„Někdy v ostatních vidíme jen ty dobré střípky, přestože jsou prolezlí temnotou. Jindy však ze střípků temnoty skládáme jejich celou postatu aniž bychom se podívali, zda ve skutečnosti nejsou plní dobra. Křivdila jsem mu. To uznávám.

Ale on mě zradil. A to se neodpouští."

- Zahra

XVIII.

Luca někomu nařídil, aby mi přinesli křeslo. Postavili ho do rohu, kam mě také položil. Věděla jsem, že to udělal schválně. Abych jim nepřekážela. V místnosti byl šílený ruch. Ženy, které pomáhaly Wulfemu, pobíhaly ven a zase zpět. Okolo postele. Do koupelny. Jedna mu podávala lékařské nástroje. Bylo mi na zvracení.

Snažila jsem se přestat soustředit na ně, ale upoutat svou pozornost k němu. Hrudník se mu pomalu a nepatrně zvedal. Žil. Jenže přesně jak Wulfe říkal, bylo to to jediné, co se zatím dalo potvrdit. Nepohnul se ani, když mu doktor začal zašívat jednu z ran. Oklepu se.

Položím si hlavu na opěradlo a pozoruji je, jak pracují. Nevím proč, ale chtěla jsem mu být nablízku. Ještě v polospánku vnímám, jak se do mé náruče schoulí Stella. Hlavu mi položí na hrudník. Nevěděla jsem, jestli je to pro ni příjemné, ale očividně jí to nevadilo. Zavrtím sebou a obejmu jí. Obě už téměř spíme, když se nás něco dotkne. Na moment otevřu oči. Byla to ta žena, která předtím umývala Stellu. Přehodila přes nás deku. Pouze jí kývnutím poděkuji a znovu usínám.

Probírám se v ten moment, kdy se Stella pohne a posadí. Rukou se mi opře o břicho. Prudce otevřu oči. Setkám se s jejím vyděšeným pohledem. Usměju se na ní: „Je ti lépe?"

„Mám hlad," začne si mnout ruce položené na stehnech. Byla nervózní.

Rio se na posteli pohne, což upoutá pozornost nás obou. Nevím, která zareagujeme dřív. Brzy na to jsme u jeho boku. Stella ho drobnýma ručkama chytne za prsty. Stojím přímo za ní. Nevím, jak reagovat. Nikdy bych nečekala, že zrovna on bude mít dceru. Myslela jsem si spíše, že bude dosti podobný Alisterovi. Překvapilo mě to.

„Jste vzhůru, to je dobře. Musíte se najíst," Wulfe vešel do místnosti. Byla na něm velmi znát únava. Měl velké tmavé kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Sterilní plášť vyměnil za košili a kalhoty.

„Pojď, necháme ho odpočívat," beru Stellu opatrně za rameno a vedu ji pryč z místnosti.

„V kuchyni na vás čeká moje žena. Až se najíš, potřebuju s tebou mluvit," druhá věta byla určena výhradně pro mě.

Venku před pokojem na nás čeká muž. Lehce skloní hlavu a řekne, abychom ho následovaly. Nestačíme ani dojít do zmíněné kuchyně, když nás zastaví Luca. Ať už se jednalo o cokoliv, rozhodně to nemohlo počkat.

„Promiň," Wulfe už sedí za velkým stolem, „jídlo ti hned přinesou."

„Co se děje? Je to kvůli Riovi?" zmateně koukám kolem sebe. Přejíždím pohledem z jednoho muže na druhého.

„Ne. Jde o tebe. O to, co jsi. Budeme tě muset přesunout na bezpečnější místo. Alister je sice mrtvý, ale několik jeho mužů uteklo. Jsme jim sice na stopě, ale s jistotou nemůžeme říct, že si tohle nechají pro sebe. Jakožto jedna z vlčic jsi cennější, než si myslíš. Potřebujeme tě ukrýt. Minimálně na pár let, než se to uklidní," Luca si stoupne přede mě.

