Daren

Polil mě pocit štěstí a radosti, když jsem svou sestru spatřil v čele celé té skupiny.

Její zlatavé vlasy v jemných vlnkách spadaly až do půli zad, v zadu měla zřejmě pár pramenů sepnutých, protože krásně odhalovaly její krásný kulatý pihovatý obličej a drobný nos. Jemňoučké rysy, baculaté tváře a dolíčky ve tvářích. Jako by mámě z oka vypadla.

Zářivé modré oči prozrazovaly, jak je nejistá, nervózní a zároveň naštvaná. Zřejmě mě neviděla ráda. Proč? Přestože šla celkem nejistě, její krok byl ladný, jako krok víly. Byla prostě kouzelná.

Po jejím pravém boku kráčela rázným krokem Luna Ariana. Její tvrdý nekompromisní výraz přímo dokonale pasoval do jejích ostřejších rysů v jemné snědé pleti.

A po Elenině levém boku kráčela Beta Claire. Stejně jako její sestra, i ona šla rázným krokem s tvrdým výrazem ve tváři, akorát ona měla daleko jemnější rysy než Ariana, sice ne tolik jako Elena, ale měla.

Okolo nich jako klec zezadu tvořilo deset jejich bojovníků. Skoro královský příchod... Už chyběl jen král a princ.

Vedle mě se objevil táta. Tikl jsem k němu pohledem. Stejně jako já, i on byl okouzlen Eleninou krásou. ,,Je celá její matka," vydechl těžce a já spatřil v jeho očích slzy. Mlčky jsem přikývl.

Malakai uvnitř mě začal zoufale kňučet a výt. Chtěl mít naši sestru u sebe. Chtěl ji svírat v náruči, chránit před vším zlým. Byla jako princezna a my její věrní rytíři, kteří za ní položí život.

Na tváři se mi vykouzlil jemný úsměv. Musel jsem se ovládat.

Zastavili několik metrů před námi, aby mezi námi byl dostatečný rozestup. Snad kdybych se pokusil Elenu napadnout, tak abych neměl šance?

,,Jsem rád, že jste přišli," usměju se a pohlédnu na tu drobnou blondýnku před sebou. ,,Rád tě vidím."

,,K věci Alfo, ať se jmenuješ jakkoliv..." Ariana předstoupila blíž a částečně dělala Eleně živý štít. ,,Proč jsme měli přijít?"

Lehce nakloním hlavu na stranu a rozhodím ruce. ,,Není to zřejmé?"

Udělám krok k nim, ale to už před Elenu předstoupila i Claire, a okolo mé sestry se více obestoupili jejich vlkodlaci. Drobná blondýnka se nepatrně stáhla do pozadí.

,,Chtěl jsem vidět a mluvit se svou sestrou," kývl jsem k Eleně a jí se nebezpečně zajiskřilo v očích.

,,Tuhle jiskru má po tobě, tati." Podívám se na muže po mé pravici a on se pousměje. ,,A jsem tu i já... Chtěl bych vidět a mluvit se svou dcerou," přidal se ke mně.

,,Vy mě prostě nenecháte napokoji, že?" Zeptala se ostrým hlasem blondýnka, které Luna s Betou dělaly lidský štít, a které se na ni teď ohlédly.

To mě zarazilo. Co tím myslela? Zmateně se zamračím na tátu, který jen pozvedne ramena ve výmluvném gestu.

,,Proč mě prostě nenecháte? Proč se mi stále musíte plést do života?" Přišla blíž k nám a Ariana s Claire jí ustoupily z cesty. Propalovala mě i tátu nenávistnými pohledy.

,,Elenko, jsi moje dcera... Teď jsem se o tobě dozvěděl. Přeci tě hned zase neztratím," namítl táta a já začal zběsile pokyvovat hlavou.

,,Žili jste beze mě šestnáct let. Stejně jako já bez vás... Z toho šest let i bez mámy. A celkem jsem to zvládala... Myslím, že vás už teď nepotřebuji... Mám svou smečku a svou rodinu přímo tady." Nejprve ukázala na zem a pak položila krátce na ramena Claire a Arianě dlaně.

To mě uzemnilo.

Pak jsem se zarazil.

Šest let bez mámy?

,,Počkej chvíli..." Zarazím jí a mně přejede po zádech nepříjemný mráz. ,,Máma je už šest let mrtvá?"

