Skupinka koťat skotačila v malém, útulném doupěti. Šedá kočička vypískla, když se na ni její bratříček vrhl a srazil ji na zem. Praštila ho tlapkou, ovšem se zataženými drápky a odkulila se pryč. Její soupeř se vítězoslavně zazubil a vřískl : ,,Vzdej se, Sluneční hvězdo !"
,,Nikdy ! Raději zemřu, než abych se vzdala veliteli podřadné špíny jako jsou Bouřní !" vyjekla kočička a chystala se zaútočit, když vtom druhý, mourovatý kocourek na svého bratra zezadu skočil, srazil ho k zemi a hrdě zamňoukal : ,,Porazil jsem tě, Popelavý měsíci. Vlčí měsíc vždycky zvítězí !"
,,No dobře, vyhrál jsi, " mňouklo poraženecky kotě bílé jako sníh a jeho bratr ho pustil. Kocourek se vyčerpaně svalil na zem a jeho matka mu láskyplně olízla hlavičku.
,,Tak pojďte sem, vy válečníci. I velitelé musí jíst," mňoukla s úsměvem jejich matka.
,,No jo no," zamrmlal mourovatý kocourek jménem Habřík. Jeho sestřička do něj hravě šťouchla a napomenula ho : ,,Nemrač se pořád !" Habřík na ni otráveně zasyčel - nesnášel, když ho Obláčka poučovala - ale když uviděl, jak posmutněla, láskyplně jí olízl ouško.
,,Proč musím být Popelavý měsíc vždycky já ? On nikdy nevyhraje, už mě nebaví pořád být ten první mrtvý," reptal bílý kocourek. ,,Ale notak, Mrázečku, nesmíš si to tak brát," konejšila ho Kvítkomráčka, jeho matka, zatímco Obláčka s Habříkem se znovu začali rvát a v jednom klubku se převalovali li zemi. ,,Příště budeš Vlčí měsíc ty."
Usmál se na Kvítkomráčku a schoulil se vedle ní. Začaly se mu klížit oči. Po hře byl unavený a chtělo se mu spát. Za vůně domova a klidu se ponořil do říše snů.

,,Vstávat, vy kůže líný !" Mrázek se rozespale zavrtěl a zamžoural okolo sebe. V mysli mu ještě ulpívaly zbytky vzdálené vzpomínky z dětství a on se zoufale snažil si je zapamatovat dříve, než zmizí v nenávratnu. Sny podobné tomuto míval často, téměř každou noc - a vždy je téměř okamžitě zapomněl.

Nakonec to s povzdychem vzdal a začal uvažovat nad tím, proč se vlastně vzbudil. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval. V doupěti učedníků byla ještě tma a všude panoval zmatek. Rozespalí učedníci zakopávali jeden o druhého, naráželi do sebe a vřískali jeden na druhého. Jantarsmítko se vyděšeně choulil v rohu, Bavlnka s Poštolčíkem se jako obvykle hádali, Skořice se je s křikem snažila roztrhnout a Bledulka se bezohledně cpala k východu, na ostatní nehledě.

Mrázek se pokoušel dostat ven a zjistit, kdo že to vlastně původně křičel, ale když se zvedal, omylem narazil do Skořice, která měla už tak nervy nadranc a tohle byla poslední kapka. Vztekle zaječela : ,,Myší mozku ! Nemůžeš se aspoň koukat kolem sebe ?!" Mrázek začal koktat nějakou nesouvislou omluvu, ale rozzuřená kočka už s pohrdavým odfrknutím odkráčela pryč. Když se začalo vše pomalu uklidňovat, Mrázek konečně zjistil, kdo že to vlastně způsobil všechen ten zmatek. U vstupu do doupěte z propletených větěvek, stébel a stromků stáli Zmije s Rulíkem, crčela z nich voda a propalovali je vzteklým pohledem.

