Muichiro vešel do menší místnosti kde už na něj čekalo několik párů očí. Rychlým pohledem se ujistil že nejde pozdě a měl štěstí. Mistr tu ještě nebyl a řekl by že minimálně jeden hashira chybí.

,,Tokito-kun, normálně tu bývaš dřív” usmála se Shinobu.

Chlapec si klekl na volné místo a položil svou katanu vedle sebe ,,Malinko jsem se po cestě zdržel” zamumlal bez zájmu a jako na každém shledání začal hypnotizovat podlahu.

Tomioka který klečel vedle něj se zařazeně podíval na dílo na jeho krku. Nemohl si samozřejmé nevšimnou Mitsuri, která se culila od ucha k uchu ale i tak se musel ozval ,,Tokito, to tě někdo otrávil nebo se tě pokusil uškrtit?”

Všichni v místnosti se na něj otočili vražedným ale zároveň výsměšným pohledem.

Muichiro zrudl ale odmítal odlepit pohled od podlahy.

,,Ty jsi idiot Tomioka...” ušklíbl se Sanemi.

Tmavovlásek cítil jak se nad ním někdo naklání. Překvapeně se otočil a spatřil Tengena, jak si zaujatě prohlíží jeho krk.

,,Krušná noc co...” zasmál se.

,,N-notak!” vyhrkl nervózně a dlaní si svůj krk zakryl.

,,Jdeš pozdě” zabrblal Iguro otráveně.

Muž pokrčil rameny ,,Slunce hold zapadá moc rychle” klekl si na zem.

,,Tak nechme už toho, každou chvíli přijde mistr” přerušila je Shinobu káravě a varovně všechny projela pohledem.

Tmavovlásek se zhluboka nadechl aby se trošku uklidnil a začal dávat pozor, protože Mistr přicházel.

°•°•°•°•

Tanjiro klidně seděl na terase a pozoroval třpytící se hvězdy na obloze. Přestože byla tma, rozhodl se počkat na jeho návrat. Věděl že se nejspíš vrátí unavený a nechtěl aby usnul někde na terase. Věřil že je toho schopný.

Aby zabil čas, rozhodl se hledat nějaká souhvězdí. Zatímco zoufale hledal souhvězdí blíženců uslyšel tiché krůčky které k němu mířily zpoza rohu bodový. Otočil se a spatřil Muichira, jak si to s unavený výrazem kráčí směrem k němu. Celou jeho pozornost však dával květině kterou držel mezi prstíky.

,,Jak bylo, Mui?” houkl na něj a vyskkčil na nohy.

Chlapec překvapeně zvedl hlavu ,,Je pozdě, proč jsi nešel spát?” zamumlal unaveně a promnul si oči aby se ještě nějak udržel při životě.

,,Čekal jsem na tebe. Co kdyby jsi po cestě usnul” Zazubil se zatímco se snažil ve tmě rozpoznat barvu květiny.

,,Uvědom si s kým mluvíš...” pronesl ironicky a vyčerpaně mu vklouzl do objetí. Obmotal mu ruce kolem krku a skoro celou váhou se na něj zavěsil jako hadrová panenka.

Tanjiro ho chytil za pás aby se nesložil na zem ,,Bylo všechno v pohodě?”.

Muichiro přikývl ,,Nic extra se nedělo” odpověděl.

,,Bylo od tebe hezké že jsi ty holky poslal za mnou. Docela jsme jim pomohli” pronesl a víc si ho k sobě přitáhl ,,Každopádně bych ti měl ten krk zavázat, protože si toho ty dvě všimly.

Tmavovlásek zrudl a zabořil mu obličej do ramene ,,Ani mi nemluv...” zamumlal při vzpomínkách na to jak si z něj ostatní dělali srandu.

Tanjiro se zahihňal ,,Ale fakt se za to omlouvám, měl jsem se trošku víc ovládat” povzdechl se pronivile.

,,Nech to být... Může za to Tomioka že do tebe nalil tolik alkoholu” odpověděl a políbil ho na rty aby se necítil tak špatně ,,Nepůjdeme si už lehnout?” zaškemral, protože cítil že ho do pár minút energie opustí.

,,Tak pojď...” Zazubil se, jemně chytil jeho ruku a odtáhl ho k místu kde měli položené dva futony vedle sebe. Každý zabral ten svůj a zalezli pod deky.

