Chladný podzimní vítr rozvířil suché, žlutohnědé listy a smetl je dolů do strže. Malinostínka se zachvěla, když se jí další poryv větru zahryzl do kožíšku, z nedostatku kořisti řídkého a matného. Na tlapkách ji štiplavě mrazila jinovatka a těžké šedé mraky na obloze byly hrozivým příslibem sněhu.

V břiše jí zakručelo. Nepamatovala si, kdy nebo co naposledy jedla, ale měla mlhavý pocit, že to byla půlka vychrtlé myši, o kterou se včera podělila se svým učedníkem Netopýrkem. Přestože si už toho dne rozdělil s ostatními učedníky veverku, ona neměla to srdce se dívat, jak po ní hladově kouká. Byl tak malý a slabý, že nemohla jinak. Teď toho začínala litovat.

Toužebně pohlédla do hlubin řeky, plné velkých lesklých ryb, po kterých stačilo jen natáhnout tlapky. Viděla, jak se jejich štíhlá těla míhají sotva dvě kočičí délky od ní. Problém byl v tom, že mezi hladovou hlídkou a hejnem ryb se nacházela vrstva tlustého, tvrdého ledu. Nespočetněkrát se marně pokoušeli ho rozbít. Bylo to nemožné.

Povzdychla si, kývla na zbytek hlídky - Rezekvítka, Liškodrápku a Kmínka - a vydala se podél řeky dál. Holé stromy poskytovaly jen chabý úkryt před mrazivým vichrem a Malinostínce byla příšerná zima. Kýchla, když jí na čumáčku přistála první sněhová vločka. Hvězdný klane, pomoz, pomyslela si zoufale. Obvykle touhle dobou je sotva polovina padajícího listí a přitom už sněží.

Pokračovali po břehu řeky, ovšem nijak rychle. Kmínek kulhal, Rezekvítek měl kašel a Liškodrápka, která z nich všech nejedla nejdéle, se musela každou chvíli zastavovat a odpočívat, aby vůbec mohla jít dál. Dál a dál sněžilo a zem jim pozvolna mizela pod bílou pokrývkou.

Dokonce ani Pomněnka, nejstarší kočka v klanu nepamatovala rok, kdy by bezlistí přišlo tak brzy a tak silné. Kořisti bylo nejmíň za celé desítky úplňků. Šedý měsíc se snažil působit sebejistě a udržovat v klanu dobrou náladu. Malinostínka mu za to byla vděčná, ale ať se snažil jakkoliv, všichni věděli, že se jen zoufale snaží si nepřipustit, že Bouřný klan je v koncích.

Věděla, že by neměla ztrácet naději, ale nechtěla si lhát. Viděla starší, jak se k sobě choulí v doupěti, tak hladoví a promrzlí, že už ani nemají sílu se pohnout. Viděla učedníky, jak zoufale slídí mezi pohozenými kostmi a hledají sebemenší zbytek masa. Slyšela koťata, jak brečí hlady vprostřed noci, protože jejich matky pro ně nemají dost mléka. A pravé bezlistí bylo teprve před nimi...

Z přemýšlení ji vytrhl silný pach Mokřadního klanu. Blížili se k hranicím, podél kterých zrovna procházela lovecká hlídka. Vedl ji sám Tisový měsíc a po jeho boku kráčela Oblaka, Ostřice a nějaký učedník, kterého Malinostínka neznala. Všimla si, že jim žebra jsou vidět úplně stejně jako její hlídce, ne-li víc, což znamenalo, že nejsou jediný klan, který má problémy.

Zatímco Oblaka se na ni přátelsky usmála, Tisový měsíc jen odměřeně kývl.
,,Zdravím, Tisový měsíci. Jak se vede ?" mňoukla Liškodrápka uctivě.
,,Samozřejmě že skvěle ! A vůbec, co je ti do toho ?" odsekl Tisový měsíc, což Malinostínku jen utvrdilo v přesvědčení, že se skvěle rozhodně nemají. Liškodrápka polekaně couvla a zahanbeně sklopila hlavu. ,,O-omlouvám se," zamumlala pokorně. Malinostínka jí rychle olízla rameno a pokusila se povzbudivě usmát.

