Ulicí se prohnala hromostvůra a svými kulatými tlapami rozstříkla kaluž vody. Její žlutavá světla Karamelku na okamžik oslepila a pak zmizela v dálce. Ospale zívla a líně mrskla ocasem. Strach z hromostvůr, kterým trpěla jako kotě, ji dávno přešel a teď byla ona hlučná, obrovská stvoření spíše vítaným rozptýlením za ospalých odpolední podobných tomuto. Převalila se na záda a znuděně pozorovala cinkající ozdoby nade dveřmi. Venku už druhý den lilo jako z konve a ona neměla co dělat, když nemohla ani na zahrádku před dvounožčím doupětem.

Nastražila uši, když zvonek nade dveřmi zacinkal. Dovnitř vešel další dvounožec. Jeho pach dobře znala. Chodil sem často, její panička ho měla ráda a mluvila o něm stejným tónem jako sousedovic Cherry o Creamovi, dalším kocourovi z Karamelčina doupěte - s láskou a obdivem. Vyškrábala se tedy na všechny čtyři, protáhla se, s měkkým žuch seskočila z parapetu a vydala se ho pozdravit. Otřela se mu o nohavice a popuzeně zaprskala, když jí mokrá látka namočila kožíšek, až doteď perfektně učesaný. Dvounožec se jen zasmál, svlékl ze sebe jeden ze svých podivných druhých kožíšků a usadil se opodál. Pohrdavě si odfrkla a odráčela pryč.

Proplétala se mezi dlouhými tlapami dvounožců a užívala si nadšené pištění jejich koťat a přátelská pohlazení jejich rodičů. Lhala by, kdyby řekla, že jí pozornost vadila, právě naopak. Narozdíl od té podivínky Mochy byla ráda, že si jí všímá alespoň někdo. Proti Moche a Creamovi nic neměla, byli milí a veskrze fajn, jen byli oba dva spíš tiší a samotářští a Karamelka, sama hlučná, upovídaná a věčně toužící něco dělat se s nimi často nudila. S dvounožci byla alespoň zábava.

Vyskočila na jednu z polic, na kterých byly uloženy krabice s tím prazvláštním prachem. Už si na jeho podivnou, výraznou vůni zvykla, ovšem stále se jí chtělo kýchat pokaždé, když k němu byť jen přičichla. Mnoho dvounožců sem chodilo jen proto, aby se napili podivné tekutiny ze smíchané vody a tohoto prachu. Upřímně netušila proč - jednou onen nápoj ochutnala a odpornou, hořkou pachuť z tlamičky nedostala ještě tři dny. Blaženě zapředla, když její panička prošla kolem a rychle ji podrbala za uchem.

V břiše jí zakručelo a ona se pokusila odhadnout, kolik času může ještě zbývat do večerního krmení, ovšem přes těžké mraky, i po několika dnech deště stále nasáklé vodou, na slunce neviděla. Opodál ale zahlédla Mochu, jak posmutněle zírá do prázdna, a tak se vydala k ní. Krémová kočka byla zjevně úplně ztracená v myšlenkách a když ji Karamelka pozdravila, vyděšeně sebou trhla a celá se naježila. Když poznala svou kamarádku, srst jí pozvolna zase klesla.

,,Ahoj, Karamelko. Vyděsilas mě," mňoukla ještě pořád trochu rozechvěle Mocha.
Karamelka ji přátelsky olízla a usmála se. ,,Promiň, to jsem nechtěla. Na co myslíš ?"
Drobná kočka se znovu zasmušila. ,,Přemýšlím o svobodě. Tak ráda bych si protáhla tlapky. Ulovila myš. Prospala se na mechu. Hnala se do neznáma."
Karamelka se pousmála. ,,Já taky občas sním o tom, jaké by to bylo, smět jít, kam budu chtít, jíst, na co budu mít chuť a smět se bavit s někým jiným než kočkami ze sousedství...jenže i když je venku nejspíš krásně, život tam musí být těžký. Tady máme všechno, co potřebujeme - střechu nad hlavou, vždycky co do tlamičky a teplo, ať už je venku jakkoli - i to, co chceme - pohodlí, lásku, zábavu. Není si tu na co stěžovat a upřímně, já bych za život venku neměnila," dokončila Karamelka a ležérně si olízla rameno. ,,A navíc," doplnila ještě, ,,i kdybychom o to stály sebevíc, odsud nikdy neutečeme."

