Když se bledé, matné slunce skryté za mračny začalo sklánět k obzoru, běsnící letní bouře se změnila v husté, vytrvalé mrholení. Drobné kapky připomínající tenounké jehličky štípaly do tváře a Sluneční hvězda, která právě vyklouzla ze svého útulného, vyhřátého doupěte ve vykotlaném kmeni stromu se otřásla a musela přivřít oči - téměř vodorovný vítr jí vmetl kapky přímo do obličeje.

Sotva viděla, ale cestu k léčitelskému doupěti absolvovala už tolikrát, že by tam bez problémů trefila i ve spánku. Tlapky se jí bořily do mazlavého lepkavého bahna, v nějž se proměnila ještě nedávno suchá mýtinka ušlapaná stopami nesčetných generací koček. Tábor Mokřadního klanu byl vybudován jejich předky před desítkami novolistí a přežil mnohem větší pohromy, než vlnu bouřek, ale přesto měla Sluneční hvězda strach. Teritorium Mokřadního klanu bylo podmáčené i za těch nejsušších měsíců zelenolistí, takže pokud bude pršet stejně jako posledních pár dní ještě o něco déle, Měsíční potok i četná jezírka v mokřadech se vylijí z břehů. Poslední, o co teď stála, bylo řešit k tomu všemu ještě záplavy. Už takhle měla potíží až nad hlavu.

Na doupě válečníků před několika dny spadl uvolněný balvan z vrcholku skály, jež tvořila jednu jeho stěnu, a kromě toho, že zničil téměř celou střechu, několik koček bylo zraněno. Měsíční kapka teď byla ve dne v noci na nohou a kdo mohl, pomáhal s opravou doupěte, protože válečníci neměli kde spát a tak byli nuceni se mačkat v doupatech s ostatními.

Sama Sluneční hvězda si k sobě vzala svého mladšího bratra Kosatce a dva mladé válečníky : Zlatého pracha a Dešťovou peruť, přestože dvakrát nadšená nebyla. Ne že by své souklanovníky neměla ráda, právě naopak, jen byla v noci zvyklá být sama se svými myšlenkami a uvažovalo se jí poněkud těžko, když jí po boku chrápal Kosatec a Zlatý prach sebou věčně rádoby ze spaní házel, aby se mohl čirou náhodou přitulit k Dešťové. Spala málo i obvykle - na odpočinek většinou nebyl čas, protože vždy bylo něco, co mohlo klan ohrozit a ona se měla raději neustále na pozoru - ale od té doby, co sdílela doupě s ostatními, nespala už téměř vůbec. Kromě toho, že ji jejich přítomnost rušila, hlavu měla plnou starostí : o zraněné, o tábor i o svou dceru, která jí taky nedělala zrovna radost.

Povzdychla si, potřásla hlavou a vydala se dál. Koneckonců, byla na tom ještě dobře - nebozí Bouřní měli tábor hned u řeky a navíc se jim měla narodit koťata, blesklo jí hlavou, když si vzpomněla na poslední shromáždění a šťastný úsměv Letní skvrny, mladičké bílozlatozrzavé kočky s nadějí v ledově modrých očích. Kdybys jen věděla, jak těžké je být matkou...

Náhle uslyšela, jak na ni kdosi zavolal. Trhla sebou, oslovení ji probralo ze zamyšlení. ,,Nechceš jít sem do sucha, Sluneční hvězdo ?" mňoukla laskavě štíhlá hnědobílá kočka vykukující z léčitelského doupěte. Velitelka si ani neuvědomovala, že už notnou chvíli stojí v dešti a hledí zamyšleně do dálky. Pospíšila si tedy, cestou ještě popadla do tlamičky hraboše z hromady kořisti provizorně schované pod nedalekým keřem a vklouzla do skalní pukliny.

Vzduch voněl bylinkami a jakýmsi uklidňujícím pocitem bezpečí a Sluneční hvězda ho zhluboka nasála. Léčitelské doupě bylo domovem její nejbližší přítelkyně a zároveň místem, kde se pokaždé uklidnila, odpočinula a utřídila si myšlenky. Nevědomky se pousmála.
Kaštanka, která seděla kousek od vchodu na ni přátelsky kývla a otázala se : ,,Jdeš za Měsíční kapkou ?" Sluneční hvězda přikývla a zamumlala : ,,Ano. Donesla jsem jí něco k jídlu a chci ji donutit, aby si trochu odpočinula, má toho teď až nad hlavu."
Kaštanka souhlasně zamručela a pak radostně dodala : ,,Ale Zázvorovi už je lépe ! Kapka říkala, že už ho zítra pustí," zapředla spokojeně.
,,To je skvělé," přinutila se Sluneční k úsměvu.