Ukrýt? Na pár let? Cože?!

„Nikam nepůjdu. Zůstanu tady. Ty mi nebudeš rozkazovat. Možná, že jsem tě poslechla, abych se odtamtud dostala, ale nikdy ti nezapomenu, cos mi chtěl udělat," moje naštvanost stoupá. Chtějí mě někam zavřít? Ať si to zkusí.

„Byla to lež. Divadlo..." ozve se za Lucovými zády.

Ten si jen povzdychne a odkráčí stranou. „Nech ji, tati, ať si myslí, co chce."

„Tati? On je váš syn?" otázku mířím na Wulfeho. Pokrčí rameny a ušklíbne se. To je mi tedy odpověď. Zvednu se k odchodu. Zarazí mě však.

„Nejde tady jen o tebe," na stůl před sebe položí složku plnou papírů, „otevři ji." Ze zvědavosti udělám přesně to, o co mě žádá. Pohled se mi rozšíří. Byl to profil nějaké ženy. Otočím list. Další žena, mnohem starší. V té složce jich mohlo být minimálně sto. Všechny měly jednu věc společnou. Vedle jejich jména stálo: Hledané. I vedle toho mého. Než se stihnu zeptat, doktor mě předběhne.

„Na tohle se radši posaď," kývne k židli za mnou, „není to sice můj příběh na vyřknutí, ale doufám, že to pochopí, až se vzbudí." Nemusel říkat kdo, bylo mi jasné, že mluví o Riovi. „Když byl mladší, zamiloval se. Byla člověk. Tím myslím nepřeměněná. Nebyla jedna z nás. Pozoroval ji, ale nikdy nenašel odvahu, aby se s ní střetl. Vždy byl zásadně proti násilné přeměně ženám. Jenže pak ji Alister unesl. Přeměnil. Ukázalo se, že je vlčice. Zvířecí podobu měla silnou, ale lidská stránka pod jeho zajetím velmi brzy chátrala. Rio ji dokázal vystopovat a unesl ji. Možná to zní divně, ale zachránil jí tím život. Jinak by..."

„Zemřela..." ozve se za námi. Všichni nadskočíme. Okamžitě jsem na nohou. Jak se dokázal tak rychle probrat? Kdo mu sem pomohl? Poleje mě vlna štěstí. Žil.

„Okamžitě musíš zpátky do postele. Zahráváš si." Luca ho podepře a já ustoupím, aby ho mohl usadit na židli. Postřehnu Wulfeho, jak se mračí.

„Za chvilku. Tohle je můj příběh. Odejděte," oba poslechli. Osamostatněli jsme.

„Nemusíš mi nic říkat," snažím se najít hlas, „měl bys odpočívat. Mají pravdu. Já počkám."

„Ne. Musím ti to všechno vysvětlit. Obávám se, že pokud by ti to řekli oni, než bych se probral, byla bys pryč," naléhavost v jeho hlase mě zastaví. Posadím se na stůl a hledím na něj. Nechám ho, aby si vzal času, kolik potřebuje. Až bude chtít začít mluvit, vyslechnu ho. „Jmenovala se Mora. Byla krásná. Něžná. Laskavá. Přesný opak nás všech. Miloval jsem ji. Alister to zjistil a přeměnil ji. Trvalo mi skoro rok, než jsem našel, kde ji drží a ještě měsíc, než jsem jí dokázal dostat ven. Zotavovala se dlouhou dobu. Ale přijala to, čím se stala a zůstala po mém boku. Bylo mi jasné, že jí Alister bude chtít zpátky. Nechal jsem vybudovat několik domů na různých místech. Často jsme se stěhovali. Hlavně poté, co se nám narodila Stella. Nechtěl jsem, aby se o ní někdo dozvěděl. Stejně se to stalo. Přepadli nás jeho muži. Tehdy jsem nedbal tolika na potřebu stráží. V domech jsem jich měl vždy co nejméně, jen několik, abychom měli soukromí. Doplatil jsem na svou vlastní hloupost," oči se mu zalesknou a on polkne.