Mocha si povzdychla, ale věděla, že Karamelka má pravdu. Jejich panička je bez dozoru ven nikdy nepouštěla a i kdyby se jim podařilo jí utéct, celá zahrada byla obehnaná vysokým plotem, který měl na vrchu špičaté ostny a mezi zakroucenými tyčemi by se nikdy neprotáhly. Jejich šance na útěk byly mizerné a Karamelka ani Cream se do toho navíc nijak zvlášť nehrnuli. Znovu se zahleděla ven.

Déšť pozvolna slábl a ulice potemněly. Blížil se večer. V matném světle se všechno jevilo tak nějak křehčí a půvabnější. Košaté šeříky s větvemi posetými trsy fialových, sladce vonících květů. Úzká cestička z hladkých obroušených kamenů vedoucí ke dveřím. Větve mohutného ořešáku klenoucí se přes plot. Kapky vody lesknoucí se na stéblech ještě vlhké trávy. Počkat. Prudce se otočila zpět k ořešáku, až sebou Karamelka trhla a málem sletěla z parapetu.

,,Co blbneš ?" zaprskala popuzeně, škrábajíc se zpátky, celá naježená.
Ale Mocha si jí sotva všimla. S čumáčkem přitisklým ke sklu horečně skenovala pohledem strom, zorničky zúžené, uši nastražené. ,,Koukni," zašeptala jako v transu.
,,Co je ?" mňoukla zmateně Karamelka. Nějak nechápala, o co tu jde.
,,Podívej se na ten strom," zamumlala Mocha téměř se zbožnou úctou.
,,Jo, strom. Co je s ním ?" mňoukla Karamelka a už začínala být podrážděná.
,,Ty větve. Sahají přes plot !" vyjekla Mocha, která už docela ztratila sebeovládání.
,,No a c-" Karamelce to v polovině věty došlo. ,,Ne ! To nemůžeš myslet vážně !" zasténala.

,,Ale ano !" Mocha si jejího tónu hlasů ani v nejmenším nevšímala a dál nadšeně vedla svou. ,,Koukni, až nás pustí ven, prostě na chvilku nějak odvedeme pozornost, vyšplháme nahoru a po větvích se dostaneme přes plot. Lehký jako pírko."
,,Jo. Lehký jako pírko. Ptáka velikosti hromostvůry. Vyrobenýho z kamene. Přeskočilo ti ? To nedokážeme. Je to blbost počínaje tím, že venku nás naši dvounožci neustále hlídají a konče tom, že já se svými odstraněnými drápky na ten strom ani nevylezu." Když byla ještě kotě, s oblibou škrábala do nábytku a ničila ho tak často, že se její majitelka rozhodla jí prostě obrat o drápky. Teď toho Karamelka litovala.

,,Ale, nesmíš to brát tak pesimisticky," zahihňala se Mocha. Karamelka jen tak tak neodsekla, že ona z nich dvou není ta, kdo celé dny zírá z okna a fňuká nad tím, že není na svobodě. Mocha vzrušeně přecházela sem a tam po parapetě, mrskala ocasem a mluvila dál, na Karamelku nedbaje. ,,Podívej, vedle toho stromu je keř, vyskáčeš po jeho větvích až k té, co sahá přes plot a je to ! Drápky vůbec nebudeš potřebovat. A teď to jdu říct Creamovi. Utečeme dnes večer. Není času nazbyt." Mocha seskočila, Karamelčiny nesouhlasné výkřiky nechávajíc za sebou a rozhodným krokem se vydala najít třetího čtyřnohého obyvatele dvounožčího doupěte.

///\\\

Zatímco Mocha odhodlaná uprchnout šmejdila po doupěti a hledala Creama, Karamelka se schoulila do klubka pod stolem, zabořila hlavu do kožíšku a přemýšlela. Pravdou bylo, že si vlastně ani nebyla jistá, jestli utéct vůbec chce. Jistě, v něčem ji představa života nezávislého na dvounožcích fascinovala.

