„Děkuji..."

- Rio

XVII.

Netuším, jak dlouho jedeme. Luca až na pár štěkavých poznámek nic neříkal. Riova dcera se před nějakou dobou vzbudila a momentálně se mi úplně hysterická třásla v náručí. Ruka jí nekrvácela. Bylo to spíše jen škrábnutí, než průstřel. Péče lékaře je nevyhnutelná, ale rozhodně si myslím, že to zas tak vážné není.

U jejího otce jsem si tak jistá nebyla. Luca mu znovu zkontroloval tep a zaklel. Šlápl na plyn. To není dobré, vůbec se mi to nelíbí. Pokusím se na moment vytěsnit plakající holčičku v mé náručí a soustředit se na Ria. Dech měl pomalý, stejně tak jako tlukot srdce. Polknu. Jestli se k němu okamžitě nedostane Wulfe, nejsem si jistá, jestli to přežije. Oči se mi zalesknou.

Moment. Luca? Proč ho neošetřil? Chci na něj spustit, když prudce dupne na brzdu. Mé tělo narazí do sedačky řidiče. Syknu bolestí. V rychlosti zatočil doprava. Drobné holčičí tělíčko se mi podařilo udržet v bezpečí na zadní sedačce. Jakmile se mi však podaří vyškrábat se nahoru, přeleze si ke mně na klín. Hlavu mi zaboří do krku. Hladím ji po vlasech. Jsem neskutečně ráda, když se před námi objeví velký dům. Něco mi říká, že tady budeme v bezpečí.

Nestihnu se moc rozhlížet, protože Luca okamžitě vyskakuje ven z auta. Rozdává rozkazy. Pokřikuje kolem sebe. Nevnímám, kdo všechno tam je. Jsou to jen postavy. Vezmu do náruče Riovu dceru. Než ji stihnu pořádně chytit, Ria už odnášejí dovnitř.

„Pojď," ozve se vedle mě a já nadskočím. Je to žena, jedna z nich. Z nás. Byla možná tak ve stejném věku jako Wulfe. „Postaráme se o ni vevnitř. Ty si také potřebuješ odpočinout. Udělala jsi toho pro nás hodně."

„Pro nás? Nechápu, co tím myslíte," kráčím za ní. Bolí mě každý pohyb, ale odmítám to ukázat. Snažím se udržet si nic neříkající masku. Vchodové dveře jsou otevřené.

Vkročí dovnitř. Jsem hned za ní. Zastavím se v půlce kroku. Je tu mnoho osob. Muži, kteří hlídají každé viditelné dveře a pomáhají se zraněnými, další muži v meziformě. Jenže to není to, co mě donutilo se zastavit. Jsou to ženy. Oblečené do různých druhů šatů nebo kalhot a triček, na tvářích měly vepsanou starost a zděšení, ale byly volné. Svobodné. Žádné cely a okovy. Roznášely košíky s obvazy a dalším lékařským náčiním. Ručníky. Pomáhaly mužům dostat raněné do okolních místností.

Co se to tady děje?

„Na vysvětlování bude čas později. Teď se musíme postarat o Stellu," neodmítala jsem.

Jelikož její rány nebyly tak velké, bylo na řadě jako první koupání. Pomáhala jsem té ženě, jak jen to šlo, ale občas už mě raději odstrkovala. Nedivila jsem se tomu, byla jsem špinavá a zakrvácená. Při styku s mýdlovou vodou se některé rány začaly znovu otevírat a krvácet. Plakala.

Snažila jsem se jí konejšit. Nebyla jsem si jistá, jestli mé pokusy budou vůbec k něčemu, ale nevzdávala jsem to. Teprve až když seděla na posteli, zabalená v několika dekách, se lehce uklidnila. Zůstala jsem s ní sama, žena odešla sehnat někoho, kdo by jí mohl zkontrolovat rány. Většina těch drobných se již stihla zahojit, nebo se hojila, ale už nekrvácela. Zbývaly jen dva nebo tři hlubší škrábance a rána od kulky.

„Děkuju," zašeptala. Podívám se na ní. V očích mám slzy.

„Budeš v pořádku. Zahojí se to. Už jsi odtamtud pryč," nevím, proč jí to všechno říkám. Jestli ujišťuju jí nebo spíš sama sebe. Tak jako tak jsme nakonec obě byly rády, že se to vyřklo nahlas.

„Kde je táta?" popotáhne. Nemám, co bych jí na to odpověděla. Sama to nevím. Když mlčím, začne znovu plakat. Kleknu si před postel a chytím jí za ruce. Pořád jsem celá špinavá, takže si nedovolím posadit se k ní. Tělo mi zaprotestuje. Sakra, asi budu taky potřebovat, aby se na mě někdo podíval. Později. Nejprve ostatní.