Polekaně se podívám na tátu, který zbledl a trhaně se nadechl. Elena se na tátu také zaměřila a zatla vlčí tesáky, když tiše zavrčela. Jako by snad něco posuzovala. ,,Ano... Měla nemocné srdce..." Procedila skrz zuby a já zavřel pevně oči.

Doháje! K čertu!

,,Elí, já..." Vydechnu těžce a cítím, jak se mi útroby začínají stahovat. Malakai uvnitř mě zarytě mlčel a vůbec se neprojevoval. ,,To je příšerné... Vůbec nevím, co bych na to měl říct..." Zachraptím.

,,Možná by bylo fajn, kdybyste už prestali hrát tohle divadýlko," zavrčí na nás a já se na ni zmateně podíval.

,,Jste opravdu přesvědčiví, ale vážně si myslíte, že vám to všechno spolknu? Myslíte, že uvěřím, že jste můj otec a bratr?!" Rozhodí naštvaně rukama.

Já o krok ustoupím. A táta taky.

,,Elenko, co to povídáš?" Vydechne ztěžka táta a já začnu zatínat ruce v pěst. Ona nám prostě nevěří... Nevěří, že jsme to my...

,,Co tímhle vlastně sledujete?" Udělá odvážně další krok k nám. Já s sebou nepatrně cuknu.

,,Eleno-" promluví konečně Luna Ariana, ale má sestra ji ignoruje.

,,Našli jste si nejslabší článek?! Víte, že má rodina je mrtvá a teď se snažíte vetřít do mé přízně proto, abyste měli snazší cestu ke smečce?!" Z očí jí šlehaly nenávistné blesky. Probudila se v ní malá bojovnice. Na to, že při našem posledním setkání vypadala, že se každou chvíli zhroutí, teď bych nepochyboval, že by byla schopná nás napadnout.

Ale mě teď spíš zaráželo, o čem to sakra mluvila! To si o nás vážně myslí tohle?! Že bychom byli schopni... Ach Bohyně, vždyť ty to vidíš i slyšíš!

,,Eleno," pokusila se znovu ji mírnit Claire. Ale má sestra pokračovala v hudrování: ,,Ale to se vám nepovede! Já už tuhle špinavou hru prokoukla! A říkám znovu, že vás ve svém životě nechci! Je ubohé si brát na sebe identitu mrtvých! Ubohé a urážlivé! Uráží to mě, uráží to mou mámu! I bratra a otce, které jsem nikdy nepoznala!"

Malakai už to nevydržel. Nakonec se nenechá urážet. Zatlačil mě do pozadí a popadl mou sestru za ruku a stáhl k sobě. Což samozřejmě vyvolalo bouřlivou reakci u deseti vlčích bojovníků, kteří začali hrozivě a varovně vrčet.

,,Eleno, sakra, posloucháš se vůbec?! Teď máš šanci nás poznat!" Naléhá na ni Malakai.

,,Tak už nechte těch hloupých her! Tohle je opravdu opovrženíhodné! Jak se vůbec odvažuješ na mě sahat!" A než jsem se nadál, její vlčí tesáky proťaly kůži na mém předloktí. To donutilo Malakaie se stáhnout a já bolestivě vyjekl. Chytl jsem se za pokousané místo, zatímco jsem vzhlédl ublíženě k sestře, která si mě měřila nenávistným pohledem.

,,Luno, Beto... Jdeme domů. Tady už nechci být ani minutu," rozhodla se.

Setřela si ze rtů mou krev, otočila se ke mně zády a vydala se zpět směrem, kterým s celým svým doprovodem přišla.

Já jen zklamaně a zničeně pozoroval, jak odchází, a přitom si držel poraněné místo.

Podívám se na tátu, který vypadal, že ho celá vyhrocená situace zarmoutila ještě více, než mě samotného. Ztěžka polknu. ,,Měli bychom jít domů, tati..." Zašeptám. ,,Tohle nedopadlo tak, jak jsme chtěli."

Táta si hlasitě povzdechl a promnul si čelo. ,,Je stejně tvrdohlavá, jako my..." Zašeptal a vydal se zpět k naší smečce.

Pravda. Jsme tvrdohlaví všichni tři.

A víte, co to znamená? Že já se nikdy nevzdám! Přesvědčím ji o tom, že já jsem její bratr a můj táta je i její! Zvládnu to. Tím jsem si jist.