Na chvíli se zasnila a představila si sama sebe jako silnou, mohutnou divokou kočku s dlouhými tesáky, která sama porazí smečku psů - alespoň tak to tvrdila její matka, která jí jako malé o divokých kočkách vyprávěla. Jenže pak se myslí vrátila zpět do reality. Věděla, že ona taková není. Nedokázala by chladnokrevně zabíjet ostatní kočky ani lovit nevinná zvířata. Byla mírumilovná, přátelská kočka z dvounožčího doupěte, ne nebezpečná šelma žijící v ulicích. Možná nikdy neochutná myš, nevychová koťata ani nenajde místo, kde zapadá slunce, ale prožije šťastný, klidný život bez sebemenší nejistoty a nebezpečí. Rozhodla se. Mochu měla ráda, ale vzdát se kvůli ní bezpečí, pohodlí a všeho, co měla ráda a vyměnit to za tvrdý, krutý, osamělý život plný nemilosrdna a násilí ? Ne. Odhodlaná to krémové kočce vysvětlit se vydala do patra, odkud cítila její pach, zabarvený vzrušením a napětím.

Hnala se vzhůru po schodišti a její tlapky tiše dopadaly na hladké, lesklé dřevo. Nahoře bylo ticho a přítmí. Oproti hlučnému prostředí dole to byla příjemná změna. Mochina stopa vedla do bílé místnosti, ve které si dvounožci myli svá podivná bílá těla bez kožíšků. Karamelka přeběhla po chladných hranatých kamenech, ze kterých tu byla podlaha a pootevřeným střešním oknem vyklouzla ven.

Ovanul ji chladný, vlhký večerní vzduch. V trhlině v mracích se občas zaleskla jedna z osamělých prvních hvězd. Dvounožčí doupata, pravidelně rozestavená v řadách, se pomalu rozsvěcela. Jejich žlutá, nepřirozená záře se táhla jakoby donekonečna. Najednou se cítila neuvěřitelně malá. A tam, na samém obzoru, ležel pruh temnoty. I z dálky jako by slyšela šveholení listů a cítila pod tlapkami hustý podrost. Les. Divočina plná kořisti, bez dvounožců, území, kterému vládly klany divokých koček. Byly prý dvakrát tak velké jak mazlíčci a desetkrát tak silnější. Ale jakkoli bylo lákavé se stát jednou z nich, při pohledu na temný les v dálce se Karamelka necítila silná a divoká. Jen křehká a ztracená. Z myšlenek ji probralo zarachocení. Otočila se za zvukem, ale byl to jen kamínek, který spadl z vrcholu střechy, kde seděla Mocha a Cream.

Karamelka se obrněla, sebrala veškerou svou odvahu a chtěla se vydat k nim, ale Cream seskočil jako první. Ztuhla, když se o ni otřel a zašeptal : ,,Hodně štěstí. Budeš mi chybět, Karamelko. Budu rád, když mě s Mochou někdy navštívíte, ale chápu, že to toulavé kočky asi nesmějí. Vážně jsem chtěl jít s vámi, věř mi, ale nemohl bych to Cherry udělat. Snad vám bude venku líp." Zezdola se ozvalo tiché zamňoukání. Cherry čekala za plotem, břicho kulaté a těžké, Creamovi se v očích rozzářil láskyplný jas a Karamelka náhle pochopila. Dřív, než ze sebe stihla něco dostat, Cream jí olízl ouško, zamumlal tiše : ,,Už musím. Možná se ještě uvidíme, ale kdyby ne...sbohem," a proklouzl oknem zpátky dovnitř.

