňte je. Nemůžou za své prokletí, které ostatní nazývají nadáním.

U jednoho ze stolků seděla žena a upíjela ledový čaj s deštníčkem modré barvy. Nejvíce nápadný na ní byl červený klobouk se širokou krempou.

V dlouhých prstech přetáčela tužku s ohryzaným koncem. Už dávno nevypadala jako nová, dokonce by se dala považovat za starší kousek ze slev z minulého podzimu.

U vedlejšího stolu vysedával muž. Na sobě měl dlouhý kabát, přestože v místnosti se topilo. Právě mu přinesli kávu, kterou si pořádně prohlédl než se zhluboka napil. Potom šálek odložil a nervózně se rozhlédl po okolí.

Neměl rád zbytečné upoutávání pozornosti. Pokud tedy spatřil někoho, kdo na něj byť jen zabloudil pohledem, opětoval mu upřený nepřátelský pohled, že si dotyčný potom radši dvakrát rozmyslel, než se k něčemu podobnému odhodlal znova. O to víc muže znervózňovalo, pokud jeho zastrašovací pohled neplnil své účinky, jako se dělo právě teď.

Žena oděna v černých šatech která seděla u stolu naproti němu mu pohled oplácela. Možná jen hledala záchytný bod, něco co by jí na chvíli zaměstnalo. Pohled onoho muže jí samozřejmě znervóznoval, ale ona atmosféra v kavárně pro ní nebyla o moc příjemnější.

Do teď zavřené dveře do skladu, které se nacházely v rohu místnosti za pultem se otevřely. Vyšlo z nich mladé děvče, kolem pasu zástěru, která signalizovala že v kavárně pracuje. V zadní kapse jí zabzučel mobil. Zastrčila si pramen tmavě fialových vlasů za ucho a aniž by se na zprávu podívala ji smazala. Když tuhle práci brala, myslela si že naučit se vařit kávu a interakce se zákazníky bude zábava. Teď jen prosila osud aby ji z tohoto nudného pekla vysvobodil.

Když vstoupila dovnitř, všichni hosté jako na povel zpozorněli. Proto sem dnes přišli. Jen jediný z nich, muž sedící v nejzazším rohu u velikého hrnku s černým čajem, nehnul ani brvou.

Bylo mu jasné že to co se momentálně bude dít se ho týká, ale jeho pozornost směřovala spíš k onomu hrnku černého čaje naproti němu. Nač se přeci vzrušovat když se ještě nic neděje. Navíc, trpělivost růže přináší.

Servírka došla až k němu. Z očí jí šlehaly plameny, ale on to dívce oplácel ledovým klidem. Už nesledoval hrnek, ale ji. Chvíli na něj jen hleděla a poté prudce udeřila do stolu, až se hrneček na podšálku rozdrnčel.
"Za to, co jsi udělal, zaplatíš," pronesla tak, aby to slyšela celá kavárna. Nekřičela ovšem. Nemusela. Všichni už dávno ztichli, aby jim neuniklo jediné slovo.

Muži se zvedly koutky rtů ve slabém úsměvu, který vykouzlil na tváři. Ledový klid stále v očích.
„Co tě vede k tomuhle závěru?” oheň v jejích očích rozeplál po jeho odpovědi snad jestě víc a on ho jen ledově oplácel. Střetly se dva imaginární živly a započal boj.

Naklonila se k němu blíž a zasyčela mu do tváře ,,Víš moc dobře co tím myslím, Hade...."
Muž se zprudka nadechl a rychle se rozhlédl kolem. Bylo to marné, tohle slyšeli všichni.

Žena s červeným kloboukem se nenápadně usmála. Ona jediná tady přišla z jiného důvodu než všichni ostatní. Přestala okousávat tužku a zběsile jí napsala slova, která jí proběhla skrze mysl. A to jen zásluhou hádající se dvojice.

Muž u stolu vedle se znovu napil své kávy. Žena naproti němu těkala pohledem po všech přítomných. Nechtěla tu být. Zoufale toužila z toho místa odejít. Ale nemohla, ještě ne.