Kaštanka a Zázvor byli prazvláštní, ale roztomilý pár. Kaštanka byla energické sluníčko klanu, zato vyhýbavý, přemýšlivý Zázvor byl spíš skrytý ve stínech, ale jeden druhého dokonale doplňovali. Zázvor patřil mezi poraněné kočky po nehodě s balvanem a Kaštanka byla od té doby jako tělo bez duše. Teď se jí ale do očí vrátilo světlo a od ucha k uchu se jí táhl vřelý úsměv.

,,Doufám, že Jablečce moc nechyběl trénink, ale bylo to teď pro mě těžké," mňoukla Kaštanka omluvně. ,,To je v pořádku," usmála se Sluneční povzbudivě. ,,Řekla bych, že Jablěčka je ta poslední kočka na světě, které by někdy chyběla práce," uchechtla se Sluneční hvězda a dala si záležet, aby Kaštanka nepostřehla nádech hořkosti v jejím hlase. ,,Ale jakmile toho budeš jen trochu schopná, ráda bych, abyste se zase co nejdříve vrhly na nějakou dřinu...Jablečka neví, co se sebou a podepisuje se to na celém táboře a psychickém zdraví nás všech," odfrkla si unaveně Sluneční.

Právě v tu chvíli se z učednického doupěte vynořila zrzavohnědá učednice, hruď pyšně nadmutou a cosi hlasitě vykládala. Za ní vystřelili šedý mourek a drobný hnědozrzavobílý kocourek, v očích nadšení a na déšť nedbaje se po boku kočičky vydali přes mýtinu k hromadě kořisti. Velitelka v duchu zaúpěla, když poznala svou dceru Jablečku a její dva nejlepší kamarády, Větrotlapíka a Stehlíčka.

Deštík, který táhl přes paseku větev ztuhl a pak nechal větev větví a klidil se trojici z cesty. Poslední, po čem toužil, byla sprška vtípků a posměšků na jeho účet, kterými si tři učedníci občas vybíjeli špatnou náladu. Jistě, byl zakrslý zbabělec, ale přesto ho jejich slova zraňovala, i když věděl, že to nemyslí doopravdy zle. Proto raději zmizel v rákosí obklopujícím tábor a zamířil k nedaleké skalce. Když potřeboval být sám, schovával se tu ve výklenku v tmavošedé žule a předstíral, že s ní splynul a proměnil se v další balvan.

Jablečka se se svými přáteli mezitím se smíchem a pošťuchováním vlekla pro něco na zub, když vtom zahlédla, jak se Duhotlapka s Kopřivodrápem vší silou snaží nadzvihnout jeden z odštěpků balvanu, který zničil válečnické doupě, aby pod něj Větvička s Popelomáčkou mohly zaklínit silný kmínek lísky. Jablečka se uchechtla : ,,Koukněte na ty ubožáky ! Já bych ten šutr udržela jednou tlapkou a u toho ještě vyřídila tři Bouřné."
Větrotlapík si odfrkl : ,,To tak," a rádoby posměšně do ní šťouchl. Jablečka se načepýřila a hrála uraženou : ,,Jistěže bych to zvládla !"
,,Tak se předveď," zakřenil se Stehlíček.
,,Pokud toužíš po tom, abych ti dokázala, jak jsem skvělá, já proti tomu nic nemám," vyplázla na něj kočička jazyk.

Jakýsi hlásek v Jableččině hlavě se ji pokusil upozornit, že to je sakra špatný nápad, ale velitelčina dcera ho rychle zapudila a odhodlaně se vydala ke skupince bezradných stavitelů. Duhotlapce zrovna na blátě podjely zadní nohy a ona se zřítila na zem a málem upustila balvan přímo na Popelomáčku, ale Jablečka ho pohotově zachytila a zakřenila se na pestrobarevnou kočičku, která se s kamenným výrazem škrábala na všechny čtyři.
,,Nemusíš děkovat tak moc," utrousila ironicky a Duhotlapka po ní vrhla nenávistný pohled. Jablečka protočila oči vsloup a když pohlédla zpět na místo, kde druhá učednice ještě před chviličkou stála, kočka byla pryč. Jablečka zaprskala - nenáviděla, když tohle Duhotlapka dělala. Kašlu na ni, odfrkla si vduchu a otočila se na Kopřivodrápa. ,,Poslyš, běž pomoct těm dvěma, já ten kámen zmáknu," mňoukla svým přepečlivě trénovaným sebevědomým velitelským hlasem a kývla směrem k Popelomáčce a Větvičce, které se neúspěšně pokoušely nacpat kmen lísky do škvíry mezi nadzdviženým balvanem a rozbahněnou zemí.

