„Monstrům číhajícím v temnotě se nedá věřit. Ani když jste jeden z nich."
- Zahra

XVI.

Nevím, jak dlouhá doba utekla, ale když konečně přijdu k sobě, všude kolem mě se odehrává boj. Stojím... ne, ležím. Okamžitě se pokusím vstát. Bolest mě na moment zarazí, ale nezastaví. Pohledem tikám všude kolem. Hledám je. Jako první spatřím osobu v bílém plášti. Teď už je celý potřísněný krví. Těžko říct čí vlastně. Jakmile se otočí, mé domněnky se potvrdí. Luca. Brání se několika Alisterovým mužům. Vedle něj se objeví vlčí tělo. Velké, mohutné monstrum. Nevím, kdo to byl, ale rozhodně jsem ho předtím nikdy neviděla.

Na kraji zorného pole mě něco zaujme. Otočím se za tím. Další vlk. Ještě větší, než ten, kterého jsem spatřila jen před několika momenty. Polije mě horko. Nemusím hádat, přesně vím, kdo to je. Rio. Na moment se setkáme pohledem. Zvířecí hlava se otočí do strany. Následuju jeho pohled. Vidím ji. Choulila se u zídky. Byla vyděšená.

Aniž bych si to dvakrát rozmyslela, rozběhnu se za ní. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslela. Cestou se mě snaží zastavit několik mužů. Hlavně poté, co se za mými zády ozve zuřivý křik: „Nesmí utéct. Chyťte ji!"

Nutím se k rychlejšímu tempu. Jedna tlapa za druhou. Bolí to, ale adrenalin je větší. Zavrčím, když se Alister znovu rozkřičí: „Né tu holku, tu ať si klidně vezmou! Chci vlčici! Přiveďte mi ji!"

Podaří se mi dostat k holčičce. Slyším je však blízko za sebou. Prudce se otočím, drápy hlasitě škrábou o zem. Byli tři. Jejich těla vypracovaná, avšak pohled prázdný. Udělají vše, co jim řekne. Byli to zbraně, nikoliv žijící bytosti. Znovu nechám své hrdlo rozvibrovat se a modlím se, aby nás nechali na pokoji. Marně. Co jiného jsem očekávala? Však to bylo úplně jasné. Nevadí.

Koušu. Škrábu. Trhám. Používám své tělo jako oni. Jsem zbraň. Jejich převaha je však znatelná. Brzy se jim podaří mě přitisknout k zemi. Mé zářivě modré oči se setkají s jejím pohledem. Plakala. Bála se. Tiskla se, stočená do klubíčka, k malé zídce, jakoby to byla její jediná záchrana. Drobné ruce měla zatnuté v pěsti. Byla tak vyděšená.

Nemůžu je nechat jí znovu ublížit. Už ne. Jejich stisk lehce povolí, a to je přesně ten moment, na který čekám. Zvednu se. Prudce se rozhlédnu kolem. Šlo to až nějak moc lehce. Hned uvidím proč. Riův vlk mě hlavou popostrčí. Otře se o mě. Pohledem mu poděkuji a pak už mířím k ní.

Nemám ani čas dívat se, co se tam děje. Neustále jsem však slyšela praskání kostí, lidský křik a zvířecí vrčení. Boj pokračoval, ale to už nebyla má starost. Musím tu malou dostat pryč. Jenže... jak to mám udělat, když jsem vlk? Jedinou možností zbývá... To asi nepůjde. No nic, vyzkoušet to musíme.

Dojdu k ní a čumákem jí šťouchnu do ruky. Cukne sebou, ale pak se pomalu začne zvedat na nohy. Chvíli mi to trvá, než donutím vlčici lehnout si. Ale podaří se a tak můj komický a šílený pokus může začít. Cuknu hlavou. Pochopila, co po ní chci. Nejprve se mě dotknou malé ruce. Divný pocit. Přeběhne mi po zádech mráz. Jakmile přehodí jednu nohu přes mé tělo a posadí se, téměř mi tím vyrazí dech. Nebyla těžká, ale i tak byla její váha velkou neznámou. Byla jsem ráda, že se dokážu udržet na nohou sama, natož toto. Jiná možnost však nebyla. Hlavní důvod, proč se mi setmělo před očima, byl však ten, že se trefila do nějaké rány. Bolest se mi okamžitě v proudech začala rozlévat po těle. Zakňučím.

„Promiň," ozve se tak tiše, že to přes okolní ruch téměř nezaznamenám.

Mé rány jsou však vedlejší. Musím ji odtud dostat. Za každou cenu. Všude kolem se válí těla a panuje vřava. Po mém boku se objeví muž. Scvaknu varovně zuby a vycením je na něj. Všechno to bylo tak automatické. Vlčice sama přebírala kontrolu a vedla mě. Věděla, co má dělat.