Ve vzduchu visela napjatá atmosféra, čemuž pomohlo i to, že všichni přítomní netrpělivě mlčeli.
,,Přišla jsi za mnou, abys mi vyčítala mojí minulost?" prolomil konečně ticho oslovený a nepatrně se pousmál.

servírka znejistěla. ten muž, ten parchant... byl tak ledově klidný. s každým jeho slovem měla pocit, že jeho autorita převyšuje tu její. a to bylo špatně, ona byla slečna sebevědomá vždy a všude. něco tu nehrálo.

„Co tady vůbec chceš?“ zasyčela, ale obezřetně přitom přejížděla pohledem po celé kavárně. Ta napjatá atmosféra byla k nevydržení, ale začínala si pomalu připouštět, že to možná nebude vina jen toho proklatého lháře sedícího před ní.

,,Mám pocit že zrovna ty by jsi to měla vědět, nebo se pletu?" odpověděl muž, jehož tvář zdobil lehký úsměv a ruce si sepnul pod bradou. Jeho pohled ale upoutala žena v černých šatech, muž naproti ní a rozruch okolo nich. Bylo více než očividné že atmosféra houstne každou přibývající minutou.

S jistou ironií litoval ty, kteří se v kavárně ocitli jen náhodou a nevěděli o tajemství, které celou tuto situaci obestíralo. Museli si myslet, že se schyluje minimálně ke rvačce.

Žena v klobouku se pousmála a koncem tužky poklepala do zápisníku, nyní hemžícího se slovy která napsala. Vše šlo tak jak mělo.

Dívka v zástěře podniku polkla a nepatrně se naklonila k muži.
„Nechceš snad říct, že...“
„Přesně to tím chci říct,“ odpověděl jí dřív, než stihla vůbec vyslovit otázku.
Snažila se zachovat kamennou tvář, ale očima přitom těkala po všech přítomných. Myslela si, že tahle část jejího života je už dávno pryč.

,,Víš, minulost se opakuje. A vždycky tě doběhne. Ostatně tak jako mě" zašeptal a jeho tvář mírně potemněla. Měl pocit jako by se mu všechno znovu odehrávalo v hlavě. Nutkání praštit do stolu sílilo.

,,N-ne! Já už s tím nechci mít nic společného!"
Pevně sevřela cíp své zástěry a dech se jí začal zrychlovat.
,,Odejdi a už se sem nikdy nevracej!"

Muž se zvedl od stolu a změřil si dívku pohledem, ze kterého ji zamrazilo. ,,Ještě se uvidíme," zašeptal, potom si vzal kabát a s hlasitým prásknutím dveří vyšel z kavárny ven.

servírka se zarazila. tohle bylo příliš snadné, proč se tak rychle vzdal? čekala krutější slova - a mnohem více nenávisti z jeho strany.
pohledy všech ostatních se zaměřily na její osobu. po zádech jí přejel mráz, když si uvědomila tu pravdu. většina zde sedících osob ví, co je zač.

O to víc ji znepokojilo, když žena v extravagantním klobouku rázně zaklapla svůj notýsek a věnovala jí úsměv, který nemohl znamenat nic dobrého. Dívka automaticky začala couvat směrem do kuchyně, kam by se ji žádný obyčejný zákazník bez vyzvání neodvážil následovat.

O to víc je znepokojilp, když se muž v kabátu zvedl a upřel na ni pohled. Když pak pokývl na ženu v černých šatech a ta se taky zvedla, už věděla s jistotou že jde do tuhého.

Žena v černých šatech muže následovala, byla ráda že bude moct jít, i když v hlavě jí hlasitě houkal alarm, věděla že ještě není ani z daleka konec.

ačkoli za ní šli dva, byla si jistá, že jí nic zásadně zlého neprovedou. co by taky mohli? největší hrozba přeci před nějakou tou chvílí opustila kavárnu.