Muichiro jen položil hlavu na polštář a cítil jak mu těžknou víčka. ,,Dobrou noc, Tanjiro”

,,Dobrou, Mui-chan”

•°•°•°•°•

,,Kraa! Kraaa! Nová mise! Kamado Tanjiro má misi! Kraa! Kraa!”

Oba chlapci zmateně otevřeli oči a podívali se za tím otravným hlasitým zvukem.

Na terase seděla vrána a řvala jako o život.

,,Mise?” zamumlal rudovlásek rozespale a vší silou se vytáhl do sedu.

Muichiro si unaveně promnul obličej ,,Kolik je hodin...” zeptal se razespale a rozhlédl se kolem sebe.

,,Ve vesnici na severovýchodě se objevuje démon! Kraa! Požírá malé děti ze sirotčinců! Rychle se sbal a vyraž! Kraa! Kraa! Na milostné reči není čas!”

Tanjiro vytočeně pozvedl obočí ,,Prosím?”

,,To je drzá vrána...” zabrblal tmavovláskem a pořádně se protáhl. Něco či však uvědomil.

Mise...

,,Takže musíš odejít...” zamumlal a sklesle se podíval na druhého chlapce.

Rudovlásek přikývl ,,Vypadá to tak... Zvládneš to tady beze mě vůbec?” zavtipkoval a víc mu pocuchal už tak neupravené dlouhé vlásky.

,,Jsem hashira... Nepotřebuju dozor” odvětil uraženě a v silném objetí ho povalil na zem. Zabořil tvář do jeho hrudi ,,I tak se mi bude stýskat...”

,,Yosh, yosh” zahihňal se a obmotali se své ruce kolem jeho těla ,,Taky mi budeš moc chybět. Dokončím misi co nejdřív abych se co nejrychleji vrátil” odvětil s úsměvem a jednu ruku zabořil do jeho vlasů.

Muichiro jen přikývl a přes látku nasál tu dokonalou vůní ještě dokonalejšího těla.

,,Kraa! Kraa! Čas letí! Vesnice se nachází daleko! Kraa!”

Mladší otráveně zvedl hlavu a propálil toho ptáka pohledem který doslova vraždil na první dobrou ,, Já tu slepici vykostím...” Sykl vytočeně.

,,Opravdu bych měl jít...” povzdechl si a i s Muichirem v objetí se posadil. Prsty mu párkrát přejel po zádech a láskyplně ho políbil na čelo ,,Budu se muset ještě stavit pro Nezuko”

,,Hmm” vydechl a naposledy nasál tu vůni. Poté ho konečně pustil a pozoroval jak si rychle pročísl vlasy a znovu promnul obličej.

Tanjiro vyskočil na nohy a popadl svou katanu, bez které by určitě nemohl vyrazit. ,,Tak já vyrážím. Dávej na sebe pozor než se vrátím” naposledy ho pohladil po tváři a vydal se ven.

,,Tanjiro!”

,,Hm?”

,,Hlavně se mi vrať v pořádku...” špitl prosebně a neklidně si začal žmoulat prsty.

Starší chlapec přikývl ,,Slibuju”

•°•°•°•°

Muichiro odhodil dřevěnou katanu na trávník a otráveně se sesunul ke kmeni stromu. Už ho nebavilo trénovat o samotě. Tak moc si zvykl na čas strávený s Tanjirem že už teď bez něj šílí a to uběhla teprve půlka dne. Unaveně vzhlédl ke koruně stromů a podíval se na krásné zelené listy které se uvolněně pohybovaly ve směru odpoledního větříku.

Najednou si však uvědomil že se k němu někdo blíží.

Vrátil se myšlenkami zpět do reality a  a uviděl vysokého kluka, který si to kráčel jeho směrem.

Měl blonďaté vlasy jak nějaký pankáč a boky vyholené. Na tváři měl pár jizev které z dálky nešly skoro vidět.

,,Kdo jsi...” zamumlal Tokito otráveně a propálil ho naštvaným pohledem. Neměl teď na nikoho nervy, chtěl jen vidět Tanjira.

,,Myslím že to není podstatné... Jen budu dneska večer mít čas a napadlo mě jestli by ses ke mě nepřidal” pronesl klidně zatímco se nad malým chlapcem tyčil jako stožár.

Muichuro vzal dřevěný meč, postavil se a bez jakékoli odpovědi začal odcházet.