Chvíli za ním tiše hleděla a pak si mlčky přisedla k Moche. Po chvilce tichým, omluvným hlasem začala : ,,Mocho, já-"
Krémová kočka ji ale přerušila. ,,Prosím, než to řekneš. Pojď se mnou. Chápu, že máš strach - a já ho mám taky. Počítala jsem s tím, že nebudeš chtít jít, a doufala jsem, že Cream třeba ano, ale Cherry nosí jeho koťata a já chápu, že ji tu nemůže nechat. Vím, že život tady je jednodušší a lepší, ale já sem nepatřím. Každou noc chodím sem, dívám se na les a cítím, jak mě volá. Tohle je moje šance, a já ji musím využít. Ale venku je nebezpečno a já nechci jít sama. Možná o tom nevíš, Karamelko, ale mám tě ráda. Být osamělá je těžký a být osamělá tam venku ještě stokrát víc. Prosím, pojď se mnou. Vím, že ti to za to nestojí, ale já tě potřebuju. Nedokážu to sama. Možná to vypadá, že jsem bezcitná a nikoho nepotřebuju,ale tak to není. Nezůstávej tu. Prosím." Mocha domluvila a sklopila oči. A Karamelka náhle věděla, že tu zůstat nemůže. I kdyby chtěla sebevíc, nedokáže tuhle drobnou kočku opustit.

Povzbudivě do Mochy drkla. ,,No tak, co ten křivý obličej. Jasně, že jdu s tebou !" Pokusila se znít vesele a odvážně, a přestože její herecký výkon nebyl nijak skvělý, Mochu to zřejmě přesvědčilo. Nejprve se jen pousmála, ale brzy se začala naplno usmívat a znovu nasadila odhodlaný výraz. Když zaslechla zespoda zachrastění granulí v misce a volání dvounožců, pohlédla Karamelce do očí. Byl čas.

///\\\

Karamelka pomalu přežvykovala granule, tlamičku plnou jejich suché, nijaké pachuti. Bylo to odporné, ale bolestně si uvědomovala, že je to nejspíš naposled, co tyhle nechutné kuličky jí, a tak se snažila si je co nejlépe zapamatovat. Smutně si uvědomila, že dokonce i tohle jí bude chybět - pokud se jim útěk tedy podaří. Upřímně o tom pochybovala, ale Mocha byla tak nadšená a pevně rozhodnutá, že jí nechtěla zkazit naděje. Jeden z dvounožců otevřel kočičí dvířka a dovnitř zavanul chlad zvenku. Karamelka spolkla posledních pár granulí a kývla na Mochu. Naposledy se propletla mezi nohama dvounožců, naposledy se nechala podrbat za ušima a naposledy nasála podivně vonící vzduch. Sbohem, dvounožci. Sbohem, Creame. Sbohem, domove.

Tráva, po dešti ještě mokrá, ji chladila na tlapkách. Kráčela pozvolna, každý krok směrem pryč od doupěte jakoby ji vedl blíž a blíž k nebezpečí a temnotě venku. V ulicích se převalovala mlha a i přestože bylo léto, Karamelce po zádech přeběhl mráz. Měla sto chutí to vzdát, otočit se a pádit zpátky dovnitř, ale věděla, že nesmí. Cream, který už v zahradě sedel nějakou dobu, na ni povzbudivě kývl. Přiběhla k ní Mocha, vzrušeně mrskala ocasem a střihala ušima. ,,Uklidni se," sykla Karamelka.
,,Vždyť jsem úplně klidná !" Karamelka protočila oči vsloup, ale Mocha už vykládala svůj plán. ,,Ty se teď nenápadně přesuneš tamhle k tomu tisu a až já odvedu pozornost, nenápadně po něm vyšplháš až k té větvi ořešáku, co sahá přes plot a tam na mě ve stínu počkáš. Já dostanu dvounožce co nejdál a pak rychle vyšplhám za tebou a utečeme. Jasný ?" Karamelka měla chuť Moche na rovinu říct, že to zní jako z pohádky pro malá koťata, ale nakonec přikývla. ,,Jasný."