Přesto tiše otevřela okno a s posledním ostražitým pohledem za sebe se vyhoupla na okenní římsu. Jestli tu byl on, ztráta zaměstnání bylo to poslední, o co by se měla strachovat. Právě když se rukama pomalu spouštěla na popelnici pod oknem, místnost, ze které právě prchala, ozářilo jasné fialové světlo. A bylo zle.

Žena v černých šatech vstoupila do kuchyně společně s mužem, hodila po něm pohled který jasně dával najevo že to nechává na něm, sama se ještě otočila aby se ujistila že je zavřeno. Nepotřebují přece žádné zvědavce, už tak bylo všem jasné že čas momentálně není na jejich straně.

muž se pousmál. moc dobře věděl, že na dívku z kavárny nestačí. proto s výkřikem znovu vyvolal záblesk světla. on přicházel.

Žena v černých šatech ho dál pozorovala, věděla že by mohla taky něco udělat ale po určitém incidentu se nikdy do ničeho nehrnula, neměla dostatečně velké sebevědomí aby se k činu odhodlala. Proto vše zatím nechala v rukou muže.

Dívka si mezitím ve spěchu oprášila ruce, když dopadla zpátky na pevnou zem a zaklela. Už se zdálo, že konečně bude moci žít poklidným způsobem, ale očividně jí nebylo přáno. Chtěla toho snad příliš?
Neměla však čas na podobné myšlenky. Místo toho se rozeběhla podél zadního vchodu kavárny, kde na ni čekal on. Zrádce a lhář, kvůli kterému vůbec dopadla takhle - jako prostá servírka bezvýznamné kavárny. Ona! Kdyby na něm právě nezávisel její osud, nejraději by mu to všechno znovu vyčetla a pěkně nahlas.

Muž se zašklebil když si všiml že k němu dívka běží.
,,Už jsem myslel že to nezvládneš"
Vrhla po něm nasupený pohled a přemáhala chuť ho praštit. Teď ne, opakovala si.

Žena v černých šatech hodila na muže zoufalý pohled. Servírka utekla a běžela za ním což nebylo zas tak pozitivní. ,,Mám jít za ní? Nebo půjdeš ty? Víš co, půjdeme oba" křikla mírně frustrovaná a aniž by vyčkala na odpověď rozeběhla se k oknu.

Mezitím se zvedla i žena v klobouku a vydala se ven předními dveřmi. Stačilo jí obejít budovu a střetla se tváří v tvář s uprchlickou dvojicí.

Muž se hned rozeběhl za ženou a ještě než stačila skočit z onoho okna jako servírka ji chytl za ruku. ,,Jasmine, měli bychom počkat na ostatní nemyslíš?" řekl a snažil se jí uklidnit mírným úsměvem. Její mírná panika byla více než očividná.

,,Alane, jestli něco neuděláme tak uteče! Víš co se stane těm kteří selžou!?" Začínala panikařit při pomyšlení na osud který by je oba mohl potkat.

,,Uklidni se Jasmine! Panika nám moc nepomůže. Navíc my neselžeme" řekl a otočil se ke dveřím ve kterých se objevila další osoba.

mezitím se žena v klobouku dala do řeči s utíkající servírkou a jejím společníkem: "Lauro, ty se zřejmě nikdy nepoučíš. moje slova jsou fakta, to, co napíšu, platí. nemůžeš mě obejít, nemůžeš se schovat, tvoje síla nestačí na moc proroctví."

"Jdi s tím proroctvím do háje!" rozčílila se dívka. "Jednou jsem se mu už vzepřela a vzepřu se znovu. A je mi jedno, co to bude stát." Poté se strachem prohlédla na Martina, svého společníka. "A neříkej, že bys to nejradši neudělal taky."

"Nenecháme to na později?" Zarazil jí Martin otázkou dřív, než stihla pokračovat a ukázal na okno. Za chvíli se jich za náma rozběhne víc než zvládneme.
"Kam chceš jít?" Zeptala se ho už o trochu klidněji.
"Prozatím bude stačit, kdyz se jim ztratíme v davu. Pojď za mnou."