Renji si nestěžoval. Služba ve Vnitřní dimenzi ho plně naplňovala. Zvykl si rychle, dobře se zapracoval a nepočítal plynoucí čas. Občas se mu zastesklo po přátelích v Seireitei, ale doufal, že se jim daří dobře. On sám by neměnil, snad až na jednu věc. Kolikrát se přistihl, že by chtěl vyrazit do jeskyně a vidět Obita.

Poznal by mně vůbec? Uteklo hodně času od doby, co jsme se viděli naposledy. Co, když... ne, nestárnou tak rychle, rozhodl se. Musel ho vidět.

Jeho kroky vedly do jeskyně. Neděsila ho tma, ani ticho, které zde panovalo. Kráčel vpřed, krok za krokem. Bílý plášť se znakem Nulté divize svítil ve tmě, ale nesundal ho.

Jak je to dlouho? Kdy naposled jsem tudy šel? Uchechtl se pro sebe. S jistotou věděl, že to bylo dávno. V době, kdy sloužil pod Seireitei, ale to už neplatilo.

Překvapeně otevřel dveře, kterými chodba končila. Nepamatoval si, že by tu dřív byly.

Musel je sem dát Obito, byl si tím jistý. Čekal, že místnost bude prázdná. Nemohl se mýlit víc.

„Obito..."

*

Hokage se otočil k druhým dveřím. Popravdě se akorát vzdával a chtěl odejít. Nevěřil tomu, že Renji přijde. Upíral tak na shinigamiho překvapený pohled.

„Renji... doufal jsem, že přijdeš, že se setkáme..." Celé roky na něj nedokázal zapomenout. Povinnosti Hokageho vykonával svědomitě, avšak bez rodiny. Jeho srdce patřilo muži, který stál před ním. Chtěl říct něco víc, ale nedokázal to. Veškerá slova by vyzněla prázdně, plytce.

Natáhl k němu ruce. Vydechl, když je Renji sevřel.

„Máš delší vlasy," všiml si, že je má svázané gumičkou.

„Tobě zase sluší bílá," odtušil shinigami. Narážel na plášť Hokageho. Přál si vyslovit tolik jiných slov, ale nemohl. Scházet se v jeskyni, nemoct se vzájemně navštívit? Nesnesl pomyšlení, že by Obitovi udělal něco takového. Takové zacházení si nezasloužil.

V Obitovi se odehrával podobný vnitřní souboj. Nedokázal to úplně vypustit, zmohl se akorát na to, že se k Renjimu schoulil.

„Děkuju," řekl tiše, zatímco se kolem něj obtočily Renjiho paže, ochranitelsky.

„Není zač," držel ho. Chtěl udělat víc, ale věděl, že nesmí.

Obito zabořil obličej do Renjiho ramene. Vdechoval jeho vůni. To bylo to nejmenší, co si mohl dovolit. Nesměl chtít víc, dobře to věděl. Hlásek, který mu našeptával v hlavě, potlačil. Nechtěl se za tuhle chvíli cítit provinile. Hodlal si ji zapamatovat po zbytek života.

***

„Co se děje, Abaraii?"

„Nic, pane," trápil se kvůli Obitovi, ale přece to nepřizná nahlas.

„Nepovídejte. Jste, jak bez duše, už nějakou dobu. Souvisí to s jeskyní za bariérou, že? Netvařte se tak překvapeně. Vím, že jste tam několikrát byl."

Pochopil, že nemá smysl zapírat nebo lhát. „Ano, je to tak, jak říkáte. Občas si přeju, abych ho nikdy nepoznal. Je to shinobi a..." rozpačitě zmlkl.

„Chybí vám, chápu," na chvilku se odmlčel, urovnával si myšlenky. „Kdysi jsem vám řekl, že v našich knihách nejsou žádné záznamy, ale nakonec jsem našel svitek s trochou informací. Pojednává o místě, kde se naše světy střetávají a slouží jako styčné místo pro duše."

„Styčné místo?" nerozuměl, co si pod tím představit.

„Sběrné, pro duše, které by se mohly stát shinigami, po smrti v jejich světě," pozoroval, jak Renji začíná chápat.

„Takže, až zemře..."

„Může se stát shinigamim. Nepřijdete o něj."

V Renjiho očích se zaleskly slzy. 

*