Tisový měsíc si jen pohrdavě odfrkl a mávl ocasem na Malinostínku, aby přišla blíž. Naklonil se k ní a tiše sykl : ,,Vzkaž Šedému měsíci, že vidíme jeho slabost. My možná hubneme, ale vy umíráte. Sice si to nechcete přiznat, ale jste v koncích. Jste slabí. Jste ztracení. A stačí jediný chybný krok a Mokřadní klan vás zničí." Pak se bez jediného dalšího slova odvrátil a vydal se podél hranice pryč.

Zachvěla se. Věděla, že má pravdu. A ona se bála. Když Mokřadní vědí, jak špatně na tom jsou, kolik klanů už to ví také ? Pokud se to dozví Zmije, jsou mrtví. Bez váhání je všechny pozabíjí. V tu chvíli jí došlo, že už dobrých několik dní nekontrolovali hranice se Zmijím klanem. Měli příliš práce se zoufalou snahou něco ulovit a nakrmit hladový klan. Ke Zmijím hranicím lovit nechodili, Hromová stezka kořist plašila. Jenže toho mohli Zmijí využít.

Vystřelila vpřed, na zbytek hlídky nečekala. Hnala se jakoby jí šlo o život, nedbajíc na kořeny a šlahouny, o které každou chvíli zakopávala. U řeky však prudce zabrzdila a zhluboka se nadechla. Přestože led se zdál tlustý, v tomhle místě řeku ještě nikdy nepřekračovala a nevěděla, zda ji udrží. Ale nesměla ztrácet čas. Podvědomí jí sice našeptávalo, že pokud se její obavy naplnily, pár minut už nic nezmění, ale snažila seho neposlouchat.
Doběhl za ní Rezekvítek. ,,Co se děje ?" vyhrkl a popadal dech.
,,Musíme k hranicím se Zmijím klanem." zamumlala a bez dalšího vysvětlování se vrhla na led.

Tlapky jí podkluzovaly a každou chvíli ztracela rovnováhu. Pokoušela se do ledu zatnout drápy, ale marně. Nakonec zakopla o vlastní tlapky a na druhý břeh se dovlekla po břiše. Rychle se ale vyškrábala na nohy a běžela dál. Za sebou zaslechla tlumený dusot tlapek Rezekvítka a Kmínka, Liškodrápka zjevně zůstala pozadu. Už jen kousek, nutila se pokračovat, přestože v plicích jí hořelo.

Konečně doběhla k Hromové stezce. Ze srdce jí spadl hotový balvan, když ji v čumáčku zaštiplal jen odporný puch černé hmoty, z níž byla postavena stezka a slabý štiplavý pach Zmijího klanu z druhé strany. Bála se zbytečně. Měla strach, že nepřátelský klam využije jejich nepozornosti a zabere si část území, kterou nekontrolovali. Děkuji ti, dobrý Hvězdný klane, zamumlala vduchu vděčně.

Kolem náhle s ohlušujícím řevem prosvištěla příšera a Malinostínka vyděšeně zavřískla a uskočila stranou. Ozval se zlomyslný smích. Zmateně se rozhlížela okolo a náhle je zahlédla. Jejich smaragdové oči se blýskaly ve stínech. Bylo jich pět a všichni se hlasitě smáli.
,,Viděli jste ji ?" odfrkla si posměšně Ebenodrápka. ,,Je na tom hůř než hluchý slepýš."
Hlídka se nanovo začala řehtat.

Rozzuřeně zasyčela. Nemohla za to, že byla zamyšlená a nedávala pozor. Rezekvítek, Kmínek a Liškodrápka se celí udýchaní dobelhali k ní a jakmile si všimli Zmijích válečníků, vztekle se naježili.

,,Jé, deštíčci," uchechtl se Vrabčík, drobný učedník s krutým pohledem.
Rezekvítkovi se z hrdla vydralo tiché, vzteklé zachrčení. Přezdívku deštíčci kočky z Bouřněho klanu z duše nesnášely a Zmije je s ní s oblibou provokovaly.
,,Sklapni, žížalo," vypálil na něj Kmínek v odpověď. Přestože věděla, že by je neměli zbytečně provokovat, nemohla si pomoct a pyšně se na Kmínka usmála. Rostl z něj kuražný, odvážný válečník.

Zmije na chvíli ztuhly překvapením. Nestávalo se často, aby se jim postavil maličký kulhající učedník. Pak Záplatoouška vztekle zaprskala a procedila mezi zuby : ,,Zopakuj to, prcku a jsi mrtvej."

Věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně. Pro Zmije byla urážka horší než lov na jejich území nebo krádež jejich kotěte. Jejich ctižádostivost neznala mezí. V tu chvíli si všimla, že se Kmínek nadechuje. Zaječela : ,,Ne !" ale už bylo pozdě.
Kmínek z plných plic zakřičel : ,,Řekl jsem sklapni, žížalo !"

V tu chvíli se všechno odehrálo hrozně rychle. V jednu chvíli stáli Zmijí válečníci na druhé straně Hromové stezky a o okamžik později se řítili k nim. Na zlomek sekundy byla paralyzovaná leknutím, ale její mozek zareagoval instinktivně. Jílochvost na ni skočil a ona se bez přemýšlení odkulila stranou a pak se na něj vrhla. Zaťala mu drápy do zad a zadníma nohama ho zuřivě škrábala do boku. Vyškubla mu chomáč tmavohnědých chlupů a hekla, když sebou prudce cukl a smýkl s ní o zem. Pokoušel se se jí zbavit, ale ona se mu pevně zahryzla do zátylku a odmítala se pustit. Náhle do ní ale zezadu cosi narazilo - na záda jí skočil jakýsi Zmijí učedník. Prudká rána ji vyvedla z rovnováhy, Jílochvost ji srazil na zem a zrzavý učedník jí zaťal drápy do hrdla. Zachrčela a zoufale lapala po dechu.

,,Řekni, že Bouřní jsou podřadní tupí prašivci a já tě možná, ale jenom možná pustím," zasyčel jí učedník do ucha posměšně.
,,Nikdy, ty přízemníku zbabělej," zachraptěla a z posledních sil ho kopla do břicha a pokusila se mu vykroutit.
Zrzavý kocour hekl bolestí a ucukl. Jenže Malinostínka stihla uběhnout sotva dvě kočičí délky a skočil po ní Jílochvost. Překulila se na zem a chvíli se převalovali sem a tam, rvali si chomáče chlupů a vztekle prskali. Sletěli do škarpy a Malinostínka si vyrazila dech, ale podařilo se jí přišpendlit hnědého kocoura k zemi.

Měla ho zabít. Měla mu prostě a jednoduše prokousnout hrdlo. Ale ona zaváhala. Na zlomek sekundy pohlédla do jeho bledě zelených očí a bylo jí ho líto. Proč vůbec vůči tomu kocourovi cítila takovou nenávist ? Jen kvůli tomu, že měl jinou barvu očí ? Vždyť to byl kocour jako ona. Nemohl za to, jak se narodil, stejně jako ona. Jejich osudy byly napsány jejich rodem dávno předtím, než se narodili. Kdyby měli oba dva stejné oči, mohli být přátelé. Mohli se milovat. Ale oni se narodili takoví a tím si nevědomky určili budoucnost. Proč si nikdy neuvědomila, jak hloupé a naivní tohle všechno je ? Nepatrně povolila sevření a tiše vydechla. A v tu chvíli se Jílochvost vymrštil a jediným kousnutím ji roztrhl hrdlo.

Ztuhla. Na okamžik netušila, co se to vlastně stalo. Pokusila se něco říct, ale v krku jí jen zabublalo. Zachraptěla a svalila se na zem. Všechno se jí začalo před očima rozplývat. Po zemi se začala rozlévat rudá kaluž. Ještě zahlédla, jak se k ní žene Liškodrápka a zoufale cosi volá a pak už všechno zmizelo v temnotě.

Cítila, jak její vědomí pomalu mizí v nenávratnu a její tělo zůstává jako prázdná skořápka kdesi hluboko pod ní. Byla tak unavená. Když na chvíli zavře oči, snad se nic nestane. Ostatně, hned se zase vzbudí...

///\\\

Když se znovu probudila, své okolí vůbec nepoznávala. Všechno okolo se měkce, stříbřitě třpytilo a krajina vůbec nepřipomínala jejich teritorium. Znovu se jí dýchalo lehce a s podivem zjistila, že už nemá hlad. Rozhlédla se okolo a pak váhavě zavolala : ,,Je tu někdo ?" Její hlas se podivně rozléhal tichem.
,,Ale jistě." Prudce se otočila, když se zpoza jejích zad ozval hlas, který neslyšela už celá čtyři novolistí. Přesto by ho poznala kdekoliv. Nemohla tomu uvěřit.