Bezděčně zacouval do kouta - z vlastní zkušenosti dobře věděl, že stát v cestě naštvané Zmiji není nejlepší nápad. Hnědobílá kočka se zhluboka nadechla, jakoby se snažila uklidnit sama sebe, ale nakonec to vzdala a zaječela : ,,Co to mělo být ? Vy si říkáte učedníci ? Tomu říkáte nějaká morálka ? Chováte se jako banda malých, tupých koťat. Tohle nebyl nástup, to byla tragédie ! Všichni dostanete trest, i to se osobně postarám. A teď se seberte a pojďte. Už zase prší a školka je zatopená. Musíme koťata přesunout jinam."

Všichni na ni na moment beze slova zírali, dokud se Zmije nenatáhla a jednu nevrazila Poštolčíkovi, který se pokusil podkopnout nohy Bledulce, ktera na něj dělala obličeje. Pak se Zmije beze slova otočila a ještě stále vztekle se vydala směrem ke školce. Skupinka učedníků rychle vyrazila za ní - nikdo z nich netoužil si to u Zmije rozházet ještě víc.

Venku byla ještě tma, slunce zakrývaly těžké černe mraky. Zmije je dost dobře mohla vzbudit vprostřed noci - nikdo by nepoznal rozdíl. Přestože od učednického doupěte ke školce to bylo sotva deset kočičích délek, venku lilo tak moc, že Mrázek byl vmžiku promočený na kost. Školka se nacházela v dolíku, uprostřed tábora, kde bylo nejbezpečněji. Svah teď byl pokrytý blátem a všichni v jednom kuse sklouzávali a zakopávali. Dokonce i Zmije, jindy tak sebejistá, jednou přistála tlamou v bahně, když zakopla o drn trávy. Všichni učedníci vybuchli smíchy a ani nenávistný pohled starší válečnice jim nezabránil v tom, aby se řehtali po celý zbytek cesty. Jediný Jantarsmítko se pokusil přispěchat své učitelce na pomoc, ale ona na něj jen vztekle zasyčela a drobný kocourek se jí raději klidil z cesty.

Když se konečně dovlekli dolů, byli promočení, zablácení a ve špatné náladě. Mrázek do chvíle, než vstoupil do školky tak nějak skrytě doufal, že uvnitř bude sucho a teplo, tak jak si školku pamatoval z vlastního dětství. To se ale přepočítal. Ranní zoubka i se svými čtyřmi koťaty se choulila na posledním ostrůvku, který nebyl zatopen vodou. Jinak bylo všude dobrých pět tlapek vody. Kusy pelíšků, kuličky z mechu i klacíky plavaly na hladině a koťata vyděšeně mňoukala a chvěla se zimou.

Bledulka, která si obvykle odmítala namočit byť jen špičku drápu, si odfrkla : ,,Jestli si někdo myslí, že se kvůli těm spratkům budu máčet ještě o okamžik déle a navíc v tomhle sajrajtu, tak se pěkně plete." Ranní zoubka do ní zabodla své bledě zelené oči a Bledulka se bezděčně přikrčila.
,,Podívej, maličká. Já jsem matka tady těch smradů a je mi upřímně úplně fuk, co se s nimi stane. Ale já odsud chci vypadnout a chci odejít suchou nohou. Je mi fuk, jak to uděláte, ale já do té vody už nevlezu. Jasný ?"

Bledulka měla sto chutí jí odseknout, že jí na to zvysoka kašle, ale Rulík po ní střelil varovným pohledem a tak nakonec zůstala zticha. Ranní zoubka byla v klanu uctívaná pomalu víc než Hadí jed, který připravil o jeden z životů Popelavého měsíce, což bylo ve Zmijím klanu považováno za větší hrdinství než zabít medvěda. Zoubka totiž klanu porodila více koťat než všechny ostatní matky za poslední tři novolistí dohromady. Vlčí měsíc díky tomu mohl zavádět ta nejpřísnější pravidla a nejtěžší zkoušky - přežila jen ta silná koťata a když jich měl málo, stačilo požádat Ranní zoubku. A ona toho využívala. Nutila všechny ji obsluhovat a chovat se k ní jako ke královně. Většina klanu ji z duše nesnášela, ale takhle to tu chodilo. Když si vybojuješ místo na slunci, nikdo se nemá právo ohlížet na to, jak jsi ho získal.

