Holden

Ani jsem se nenadál, a od Taryetina příchodu utekl již týden. Již týden má spřízněná duše se mnou žila pod jednou střechou a smečka si na ní, zdá se, začínala zvykat. Alespoň mi přišlo, že ji jako Lunu akceptují a někteří už ji začínali i poslouchat, za což jsem byl rád.

Zároveň mi přišlo ale strašně zvláštní, jaký je klid. Možná až moc podezřelý. Takové to ticho před bouří, které neznamenalo nic dobrého.

Snažil jsem se to ale neřešit, jelikož Taryet byla spokojená, tak já byl také spokojený.

Jenomže jak jsem říkal. Ticho před bouří...

Byl jsem ve své pracovně a vyřizoval na svém počítači nějaké emaily, když se zničehonic v mé kanceláři ocitl Beta s jedním hlídkařem.

Vzhlédl jsem k nim a nadzvedl obočí. ,,Děje se něco?"

,,Ano, Alfo, na hranicích jsme našli tělo mrtvého vlka. Vlka z Claudantské smečky a společně s ním nějakou samotářku. Bohužel nevíme, kdo to je, nemá u sebe žádné věci," odpověděl mi hlídkař a já hrdelně zavrčel.

Beta se zamračil a založil si ruce na hrudi. ,,Co budeme dělat?"

,,Na to tělo se podívám... A ačkoliv se mi to špatně říká, vezmeme s sebou i Lunu. Možná bude schopna tělo toho claudantského vlka identifikovat," vstal jsem od stolu.

,,Sejdeme se tam," koukl jsem na ně. Christian s hlídkařem přikývli a všichni tři jsme opustili svou kancelář, a zatímco Beta s hlídkařem se vydali k hranicím, já šel o patro výš, kde Taryet připravovala oběd.

Vešel jsem do kuchyně, kde už to lahodně vonělo steaky a brusinkovou omáčkou. Začínaly se mi sbíhat sliny a nepochyboval jsem, že to bude chutnat stejně dobře, jako to vonělo, jenomže teď jsem se musel soustředit.

,,Zrovna jsem pro tebe chtěla dojít, že je oběd připravený," usmála se na mě má družka, když zaregistrovala mou přítomnost.

,,Bojím se, že to teď budeme muset odložit," povzdechl jsem si, ,,přestože bych se teď rád najedl."

,,Děje se něco?" Zeptala se a já sledoval, jak naklonila hlavu na stranu a černé vlasy, které jí doteď zakrývaly krk, jí sklouzly z ramen dozadu a její krk odhalily.

Ztěžka jsem polkl, už pár dní jsem bojoval s touhou si ji označit, jenomže bylo brzy a já ji nechtěl vyděsit.

,,Tak trochu. Na hranicích se našlo tělo mrtvého vlka z tvé smečky a s ním ještě nějakou samotářku. Mohla bys ho zkusit identifikovat?" Zeptal jsem se a přešlápl na místě.

Taryetino čelo se nepatrně svraštilo, když se zamračila. Ale její obličej se zase uvolnil a přikývla.

,,Tak jdeme... I když mě mrzí, že si ten oběd budeme muset ohřívat," zakňučel jsem a ona se musela zasmát: ,,Ale prosímtě." Vzala pánev, na které steaky připravovala a schovala je do trouby.

Pak okolo mě prošla a se slovy 'můžeme jít' se vydala ven z domu. Já ji poslušně následoval a jakmile jsme byli venku, oba jsme se přeměnili.

Pohlédl jsem na její nádhernou modrošedo-bílou vlčici a musel jsem se usmát, pohlédl jsem na její vyboulené břicho a spokojeně zavrtěl ocasem.

,,Tak jdeme," ozval se mi v hlavě její hlas díky vlčí frekvenci a rozeběhla se za pachy, které mířily k hranicím. Napočítal jsem asi sedm pachů, což znamenalo, že se k hlídkařovi a Betovi přidalo dalších pět zvědavých čenichů.

Jakmile jsme byli na místě, tak jsme se oba přeměnili. Všech sedm vlků, z toho tři vlčice, se okolo těla nashromáždilo, a tak jsme já a ani Taryet neviděli na tělo.

Hlasitě jsem zavrčel a nechal svou moc rozplynout se okolo. Vlci si přestali povídat a otočili se naším směrem.

,,Alfo, Luno, našli jsme tady tohoto mrtvého vlka a vlčici," oznámila jedna hlídkařka a ustoupila stranou, aby nám umožnila se na tělo podívat.

Vlk byl pokousaný a poškrábaný, jako by ho několik vlků napadlo a on neměl šanci se bránit. Hluboké tržné rány utrpěl na břiše a hrudi. Mísilo se na něm asi tucet pachů a všechny patřili claudantským vlkům.

Podobně na tom byla ta vlčice, která ležela vedle něj. I když ona na tom byla podstatně hůř, protože přišla o pravé zápěstí, doslova jí ho někdo ukousl a měla prokousnuté hrdlo.

Zničehonic jsem zaslechl Taryet jak křičí: ,,NE! NE! Amadee!"

Vykuleně se na ni podíval a sledoval, jak má družka běží k mrtvému vlkovi, kleká si vedle něj a nad jejím tělem začíná získávat moc žal a vztek.

,,Amadee! Prober se! Vstaň! Nařizuji ti to! Nemůžeš! Nemůžeš!"

Rychle jsem k ní přispěchal a klekl si k ní. Taryet si mrtvého vlka vzala do náruče, tiskla si ho k hrudi a hlasitě vzlykala.

Ona ho znala...

Až moc dobře...

Amadeus...

Moment...

Amadeus Deveraux!

Její bratr.

Můj obličej se stáhl úzkostí ji vidět v tomto stavu. Přivinul jsem si ji do objetí a začal se s ní kolébat ze strany na stranu.

,,Shhh, Taryet, teď už mu stejně nepomůžeš," zašeptal jsem jí do vlasů, ale ona se dál třásla vzlyky.

Tělo mrtvého Amadea jí dva vlci vymanili ze sevření a ani se je nesnažila zastavit. Pláč ji moc oslabil.

Povzdechl jsem si. Zřejmě tu bylo něco, co nám unikalo.

Jenomže co? Teď už jsme nepotřebovali víc o tom vlkovi zjišťovat. Mrtvý Amadeus Deveraux byl napaden vlky z vlastní smečky a jeho tělo bylo pohozeno k nám. Potřebovali jsme zjistit proč byl Amadeus zabit.