,,Mami ?" A byla tam. Její hladký zrzavý kožíšek se leskl a znovu byla tak půvabná a štíhlá, jakou si ji pamatovala z dob, kdy byla ještě kotě. Když umírala, byla vyhublá, slabá a vyčerpaná nekonečnou nemocí. Teď byla znovu mladá a krásná. Něžně se na Malinostínku usmála. Ta se nemohla překvapením ani pohnout. A pŕichazeli další. Její otec, který zemřel vloni na zelený kašel. Její sestra, kterou jako kotě zabila liška. Její učitel, který padl v bitvě s Vichrným klanem před několika novolistími. Všechny kočky, které kdy v životě milovala a zemřely, k ní přicházely a tiše ji zdravily, až jich nakonec byl celý hlouček. Do očí jí vhrkly slzy. Slzy lásky, štěstí a překvapení.

Její matka k ní přistoupila, olízla jí ucho a šeptla : ,,Vítej ve Hvězdném klanu, koťátko moje."
Malinostínka se pokusila otevřít tlamičku a vychrlit na ni proud otázek, ale Řeřicha jí konejšivě položila špičku ocasu na čumàček. ,,Tiše, na tohle bude později času dost. Teď pojď s námi." Kývla hlavou a po boku ostatních se vydala do jemně zářícího lesa. Malinostínka za ní chvilku nechápavě hleděla a pak se rychle rozeběhla v jejích svítících stopách.

Jak kráčeli hlouběji do lesa, koček okolo přibývalo. Musela se soustředit, aby Řeřichu neztratila z dohledu. Náhle se před nimi otevřela mýtina, kterou po chvíli udiveně poznala. Vprostřed byla malá skalka a z pukliny v ní vyvěral pramen. Tohle bylo místo, kde se léčitelé setkávali s Hvězdným klanem a velitelé přijímali svých devět životů. I ona sama sem jednou doprovázela Šedého měsíce, tehdy ještě zástupce velitele. Okolo skály seděla skupinka koček a vzrušeně o čemsi debatovala.
,,Pšt, zrovna mají poradu. Představíme tě za chvilku," zamumlala Řeřicha, usadila se a Malinostínka se přikrčila u jejího boku a nasávala její konejšivou vůni. Dokud ji znova neucítila, ani si neuvědomovala, jak moc jí chyběla.

Jednu nebo dvě kočky poznávala. Tamhle vzadu seděla Olšová hvězda, předchůdkyně Šedého měsíce a kousek vedle ní neklidně mrskal ocasem bývalý učedník léčitele Jitřního klanu Dubozářík, který se chytil do dvounožčí pasti.
Jeden kocour, jehož jméno neznala, v tu chvíli nahlas vyhrkl : ,,Takhle to prostě dál nejde !"
,,Souhlasím," přidala se Olšová. ,,Pokud to takhle půjde dál, nakonec se všichni vyvraždí navzájem," odtušila pochmurně.
V tu chvíli se do rozhovoru vložila drobná kočka, které si Malinostínka až do té chvíle nevšimla. Jakmile však otevřela tlamičku, všechny kočky okolo mýtiny, které spolu až doteď šeptem debatovaly, okamžitě zmlkly.
Kočka promluvila jemným, tichým hlasem, ale na mýtině bylo takové ticho, že by bylo slyšet i praskat motýlí kukly, takže každé její slovo bylo slyšet na hony daleko.
,,Máte pravdu. Toto zašlo příliš daleko. Zdravá klanová rivalita přerůstá ve zbytečnou, nekonečnou agresi. Je třeba to zastavit. Už jsem vyvolila ty, jejichž posláním se stane tento čin. Ještě nejsou na světě, ovšem za několik novolistí se narodí kočky, v jejichž moci bude všechno změnit. Kočky, které budou odlišné."

Tak je to tu ^^ Doufám, že se vám prolog líbil a budu moc ráda za jakoukoli zpětnou vazbu. Za nádhernou ilustraci děkuji Ajinka_Lupinova_09
Vaše Crow

Poznámka pod čarou : Struktura klanů vyjde až příští čtvrtek spolu s první kapitolou. Prolog se odehrává v minulosti, takže momentální struktura klanů pro něj není podstatná.