Kopřivodráp se pokusil něco namítnout, ale Jablečka ho zpražila pohledem, který zahnal všechny námitky, které měl hnědočerný mourek na jazyku. Jablečka možná měla ego až do nebes a rozum obvykle někde zapomínala, ale její velitelská krev se nedala zapřít. A tak Kopřivodráp sklonil hlavu, přikrčil se, vyklouzl zpod kamene, vrhl po Jablečce poslední nejistý pohled a rozeběhl se na pomoc dvěma kočkám. Jen co ji Kopřivodráp zanechal o samotě, Jablečka ucítila, jak se váha na jejím hřbetě prudce zvětšila a ona musela zatnout zuby, aby nesykla bolestí.

I přes nesmírnou námahu se zašklebila na své kamarády, kteří stáli opodál. Dokonce i Sluneční hvězda, která to všechno zpovzdálí sledovala, si na okamžik pomyslela, že by Jablečka dokonce mohla být i k něčemu užitečná. Její dcera pomáhala ostatním a dokonce sama držela břemeno, které dělalo potíže i dvěma nebo třem válečníkům. Možná to s ní přece jen nebude tak marné. Jablečka zachytila matčin pohled a krémovohnědá kočka se na ni zlehka usmála. Na chviličku mezi nimi zavládl klid. Všechny hádky, které se mezi nimi denodenně odehrávaly, byly na okamžik zapomenuty. A pak se to - jako obvykle - všechno pokazilo.

Její kamarádi, kteří se doteď culili opodál se k ní se smíchem přihnali. ,,Fajn, vyhrála jsi," mňoukl zdánlivě otráveně Větrotlapík.
,,Já ti to říkala," zakřenila se na něj Jablečka a vyplázla jazyk. Pak pozvedla tlapku, aby Větrotlapíka štouchla do bláta, jako to jeden druhému dělali pokaždé, když se o něco vsadili. Jenže v okamžiku, kdy se naklonila, aby udržela rovnováhu, balvan, už tak dost vratký se pohnul ještě o kousek. Jablečka ztuhla, když ucítila, jak se kámen pomalu pohybuje, ale už bylo pozdě. Otevřela tlamičku, aby zavolala někoho, aby jí pomohl, ale nestihla ani první slovo a kámen se s hlasitým zapraskáním větví propadl dovnitř rozestavěného doupěte.

Na zlomek vteřiny si oddechla - tak moc se toho nestalo. Načež se větev zpevňující stěnu pod váhou kamene zlomila a celá konstrukce se s praskáním zhroutila. Celý tábor jakoby zalapal po dechu. Jablečka cítila, jak ji propichují desítky párů očí, ale všichni byli zřejmě příliš šokovaní na to, aby něco řekli. Všichni až na její matku. Béžová kočka se vzteklým jekotem letěla přes mýtinu a z očí jí šlehaly blesky. První, co Jablečku napadlo, bylo utéct. Vyjekla jakousi nesouvislou omluvu a vystřelila k východu. Ignorovala matčin vzteklý vřískot a pádila pryč.

***

Tlapy se jí bořily do rozměklého bahna a kožich měla v okamžiku celý promočený, ale usilovně to ignorovala a s hořkými vzlyky se hnala kamsi k hranicím. Bylo jí fuk, kam se dostane, hlavně že bude daleko od tábora. Už se tam nikdy nevrátím, zasyčela v duchu, zuby paličatě zaťaté. Nesnášela svou matku a nesnášela celý tenhle pitomý klan. Jen jsem chtěla pomoct.. nebyla moje vina, že se to pitomý doupě zhroutilo... přesvědčovala sama sebe usilovně, ale ani ona tomu nevěřila.