Chci promluvit, ale nevím, co bych mu měla říct. Proto raději mlčím. Zahledíme se na sebe: „Zabil ji. Přímo přede mnou. A vzal si Stellu. Zmizel. Netušil jsem, kam jí ukryl, ale věděl jsem, že mi jí jen tak nevydá. Prohledával jsem jeho domy. Ty, o jejichž polohách se vědělo. Podařilo se mi osvobodit několik žen, které tam držel v zajetí. Pomáhalo mi to udržet si chladnější hlavu. Přestal jsem se hloupě hnát za neviditelným cílem. Alister vždycky chtěl vlčici. Tu nejsilnější. Dokonalou. Nebyl jediný. Všichni chtěli. Když se ukázalo, že se v ní promění jen jedna žena z přibližně tisíce, bylo jasné, že se jejich sny rozplývají. Jenže když se několik měsíců žádná neobjevila, začaly mizet i polovlčice. Mnoho z nich jsem dokázal vystopovat ještě, než je utýral. Mé domy dostaly druhou šanci. Povolal jsem všechny své muže a rozřadil je k jednotlivým domům. Zachráněné ženy dostaly místo, kde mohly v klidu žít, aniž by se bály, že je někdo bude k něčemu nutit.

Přesto jsem pořád měl jeden cíl. Modlil jsem se, aby Stella ještě žila. Prosil jsem ty ženy, které jsme odtamtud dostali, aby mi pomohly jí najít. Odmítly a já se nedokázal přimět k tomu, abych je nutil výhružkami nebo silou. Věděl jsem, že potřebuji najít někoho, kdo by se bezmyšlenkovitě postavil na ochranu cizího dítěte. Testoval jsem několik nepřeměněných žen. Žádná z nich se nám nikdy nepostavila. Utekly. Teprve až když jsem byl připravený to vzdát a zkusit jinou cestu, jedna se rozhodla, že bude bránit cizí dítě."

„Já. Ta holčička. Zabils ji!" vykřiknu na něj.

„Ano," v jeho očích nevidím ani špetku slitování. Nerozumím tomu. „Byla nemocná. Zbývalo jí, když dobře tak pár týdnů života. Já vím, že to není omluva, ale zemřela by tak jako tak."

Jsem znechucená, ale je mi jasné, že ještě neskončil. Co všechno bylo součástí jeho plánu? Lhal mi celou dobu?

„Přeměnil jsem tě, abys mi pomohla Stellu najít. Myslel jsem, že budu mít víc času na to tě připravit. Když se ukázalo, že jsi vlčice, věděl jsem, že budu muset jednat rychle. Ano, věděl jsem to. A Alister o tobě také věděl. Hned, jak jsem tě přeměnil. Hlídal každý můj krok. Bylo mi celkem jasné, že tě s největší pravděpodobností umístí do stejného sídla, jako ji. Byly jste jeho cenné trofeje. Proto jsem přesvědčil ostatní, aby mi s tím pomohli. Luca, Wulfe, všechno to bylo jen divadlo. Nikdy jsem doopravdy neodjel. Sledoval jsem vás. Aniž bys to věděla, stáhl jsem polovinu mužů pryč. Nebylo to na mou ochranu, chtěl jsem, aby toho Alister využil a unesl tě. Zavedl mě za Stellou. Přesně to také udělal."

Zvedá se mi žaludek. Po tvářích stékají slzy. Nikdy mu nešlo o mě. Byla jsem jen pouhý nástroj. Seskočím ze stolu. Nevím, co jsem si celou dobu namlouvala, ale veškerá má náklonnost k němu zmizela. Jako kdyby se přetrhlo nějaké neviditelné pouto.

„Měli tě tam nechat, abys chcípnul!" Jeho zrada se do mě zařezává jako ostré střepy.

„Zahro počkej!" ignoruji ho. Mířím ke vchodovým dveřím. Tady jsem skončila.