„Už jste skončili, Kakashi?"

„Jo. Řeknu ti, vést tým geninů není nic pro mě. Radši bych byl za sólové mise. Při nich nemusím na nikoho dohlížet."

„Bral bys radši práci u Anbu? Znovu?" Obita to zarazilo.

„Ne, to ne. Jednou to stačilo," odtušil. „Co tvoje mise? Jak na tebe Naruto působí?"

Nepřekvapilo ho, že to Kakashi ví. Oba přeci studovali v jednom týmu. „Umí obstojně klonové jutsu, ale má nestabilní koncentraci chakry. Zdá se dost upovídaný po matce a obezřetný po otci. Do skvělého shinobi má ovšem daleko."

Obezřetnost je na místě. Je oblíbený, otázkou zůstává, kolik z jeho spolužáků, ho má rádo kvůli němu samotnému."

„Myslíš, že by se snažili, skrz Naruta, ovlivnit Hokageho?"

„Třeba. Případně i hůř."

Neodpověděl. Přemýšlel o Kakashiho slovech. „Od toho s ním pracujeme oba. Dokážeme se o něj postarat. Nic se mu nestane, když jsme s ním."

„Máš pravdu. Naučíme ho, co nejvíc."

„To mi připomíná... co ti zbylí dva v tvém týmu?"

„Sakura je spíš typ na genjutsu. Chytrá, zvídavá, ale málo pohotová." Nechtěl pokračovat.

„A Sasuke?" Vycítil Kakashiho neochotu.

„Nevím, co mu další Uchihové napovídali. Měl v očích tolik nenávisti... vůči mně. Zcela určitě ví, že mám tvoje oko, ale nejspíš za dost upravených okolností. Možná mu řekli, že jsem si ho vzal násilím," zachmuřil se.

„Víš, že to nechápali ani tehdy. Nakonec jsem i rád, že už nejsem jejich součástí. Nepřineslo by to nic dobrého," dotknul se šátku na zahalené tváři. Měl tak zakrytý prázdný oční důlek na levé straně. Tu pravou mu hyzdily jizvy a sharinganové oko. „Udělal jsem správnou věc, Kakashi. Nelituju toho, že máš můj Sharingan. Z jejich řečí a pohledů si nic nedělej."

„Asi bych neměl." Odpověď byla tak tichá, že ji Obito málem přeslechl.

Správně. Já toho nelituju a nebudu s tím začínat. Jejich řeči jsou jedna věc, ale vymývat mozek geninovi, to je jiná. Nejsem tam vítaný. Zbývá mi, promluvit si, s jedním z nich, na neutrální půdě. Mohl jen doufat, že ho Itachi vyslechne.

***

„O čem jste se bavili? No?"

„Nabídli mi, že mě adoptují do rodiny Kuchiki. Řekli, že mi okamžitě zařídí promoci... a pak i přijetí do třinácté divize dvorních stráží. Renji, já..."

Nemohl mlčet. „To je skvělý! Adoptuje tě jedna z nejváženějších rodin. Vyhrála jsi jackpot!" Jeho reakcí byla upřímná radost. Nepomyslel na to, že je jeho reakce špatná. Záviděl jí, ano.

Sám takový štěstí mít nebudu. Nezbývá mi než tvrdě dřít. Musím spoléhat sám na sebe jako vždycky. Rukia odpromuje a já... zbývají mi ještě tři roky studia.

„Děkuju." Nemohla říct nic jiného. Nebylo co.

„Promiňte... přišla jsem za kapitánem Kuchikim."

Zvedl oči od papírů. Zmohl se jen na to, aby je překvapeně vykulil. „Ji... jistě. Koho mám ohlásit?"

Pamatuje se na mně vůbec? Byl v pokušení se jí dotknout.

„Kuchiki Rukiu," její pohled se zastavil na jeho připnuté pásce. „Zástupče." Zachovávala zdvořilý tón. Nedala na sobě znát, zda Renjiho poznala.

„Hned vás ohlásím." Zvedl se. Tvářil se neutrálně silou vůle. Nesměl dát najevo emoce, teď ne.

Zapomněla na něj. Naprosto. Nepoznala ho. Nechtěl tomu věřit. Po celou dobu studia mu pomáhaly myšlenky na ni. Držel se zoufalé naděje, že v Seireitei budou spolu. Počkal, až vejde za kapitánem. Vzápětí praštil do stolu, vztekle. Nedokázal to unést. Popadl zanpakuto. Musel na vzduch.

*