Stelle to však ani trochu nevadí, protože se skutálí tak, až jí chytám na poslední chvíli. Bokem padnu na noční stolek. Musím se kouknout do rtu, abych nevykřikla bolestí. Trvá mi to, než se přetočím tak, abych seděla zády opřená o ten kus nábytku. Vnímám, jak se pomalu poddává spánku. To však není jediné, co útočí na mé smysly. Cítím krev. Svou vlastní. Stéká mi po ruce. Brzy se dostane až k lokti, kde vlivem toho, že mám ruce obmotané kolem Stelly, začne kapat na zem.

Kap...

Zavrtí se mi v náručí.

Kap, kap...

„Co to je?" mumlá v polospánku.

Kap. Kap.

„Toho si nevšímej. Spi, musíš se uzdravit. Táta na tebe čeká," lež a lež. Klouzaly z mých úst jednodušeji, než jsem si myslela. Doufám, že to Rio přežije.

Po domě je rachot. Mnoho rychlých kroků, které běhají z jedné strany na druhou. Někde v dáli a spletitosti hlasů uslyším naštvaného Wulfeho. Je mi jasné, že se věnuje Riovi. Musí ho zachránit. Musí.

Dveře se otevírají až po nějaké době. Mám pocit, že jsou to hodiny. Nemohlo to být však déle, než pár minut, protože krev ještě nepřestala téct. Kapání už bylo mnohem pomalejší, ale stále rezonovalo místností. Hlavu mám opřenou o stolek za mnou. Oči zavřené. Mám totiž takový pocit, že kdybych je otevřela a pokusila se zvednout, nedopadlo by to úplně nejlépe.

„Dopr..." uslyším Lucův hlas, „Tati!"

Tenhle výkřik probere i Stellu v mém náručí. Začne sebou cukat. Držím jí, aby nespadla, a pootevřu oči. Vedle Luca se během několik sekund objeví Wulfe. Začne tiše nadávat. Přikáže synovi, aby se postaral o Stellu a vzal ji jinam.

„Mě z vás asi natáhne. Až se Rio probudí, tak dostane pořádnou ránu. Teda, jestli nebudu až druhej v pořadí," mrkne na mě. Ráda bych se s ním zasmála, ale nejde to. Točí se mi hlava a do smíchu mi rozhodně není. Doktor okamžitě pochopil, že jeho pokus byl marný.

Pomůže mi dostat se na postel. Vidí, jak váhám, když se mám položit na čisté povlečení. „Povlečení se dá vždycky koupit nové. Jestli zemřeš a Rio se probere, začne válka. Já budu první, po kom půjde."

Rozhodnu se neptat na detaily ani na význam toho, co řekl. Místo toho zmlknu a nechám ho dělat jeho práci. „Je to zlé?"

„Je to poměrně dobrá rána. Vyčistíme to, zašijeme, zalepíme. Necháme regeneraci pracovat. Za dva nebo tři dny budeš jako nová, neboj. Důležité bude hodně jídla, pití a odpočinku," postupoval a mluvil rychle. Bylo na něm vidět, že se chce vrátit zpět do jiné místnosti.

„Já nemyslela sebe," zašeptám. Na moment se zarazí, než zvedne pohled.

„Žije. Zatím ti toho víc neřeknu. Pokud to zvládne do oběda, s největší pravděpodobností se v pořádku zahojí." Kývl na mě a odešel. Nechal do místnosti vejít dvě ženy. Oběma mohlo být kolem třiceti. Nechápavě na ně hledím.

„Rána je zakrytá, je potřeba, aby ses umyla," promluví první a kývne ke koupelně. Pootevřenými dveřmi je stále ještě vidět nepořádek, který jsme tam zanechaly po koupání Stelly. „Pomůžeme ti."

„Nepotřebuji ničí pomoc, zvládnu to sama," zavrčím na ně. Jejich tváře se zkroutí do smutného pohledu. Nakonec však samy pochopí, že tím ničeho nedosáhnou. Vražedně na ně hledím, když vcházím do koupelny.

Vracím se až po nějaké době. Kdo by to řekl, že něco tak běžného bude trvat takovou dobu. Jsem unavená. Neprotestuji, když mi jedna z žen podává čisté oblečení. Znovu se zavřu v koupelně.

Sedí na gauči, když se vrátím. Ta první si odkašle: „Kdyby ti to nebylo pohodné, můžeme ti přinést něco jiného."

Zavrtím hlavou a nechávám je tam. Vyjdu na chodbu. Potkávám se tam s Lucem. Nadzvednu obočí. Kývne: „Rány jsem jí ošetřil. Spí."

Chci zopakovat jeho pokývání hlavou, ale okolí se se mnou zatočí. Cítím, jak se jeho ruce obmotají kolem mě. Zvedne mě do náruče. Neprotestuji. Jediné, co unikne z mých úst je: „Rio."

„Já vím, vezmu tě k němu."