Na všech místech magického světa Solaryenu se již rozprostírala temnota, jen pouliční lampy ozařovaly asfaltové cesty. Mladá dívka, v plášti rudé barvy, sešla z osvícené silnice na lesní kamennou stezku, kde jí svítila již jen Luna v úplňku. Našlapovala potichu a naslouchala zvuky přírody, mihotající se všude okolo ní. Náhle za svými zády zaslechla jemné zakřupání větví. Poskočila leknutím.

To bylo asi jen nějaké neškodné zvíře, jen klid. Pomyslela si. Neotáčela se tedy za sebe a pokračovala dál ve svém nočním putování, jež měla od rodičů zakázané. Jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe. Stejné opakovávajíc se zvuky za sebou zaslechla ještě párkrát. Zdálo se jí to již divné. Tentokrát se rychle otočila až se její vlasy rozletěly do všech stran a spatřila před sebou vysokého muže, jež byl oděn v černé kápi a ve svých obřích dlaních držíc luk a šíp ji nepříjemným pohledem pozoroval.

„Ahoj, děvče," promluvil na ni svým velmi hlubokým hlasem a jeho neutrální výraz se proměnil v úšklebek. Dívka ihned věděla, jaké má tento muž úmysly, a proto mu ani neodpovídala nazpět. Kdyby dívka neuměla číst myšlenky lidem - což bylo jejím magickým darem, nespíš by to byl její konec.

Thalia se dala na útěk. Běžela lesem jako o život, také jí šlo o život. Plazila se mezi stromy a keři, jenž jí stály v cestě. Její dlouhé hnědé vlnité vlasy vlály ve vzduchu. Větve pod jejíma nohama hlasitě křupaly. Thalia nemohla dovolit, aby jí ten lovec, z vedlejší vesnice, zachytil. Ocitla by se ve velikých nesnázích. Nejen, že by ji lapil, ale opustila i vesnici Sílis, jež byla jejím domovem, po době, kdy ji nikdo nesměl opouštět. Měla by veliký problém. Tato myšlenka ji poháněla v čím dál rychlejším běhu. Když se přistihla, jak její nohy zpomalují, stačilo jen pomyslet na realitu, a znovu se její nohy daly do rychlejšího pohybu.

Po chvíli se ocitla na kraji lesa. Zastavila se. Byla celá udýchaná. Snažila se zklidnit své zrychleně bušící srdce. Párkrát se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a ihned poté se splašeně otočila čelem ke stromům. Rozhlédla se po okolí - nikde nikdo.

Přimhouřila své oči a stále zkoumala prostředí, v němž stála. Nikde, nikdo.

Prohrábla si své tmavě hnědé, již rozcuchané, vlasy a oddychla si. Pomalu se otočila a chtěla se dát do kroku. Chtěla pokračovat ve své cestě, avšak náhle ji dvě silné paže přirazily ke stromu a držely ji za krk. Dusily ji.

„Mně nikdy neutečeš," muži se na tváři rozlil samolibý úsměv. Strhl dívce kapuci z hlavy. Zkoumal její půvabnou a téměř dokonalou tvář. Její jedinečné ametystové oči ji prozradily, protože byla snad jedinou osobou, která takové v Solaryenu měla.

„Hmm, Thalia De Cass," ušklíbl se lovec a svůj stiskl povolil. Kdyby to bylo jiné děvče- dívka z ne tak významného rodu, nejspíš by ji usmrtil. Ovšem Thaliu nemohl zabít. Byla to důležitá osoba, dalo by se říci, že i výjimečná. Spoutal její jemné ruce pevným provazem a měl ji v plánu odvést jejich vůdci. Věděl, že za ni bude velice slušně odměněn. Díky tomuto děvčeti věděl, že v jeho rodině se zase budou mít všichni dobře, tak jak se už dlouho neměli.

Vedl ji jižně od vesnice Sílis do jejich vesnice Ortegy. Tato dědina byla úplně na druhé straně od Sílis. Thalia se všelijak kroutila a snažila se vymanit z jeho spárů, avšak se jí to nevedlo. Byl na ni až moc silný. Smutným pohledem se dívka zadívala na stromy rostoucí v lese, od kterého jí lovec táhl pryč. V dálce zahlédla ohnivě červené oči. Leknutím sebou škubla.

„Nemel sebou tak," procedil skrz zuby muž a ohlédl se k lesu. Jen, co spatřil rudé oči blížící se k nim, zanadával: ,,Do háje!"