„Jsme na stejné straně," zvedl ruce podél hlavy. Podívám se na Ria. Bojoval, ale po chvíli vycítil můj pohled. Jen na sekundu se podíval vedle mě a pak kývl. „Pojď, vyvedu vás ven. Připojí se k nám snad brzy."

Nechám ho, aby mně vedl. I když by vlčice byla radši, kdyby holčičku vzal on, nepokusila jsem se mu nic naznačit. A to ze dvou důvodů. Za prvé, Rio mi možná naznačil, že mu mám věřit, ale to však neznamená, že budu. Nesvěřím mu ji. Za druhé, pokud by nás někdo cestou napadl, což se rozhodně stane, bude v boji mnohonásobně lepší jak já.

První komplikace nastane hned po několika krocích. Tělo mi protestuje, před očima mám mžitky. Přesto však následuji muže. Vede mě jinudy, než kudy jsem sem přišla. Nejsem vůbec překvapená, že tento dům má stejné jako ten Riův mnoho chodeb. Proplétáme se jednou z nich, když promluví: „Ostatní ženy jsme našli. Jedna z nich však byla mrtvá. Ty zbylé jsou v bezpečí. Už je přesouvají na místo, kde je nikdo podobný Alisterovi nikdy nenajde."

„Hej! Stůj!" ten hlas byl povědomý. Chlapec, který mě připravoval na večer. A ostříhal. Jeho pohled byl divoký. Přitom tak jiný, než všech ostatních. Šílený. „Vážně si myslíš, že odtud zdrhnete? Ani omylem. Vem si tu holku a jdi. Vlčici mi nech, postarám se o ni."

Začal se smát a mně se zvedl žaludek. Muž se okamžitě postavil mezi nás. Věnoval mi poslední pohled. Pak kývl, otočil se a vrhl se po něm. Nehodlala jsem čekat na to, co se stane. Pokračuji dál.

Zrychlím a ucítím, jak se drobné tělo přitiskne ještě víc k tomu mému. Srst používala jako záchytný bod, tudíž jsem vnímala i lehké štípání, které tím způsobovala, jak mi za ni tahala. Dům je až příliš tichý. Na zemi leží bezvládná těla. Lidská, vlčí i to mezi tím. Jsou potrhaná, zakrvácená. Veškerý boj se odehrával nad námi. Modlila jsem se, aby to brzy skončilo. Zároveň jsem se cítila jako neskutečný zbabělec, protože jsem utíkala, zatímco Rio a i Luca bojovali.

Nevím, kde jsou skryté tunely, takže se snažím dostat do přízemí. Jakmile se nám to povede, hledám dveře ven. Okolo byl les. To je přesně to, kam se chci dostat. Je mi jedno, jestli se dostanu ještě dál od Riova domu, ale chci pryč z tohoto. „Támhle!"

Byly pootevřené. V hlavě se zaraduji. Předčasně. Ozve se výstřel. Nestihnu zareagovat. Drobné tělo mi sklouzne ze zad. Ne! Stačí mi několik skoků a jsem u útočníka. Byl v lidské podobě. Třesoucíma rukama držel zbraň. Byl natolik vyděšený, že se nestihl ani bránit. Srazím ho na zem a pistole s rachotem dopadne na podlahu. Je to rychlé. Jen několik kousknutí a trhnutí hlavou. Je mrtvý.

Stále ještě stojím nad jeho tělem, když se ozve první křupnutí. Podařilo se! Potřebovala jsem lidskou podobu, abych mohla holčičku odnést. Měla bych z toho mít radost, ale nemám. Rio mě zabije, jestli zemře. Věděla jsem to.

Už jako člověk se k ní vracím. Krvácí. Omdlela. V rychlosti zkontroluji, kam jí kulka zasáhla. Do ruky. Oddychnu si. Je to kruté, je malá a už jí takhle ublížili. Na druhou stranu jsem však ráda, že to dopadlo jen takhle. Z tohoto se zotaví.

Vyběhnu i s ní v náručí ven. „Zahro!" Lucův výkřik se roznese kolem. Vydám se za jeho hlasem. Uvidím ho. Otevíral mi zadní dveře u jednoho z aut, které tam stálo. Bez dalšího přemýšlení se k němu vydám. „Dělej! Musíme pryč!"

Co však nečekám je pohled, který se mi naskytne. Na sklopeném sedadle spolujezdce leží bezvládné tělo. Krev je i po dveřích, na palubní desce. Jsou s ní slepené i černé vlasy. Tentokráte mě jeho modré oči nepropalují. Jen to ne.