Mocha na ni mrkla a pak jakoby nic odkráčela o kus dál. Karamelka se mezitím pomalu sunula k tisu, semtam něco očichala nebo chňapla to listu a zoufale se snažila předstírat nevinnost. Připadala si neuvěřitelně nápadně a hloupě, ale dvounožec vypadal, že si ničeho nevšiml a ona se zdárně dostala až k nízkému keři pokrytému jehličím. Máchla ocasem na Mochu a ta nepatrně kývla a pak se vrhla na nejbližší květináč, srazila ho na zem a začala květiny v něm cupovat na kusy. Dvounožec po ní skočil a pokoušel se ji zastavit, ale Mocha byla nepolapitelná. Jako střela skákala sem a tam, vřískala a drápala do všeho v dosahu. Karamelka na ni chvíli jen zírala jako na blázna, než jí došlo, proč to vlastně dělá.

Rychle se vrhla k tisu a začala se škrábat vzhůru. Šlo to pomalu a ztěžka - nemohla do dřeva zatnout drápy a tak sklouzávala dolů a jehličí ji píchalo do očí a do čumáčku. Pokusila se ohlédnout aby zjistila, jak je na tom Mocha, ale jen se kvůli tomu znovu zřítila dolů. Zaťala zuby a znovu se na kmen vrhla. Bolelo ji všechno, ale vytrvale se kousek po kousku, větev po větvi, sunula vzhůru. Ztrácela rovnováhu a tenké větve se pod ní houpaly. Byla sotva tucet kočičích výšek nad zemí, ale stejně měla šílený strach, že spadne. Od větve ořešáku a cesty ke svobodě ji dělila sotva kočičí délka, ale ať se natahovala sebevíc, nedosáhla tam. Jediná možnost byla skočit.

Bála se. Věděla, že pokud se neodrazí dost, větve se nedokáže zachytit a spadne. Ale neměla na výběr. Zhluboka se nadechla a odrazila se. Předními tlapkami prudce narazila do dřeva, sklouzla po hladké kůře a zoufale hrábla po větvi. Na okamžik i čas zatajil dech - a pak Karamelčiny tlapky podklouzly, ona se zoufale zazmítala a připravila se na bolestivý pád, když tu se vzduchem mihlo cosi bílého a popadlo ji to za zátylek. Cream vytáhl zlatavou kočku zpět. ,,Děkuju !" vyhrkla Karamelka. ,,To je to nejmenší, co jsem mohl udělat, " usmál se Cream.

Mocha, celá vyčerpaná, zahlédla, že je druhá kočka konečně na místě a tak z posledních sil vystřelila na druhý konec zahrady, svrhla dvounožci do cesty konev a pak vypálila k ořešáku. Zaťala drapky do kůry a rychlostí blesku vyšplhala vzhůru. ,,Pojď !" zavřískla, ani se nezastavila a bez sebemenšího zaváhání se hnala po větvi dál. Dvounožec, celý promočený, se s křikem sbíral ze země a jakmile je uviděl, vyběhl za nimi. Karamelka vyrazila za Mochou tak rychle, jak jen jí to tlapky bez drápů a čím dál tím tenčí větev dovolily. Listy ji šlehaly do obličeje a cítila, jak se pod její váhou dřevo prohýbá, ale nedbala na to. Jakmile se dostala do místa, kde větev překlenula plot, Mocha se vrhla dolů a dopadla na všechny čtyři na chodník.

Karamelka ale na moment zaváhala. Pokud teď skočí, celý její život se navždy změní. Na okamžik se toužila vrátit, ale pak Mocha zachytila její pohled a nevyřčená prosba v něm rozhodla. Vrhla se dolů. Nebylo cesty zpět.

Měkce dopadla a chvilku trvalo, než se zorientovala. Oslepilo ji světlo jednoho z umělých sluncí na tyčích, jenž dvounožci používali v noci. Probral ji až vzteklý křik dvounožce. Pořád nemohla uvěřit tomu, že to doopravdy vyšlo. Stále ještě napůl slepá vyrazila tam, odkud slyšela údery Mochiných tlapek. Hnaly se dál a dál, pryč od domova a všeho známého, aniž by měly ponětí, kam míří.

Tak je první kapitola konečně na světě ! Doufám, že se vám líbila a opět budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu nebo jen připomenutí. Omlouvám se za případné překlepy, jsem nucena psát na telefonu a při korekci občas něco přehlédnu. Znovu moc děkuji Áje za nádhernou ilustraci.
Vaše Crow ^^