Mrázek zaváhal, než vešel do vody - jeho dlouhá bílá srst se čistila pěkně špatně - ale když viděl drobná koťata a strach v jejich očích, věděl, že je tam nechat prostě nemůže. Po tom dešti už na tom beztak hůř být nemůžu, pomyslel si. Voda byla chladná a hluboká a Mrázek se zachvěl, když mu dosáhla až po břicho. Ve vodě plavaly nejrůznější pozůstatky zařízení školky a Mrázek málem zakopl o kus pelíšku na dně, do kterého se mu zamotaly tlapky, ale Bavlnka brodící se vedle něj ho podepřela. Usmál se na ni, ale kočička ho probodla pohledem a odvrátila se. Povzdychl si; kočky ze Zmijího klanu byly tak matoucí.

Konečně se dostal až k ostrůvku a pokusil se chytit za zátylek Stínečku, nejstarší z koťat, protože se domníval, že ostatní ji neunesou - byl z učedníků největší, přestože mu bylo sotva devět úplňků. Černá kočička na něj ale zasyčela : ,,To si vážně myslíš, že se nechám nosit takovou zbabělou špínou, jako jsi ty ? Navíc už budu učednice, zvládnu to sama." Mrázek si povzdychl; tahle arogantní kočka s nosem nahoru ho neuvěřitelně štvala, ale nestál o hádku a tak raději mlčel.

Místo toho popadl za kůži na krku Úhoříčka a vydal se zpět. Drobný trojbarevný kocourek se náhle zdál ještě křehčí než obvykle - Mrázkovi nikdy nedošlo, jak je maličký a vyhublý. Úhoříček cosi tiše zamumlal, ale bušení deště na strop školky, hlasité nadávky Jestřábíka,l, kterému natekla voda do tlamičky a jízlivé posměšky Stínečky ho přehlušily. ,,Chohe ?" zahuhňal Mrázek, který měl tlamičku plnou Úhoříčkových chlupů a nemohl pořádně mluvit. ,,Říkal jsem, že já si nemyslím, že jsi zbabělá špína," zamumlal kocourek stydlivě. Mrázek se usmál a chtěl mu poděkovat - nestávalo se často, aby k němu byl někdo milý - ale málem Úhoříčka upustil do řídkého bahna, ve které se proměnila kdysi hladká, ušlapaná zem.

Zoufale se snažil udržet kotě v suchu, ale vody bylo prostě příliš, takže když ho konečně položil na zem vedle čekajícího Rulíka, byl kocourek stejně jako on promočený a zablácený. ,,Díky moc, Mrázku," pípl Úhoříček. Mrázek zrudl, vykoktal jakési kostrbaté není zač a pak rychle odspěchal, když na něj houkla Skořice.

,,Takže, koťata jsou v bezpečí," kývla hlavou k třem uzlíčkům, které Zmije s Rulíkem olizovali, aby je zahřáli a Stínečce, která se vzdorovitě usadila dál od nich a ležérně si olizovala tlapku, ,,a teď odtamtud ještě musíme dostat tu vypasenou hrůzu. Ne že by snad někomu vadilo, kdyby tam zůstala a utopila se, ale Zmije nám všem utrhne uši, jestli ji tam necháme," mňoukla otráveně Skořice. Jantarsmítko chvíli váhal, jako by si byl jistý, zda vůbec něco říct, ale nakonec nesměle vykoktal : ,,R-ranní zoubka je přece naše matka. Proč o ní takhle mluvíš ?"
Hnědá kočka protočila oči vsloup. ,,To, že mě ta stvůra porodila, ještě neznamená, že je moje matka. Ani za mák jí na mě nezáleží a ty bys to měl vědět stejně dobře jako já - tys byl vždycky její nejmíň oblíbené kotě," odfrkla si.
Jantarsmítko zrudnul a do očí mu vhrkly slzy. ,,To není pravda ! Má mě ráda ! Tebe možná ne, ale to jen proto, žes byla vždycky ta nejvíc protivná. Kdyby ses někdy zajímala o někoho jiného než o sebe, třeba by tě měla ráda ! Nesnášíš ji jen proto, že o tebe nestojí."
,,Jak můžeš být tak zabedněný ?" zaprskala Skořice a to, co řekl ignorovala, ale trhla sebou a bylo vidět, že jí Jantarsmítkova slova ublížila. Chtěla ještě něco odseknout a vypadalo to, že se strhne hádka, ale Bavlnka naštěstí zasáhla.
,,Mlčte oba dva a místo hádek o hloupostech vymyslete, jak ji odtamtud dostat," zasyčela na ně.