Pohotově vytáhl ze své brašny další lano a Thaliu přivázal ke stromu, u kterého se v ten moment zastavily. Jen co její tělo připevnil k jednomu z jehličnanů, tak vytáhl luk a šíp a namířil ho směrem k vlkodlakovi. Avšak minul. Znovu zamířil, avšak než stihl šíp vystřelit, vlkodlak po lovci skočil. Lovec se nějakým způsobem vyhnul a dal se na útěk, aby zachránil svůj život. Thalii tam klidně nechal na pospas. Nevěděla, jestli být ráda, že se muže zbavila anebo ne. Přeci jen, šlo o její život. Vlkodlak si to namířil přímo k ní. Dívka už se v duchu loučila se svým nedokonalým životem, když v tom se před ní jen zastavil a chvíli jí zkoumal svým pohledem. Pak to dívce došlo a z jejích úst vyšlo: „Benette?" Jemně se pousmála.

Vlkodlak se proměnil zpět v chlapce. Prohrábl si své havraní vlasy a pohlédnul na ni svýma čistě modrýma očima. Byl to její dobrý kamarád. Ben jí pomohl odvázat její tělo od stromu a ihned poté dostat se z těch všech provazů. Dívka pohlédla na Bena a otázala se udiveně: ,,Bene, co tu děláš?"

„Popravdě?" Nadzvedl jedno obočí a založil si ruce na své svalnaté hrudi.

„Samozřejmě, že po pravdě," Thalia nad tím jen protočila oči.

„Sledoval jsem tě," pokrčil svými širokými rameny.

„Proč?" Vypadla z jejích úst další otázka.

„Neptej se tak furt. Jsi tak moc zvědavá, víš to?" ušklíbl se. Ani nečekal na její odpověď a pokračoval dále ve své řeči. ,,Můžeš být ráda, že tě někdo vůbec zachránil a že teď nejsi u jeho pána, který by tě nejspíš mučil a vyhrožoval tvým rodičům," zakřenil se.

„Pravda, děkuju ti... za záchranu," povzdychla si Thalia a s pocitem provinilosti, zabodla svůj pohled do země.

„Maličkost. A teď už pojďme, začíná pomalu svítat. Musíme to stihnout přesně na čas do vesnice a jestli ne, tak to slízneme oba," napřáhl k ní ruku, za již ho dívka, s jemným úsměvem, chytla. Propletla si s ním prsty a vydali se stezkou k jejich dědině. I když kráčeli ruku v ruce, byli to stále jen přátelé. Z Benettovi strany byly možná city k jeho dlouholeté kamarádce silnější, avšak Thalia ho vnímala pouze jako nejlepšího kamaráda.

Za pár hodin se objevili před jejich vesnicí, avšak nemohli se tam jen tak dostat, protože kolem vesnice byla magická zeď, jenž jejich domov bránila před zlem. Tito dva, ale znali tajný vchod schovávajíc se pod zemí. Šli po kamenné zablácené cestě ještě pár kilometrů, aby se dostaly na místo, kam přesně potřebovali. K jedné jeskyni. Za půl hodiny stáli u ní a vlezli tam. Kráčeli stále jeskyní až do Sílis. Byla to pro ně taková tajná chodba. Opatrně vylezli na konci a porozhlédly se, zda někdo již není vzhůru. Nikdo. Tiše se rozloučili a vydali se každý ke svému domu.

Thalia pomalu odemykala dveře, které při otevření trochu zavrzaly. Opatrně dívka vkročila jednou nohou, poté druhou, na dřevěnou vrzající podlahu. Snažila se jít velmi potichu, avšak kdyby nebyla tak nemotorná, dokázala by to. Jakmile vstoupila na první schod, tak klopýtla a místností se roznesl hlasitý zvuk.

Zaslechla otevírající se dveře od ložnice jejich rodičů. Než stihla jakkoliv zareagovat, tak ji spatřila, ležící na schodech, její matka s rozzuřeným výrazem ve tváři.

„Thalie! Uvědomuješ si, kolik je vůbec hodin!" Potichu křikla a promnula si spánky. Thalia se jen tak nevinně pousmála.

„Proč jsou otevřené dveře ven?" Založila si, její matka, Aurora ruce na hrudi. Dívka se poohlédla a v duchu si na sebe zanadávala. Ona zapomněla zavřít.

Z toho se jen tak asi nevyvleče. Pomyslela si.

Dívka jen pokrčila rameny.

„Že ty ses zase poflakovala venku a ke všemu v noci! Mladá dámo, jsi ve velkém průšvihu?!" Nakrčila obočí a zlostně na ni pohlédla svýma oceánově modrýma očima.