Netušila, jak dlouho běžela ani jakým směrem a bylo jí to jedno. Cestu zpátky do tábora už stejně nebude potřebovat. Na tlapky se jí ale lepilo bahno a běžet dál bylo čím dál tím těžší. Nakonec se na to s otráveným zavrčením vykašlala a plácla sebou pod jalovec, kde bylo alespoň o trošičku víc sucho. Nebyla to moje chyba, prostě to špatně drželo !

Nakonec se jí povedlo se trochu uklidnit a začít racionálně uvažovat. Bylo zelenolistí a kořisti bylo dost, ale za letních bouří se močál proměnil ve zrádné bludiště plné pastí. Otřásla se a nevědomky se posunula kousek dál od mokřadu, ke kmeni keře, který rostl na jakžtakž bezpečném ostrůvku suché země. Náhle z ní vyprchal všechen vztek a ona byla znovu jen malé, hloupé koťátko, ztracené samo v močálu. Usilovně se snažila vzpomínky zahnat zpět, ale šlo jí to mizerně. Frustrovaně sekla po trsu ostřice rostoucím opodál - jako obvykle se pokoušela proměnit strach a smutek ve vztek - ale dosáhla jen toho, že si o úzké listy pořezala tlapku a tak toho nechala.

Déšť, který bičoval močál se znovu proměnil v bouřku, temnou oblohu občas rozčísl blesk a drobná zrzavá kočka se pomalu začala propadat do hlubin spánku. Víčka jí ztěžkla a svět začínala pohlcovat tma, ale pak opodál zapraskaly větve. Jablečka byla okamžitě zase úplně bdělá. Co nejtišeji si stoupla a opatrně vykoukla zpod větví. Mhouřila oči a pokoušela se v trsech rákosu něco zahlédnout, ale bylo to prakticky nemožné. Naježila se, vytáhla drápky a připravila se na boj. Rákos se zavlnil a ven vyklouzla drobná silueta... Stehlíčka.

Její kamarád se klepal zimou, byl od hlavy k patě od bláta, ale široce se usmíval. ,,Jablečko ! Už několik hodin tě hledám ! Musíme zpátky do tábora, v noci tu je nebezpečno," vyhrkl a okamžitě se vrhl zpět do labyrintu rákosu. Jablečka na okamžik zaváhala, ale pak zatla zuby. Už se rozhodla.
,,Ne," mňoukla pevně. ,,Už se tam nevrátím. Nikdy."
Stehlíček ztuhl a otočil se na ni, oči plné šoku. ,,Co blázníš ? Je to tvůj klan... nemůžeš ho jen tak opustit," hlesl nevěřícně.
,,Ale můžu. A nabízím ti, abys šel se mnou. Ty a Větrotlapík jste beztak jediní z té bandy pitomců, která si říká klan, kterým na mě záleží..." zasyčela otráveně. ,
,,To není pravda," vyhrkl Stehlíček horlivě.
,,Ale je... matka mě nenávidí a stejně tak všichni ostatní," odsekla Jablečka a nevědomky zvýšila hlas. Stehlíček se pokusil něco odpovědět, ale ona už se otočila a vzpurně se vydala přesně na druhou stranu, než odkud její kamarád přišel.

Ignorovala jeho volání a kráčela dál, mrazení na zádech pokaždé, když jí od tlapkami začvachtalo bahno se usilovně snažila nevnímat. Do nosu ji udeřil ostrý, odporný pach Hromové stezky, mírně utlumený deštěm, ale stále stejně odporný. Zauvažovala, kam dál. Na druhé straně Hromové stezky leželo území Zmijích - tak nemohla. Nakonec se rozhodla zamířit ke dvounožčím domovům. Stehlíček ji mezitím konečně doběhl a hodlal na ni vychrlit další dávku proseb, aby nikam nechodila, ale vprostřed věty ho něco zarazilo. Kousek od Hromové cesty leželo něco, co až podezřele moc připomínalo dvě kočky. A i když z jejich klanu rozhodně nebyly a Jablečce do očí stékal déšť a všude okolo panovala tma, byla si dost jistá, že ví, kdo ty kočky jsou. Jedinou otázkou bylo, co dělají uprostřed noci v bouři na území divokých koček.

Haiiii !
Já vím, já vím, není pondělí, ale co, mám chuť vydávat xD
Tak je tu nová kapitola, tentokrát z pohledu Mokřádní učednice, ze které architektku asi neudělá ani Hvězdný klan. Tak to myslíte, koho to se Stehlíčkem u Hromové stezky našli ? Budu za každou zpětnou vazbu a přeju krásný Advent.
Elliot <3