Jantarsmítko se znovu stáhl a skrčil se za Mrázkem. Ten byl sice stejně jako Jantarsmítko tichý a přátelský, ale narozdíl od něj nebyl nejmenší ze všech učedníků a uměl se porvat, když to bylo potřeba. Skořice se odvrátila, ale vrhla po Jantarsmítkovi pohled, který naznačoval, že tohle si ještě vyřídí. Mrázek si vduchu poznamenal, aby tyhle dva ještě nejmíň tři východy slunce nenechával spolu o samotě - dobře věděl, že když Skořici naštvete, umí vám to dát pěkně sežrat.

Zatímco Bledulka, obecně považovaná za nejchytřejší učednici, začala vymýšlet, jak do školky dostat něco dost dlouhého a silného na to, aby po tom mohla Ranní zoubka přejít, Jantarsmítko se k němu naklonil a tiše, ztrápaně se zeptal : ,,Myslíš, že je na mě naštvaná ? Já jí nechtěl ublížit, Mrázku, ze mě to prostě vyletělo, měl jsem vztek, že uráží matku. Nechci, aby na mě byla naštvaná, já to tak nemyslel," zalykal se kocourek a málem propukl v pláč. Mrázek vduchu zasténal. Zatímco Skořici byl Jantarsmítko víceméně lhostejný, jemu na ní nezměrně záleželo a pokaždé, když se na něj naštvala, úplně se z toho složil. Jediný z jeho rodiny, na kom mu záleželo ještě víc než na ní, byla jeho matka. Tomu už Mrázek nerozuměl ani za mák. Ranní zoubka byla zrůda. O svá koťata se nestarala a nebylo vzácností, že některé z nich zemřelo hlady nebo zimou. Jantarsmítko ji ale i přesto bezmezně miloval a věřil, že dělá co může.

Sklonil se k Jantarsmítkovi a konejšivě zamumlal : ,,Jistě že na tebe není naštvaná. Neboj, bude to v pořádku." ,,Jsi si jistý ?" mňoukl nejistě jeho kamarád. Mrázek mu pohlédl do očí a přikývl. Jantarsmítko se na něj usmál a Mrázek mu ještě povzbudivě olízl rameno. ,,A teď poslouchej," kývl směrem v Bledulce, která hlasitě zamňoukala, aby upoutala jejich pozornost. ,,Takže, sebranko. Té olši poblíž doupěte starších v noci vítr ulomil jednu větev. Podle Záplatooušky je dost silná na to, aby tu línou veš unesla. Jediné, co musíme udělat, je sem tu větev dotáhnout a dostat ji na to suché místo tak během..." zamyslela se na chvilku, ,,hodiny řekla bych, pak voda stoupne tak vysoko, že už se sem nedostaneme. " Poštolčík zasténal. ,,Ale no tak ! Nemůže se prostě sebrat a odejít sama ?" Bledulka s povzdychen zavrtěla hlavou. ,,Teď už ne. Vody je tam příliš, ona plavat neumí - ptala jsem se - a kdyby uvízla v bahně, už bychom ji odtamtud nedostali. Takže, taky z toho nejsem dvakrát nadšená, ale musíme jít." S tím se zvedla a pomalu, neochotně zamířila k doupěti starších.
Mrázek se obrnil trpělivostí a vydal se za ní.