Ten kluk ho však chytil zezadu kolem krku a přitáhl si ho zpět ,,Já bych na tom trval”

Chlapec otráveně vydechl a bez jakýchkoliv problémů ho zkopl k zemi a odskočil si několik metrů dál ,,Uvědom si s kým mluvíš kluku. Jsem hashira a nenechám si nikým nic diktovat” odpověděl chladně.

,,Věděl jsem že to s tebou nebude tak snadné...” ušklíbl se a prsty přejel po jeho stále pokousaném krku ,,Co kdyby se něco stalo tomu rudovlasému klukovi...”

Muichiro sebou trhl a oči se mu rozšířily vyděšením.

Tanjiro...

,,Máš smůlu, není tady” zamumlal přičemž se stále snažil znít jistě a nezlomně.

,,To je možná pravda, ale jednou či později se vrátí. Ten skrček skončí pod drnem hned jak se tu ukáže. Jestli mi nevěříš... Zkus to riskovat” pronesl pobaveně a palcem přejel přes jeho nadýchané rty.

Tokito nevěděl jak reagovat. Nechtěl aby se mu něco stalo. Navíc tenhle člověk se mu vůbec nelíbil.

,,Vidím že ses rozhodl, Mui. Přijď sem po západu slunce” ušklíbla se a otočil se k odchodu ,,jinak mi můžeš říkat Genya...”

Muichiro hned po jeho odchodu spadl na kolena a dlaněmi se opřel o zem.

Ačkoli jeho tělo vypadalo klidné, vnitřně panikařil jako nikdy.

Co mám dělat...

Když nepřijde a nevyhoví mu, ohrozí Tanjira. Ale bál se co se stane když tam přijde. Jen z pomyšlení na ty jeho slizké ruce mu běhal mráz po zádech. Myslel i na to, jak by byl Tanjiro naštvaný kdyby o tom věděl.

Po tvářích mu sjelo pár osamocených slziček které rychle utřel kdyby náhodou někdo procházel kolem.

,,Muichiro-kun?”

Chlapec se překvapeně otočil a vedle něj stála Mitsuri. Vypadala dost zmateně když si všimla jeho uslzených oči.

,,Copak se stalo? Ty plačeš!” vyhrkla starostlivě a dřepla si vedle něj.

Tokito odvrátil pohled ,,Nic... Jen mi něco spadlo do oka” zamumlal bez zájmu a vydal se zpět domů. Slyšel jak na něj ze zadu volá, ale rozhodl se to ignorovat. Nechtěl aby ho kdokoli takhle viděl.

•°•°•°•°

Blížil se západ slunce.

Muichiro seděl na svém futonu, kde ještě ráno vstával s Tanjirem a nejistě si tiskl  kolena k tělu.

Nechtěl tam jít. Ale zároveň nemohl dovolit aby na rudovláska kdokoli jen sáhnul. Nebyla jiná možnost.

Nahmatal vedle sebe svou katanu a postavil se. Pomalým krokem vyšel na terasu a podíval se na slunce které bude každou chvíli zapadat za ty vzdálené kopce.

Proč tenhle čas vždycky znamenal špatně zprávy?

Nejdřív to pro něj byl čas kdy musel Tanjiro odejít a teď je to čas, kdy se bude muset poddat tomu komusi.

Poddat ne zvláštní slovo, když neví co po něm chce.

Seskočil na trávu a vydal se směrem k tréninkové části vesnice kde ho minule potkal. Celou dobu nejistě svíral svou katanu a přemýšlel nad tím co ho bude čekat. Pořád se snažil zatlačit slzy které se mu draly do očí.

Napadlo ho, že kdyby o tom někomu řekl, mohl by Tanjira ochránit. Ale bál se čeho všeho je ten Genya schopný.

Aniž by si to uvědomil objevil se v tréninkovému komplexu. Bylo tu několik budou a spoustu placů na trénink. Slunce ještě ani nezapadlo a nikdo tu nebyl, což bylo zvláštní. Věděl že ten agresivní bělovlasý hashira trénuje skoro pořád.

Zase jsem zapomněl jméno...

Nejistě se rozhlédl kolem. Ta atmosféra se mu vůbec nelíbila. Z lesa se sem valila podvečerní mlha a zahalovala keře kolem budov.

Ten pohled ho docela uklidňoval. Občas si říkal jak by muselo být příjemné být mlha. Mohl by se bezstarostně rozvalovat kde by chtěl a nikoho by tím neobtěžoval. Nikdo by jeho neobtěžoval.