Dokud nevyšel ven, nedocházelo mu, jak příjemně bylo ve školce. Sice tam všude bylo bahno a vlhko, ale oproti tomu, jak bylo na mýtině, to byl ráj. Z nebe crčely provazy deště, kvílící vítr ohýbal stromy a nebe co chvíli protnul blesk. Trhl sebou, když se ozval hrom a šikmé stěny dolíku jeho zvuk ještě znásobily. Pospíšil si za Bledulkou, Skořicí a Jantarsmítkem, kteří už se skláněli nad větví a pokoušeli se ji táhnout po rozbahněné zemi. Větev byla asi čtyři tlapky tlustá a tři kočičí délky dlouhá a všude z ní rašily menší větvičky a listy, což dost komplikovalo veškerý pohyb s ní.

Nebe znovu rozetnul blesk a Mrázek měl sto chutí stáhnout ocas, schovat se do doupěte a s tlapkami na uších to celé přečkat pěkně v suchu a teple, ale pak si vzpomněl na Jantarsmítka a na jeho čirý, nefalšovaný smutek, když Skořice urazila Ranní zoubku a na to, jak teď horlivě tahal větev ke školce, přestože s ní sotva pohnul. Nemohl se na něj vykašlat. Musel to vydržet - pro svého kamaráda, když už kvůli ničemu jinému. Popadl jednu z menších větviček do zubů a tahal.

Byla to zdlouhavá, pomalá, únavná práce a Mrázek brzy ztratil pojem o čase. V očích měl vodu a téměř nic neviděl, takže prostě mířil tam, kam ho nasměrovala Bavlnka. V ústech měl hořkou pachuť kůry a všechno ho bolelo. Rulík se nad učedníky nakonec slitoval a vydal se jim pomoct, ale i tak to stihli jen tak tak. Když větev konečně dovlekli do školky, Ranní zoubce už voda i na nejvyšším místě ostrůvku sahala až po břicho a zrzavá kočka vztekle prskala. Když učedníci konečně opřeli větev o poslední kousek suché země a matka se přes ni namáhavě dovlekla k nim, i přes veškerou obvyklou nevraživost mezi sebou nemohli jinak než se na sebe vítězně usmát.

Když Ranní zoubka otevřela tlamičku, aby něco řekla, všichni čekali vděčné díky nebo cokoliv podobného, jen ne to, co zrzavé kočce vyšlo z tlamičky. ,,Příště si laskavě pospěšte. Nejspíš jsem kvůli vám nachladla," odfrkla si matka a bez jediného dalšího slova odkráčela. Mrázek cítil, jak se mu ježí srst na zádech, Skořice rozzuřeně zasyčela a Bledulka vedle něj se napjala. Bylo vidět, že se všichni sotva drží, aby se po ní vztekle nevrhli - až na Jantarsmítka, který vyběhl za ní, aby se zeptal, jestli nepotřebuje něco proti kašli. ,,Ten kocour má v hlavě úplně vymeteno," zasyčela Skořice a s Jestřábkem po boku odkráčela vztekle pryč.

Obyčejně by Mrázek trojbarevného kocourka bránil, ale teď neměl energii nic jiného, než že se dovlekl do doupěte, schoulil se do klubíčka a pokusil se usnout. Za zvuku dunících hromů se propadal do zmatených snů, ve kterých se topil v hluboké, chladné vodě. Vodní proudy ho stahovaly dolů a on cítil, jak mu z plic uniká vzduch. Kolem něj proplula jakási bezvládná věc a jemu s hrůzou došlo, že to byl Úhoříček. Pokusil se ho zachytit, ale kocourkovo drobné tělíčko už zmizelo v hlubině. Zmítal se a zoufale se pokoušel nadechnout, ale v hrdle mu jen zabublala voda. Stínečka seděla na malém ostrůvku opodál po boku své matky a obě se chladně, řezavě smály. Než se všechno ztratilo v temnotě, uslyšel ještě, jak černá kočička posměšně zasyčela : ,,Zbabělá špína. Nikomu nebude chybět."

Vzbudil se se zalapáním po dechu.

Druhá kapitola je tu ^^ Doufám, že se vám líbila a budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu. Jen jsem se chtěla omluvit, že příští dva týdny se kapitol nedočkáte - odjíždím na přírodovědné soustředění a vrátím se až na konci července. Pak se ale budu snažit vydávat víc.
Mějte se krásně,
Vaše Crow