Najendou ho někdo obejmul kolem ramen a nestydatě ho chytil za bradu ,,Takže jsi přišel co...” uchechtl se a otočil si jeho bledou tvář k sobě.

Muichiro cukl hlavou na druhou stranu pohled zabodl do podlahy.

,,Ale notak... Jen jsem si tvou roztomilou tváričku přihlížel” zamumlal pobaveně a zatáhl chlapce do nejbližší budovy. Přitlačil ho ke zdi a chtěl mu zajistit ruce, ale Muichiro se bránil.

Měl větší sílu než on takže to nebyl takový problém.

,,Nezapomeň na tvého milovaného Tanjira”

Menší chlapec sebou vyděšeně trhl a myšlenka na odpor ho hned opustila. Co má dělat? Kdyby chtěl, v bojí by ho porazil, ale bál se co by udělal Tanjirovi. Zabil by ho? Nebo by mu jen ublížil? Nechtěl ani jedno. Nemohl dovolit aby na něj někdo vztáhl ruku.

Zabít ho...?

Ta myšlenka mu projela hlavou, ale kdyby to udělal, neměl dostatek argumentů na obhajobu. Popravili by ho za zabití jiného zabijáka démonů, i když je hashira.

Genya ho však vyrušil z přemýšlení a obě ruce mu chytil nad hlavou ,,Vidíš že domluva funguje” špitl spokojeně a sobecký si přivlastnil jeho rty.

Muichiro překvapeně a nesouhlasně vyjekl, ale jediné k čemu se zmohl bylo tlačit se zády ke zdi jakoby doufal že tou stěnou projde. Cítil že ta jeho slizká ruka putuje přes rychle se zvedající hruď na jeho úzké boky. Křečovitě sevřel oči aby udržel slzy a snažil se bránit proti jazyku vysokého bruneta  který se mu cpal do úst.

Vyšší se nakonec odpojil a pohledem opět sjel na jeho krk.

Stále tam byly vidět kousance a značky a to docela viditelně.

,,Asi bych ti měl ten krk malinko přibarvit” ušklíbl a odhodlaně se přisál na jeho kůži.

,,Ne-ah...” vydechl překvapeně.

Nebylo to ani z daleka příjemné jako od rudovláska. I když byl opilý, byl jemný a galantní. Pokaždé když se jeho jazyk nebo rty dostály do kontaktu s jeho bledou kůži, nutily ho spokojeně a slastně přimhouřil oči. Tohle byla jen bolest. Čistá bolest toho jak se mu někdo téměř neznámý zakusuje do kůže a snaží se dosáhnouti co největšího zbarvení svého díla.

Po tvářích už mu svévolně sjížděly slzy a sem tam bolestně vyjekl. Už chtěl aby to skončilo.

Genya se po chvíli odpojil a pobaveně si ho prohlédl ,,Jak si takové malé uplakané dítě může říkat hashira” pronesl výsměšně a rukou z jeho boku se přesunul k límci jeho volné černé uniformy. Rozepl první knoflík zatímco pobaveně sledoval tu bezmoc která se menšímu tmavovláskovi zrcadlila v očích.

Muichiro se ani nenadál a brunet už měl krásný výhled na jeho odhalenou vypracovanou hruď. Bezmocně sebou trhl i když věděl že tím nic nezmůže.

Ty slizké studené prsty párkrát prozkoumaly  jeho hrudník účelně zavadil o bradavku.

Chlapec překvapeně vyjekl a cítil jak se mu podlamují kolena únavou. Přeci jen celý den jen trénoval.

Genya si toho všiml a chytře mu vecpal koleno mezi stehna ,,Dneska spát nepůjdeš šípková Růženko” špitl laškovně s olízl mu ušní lalůček. Hned v následující chvíli si opět přivlastnil jeho rty aby ho trošku rozptýlil od faktu, že mu začal povolovat bílý pásek.

Muichiro si to však velmi rychle uvědomil a vyděšeně mu zahučel do úst.

Najendou se však ozvalo otevírání dveří haly ,,Kdo je tam?”

Ohayo mina-san,
Jelikož v každé kapitole píšu to stejné, tak se ani nebudu opakovat, dokud nepřijdu na něco originálního.
Tak u další kapitoly,

Vaše Anonymní Holčena ❤️